Zbytečná cesta 1.

Zbytečná cesta 1.

1.kapitola

Hrad svítil do šera mnoha okénky. Ze všech stran se ozývala hlučná hudba. Hudci přestávali jen na malé chvilky, aby svlažili vyprahlá hrdla. V těchto krátkých okamžicích doléhal ven smích dam a hluboké bručivé basy mužů. Bylo patrné, že slavnost už pokročila a všichni jsou pořádně nachmelení. Po chodbách se procházeli rytíři, bavíce dámy, které jim odpovídaly zářivými a mnohoslibnými úsměvy. Sloužící pobíhali, aby panstvo mělo stále plné poháry i dostatek lahůdek.
V hlavním sále byla zábava nejhlučnější. Pestře oděné dívky s hlubokými výstřihy byly svými matinkami manipulovány sem a tam podle toho, kde se nacházel vhodný kavalír. V čele sálu na vyvýšeném praktikáblu seděla královská dvojice. Král, značně unaven slavností, která trvala od oběda, sledoval již jen s obtížemi děj. Odložil korunu i žezlo a už jen mžoural. Nejraději by si šel lehnout, ale osmnáctiny jeho dcery Brigity vyžadovaly, aby setrval až do konce.
Ani královna na tom nebyla o moc lépe. Její slavnostní šaty byly sice krásné, ale velice, velice nepohodlné a tak už se těšila, až si v soukromí udělá pohodlí a sundá si ty zatracený hadry!
Konečně začaly velké hodiny na věži odbíjet půlnoc, což byl signál k ukončení oslav. Unavení hudebníci si oddychli, ale řádně opojení hosté nejevili žádnou ochotu, aby se rozešli. Všichni se hlasitě bavili dál a z různých míst se každou chvilku ozval mohutný smích, smíšený s rádoby cudným pochichtáváním dam, neboť přišly na řadu i peprnější historky.
Třeba ta o králi Mramorovi, který než odjel na křížovou výpravu, tak nechal pro svou choť udělat pás cudnosti a pak, když se po šesti letech vrátil, byl pás sice na svém místě a neporušen, ale krále vítalo šest synů, kteří se nápadně podobali místnímu zámečníkovi.
NE! Král se rozhodl, že dcerunce sice již bylo osmnáct, ale že TAKOVÉTO řeči ještě poslouchat nemusí, obzvlášť, když i její zrození bylo pro starého krále překvapením z největších.


Již se chystal vstát a rázně slavnost, která nabírala nevhodný směr ukončit, když tu se náhle zdánlivě odnikud přihnal strašlivý vítr, který pozhasínal všechna světla v sále. Bylo to podivné, předtím totiž byl krásný jasný večer.
Ze všech stran se ozvaly výkřiky, které dlužno podotknout, nebyly vždy jen vyděšené. Mnohé z nich naopak svědčily o tom, že podroušení rytíři zapomněli v nastalé tmě na dobré vychování a dovolují si k dámám, kterým to popravdě nebylo zcela proti mysli a pištěly jen proto, aby zachovaly dekorum.
Celé to trvalo jen pár minut. Pak již začali sloužící opět zažínat svíce. Světlo zastihlo některé dvojice v opravdu groteskních pozicích.
Jak se v sále začalo světlo opět ujímat vlády, viděli všichni, jak uprostřed parketu stojí vysoká hrozivě temná postava. Lekli se a instinktivně se stáhli. Stála tu docela nehybně, jakoby vytesána z černého mramoru a zdálo se, že se od ní šíři hrůza, která všem přítomným stáhla hrdla a sevřela je od své ledové náruče. Hovor a smích ustal a i ti nejudatnější rytíři okamžitě vystřízlivěli a jen se zraky vytřeštěnými hleděli na tajemného hosta.
Ten okamžik vychutnával mohutný dojem, který na přítomné udělal a pak teatrálním gestem odhodil kápi, která dosud kryla jeho tvář. Do všech koutů hradu se rozléhal jeho hromový hlas: „Víš- li pak, králi, kdo já jsem?“
I král už byl zcela střízlivý a poněkud zastřeným hlasem odpověděl: „Ano, vím! Jsi čaroděj Cheth, znám, tě moc dobře a rovnou ti říkám, že tě sem nikdo nezval a taky sis mohl tohle divadýlko odpustit, nejsem zvědaví na to, aby si nám tu lekal hosty!“
Všechny tento rasantní králův projev překvapil, neboť tentýž slul široko daleko jako vyhlášený zbabělec. Ze všeho nejvíc byl překvapen Cheth. Jak král mluvil, začal rudnout a v závěru řeči připomínal ze všeho nejvíc rozžhavený kotlík a zdálo se, že každým okamžikem vybuchne potlačovanou zlobou. Pak se však ovládl a klidným hlasem odpověděl. „Jak si dovoluješ mě urážet? Kde by jsi byl ty i s tvým slavným královstvím nebýt mě?“
Hlas byl tak ledový, že se na oknech začala tvořit námraza a na ozdobách se dělaly rampouchy.
