Skipova cesta, část I.

Předmluva


Základní osu dobrodružství, jehož první část nyní předkládám, nosím v hlavě již řadu let. Bohužel nedostatek volného času a schopnosti ji podrobněji zpracovat, způsobily, že první část je hotova až nyní.

V příběhu vystupuje postava Skipa, která disponuje určitým zařízením a schopnostmi, které jsou předkládány čtenáři jako fakt bez bližšího vysvětlení. Kdo je Skip a kde/jak získal své technické pomůcky mám v úmyslu postupně odhalovat, něco málo již v části II., více pak ve III. části.

Jsem si vědom toho, že neumím psát prózu. Ač jsme se snažil, vím, že některé kapitoly by mohly být daleko více popisné, někdy jdu přiliš přímočaře k danému cíli a příběh může působit spíš námět na scénář. Pevně doufám, že i přes tyto nedostatky bude pro vás alespoň trochu zajímavý.

Každému, kdo si najde čas příběh přečíst, děkuji, ocením i zhodnocení, jak to na vás zatím ta první část zapůsobila, čeho bych se měl v budoucnu vyvarovat, co zlepšit (toho je hodně).


Děkuji


Kapitola 1 - Osudové setkání

Bruno šel do kuchyně, ukrojil pořádný krajíc chleba, namazal ho máslem a ještě na něj přidal plátky slaniny. Přiklopil ho dalším krajícem, strčil do kapsy a potají opustil dům. Bylo mu moc líto, že musí odjet a svého nejlepšího kamaráda Šimona už asi nikdy neuvidí. O to víc byl rozhodnut splatit mu svůj dluh a pomoci nalézt tátu. Běžel krátkým lesem oddělujícím jejich pozemek od té farmy, tedy vlastně tábora, jak už věděl.

"Počkej !", ozvalo se najednou za ním. Bruno se polekaně otočil a spatřil muže. Byl vysoký, oblečený do tmavého pláště. Bruno si nevzpomínal, že by ho někdy před tím spatřil. Neměl bych utéct ?, problesklo mu hlavou. Ale muž nevypadal nijak nebezpečně. Bruno se tedy zastavil a zeptal: "Potřebujete něco, pane ?". "Neboj se, jen bych si s tebou rád promluvil, Bruno", opověděl muž. "Vy mě znáte ?", podivil se Bruno. Pomyslel si, že to bude asi nějaký známý táty, v poslední době za ním chodilo hodně různých lidí. Snad ho táta neposlal, aby ho našel a odvedl domů. Šimon už na něj čeká. Ale muž jen sáhl do kapsy a vytáhl z ní zvláštní, duhovou kuličku. "Tady máš" – natáhl ruku a podal ji Brunovi. "Vem si ji a měj ji pořád u sebe. Kdyby ses dostal do nebezpečí – opravdu velkého nebezpečí – silně ji zmáčkni." Bruno střídavě hleděl na kuličku ve své dlani a na toho zvláštního muže. "Znáte se s tátou ?", zeptal se. Ale muž se jen rozloučil "Promiň, musím jít" a začal se vzdalovat. "Měj se, Bruno !", zavolal na něj ještě a zmizel v lese.

Bruno chvíli přemýšlel, co to bylo za člověka, odkud zná jeho jméno a hleděl na tu zvláštní kuličku. Vypadala jako kovová, ale byla docela lehká. Chvíli si s ní pohrával v dlani, pak si ji lépe prohlédl. Jakoby z jejího nitra zářily barvy celé duhy. Pak si ale vzpomněl na Šimona, který ho už jistě netrpělivě čeká, schoval kuličku do kapsy a rychle se rozběhl k táboru.

Šimon jako obvykle čekal u plotu z ostnatého drátu. "Ahoj, už jsem se bál, že nepřijdeš", zamumlal. "Slíbil jsem, že přijdu Šimone a moje slovo platí", odpověděl Bruno. "Máš nějaké jídlo ?", zeptal se Šimon. "Jasně..." Bruno si sáhnul do zadní kapsy kalhot, ale zjistil, že mu chleba musel vypadnout někde cestou. "Tak nemám, promiň. Ztratil jsem ho." "To je škoda, mám velký hlad", povzdechl si Šimon. "Máš pyžamo ?", zeptal se Bruno. "Mám." "A kde, nevidím ho ?" Šimon si začal rozepínat pruhovanaou košili a pod ní měl ještě jednu. "Tady", usmál se na Bruna. "Skvělý nápad ! Tak jdeme na to", odpověděl Bruno a začal se svlékat. Šimon mu pruhované oblečení podal otvory v pletivu plotu a Bruno se začal rychle oblékat. Čepice mu dobře seděla a zakrývala jeho vlasy. Hned jak se Bruno oblékl, dal se do hrabání. Za chvíli se mu podařilo vytvořit dostatečně velký otvor. Obratně se jím protáhl (dával si pozor, aby se nedotkl drátu, o kterém mu Šimon povídal, že zabíjí) a byl v táboře.

