Vzdor v plamenech, část 2.

O hodinu později stojí Yna před Dierou a vypráví krok po kroku, jak probíhala jejich třídenní mise. Když se s vyprávěním dostane k momentu, kdy muže připoutali v jeho cele, zaváhá. Diera zvedne oči od svitku, pohled neústupný a chladný, jako vždy.„Zabila jsi ho?“ zeptá se Diera.
„Byl to zrádce,“ odpoví Yna stručně, bez emocí.
„Na to jsem se tě neptala,“ odvětí Diera, odloží svitek a zvedne se. „Zabila jsi ho z vlastního rozhodnutí, mimo rozkaz. A to se neodpouští.“
Yna mlčí, ale ví, že měla jednat podle pravidel. Ví, že porušila rozkaz a že by měla být potrestána. „Zasloužil si to,“ opakuje Yna tiše s jistou tvrdošíjností.
Diera na ni pohlédne s výrazem, který říká vše. „Možná si to zasloužil, ale ty jsi ho nezabila z důvodu spravedlnosti. Tys to udělala, protože ti ruply nervy. A to je rozdíl, Yno. A právě tenhle rozdíl rozhoduje, jestli tě nechám pokračovat v práci po boku ostatních lovců….“
Yna skloní hlavu, výraz v obličeji chvíli nečitelný, ale pak se na její tváři zformuje ironický úsměv. „Tak co bude můj trest?“
Očekává cokoliv od hladovění až po náročnou fyzickou práci. Nebude to poprvé, co ji Diera ztrestá za neuposlechnutí rozkazu. A nejspíš ani naposled.
Diera tuší, na co Yna naráží, a proto pronese: „Myslím, že je čas na zopakování historie našeho světa a Řádu jako takového.”
Yna nechápavě svraští čelo, Diera však pokračuje: „Magie v našem světě není nástroj. Není to věc, kterou můžeš vzít do ruky, použít a pak odložit. Je to živoucí síla. Starší než jakákoli říše, než naše jména, než svět sám. Je tichá, a přesto neustále přítomná. Nejedná, nemluví – ale vyvíjí tlak. Je jako řeka: někdy klidná, jindy dravá. Pokud do ní vstoupíš s respektem a pokorou, může tě nést. Pokud ale skočíš bez rozmyslu, bez kotvy a bez vedení... stáhne tě.
Magie má vlastní záměr – touží růst. Rozšiřovat se. Zakotvit se hlouběji v člověku, v naší realitě. A právě v tom spočívá nebezpečí. Člověk, který se magii otevře příliš, bez porozumění, bez vůle… se začne pomalu měnit. Ne ze dne na den, to by bylo příliš zjevné.
Začne to nenápadně: pocitem výjimečnosti. Myšlenkou Já umím víc než ostatní. Pak přijde opojení z moci. Touha zasahovat, napravovat a ovládat. Magie si začne vybírat, kterou část tvé duše posílí – a kterou umlčí. Ničivá podněcuje vztek, mstivost a ztrátu kontroly. Mentální magie podporuje pýchu, manipulaci, nutkání druhé vést, i když o to nestojí. Morfující otupí hranice identity – člověk začne ztrácet sám sebe. Stínová magie izoluje, činí tě posedlou tajemstvím, skrýváním. A léčivá… ta dokáže přetavit soucit ve vyčerpání, v potřebu obětovat se tak hluboce, až se vymažeš sama. Magie nebere najednou – krade po částech. A jednoho dne, když se podíváš do zrcadla, už nepoznáš, kdo jsi. Začneš jednat jinak, a to dřív, než se vůbec rozhodneš. Nakonec přestaneš jednat ty a začne jednat magie. Tvým tělem, tvými činy. Té fázi říkáme splynutí. V tu chvíli už není cesty zpět. Magie si tě přetvořila. A magie... nemá srdce. Nezná slitování, nezná hranice. Je to síla, ne morálka.
A právě proto existuje náš Řád.