Čaroděj pokračoval: „To už jsi tak starej, že máš sklerózu a zapoměls, kdo ti pomohl v bitvě tří králů u Tiluka? Už nevíš, kdo ti přičaroval bouřku, když už tvoji vojáci utíkali z boje a vojsko Sedmi beduínů tě štvalo jako zvěř? Kdo to byl, kdo ti prozradil spiknutí Sdružení chrabrých rytířů? Máš krátkou paměť králi a rád zapomínáš na své přátele a pomocníky a ještě raděj na své sliby…“
Nechal větu nedokončenou a vyzývavě se díval na krále, kterého každé slovo deptalo a zdálo se, že se téměř na trůně zmenšuje a scvrkává. Náhle se zdál být starý a nemocný.
„Vím, co jsem ti slíbil,“ vydechl těžce.
„Víš? Ano? Tak buď tak laskav a řekni to všem.“
„Slíbili jsme ti svou dceru,“ zašeptal zhypnotizovaný stařec.
„Buď tak hodný a opakuj to nahlas, ať to všichni slyší,“ pásl se na jeho pokoření čaroděj.
Nebylo to zapotřebí, protože i když to král jen zašeptal, slyšeli všichni velmi dobře a sálem se nesl šum.
Královna, která příchod Chetha i celou rozmluvu pozorovala poněkud méně emocionálně, si zrovna říkala, že by nebylo marné mít za zetě tak mocného a silného mága, který navíc při svém věku vypadá docela k světu a je fešněj, když tu se z hloučku ozval děsivý jekot a vystartovala osud mladá dívka.
Nelze o ní říci, že byla krásná, ale nebyla ani ošklivá, nicméně nutno přiznat, že ruce hradních masérek a lazebnic na ni pracovaly usilovně dnes a denně, což je nutné vzít v úvahu.
„Otče! To snad nemůžeš myslet vážně?!! To bych si měla vzít takového starého ohavu? Vždyť jste mi slibovali vždycky krásného a mladého prince!“
Ječela vysokým diskontem, který přešel v usedavý pláč proložený slovy: „Co já jsem se natěšila. Já hloupá husa, že já těm vašim slibům věřila! Krásný princ?! HOUBELEC!“
Jeden z rytířů, který se již stačil vzpamatovat z úleku, vytasil meč a vrhl se k Chethovi. Ten se neuráčil ani ohlédnout a jen lehce jeho směrem mávl rukou. Zablesklo se, zakouřilo, a když se dým rozplynul, zbyla na zemi jen hromádka popela a jeho zbroj. Čaroděj se zlomyslně zachechtal, takovým tím ošklivým smíchem, jakým se smějí jedině záporáci a který dává tušit, že často pracují v blízkosti nakažlivých chorob a psychotropních látek. Vida, že ještě někteří mají ruce na jílcích svých mečů, ukázal na začouzené brnění: „Raději se uklidněte, pánové, jestli nechcete dopadnout tak, jako tenhle hrdina.“
Slovo „hrdina“ bylo řečeno velmi ironicky a Cheth se pohrdlivě ušklíbl. Usmíval se, i když před něj předstoupila princezna a nasupeným pohledem si ho měřila: „To by ses nestyděl, ty plesnivej dědku, chtít po starém člověku, aby plnil sliby, které ti dal v nějaké mladické nerozvážnosti?“
Na to se Cheth jen znova cynicky zachechtal. To co se pak stalo, vypadalo, že se odehrálo v jediném okamžiku.
Cheth mávl pláštěm, ten se prudce rozvlnil, pohltil princeznu a vzápětí se obrysy obou rozostřily, zavibrovaly a pak zmizely. Sál jenom vzdychl údivem a několik neodvážnějších se vrhlo za mizejícím stínem a pokusilo se do něj tnout mečem. Bylo však již pozdě. Cheth již byl někde úplně jinde. Možná jen den cesty, ale také mohl být na druhém konci světa.
¨
2.kapitola
V sále nastal strašný a nepopsatelný zmatek. Jako první se vzpamatovala královna: „Kde je dvorní mág? Kde jsou naši rádcové? A vy všichni, uklidněte se a udělejte místo!“
Prožitou hrůzou vystřízlivělí dvořané se velice ochotně rozcházeli. Netrvalo dlouho a bylo tu téměř prázdno.
