Zbytečná cesta 1.

3.kapitola

Rytíře Goldmana čaroděj znal. Byl to opravdový obr, který uměl bojovat s jakoukoliv zbraní, stejně jako pít. Rozhodně nepatřil k těm napomádovaným hejskům, kteří zbraň nosili jen jako ozdobu a když by jí měli použít, nejspíš by zranili sami sebe. Stejně tak nepatřil k těm bojovníkům, kterým by se rozpadla tvář, kdyby se omylem usmáli.
Šašek Qwot naproti tomu byl pro Daleta velkým otazníkem. Na hradě byl sotva pár dnů a tak se zatím nijak neprojevoval.
Dalet vzal knihu o zvycích Dalogů a vydal se s ní ke královniným komnatám. Tam jí předal první dámě. Pak se sebral a šel si zabalit to, co bude potřebovat na cestu. Nepochyboval totiž, že rázná královna bude trvat na tom, aby vyrazili co nejdříve. Neměl toho moc a tak to nezabralo příliš času. Na spánek nebylo ani pomyšlení, sedl si k oknu, díval se do tmy a přemýšlel nad tím, co je asi na cestě očekává. Bude to dlouhé a úmorné trmácení, proložené těmi nejméně očekávanými nástrahami. Dalet si o svých kvalitách nedělal vůbec žádné iluze a věděl, že když na to přijde, nemá proti Chethovi ani tu nejmenší šanci. Byl tak zabrán do svých trudných myšlenek, že z toho usnul v křesle.
Ráno, když se probudil, měl pocit, že ho v noci navštívil jeden nebo spíše několik ničemů, kteří mu pořádně namlátili. Ztěžka vstal a vydal se do kuchyně, aby se nasnídal. Zpráva o plánované výpravě se rozšířila po hradě rychlostí blesku. Podle toho, jak se k němu všichni dnes chovali ohleduplně a byli k němu až nepřirozeně hodní, poznal, že jim nikdo nedává ani tu sebemenší naději na přežití.
Posílen ve svých pesimistických náladách a katastrofických vizích, šoural se do knihovny podoben spíše funebráckému vozu, aby nastudoval něco o jižních krajích, pokusil se nalézt nějaké mapy a byl tak výpravě alespoň trochu užitečný.
Velice ho překvapilo, když tam vstoupil a uviděl mladého muže, který měl po stole rozloženo několik portulánů.
Dalet považoval za ty roky, co tu působil, knihovnu takřka za svoje osobní vlastnictví, protože nikdo jiný sem nechodil.
„Co je zač ten kluk a proč se mi tu hrabe v atlasech?“ říkal si v duchu.
Zdálo se, že mladíčkovi nečiní zvláštních potíží číst jeho myšlenky, neboť vzápětí se na něj usmál a odpověděl na jeho nevyřčenou otázku: „Já jsem Qwot a napadlo mě, že by před cestou nebylo marné podívat se, kamže to budeme vlastně mašírovat.“
Dalet jen překvapeně zamrkal. Teď, když na sobě ten mládenec neměl šaškovský hábit, vypadal docela jinak a udělal na něj velmi příjemný dojem. Rozhodně mu to myslelo. Někde vzadu v jeho podvědomí sice vyskočila myšlenka, kdože to na výpravě bude vlastně ten moudrý a kdo směšný, ale zatlačil jí do pozadí, stejně jako nápad, že takováto inteligence se jaksi u klaunů nepředpokládá. Obešel stůl a přistoupil k mapě.
„Problém je v tom, že právě východní směr není příliš probádán,“ řekl Qwot, „Tady podívej...“
Čaroděje problém zaujal natolik, že si ani neuvědomil tykání. Sledoval cestu, kterou šašek ukazoval a souhlasně kýval na jeho vývody.
