Tvor věčné noci 1/3

Procitl jsem ze strašného bezesného spánku do hrobového ticha a temnoty. Nevím, jak dlouho jsem spal ani kde jsem se to ocitl. Snažil jsem se rozpomenout, ale ke svému zděšení jsem dospěl k tomu, že vlastně ani nevím, zda jsem vůbec někdy vzhůru byl. Neměl jsem nejmenší zdání, kdo jsem.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a připadal jsem si jako bych přišel o oči – obestírala mě neproniknutelná tma. Pohnul jsem rozbolavělou rukou a pozvedl ji před svůj obličej tak, že se téměř dotýkala nosu. Ani tak jsem ruku neviděl. Slepý jsem však nemohl být, neboť vysoko nade mnou přece jenom nějaké světlo bylo. Bledý kruh připomínal měsíc v úplňku, avšak nezářil dost silně na to, aby alespoň trocha jeho světla dopadala až dolů na mou tvář. Hvězdy nesvítily žádné.

Doufal jsem, že po nějaké době mé oči přivyknou na temnotu a budu si moct prohlédnou prostor kolem sebe. Všechno mě z nějakého důvodu bolelo a nechtěl jsem si ublížit, kdybych bloudil po okolí ve tmě. Zůstal jsem tedy sedět na místě a snažil jsem se vzpomenout si, kdo jsem a jak jsem se dostal do této situace. Vzpomínky se mi však nevracely a jen mě tupě rozbolela hlava. Všechno mi přišlo strašně podivné. Vnímal jsem jen tlukot vlastního srdce a mírný zatuchlý zápach, který visel v podivně klidném vzduchu. Zdálo se mi, že za celou tu dobu, co jsem na tom místě strávil, nezavál, byť jen sebemenší větřík, a že jediná věc, která do této svatyně ticha a klidu nepatří jsem já.

Kdo jsem? Zamyslel jsem se znovu. Tahle temnota přece nemůže být můj domov. To bych si tu nepřipadal tak nevítaný a cizí.

Hleděl jsem se zakloněnou hlavou na slabé světlo na nebi. Dodávalo mi odvahu. V duši jsem cítil, že právě to světlo je mým domovem.

Vždyť si vzpomínám na hvězdy, měsíc a jasné slunce. Nejsem tvorem temnoty. To jsem se snad propadl do pekel? Musel jsem mít nějaký život předtím, než jsem se dostal sem.

Přesto jsem si na žádný jiný život nemohl vzpomenout, a to ve mně vyvolávalo děsivý pocit prázdnoty.

Který bůh by tohle dopustil? Sebrat člověku všechno co znal a v co věřil, a přitom mu nechat vědomí, že o všechno přišel – to je velmi krutý šprým.

Uvědomoval jsem si, že tu pro mě čas plyne trochu jinak, ale musel jsem být už minimálně několik hodin vzhůru. Tma však zůstávala stále stejně temná a mé oči na ni ani trošinku nepřivykly. Vzdal jsem i naději, že by mě mohl zachránit úsvit. Kruh nad mou hlavou byl teď mnohem tmavší, než když jsem ho spatřil poprvé, a já jsem pochopil, že je to jen malý otvor, skrz který jsem celou dobu sledoval nebe. Nastával večer a já jsem byl zavřený v jakési podzemní kobce.

Nemá smysl tu více otálet. Nikdo mě nejspíš zachránit nepřijde, řekl jsem si v duchu. Musím se odsud nějak dostat sám. 

Na zrak jsem se spolehnout nemohl, začal jsem tedy svýma rukama hmatat okolo sebe. Zem byla pevná jako skála, ale byla pokryta jakýmsi tenkým, měkčím povlakem. Netušil jsem, co by to mohlo být. Ačkoliv jsem si nevybavoval svoji minulost, pozemský svět jsem si pamatoval – tento materiál do něj rozhodně nepatřil. Bylo to něco neznámého a nepřirozeného. Jediné, co mi po hmatu vzdáleně připomínal, byla pavučina. Výrazně hustší a mnohem pevnější pavučina.

Pokusil jsem se postavit se na nohy, jenomže tou levou mi projela tak náhlá vlna bolesti, že jsem vykřikl a skácel jsem se zpátky na zem. Můj výkřik se ještě několikrát zopakoval z úst ozvěny, než utichl úplně.

Levou nohu jsem musel mít zlomenou. Probíhala mi v ní ostrá bolest, jako by jí probodávaly stovky dlouhých jehel. Hlavu mi zaplavily beznadějné myšlenky. Bolest neutichala a má naděje na únik pomalu umírala. Jak bych se odsud mohl dostat, když nedokážu chodit?