Sloužící přivedli rádce. Ti však jen krčili rameny. Králův mág nebyl k nalezení a až teprve po dlouhé době ho objevili hlasitě chrápajícího u dalekohledu ve věži, když si jeden ze sluhů vzpomněl, že tam chodí šmírovat slečny z podhradí pod záminkou, že sleduje Venušiny fáze.
Dalet byl muž, který se snažil nošením vousů a brýlí zakrýt svůj mladistvý zjev. Místo nepohodlným kouzelnickým hábitům dával přednost normálnímu ošacení, takže připomínal spíš lovčího nebo kupce.
Než ho sluhové našli a přivedli, vzala si královna svého chotě stranou a tichounce, ale zlostně na něj syčela: „O té úmluvě s kouzelníkem jsi mi nikdy neřekl. Když ses o mě ucházel, vždycky si mi o svých bitvách vypravoval tak, jakoby jsi je vyhrál jen svou osobní statečností. O tom si spolu ještě promluvíme! A to, že si zašmelil naší dceru dávno před tím, než se narodila, ti hned tak neodpustím. I když, po pravdě, na druhou stranu ON by zase tak špatná partie nebyl,“ dodala již klidněji.
„No vidíš miláčku,“ špitnul král v domnění, že hlavní bouře se již přehnala.
„Ty se neopovažuj mi po TOM všem ještě říkat miláčku! A vůbec, nejlepší bude, když se do celé věci nebudeš dále angažovat. Maximálně ti tak dovolím, aby sis vzal ty své tupé rádce, a společně jste sesmolili nějaké pravděpodobné komuniké. Do zítřka se to rozkřikne a je zapotřebí uklidnit lid, jinak si budeš moct to svoje království strčit za klobouk, respektive za korunu.“
To už se ale blížili sluhové vedoucí Daleta a tak královna ještě víc ztišila hlas a řekla: „Teď jdi a zpytuj své svědomí! Bídníče!“
Pak s rádoby sladkým úsměvem, který nevěstil nic dobrého, obrátila se na Daleta a medově se zeptala: „Kdepak to byl náš velectěný pan čaroděj, když jsme ho nejvíce potřebovali, co?“
Dalet, který byl již od sloužících ve zkratce informován, co se stalo, se tvářil zkroušeně, protože věděl, že vzteklá královna se podobá spíše přírodně katastrofě, ta to bere taky všechno šmahem. Přehluboce se uklonil a odpověděl: „Byl jsem na věži, má paní, a sledoval jsem...“
Královna ho nenechala dopovědět: „My moc dobře víme, co na tý věži děláš, máme svoje informace, ty tatrmane! A nech toho klanění, než nám tu nosem odřeš parkety!“
Byla ve svém hněvu naprosto velkolepá. Procházela se sem a tam, podobna korvetě pálící ze všech děl. Rázovala sálem a každý, kdo jen mohl, se jí klidil z cesty. Všichni sloužící prchali, aby nesklidili nadávku, pohlavek, nebo ještě něco horšího, a tak tu po chvíli stál Dalet s královnou sám.
„No tak mluv, oněměls, či co?“ dorážela na něj.
„Ale paní...“ začal nesměle.
„Nic nám neříkej,“ přerušila ho poněkud nelogicky. Pak si to uvědomila, a ač nerada, opravila se: „Totiž chtěli jsme říci, mluv.“
„Vzácná paní: Už před týdnem jsem pro jeho veličenstvo sestavil horoskop a dal ho jeho veličenstvu spolu s obsáhlým vysvětlujícím dopisem, ve kterém jsem ho varoval, že hvězdy jsou ve velmi nepříznivé konstelaci: Mars je v opozici k Venuši a vladařskému Jupiteru...“
„Zkrať to a říkej nám jen fakta. Tyhle tvoje bláboly si nech pro někoho jinýho, nebo tě předáme katu,“ zavrčela nevrle královna.
„Nuže, výslovně jsem jeho veličenstvo varoval před konáním slavnosti a uvedl možnost, že zlé síly vstoupí na scénu. Dokonce jsem v tomto směru podnikl pátrání v knihovně, abych našel vhodné protiopatření...“
„A...?“ podupávala netrpělivě královna.
„Jeho veličenstvo mi nechalo vzkázat, abych se staral o přípravu slavnostního ohňostroje a na ostatní zapomněl.“
„Na to jsme se tě neptali, ty tupče!“ vybuchla královna jak ucpaná sopka, „chtěli jsme vědět, jestli jsi na něco přišel.“
„Ano v jedné knize jsem našel něco, co se k této situaci hodí.“
„Dobrá,“ uzavřela královna, „ půjdeme se raděj podívat osobně. Veď nás.“
Uklonil se, obrátil se ke dveřím a vyšli. Královna za ním vzdychala, protože jí šaty škrtily v pase, snažíce zformovat jí do vosí fazóny, což už samozřejmě dávno nebyla pravda, neboť královna se za ta léta vyvinula v plnotučnou krasavici. I zadní část byla příliš malá a průramky neseděly, což mělo za následek, že její ruce byly nuceny zaujímat vyloženě nepohodlnou pozici.