„Mapa už je hodně stará a nepřesná, ale tady je zcela jasně Vodopádová řeka. No takže náš hrad je asi někde tady,“ zabodl prst do houfu kopců, který ze všeho nejvíce připomínal stádo velbloudů, „když půjdeme rovně, přijdeme někam sem, jenže tady je řeka příliš prudká na to, abychom se jí pokusili překonat. Lepší by to bylo jet na jih okolo městečka Stis k brodu (posunul prst po mapě) přes Modrý les, a tady vede přes Faramské hory Ballardovým průsmykem stará kupecká cesta. Ta se pak obrací k jihu na území Sedmi beduínů. Co je tady nikdo neví,“ uzavřel a ukázal bílé místo., kde byl ozdobný nápis: hic sunt leones (fortasse).
Mezitím vstal i rytíř Goldman a jeho mírně začervenalý nos dával všem na vědomí, že už si před snídaní dal žejdlík, a vydal se do zbrojnice, aby si k svému meči vybral nějaké vhodné zbraně.
Královna, kterou kniha o náboženských obřadech Dalogů zaujala tak, že jí věnovala i část již pokročilé noci, stála nyní u okna, aby se občerstvila svěžím ranním vzduchem. Uviděla Goldmana, který právě přecházel přes nádvoří a pozorovala jeho vypracovanou muskulaturu s myšlenkami velmi určitými. Zatímco král se svými rádci dával pracně dohromady provolání k lidu, královna z příčin, které skoro nikdo nechápal, dala příkaz, aby odchod výpravy byl zdržen a poslala pro Goldmana dvorní dámu, pod záminkou, že s ním musí ještě projednat nějaké podrobnosti.
Schůzka v knihovně tím získala čas na pokus o načerpání dalších informací. Královna byla pak celý den v nezvykle dobré náladě. Někteří dokonce tvrdili, že slyšeli, jak si prozpěvuje, avšak druhý den bylo všechno jinak.
Vládkyně řádila jak jarní tajfun a všichni před ní prchali. Dalet i Qwot, jak již bylo řečeno, neměli příliš mnoho věcí na balení a tak byli připraveni vyrazit. Goldman se dostavil opožděně a byl poněkud pobledlý a nezvykle zamlklý. Odjezd se trochu opozdil, protože královna se sice nejprve omluvila, ale pak se dostavila a z jejích očí na Goldmana sršely spalující blesky. Ten uhýbal pohledem a všemožně se snažil, aby už byli pryč.
Tato zdánlivě bezvýznamná epizoda měla později dalekosáhlé následky. Nebudeme však předbíhat a sledujme naše budoucí hrdiny, jak napakováni zásobami právě vyjíždějí z hradu.
Sotva se vzdálili, rytíř znatelně pookřál a sáhl po paměti do sedlové brašny, aby odtud vylovil placatou butilku o jejímž obsahu nemohlo být pochyb. Bohatýrsky si přihnul, aby doplnil obsah alkoholu v krvi a polohlasem si ulevil: „Zatracená semetrika. Uhnala by souchotiny i obecnímu býkovi...a ty pozice!...kde na to přišla?“
Popojel dopředu a nabídl Daletovi i Qwotovi butilku i tykání.
Dalet, který to zaslechl a spojil si všechny souvislosti, se zařekl, že už nikdy knihu o Dogonech nevezme do ruky, nicméně měl co dělat, aby smíchy neslítnul s koně. Když se ho posléze ptali, co mu to přišlo k smíchu, odpověděl, že si vzpomněl na výpravu krále Karla XVII.:
Tomu rádci nakukali, že by nebylo marné zmocnit se pohraničních hor, protože z nich by se zem mohla bránit mnohem lépe eventuálním nájezdům nepřátel, protože ( jak známo) do kopce se vždycky blbě útočí.
Král musel uznat, že proti tomu nelze nic namítat. Celá věc měla jen drobnou vadu na kráse: Bílé hory patřily k území sousedního státu. Karel XVII. tedy pracně vypotil memorandum, kterým, vypověděl pod záminkou náboženských neshod sousedovi, válku. Vyprázdnil pokladnice, nechal najmout vojáky, nakoupil zbroj a menáž. Pak se vydali na cestu.
Když tam dorazili, protivník nikde.