"Konečně spolu", Šimon objal svého kamaráda. "Tak jdeme. Musíme projít celý tábor, nic nevynechat. Tvůj táta tu někde musí být !", řekl Bruno. Chlapci se vydali k ubytovně vzadu s cílem je postupně projít všechny. Lidí bylo venku jen pár a dvou chlapců si nikdo z nich nevšímal. Cestou míjeli malý plácek s pískovištěm. Bruno si to místo pamatoval z filmu, který viděl doma. Hrály si tam děti, lidé kolem zpívali a všichni vypadali šťastně. Ale teď tu bylo pusto. Zatím potkali jen pár pohublých postav, některé z nich vypadaly, že se sotva drží na nohou. Všechno bylo jiné než mělo být, divné. "Měl bych se vrátit domů", řekl Bruno, "Ale co můj táta ?", odpověděl Šimon. Bruno zaváhal. Tohle místo se mu nelíbilo, děsilo ho, ale nechtěl zklamat svého kamaráda. "Tak dobře", řekl a vydal se k první ubytovně. "Zkusíme je všechny prohlédnout, v jedné z nich tvůj táta být musí."

Vešli dovnitř. Uvnitř, na dřevěných palandách i na zemi leželo mnoho lidí. Bylo tam ticho, sem tam přerušené slabým zasténáním. "Tati, jsi tady ?", zakřičel Šimon. Nikdo mu však neodpověděl. Bruno dostal strach, všichni ti zubožení lidé, ticho ... "Chci od tud pryč, Šimone !", zakřičel a rozběhl se ke vchodu. V tu chvíli však do ubytovny vtrhli vojáci. "Rychle, všichni ven !", řvali a začali popohánět lidi. Chlapci se dostali do skupiny lidí, která se s nimi procpala vchodem. Bruno byl vyděšený, třásl se a sotva držel na nohou. "Co se to děje ?", zeptal se Šimona. "Někdy nás vyženou ven a čistí ubytovnu od švábů a blech". Ale to už je je vojáci hnali ven a kopanci popoháněli opozdilce k většímu spěchu. Dav chlapce tlačil stále dál. Cestou míjeli ležícího muže, který padl vysílením. Po chvíli za sebou slyšeli jak jeden z vojáků něco zařval a ozval se výstřel.

Začalo pršet. Promoklá skupina byla hnána táborem dál. Přidávali se k ní další a další lidé z ostatních ubytoven. Šimon se rozhlížel, jestli někde nezahlédne svého tátu, ale za chvíli již chlapce obklopila masa lídí, přes kterou malí chlapci nemohli nic vidět. Trvalo asi deset minut, než stále se zvětšující skupina lidí dorazila ke vchodu do šedivé, betonové budovy. "Dovnitř ! A rychle !", vojáci začali skupinu popohánět. Bruno pevně tisknul ruku svého kamaráda. "Kam to jdeme ?", ptal se. "Nevím", odpověděl Šimon. Za chvíli již byli vevnitř. Prostorná místnost s několika sloupy a lavicemi u stěn se začala rychle plnit lidmi. Na stěnách byly připevněné háky a pod nimi štítky s čísly. "Tak a teď svléknout !", zařval voják, když byli poslední lidé nahnáni do místnosti. "Věci si pověste na hák a zapamatujte si číslo, ať je pak najdete". "Jdete se koupat !", ušklíbnul se voják. Bruno zaváhal, nechtěl se svlékat před tolika lidmi. "Musíš, jinak tě zbijou, znám je !", houkl na něj Šimon a sám už věšel své pyžamo na hák. Bruno tedy následoval jeho příklad. Jeho dobře živené tělo kontrastovalo s pohublými postavami ostatních lidí. Mužů, žen i dětí. Několik z nich se na něj s údivem dívalo, na jeho vlasy. Ostatní měli jen krátké strniště, v táboře je stříhali do hola. Bruno se třásl. Namačkán v jedné místnosti s dalšími, teď již nahými lidmi, všechno to řvaní, cesta sem, bylo toho na něj už moc. Rozbrečel se, chtěl domů. Ale to už vojáci hnali dav lidí dál do druhých dveří, které vedly do veliké haly bez oken, osvětlené několika žárovkami. U stropu trčely hlavice sprch. Bruno pevně chytil Šimona za ruku. "Tak honem, hněte se !" vojáci pobízeli poslední opozdilce. "No konečně !". Poslední člověk byl uvnitř a voják zabouchl těžké dveře. Lidé byli uvnitř doslova namačkaní. Bruno nechápal, jak by se tam vůbec mohli umývat. Najedou světla zhasla a v místnosti zavládla úplná tma. Někteří lidé začali křičet, jiní jen tiše stáli a čekali. Po chvíli uviděl záblesk světla. Někde uprostřed místnosti se otevřel malý otvor, kterým proniklo do místnosti trochu světla. Mihnul se stín postavy v podivné masce a slyšeli, jak něco spadlo dolů. Otvor se zavřel a opět zavládla tma. Místnost naplnil dusivý kouř. Lidé v hrůze začali řvát. Bruno nemohl dýchat! Křečovitě svíral ruku svého kamaráda Šimona. Najednou si uvědomil, že v druhé ruce stále svírá kuličku. Nepustil ji, ani když se svlékal, tak nějak instinktivně ji sviral pořád v dlani, i když na ni vůbec nemyslel. Vzpomněl si na slova toho muže. Snažil se ji zmáčknout, ale byla tvrdá, nešlo to. Lidé kolem něj se dusili, sípali, v panice strkali do sebe i chlapců. Bruno už pomalu omdléval. Jeho kamarád Šimon byl na tom ještě hůř, z posledního lapal po dechu. Zasípal "Bruno, budeš stále můj kamarád" a stisk jeho ruky začal povolovat. Konečně! Bruno z posledních sil zaťal prsty do kuličky. Náhle povolila. Oslnil ho záblesk a upadl na zem.

