Dotknout se tygra

Kapitola 1/14

Nerad jsem šplhal tak vysoko, ale už jsem tři dny nejedl a ta horská koza za to stála. Navíc nemohla utíkat rychle, patrně ji něco kdysi poranilo. Takže jsem se za ní plahočil. Na sněhem obalených skalách to šlo těžko. Kozy jsou svéhlavé a často mění směr. Mě říkají Arbe a mají za to, že vytuším, kde se to či ono znovu vynoří. Proto mě s sebou tlupa vždy brala na lov. Jenže já lidi rád moc nemám, tak se od jara až do zimy často někde potuluju.

Teď koza běžela doleva na hřeben a já se vydal doprava. Něco mi říkalo, že tam bude. Koza tam byla, okusovala dubový listí a dívala se na druhou stranu do údolí, kdy se objevím. Dostala kyjem, ani se nestihla otočit. Sotva jsem však k ní vykročil špláchla mi do obličeje shora krev. Co tam nahoře na skalní římse může být? Přivázal jsem kozu k sobě a pokračoval v lezení vzhůru. Když už jsem ji konečně ulovil, nechtěl jsem o ni zase přijít.

Po nějaké době jsem zpomalil, protože jsem zacítil kouř. Shora se však nic neozývalo a tak jsem se nakonec vyškrábal na tu plošinu. Tam se mi naskytl hrůzný pohled.

Ve skalní rozsedlině se krčilo několik přístřešků. Kupodivu tu nebyl žádný sníh, ale plno zelených keřů. Nedaleko srázu jsem uviděl velký balvan a k němu přivázanou nějakou ženu. Její tělo bezvládně viselo. Kolem ní téměř v kruhu leželo rozházených asi dvacet postav. Jejich hlavy vypadaly, jako by se roztrhly. Snažil jsem se pochopit, co se tady stalo, ale v tom ta přivázaná postava vzdychla. To mě silně překvapilo, protože to ona byla přivázaná u okraje srázu a ona ve velkém krvácela hluboko ze srázu dolů. Odříznout ji od toho kamene však bylo těžké. Nevím, čím jakou liánou ji tam přivázali, ale dostat ji odsud mi vylámalo v pazourkovém noži zuby. Neznámá silně krvácela z krku. Nedařilo se mi to moc zastavit. Muset bych krk utáhnout a tím ji uškrtit. Žádný léčitel by ze mě být nemohl.

Ale přesto se ze mě na další měsíce stal. Z té hory už se mi odejít nepodařilo. Alespoň ne hned. Přišla sněhová bouře a neznámá dostala horečku. Prohledal jsem všechny objevené příbytky a našel v nich mrtvé děti. I ony krvácely z uší a do jednoho zemřely. Co se tady sakra stalo?!

Neznámou jsem vtáhl do největší z chýší. V ní bylo největší teplo. A taky tam měl chytrolín, asi náčelník, tajnou spižírnu sušeného masa a uzených bizoních jazyků. Zbytek zásob téhle tlupy jsem našel v jedné z jeskyní. V ní ale nežil nikdo. Byla mokrá, studená a vzadu zapalovali svíce nějaký prabábě. Naštěstí prabábu vyrobili ze dřeva, takže hned na prvním ohni pěkně shořela. Mě tu žádnej babskej hastroš strašit nebude! Ani duchovej, ani s rozmázlou hlavou. Takže jsem mrtvoly svlékl a poshazoval to strže. Jejich kožešinové oblečení se může hodit. První dny jsem zůstal víc ve střehu, jestli se sem nikdo z této osady nevrací. Ale zdálo se, že tu zemřeli opravdu všichni. Pokud už tady začala zima, nikdo sem až do jara nezavítá. Překvapilo mě, že zem tu nezamrzala, ani neudržela na sobě sníh. Soutěska se nahoře trochu sbíhala k sobě a směrem k propasti tvořila obří mělký převis. A to málo, co sem nasněžilo, hned zase roztálo. S ledem a sněhem jsem si tedy nemusel dělat starosti. Horší to bylo s větrem. Ten v té výšce vanul často opravdu ledově a vydržet v zimě déle venku se nedalo.

Neznámá první dny jen spala. Později se nechtěla vůbec nijak kamarádit. Což mi vyhovovalo, já na užvaněný ženy nejsem. Bylo mi divný, že vůbec nemluvila. Myslel jsem, že nerozumí, ale za pár dnů, když vstala, jsem zjistil, že rozumí velmi dobře. Jenom se mnou nechce vůbec mluvit. Chtěl jsem vědět, co se tady stalo, ale na takovou otázku na mě upřela svůj tvrdý pohled a ztuhla. Tak jsem dál nenaléhal. Potřeboval jsem jí nějak říkat, i to jí bylo jedno. Tak jsem jí začal říkat Máhe. Ani to jí nevadilo. Jedinkrát dala najevo vděčnost a to když jsme narazili na to, že jsou všechny ostatní přístřešky prázdné, že jsem všechny mrtvé poshazoval do propasti. Pro nikoho tu zřejmě netruchlila. Odpovídala mi gesty a jen málokdy. Když chtěla kvůli něčemu upoutat mou pozornost, tleskla, nebo po mně hodila klacek. Klacků i kmenů tady bylo víc než na jednu zimu. Zdálo se, že to byla asi hlavní životní tlupy náplň: tahat zdola sem dřevo, protože takhle vysoko žádné stromy už nerostly.