„Zdržel se,“ řekli si, utábořili se a čekali. Den, dva, týden. Po čtrnácti dnech došla králi trpělivost i peníze a tak poslal vyslance, aby se zeptal, co se děje.
Ten se vrátil s tím, že si to soused rozmyslel, že válčit se nebude, a aby si Karel XVII. ty hory tedy vzal, když po nich tolik touží. Král už na tom byl psychicky i ekonomicky tak špatně, že spáchal sebevraždu, když sám sebe zardousil polštářem a jeho království spadlo bez boje do klína sousedovi.
Všichni se dobře bavili, i když tuto historku slyšeli nejméně pošesté. Zatím nebyl důvod k chmurám. Cesty byla vcelku upravená, klidná, počasí mírné a zásob dostatek.
……………………………………………
Mezitím na hradě byla v plném proudu rozmíška královského páru, ve kterém měla jasný prim královna: „Nehraj si tady na žárlivce! Už se ani nepamatuji, kdy jsi naposled navštívil moji ložnici. Rytíř Goldman nosil vždy moji barvu, protože ta jsi nebyl schopen ani vsednout na koně. Je to můj přítel a nic se mezi námi nestalo. Tohle podezřívání je potupné! Ven! Chci být sama!“
Rytíř Goldman jí zklamal. Vzpomínala na to, jak se před lety scházeli v poustevníkově jeskyni v lese. Ten se zatím (tedy alespoň jak ON tvrdil) modlil někde venku.
Teď si ale, jak čas pokročil, místo vášnivého milence pozvala do budoáru měch vína a její choť to odnášel.
I když se jejich podrážděné hlasy rozléhaly široko daleko, sloužící věděli, že je lépe neslyšet a tak další obsah tohoto historicky zajímavého rozhovoru nezůstal pro příští generace zachován.
Skončilo to tím, že král vyrazil ven jak vystřelená koule, ve tváři podoben rakovi. Práskl dveřmi a uviděl sloužící, která právě nesla své paní projímavý lék, kterýmžto razantním způsobem tato chtěla léčit obezitu na postupu. Mysle, že je to víno, vypil pohár jedním douškem. Bylo to to poslední, co udělal.
Královna jsouc zpravena o jeho smrti jen povzdechla. „Už to má za sebou ten starej paprika!“
Je pravda, že oficiální nekrology byly mnohem květnatější, leč méně výstižné, protože král zesnul v jarém věku osmaosmdesáti let.




4.kapitola.

A tak zatímco se švadlenky i krejčíci snažili, aby se hrad v co nejkratší době oděl do smutku a královna před zrcadlem konstatovala, že být vdovou má své výhody, protože jí černá barva sluší, trojice našich čackých potencionálních hrdinů zjistila, že butelka je prázdná. Dohodli se, že slunce příliš pálí a hrozí nebezpečí úžehu. Jednomyslně se shodli na tom, že nejlepší bude, když se utáboří pod rozsochatým stromem, který stál jak na zavolanou poblíž cesty. O nějakou chvíli později se již z pod stromu ozýval jen trojhlas, který by člověk neznalý přisoudil spíše smečce hladových tygrů.
Když se probudili, měli pocit, že by mohli vypít Vodopádovou řeku. Sháněli se po koních, ale ti (zřejmě nedočkaví) šli napřed, a tak se museli k městečku vydat potupně pěšky.
Obyvatelstvu se tak naskytl nezvyklý pohled, jak se od severu přibelhali tři muži podobni stupínkům a svorně se vrhli ke kašně, jakoby přicházeli z pouště. Koně našli kupodivu v pořádku ustájené v místním hostinci. Přičítali to poctivosti místních lidí, pravdou ale bylo, že na věcech byly královské znaky a erb rytíře Goldmana.
Byli značně unaveni a vedeni vcelku rozumnou úvahou, že jeden den zdržení na celé věci nic nezmění a pro princezninu ctnost je zcela lhostejné, zda ji osvobodí o nějaký ten den dřív nebo později, rozhodli se strávit zde noc. Za nejdůležitější v této chvíli považovali to, aby jejich butilka byla naplněna kvalitním truňkem. Jako znalec na to měl dohlédnout Goldman, ale když se dlouho ze šenku nevracel, rozhodl se Qwot podívat se za ním, jestli se mu něco nestalo, nebo nepotřebuje s výběrem pitiva pomoci.