Stále jsem trochu doufal, že by tam nahoře mohl být někdo, komu na mě záleží a kdo se mě pokusí zachránit, jenže už ta samotná myšlenka mi připadala bláhová. Bylo by to krásné, ale ve skutečnosti jsem tomu nevěřil. Nikdo mě nepřijde zachránit, uvědomil jsem si. Lidé jsou sobečtí. Nemají čas starat se o někoho jiného než sami o sebe. Když jim zemře někdo blízký, možná chvíli truchlí, ale v duchu jsou rádi, že to nebyli oni. Ostatní jsou pouhými prostředky, které jim slouží k dosažení vlastních cílů. Když jim někdo přestane být užitečný, proč by se s ním zahazovali? Kdyby mi spadl kamarád do temné jámy, sám bych ho nejspíš nešel zachránit.

Začínal jsem chápat, že jestli vůbec existuje nějaký svět, do kterého patřím, už se do něj nevrátím. Je mi souzeno zahynout v tomto ponurém vězení.

Byl jsem tak zabrán do své bolesti a zoufalých myšlenek, že jsem ani nepostřehl, že se klidná a tichá atmosféra mého okolí poněkud změnila. Vzduchem, který se ještě před okamžikem ani nepohnul, zavál jemný vánek a v dálce se ozval tichý zvuk plíživého pohybu. V tu chvíli jsem ho však nejspíš nezaslechl. A jestli jsem ho přece jenom slyšel, rozhodně jsem ho nepřisuzoval ničemu živému. V mých myšlenkách mě vůbec nenapadlo, že by v této temné kobce mohlo něco žít. To jsem ještě ovšem nevěděl, jak moc se mýlím.

Jak jsem s nohou nehýbal, bolest se přece jenom trochu zmírnila a já jsem se snažil najít nějaké východisko z mé situace. Zatím jsem se nehodlal vzdát. V tu chvíli mě nic nenapadalo, ale s mírným znepokojením jsem si všiml, že to klidné a tiché prostředí už není tak klidné jako před chvílí. Pocítil jsem mírný vánek, hrající si v mých vlasech a silnější hnilobnější zápach. Zůstal jsem v klidu a napínal jsem sluch. Podzemními prostory se rozléhal jakýsi podivný, téměř neslyšitelný šepot. Nebyl jsem si jistý, zda mě v tuto chvíli už jen nešálí smysly, neboť tyto šepotavé hlasy se ozývaly zároveň ze všech stran a skoro jako by se ocitaly rovnou v mé hlavě, než že bych je zachytil sluchem. Rozhlížel jsem se do všech stran a snažil jsem se zahlédnout původce toho prapodivného šepotu. Moje úsilí bylo k ničemu, stále jsem kolem sebe viděl jen a pouze temnotu.

Náhle se ochladilo. Jalo se mě nepříjemné tušení. Pohlédl jsem před sebe a v tom jsem dostal strašlivou vizi – děsivý pocit, že přede mnou stojí jakási zrůdná postava a upírá na mě své slepé oči. Nemohl jsem toho tvora vidět, ale přesto jsem neomylně věděl, že tam je. Tak moc jistý jsem si ještě nikdy s ničím nebyl. Jala se mě naprostá hrůza. Chtěl jsem utéct, ale věděl jsem, že se zlomenou nohou nemám nejmenší naději. Strach mě spoutal tak, že jsem sotva dýchal. Všechnu svoji pozornost jsem upínal na toho tvora.

Zavládlo ticho. Neodvažoval jsem se ani pohnout. Tvor zůstával zticha a nedával o sobě vědět. Pocit jeho přítomnosti ale nepomíjel. Naopak – sílil, a mě zachvacovala o to větší úzkost. Přišlo mi, že každý úder mého srdce trvá celé hodiny. Očekával jsem, že každou chvílí musí ta zrůda vydat nějaký nelidský skřek a zaútočit. Už jsem se jen celý třásl a čekal na smrt. Každým okamžikem musel přijít ukrutný konec a já jsem na něj čekal jako na záchranu. Nedokázal jsem pochopit, jak by ten pekelný tvor mohl být tak krutý, a tak dlouho mě nechávat ve smrtelném očekávání. Téměř by se zdálo, že mě chce pouze trápit a pozorovat.

Já jsem však už nemohl dále odolávat strašnému napětí a nevědomosti. Sebral jsem všechnu zbylou sílu a nedbaje na ukrutnou bolest ve své noze, jsem se pošetile pokusil utéct.

Za sebou jsem uslyšel nadlidsky rychlé kroky. Neměl jsem šanci. Sotva jsem uběhl pár metrů, noční tvor mě dostihl a strhl na zem.

*