Ordo Nihil, Řád Nicoty– vznikl z bolesti a poznání. Založil ho Aurelius Nihil. Muž, který na vlastní oči viděl, co se stane, když se magie vymkne kontrole a když ji někdo chce vlastnit celou. Po Zaetharově pádu – po jeho pokusu ovládnout všechny základní proudy magie – svět poznal křehkost rovnováhy. Magie tehdy pukla. Rozpadla se na pět základních druhů, protože už nikdy se nesmí stát to, že ji bude někdo vlastnit a ovládat jako celek.
Aurelius to pochopil a rozhodl se, že už nikdy nesmí dojít k tomu, co se stalo tehdy. Řád tedy není organizací z moci, ale z nutnosti. Z odpovědnosti. Sledujeme ty, kdo magii ovládají, učíme je, hlídáme a někdy i zasahujeme. Ne proto, že bychom chtěli kontrolovat svět, ale protože víme, co se může stát, když to neuděláme.A právě to je úkol lovců, jako jsi ty. Nejsi jen stín ve tmě nebo vrah. Jsi rovnováha. Jsi první hráz mezi lidskou vůlí a silou, která by nás všechny mohla pohltit. Nikdy nezapomeň: magie je mocná. Je to moc, která když není řízená, tak se vždy utrhne ze řetězu.“
Yna tiše naslouchá, i když všechno už zná. Diera vznik Řádu i příběhy o těch, které magie pohltila, vyprávěla tolikrát, že by je mohla odříkat zpaměti.
„Tvým úkolem není rozhodovat, kdo si zaslouží žít a kdo ne. Tvým úkolem je udržovat rovnováhu.” Pokračuje Diera, tentokrát klidněji, ale o to důrazněji. “Magie je síla. A každá síla, pokud ji nikdo nezbrzdí, dřív nebo později přeroste všechno, co ji obklopuje. Ty jsi tu od toho, abys tomu zabránila, než bude pozdě. Je to tvoje odpovědnost. Pamatuj na to.“
Yna neodpovídá. Diera ji naučila mlčet hned, jak vstoupila do Řádu. Ujasnila jí, jaké je její místo. A i když už to slyšela tolikrát, stejně ji pokaždé zamrazí, když tato slova znovu zazní.
„Tvoje síla, tvoje magie, Yno… není pro tebe. Patří Řádu. A pokud ji použiješ špatně, nebude to jen tvoje vina, ale naše. Padne i na nás, na každého z nás. Takže ne, nemáš právo jednat podle vlastního svědomí. Ne, pokud chceš zůstat lovcem.“
V Ynině hlavě zní ozvěna všeho, co slyšela. Diera mluví tvrdě, ale nikdy bezdůvodně. Ví, že má pravdu. Ví, že musí poslouchat a ví i to, že když se jednou plně poddá svým emocím, bude to znamenat její pád a možná i smrt.
„Rozumím,“ řekne nakonec, hlas tichý, ale tón v sobě stále nese hořkost.
Diera si ji chvíli beze slova prohlíží. „Dobře, jdi. A příště se ujisti, že se držíš rozkazů. Protože jinak… tě nechám zavřenou dole v cele až zčernáš.“
Yna zmateně zamrká. Tuhle výhružku od Diery ještě neslyšela. Tohle překročení pravomocí, jak by řekl Oren, muselo Dieru asi hodně naštvat, když se uchýlila až k této drastické možnosti.
Představa, že hnije do konce svého života v tmavé kobce se jí vůbec nezamlouvá. Pořád je to ale lepší, než místo, kam by poslali toho zrádce, kdyby ho nezabila. Podle toho, co Diera říkala, se zrádci po zatčení často nechají několik dní o samotě, aby zpytovali své svědomí. Pak nastoupí Diera, která je pomocí své magie donutí říct vše, co ví, nebo si to v případě jejich nespolupráce zjistí sama. Jakmile má Diera všechny informace, zajatci jsou posláni do pracovního táboru, odkud jejich cesta vede už jen pod zem. Takhle nechce dopadnout nikdo.
Lehce zavrtí hlavou, aby nepříjemnou myšlenku dostala pryč a odchází.