Po hodině usoudil Dalet, že Qwot se zdržel, protože jeho pomoci bylo třeba a tak se vydal za nimi. Našel je ve výčepu při znaleckém ochutnávání vína, což se ukázalo být velmi náročné a oba z toho už byli značně unavení. Se šaškem si poradil a pracně ho dotáhl na lůžko, ale obrovitého rytíře nedokázal odnést, a tak ho musel zanechat na tvrdé lavici ve výčepu.
Na druhý den do městečka dorazila zpráva o králově skonu uprostřed panovnických povinností a odvážná trojice usoudila, že jejich zdraví nejlépe prospěje, když se vydají ihned na další cestu. Druhým důvodem byl mírně pohublý váček s penězi.

Čerstvý vzduch jim pročistil alkoholem zamlžené myšlenky a tak vcelku velice rychle dorazili k brodu. Léto bylo mimořádně suché a tak tu bylo sotva na dvě dlaně vody. Jakmile byli za vodou, opět zvolnili tempo, poukazujíce na to, že mají před sebou ještě dlouhou cestu a je zapotřebí šetřit koně. Jen škarohlídi by si mohli myslet, že důvodem bylo to, že řeka tvoří hranici království, za kterou již výkonná moc nemá na ně žádných práv.
Na přetřes přišla otázka, kam se nyní dát, zda na sever přes Modrý les nebo na jih do města královny Agnes. Posléze, po poradě s finančními prostředky usoudili, že by jim město nemuselo jít k duhu a vyrazili směrem k lesu.
„Proč se mu vlastně říká Modrý, když je ve skutečnosti zelený?“ ptal se Qwot, „ To je trochu divné.“
Daleta to vysvětlil: „Modrý les dostal název podle velkého množství modřínů, které v lese rostou. Jejich jehličí je tak tmavé, že při pohledu zdálky se zdá být les namodralý.“
To už přejeli krátkou planinku a vstoupil do stínu vysokých velikánů. Stromy tu rostly poměrně daleko od sebe a nebylo tu ani žádné houští a tak paprsky slunce dopadaly až na hustý povlak mechu, který kryl zem. V něm byla vyšlapána uzoulinká pěšinka svědčící o tom, že tudy občas přeci jen někdo projde. Bylo tu však až téměř mystické ticho, které na ně doléhalo celou svou vahou.
„Poslyšte,“ začal rytíř řeč o záležitosti, na kterou musel myslit již od první chvíle, kdy se o cestě dozvěděl, „řekněte mi upřímně, co si o téhle výpravě myslíte? Už jenom to složení! Koho to napadlo?“ (Dalet byl zticha a ani nešpitl.)
„Podle toho co nám Cheth na hradě předvedl, tak nevím, zda proti němu vůbec máme nějakou šanci. Neber to jako podceňování,“ obrátil se na kouzelníka. Ten jen zavrtěl hlavou na znamení, že to necítí jako urážku, naopak byl rád, že o tom začal Goldman mluvit.
„No i kdyby se nám nakrásně podařilo nějakým zázrakem dostat dovnitř, překvapit ho a přemoci, tak princezninu čest už nejspíš nezachráníme, protože než se tam doplácáme, může si užívat jak je libo. Takže vzato kolem a kolem, je vlastně ta naše cesta úplně zbytečná. Nejsem žádný zbabělec, ale nejsem taky sebevrah.“
„No a co bys navrhl?“ zeptal se diplomaticky Dalet.
„Je tu měkounký mech, příjemný stín, sedneme si, odpočineme a pak promyslíme další postup.“
Návrh byl jednomyslně přijet. Zatímco tedy naši rekové sedí a debužírují, zapíjejíce mnohými hlubokými doušky vína, opusťme je, aby nám nedělali chutě a pojďme se podívat zpět na hrad, kde se zatím děly věci...