Po nějaké době ve dne strpěla, abych si s ní užil, ale potom vždy prchla jako divoké zvíře. V noci jsem se k ní nemohl ani přiblížit. Měla po ruce kámen i škrabadla a rozdrásaný obličej jsem mít nechtěl. Leželi jsme proto každý z jedné strany ohně a já se ji snažil pochopit.

Po několika týdnech venku uklouzla, a kdybych ji nezachytil, by spadla. Sice sebou škubla, když jsem ji zachytil, ale pak kývla na poděkování. Po chvíli se ke mně vrátila a naznačila mi, ať ji znovu uchopím za oděv a ruku, jak jsem to udělal před tím. Nevěděl jsem, co je to za hru a tak jsem ji tak znovu uchopil. A ona se pokusila vysmeknout. Nevěděla, jak na to a hodně ji to zlobilo. Ukázal jsem jí, jak by to mohla zkusit. Dělal jsem si z ní legraci, jestli se mi pokouší uniknout, abych si s ní neužil, ale vrtěla hlavou. Od té doby se mi také přestala vzpouzet a mě to pak s ní přestalo bavit. Tehdy poprvé se mi pokoušela něco sdělit. Nemluvila a tak šermovala rukama nebo posouvala po zemi klacíky. Pochopil jsem, že chce odsud pryč, ale kam to má být, jsem z toho nevyrozuměl. Vypadalo to, že chce odejít vprostřed zimy, ale hory byly sevřené v ledu a sněhu bylo nad hlavu, na cestu nemohlo být ani pomyšlení.

Hra na úchopy se stala naší každodenní zábavou. Čekal jsem, že se tím chce naučit zápasit, ale to ona odmítala. Místo toho mi naznačovala, že vidí ženu, která se dotýká lidské ruky - paže. Nechápal jsem to dlouho. Časem mi došlo, že má takový sen, a že hledá nějaké vysvětlení pro tu ruku. Z mých úchopů se nepokoušela už vykroutit. Místo toho občas ťukla na mou paži. Nevěděl jsem, zda mě to má lechtat nebo co. Smál jsem se a škádlil ji přitom. Ona mě však ignorovala. Naznačil jsem, že ji uchopím za krk a ona prudce rozhodila rukama. Neuměl jsem vysvětlit, co se pak stalo, ale zapotácel jsem se a musel ji pustit. Rozzářila se, zvedla ruce a málem vykřikla radostí. Alespoň to tak vypadalo. Vzápětí si zacpala pusu rukama a zhroutila se s pláčem na zem. Tak zůstala po několik hodin.

Nechal jsem ji být, a když jsem se vrátil, ležela stále v klubíčku na ledové zemi, jen byla nahá. Tělo měla pokryté mnoha čerstvými ranami a rýpanci. Kolem ní nebyly žádné cizí stopy. Těžko jsem mohl věřit tomu, že si to udělala sama. V ruce však svírala kus ostrého krvavého rydla. Pokusil jsem se jí ho vzít, ale s nečekanou prudkostí se na mě vrhla. Čekal jsem rány tím kamenem, ale plácala do mě dlaněmi. Sevřel jsem obě její ruce a křičel na ni dokola:
- Co jsem ti provedl?! Co jsem udělal?!

Za dlouho se pak uklidnila. Dotkla se mé pusy, což znamenalo, že mi odpoví a rukama naznačila příběh o tom, jak jsem ji odříznul od balvanu, přikryl, umyl, uložil k ohni a dal jí najíst. Dlouho mi trvalo pochopit, že to má být odpověď na moje otázky:
- Co jsem ti udělal? - Zachránil tě, to jsem udělal.
Přikývla.
Neznám nic bláznivějšího, než ženy. I proto se toulám sám. Umínil jsem si, že jak přestane sněžit, že odsud odejdu. Potřásl jsem hlavou a vzdálil jsem se do konce dne na druhou stranu zapadané soutěsky. Když jí tak vadím, zůstanu z dohledu.

....

Tohle je první část delší povídky Dotknout se tygra. Příběh má čtrnáct kapitol. První čtyři vyjdou postupně tady, příběh pak bude pokračovat dál na HeroHero. Pokud vás příběh chytne, budu rád, když se mnou půjdete dál.

Pokud se vám kapitola líbila, napište mi do komentáře, co ve vás zanechala.

Další kapitola vyjde za týden.