Špitál

Na obloze mizely poslední červánky. Proti nim se tyčila temná hmota budovy ústavu. Za okny se rozsvěcovaly první bílé zářivky - nemocniční pokoje.

Hela se zachmuřila. “Depresivní místo,”poznamenala. Na dnešní službu se netěšila. Domov byl, navzdory udržované zahradě a veselým letáčkům, místo, kde umírala paměť. A čas od času i lidé. Zoufalství tam sice leželo na chodbách, ale připomínalo jí jenom černou jámu bez dna.

Stín na ni vrhnul nečitelný pohled někoho, kdo si živě pamatoval sirotčince a chudobince. Ta stará odkladiště lidských bytostí, která si o laskavých sestřičkách s certifikáty a barevných nástěnkách mohla nechat jen zdát. Kdyby vůbec tehdy věděli, co si nechat zdát. Z jeho úhlu pohledu byl dnešek milé vytržení z rutiny nekonečné řady dětských pokojíků a pootevřených skříní.

“Ber to tak, že kdybychom se občas nezastavili, jejich terapeuti by začali podezřívat sestry z toho, že vůbec nešetří prášky,” prohodil a energicky vyrazil k zavřené bráně.

Hela ho bez valného nadšení následovala.

O něco málo později se Strach naklonil ke spícímu muži. Tma okolo se pohnula, oddělila se od ní drobná noční můra - a přízrak se usmál.

“Pětašedesát let a pořád ještě jsou to hadi, Arture?”

Chvíli spokojeně sledoval, jak se stařík ve spánku mračí, jak se mu můra usadila za víčky, a pak se narovnal. Starce nad hrobem si pamatoval jako děcko se stejnou hrůzou z klouzavých šupin a ostrých zubů, ale netrpěl žádnou nostalgií. Pár desítek let přeběhne jako voda, lidé, koneckonců, prostě stárnou.

Hela ho pozorovala s nakloněnou hlavou ke straně. Nepracovali spolu každou noc, ale když ano, ještě ji nepřestala fascinovat lehkost, s jakou lidi děsil. Byla to povinnost, hra, řemeslo… Nikdy ne dilema. Chápala to a záviděla mu to. Sama stejně lehkou ruku ještě neměla.

Strach už prošel do dalšího pokoje. Tam spala drobná stařenka, kterou její noční můra ale rychle vytrhla ze spánku. Její vyděšený křik rychle přivolal dvě noční sestry a ty se ji snažily utišit. Jejich klidu ovšem nepřidávaly výkřiky o mrtvých dětech všude okolo. Pokoj byl setmělý, paní byla o svých vidinách přesvědčená.

Děti tam samozřejmě nebyly - u postele stál jenom spokojený Stín. Když luskl prsty, stíny na zdech se pohnuly jen natolik, aby sestrám naskočila husí kůže.

Naprosto určitě to budou vyprávět ranní směně a ta zase řádně vystrašeným stážistům…

“Hračičko,” sykla Hela a táhla Stína pryč. Ten si nebyl dvakrát jistý, jestli to byla kritika nebo konstatování.

“Musely to být zrovna děti?” zeptala se po chvíli.

Udiveně se na ni podíval: “Byl to přece její strach. Každému tvořím vlastní.”

“Ale takhle drasticky?”

Věděl, proč ji to dráždí, ale jen zavrtěl hlavou: “Nikdy jí žádné dítě neumřelo, jenom se o ně bála. Jejím dětem je přes padesát, ale ona už je nepoznává. Ale něco si pamatuje… a ten strach jí zůstal.”

Hela se na něj překvapeně podívala: “To je to, co jí zbylo z lásky k dětem?”

Pokrčil rameny.

“Máš divnou práci, Stíne.”

“Když myslíš. Jsi na řadě.”

A byla. Tady byl pán, který nespal, prázdným pohledem hleděl z okna do soumraku. Nevěděl, kdo je, ani kdo byl. Byla to blažená nevědomost.

Přesně o tu ho Hela přišla připravit.

Když se na něj snesly černé včely,  nesly s sebou minulost, současnost a budoucnost… jen na chvíli. Dost na to, aby tu bylo sester zase zapotřebí.

“Proč vlastně?” zeptal se Stín.

Hela zavolala poslední ze včel zpátky: “Protože si zaslouží být ještě chvíli sám sebou.” Odmlčela se. “I když to bolí.”

Chvíli šli tiše.

“A kdo z nás tu pak má divnou práci.”