„Nechám švadlenu za trest spolknout jehelníček,“ myslela si pomstychtivě, dusajíc za kouzelníkem po úzkém schodišti vzhůru do knihovny.
„Kruci, proč my jsme tu knihovnu odstěhovali tak daleko?“ napadla jí otázka.
„No jó, vždyť u nás skoro nikdo nečte,“ odpověděla si vzápětí.
Když konečně stanuli před dveřmi knihovny, připomínali spíš spolek astmatiků, nežli královský průvod. Dalet tu byl nejsvěžejší, jelikož měl kondičku, protože tuhle cestu absolvoval v případě nutnosti i několikrát.
Sloužící nesoucí světlo je předešli, vstoupili do místnosti a začali rozsvěcet svíce. Dalet uviděl na stole rozevřenou jednu knihu a čile jako fretka se prosmýkl kolem královny a vyrazil k ní. Už ji chtěl zaklapnout, ale proti královně neměl šanci.
„Ukaž nám to, ať se podíváme, copak to tady studuješ za naše peníze.“
Na obrázku se mohutný svalnatec oděný toliko do černé masky právě zmocňoval v akrobatické póze krásné štíhlé blondýnky, která byla taktéž nalehko.
„Zajímavé, i když poněkud krkolomné,“ konstatovala královna a pak zamyšleně dodala, „Nicméně se budeme muset podívat na tvůj plat, aby byl přiměřený tvé činnosti.“
„Studoval jsem tu náboženské obřady kmene Dalogů,“ opovážil se hlesnout Dalet, stižen náhlým záchvatem kašle.
„Velice instruktivní. nicméně, abychom nemařili časem, kde máš knihu, ve které si našel něco, co by mohlo naší dceři pomoct? Nehodláme jí nechat v její frapantní situaci ani o chvilku déle, než bude nutno.“
Dalet se začal prohrabávat svazky povalujícími se po stole gigantických rozměrů. Královna ho sledovala zprvu klidně, ale postupně se stále vzrůstající netrpělivostí, která již téměř hrozila vyvrcholit ve výbuch hněvu, když tu čaroděj zajásal a vylovil z jednoho stohu útlou knížku: „Hurá tady je to!“ a začal horečně listovat. Když našel inkriminované místo, zabodl do něj prst a začal číst:
„Ztratíš-li dceru
a ona zmizí v dáli
nezoufej a na cestu se dej
tam co slunce ráno chválí.
Jen ten zdolá všechny nástrahy
kdo je moudrý a pilný,
však sám by nic nesvedl,
když by tu nebyl muž silný.
Aby výprava byla celá
ještě chybí tu do třetice
pro obveselení a smích
ten kdo tropí taškařice.“
„No poezie je to prachmizerná a autora bych nechala nejraději nějaký čas působit v našich solných dolech, aby konečně dělal něco užitečného a pozitivního, ale jinak musím uznat, že je to velmi vhodné.“
Chtěla Daleta pochválit, ale pak to raděj spolkla. Zamyslela se: „ Směr je tu naznačen jasně, nad tím není zapotřebí nijak zvlášť přemýšlet. Je třeba se vydat přímo na východ. Jasné je i to, že na cestu se mají vydat tři. Víme, že jeden z nich by měl být silák, ale co ti další dva... Aha, první by měl být nějaký mudrc, ale třetí?“
„Klaun, šašek!“ zvolal Dalet.
„Ano máš pravdu,“ pokývala hlavou a uzavřela debatu, „takže je to jasné. Na výpravu půjdeš ty jako mudrc i přesto, že jsi lenoch a darmožrout. Náš první rytíř Goldman je silák k pohledání a doprovázet vás bude šašek Qwot.“
Při vyslovení jména Goldmana se zamyšleně usmála, jakoby vzpomínala na cosi hezkého.
„Bude mi potěšením,“ vydechl zdrceně čaroděj, který si dodatečně uvědomil, co vládkyně řekla. Její hlas však nepřipouštěl žádné námitky. Rozhlédla se a s mírným zapýřením se zeptala: „Je tam v té knížce těch zajímavých obrázků víc?“
Dalet zalapal po dechu a úspěšně napodobil kapra na suchu. „A...aano,“ podařila se mu zakoktat posléze.
„Přines nám jí do našeho budoáru,“ řekla tak důstojně, jak jen to v dané situaci šlo a vyplula ven.
„Ano paní,“ řekl, ale královna už byla pryč.