Najedou pocítil závan čestvého vzduchu. Mohl se nadechnnout. Šimon ležel vedle něj a také se pomalu vzpamatovával. "Ty žiješ !" zakřičel radostí Bruno a objal svého kamaráda. "Bál jsem se, že..." Objal chlapce a tisknul se k němu.

Chlapcům začalo vše docházet. Chtěli je zabít. Kdyby Bruno nepřišel, jeho kamarád by byl už mrtvý. A jeho otec o tom všem věděl. Dokonce to řídil ! Nebyla to žádná farma, jak mu říkali. Byl to tábor na zabíjení lidí. Ne takových, o kterých mluvil jeho učitel. Lidí, jako byl jeho kamarád Šimon. Ne Židé, ale Němci nejsou lidé, když tohle dělají. "Nechci je už vidět. Chci být jenom s tebou Šimone...". Šimon se tisknul ke kamarádovi. Pochopil, že jeho táta umřel. Stejně jako jeho babička, děda a zbytek rodiny. Nenáviděl Němce. Ale Bruno je jiný. I když je Němec. Je to kamarád...

Rohlédli se. Ta strašlivá hala byla ta tam. I všichni ti lidé. Chlapci zůstali sami, v malé místnosti bez oken, osvětlené slabým světlem vycházejícím z podlahy. Vypadala jako jeskyně, ale s pravidelným tvarem s ostrými rohy. Jako by byla vytesaná ve skále. Stěny byly hladké. Neviděli žádné dveře, otvor, nic čím by se dalo odejít. Na zemi v rohu byl kruh, ze kterého vycházelo tlumené světlo, které osvětlovalo místnost. "Jak jsme se sem dostali ?", zeptal se Šimon. "To asi já...", Bruno mu pověděl o tajemném muži a kuličce. Poté, co jsem ji rozmáčknul, jsme se objevili tady. "Ale jak by nás mohla nějaká kulička dostat sem ?", zeptal se Šimon. "Možná jsme umřeli a teď jsme v pekle", řekl. "To ne, sem nás dostala ta kulička", řekl Bruno. "Třeba nás do pekla dostala kulička", trval na svém Šimon. "Přestaň už s tím peklem. Ten pán, který mi ji dal, nebyl žádný čert", reagoval Bruno. "Jsme tady zavření, umřeme tu hlady !", začal panikařit se Šimon. "Musíme to tu líp prozkoumat, někde tu musí být východ. Ten pán nám chtěl pomoct", řekl Bruno. "Třeba to byl Němec a chtěl abychom tady umřeli hlady", zapochyboval Šimon. "A proč by to dělal? Mohl by nás nechat umřít v těch sprchách", odpověděl Bruno.

Najednou se kruh na zemi rozzářil jasněji, tak, že jeho světlo jasně ozářilo celou místnost. V kruhu se objevil obrys postavy. Bruno ji poznal. Byl to ten muž, který mu daroval kuličku. "Jsi tady !", vykřil a zasmál se. "I tvůj kamarád. Jsem moc rád, že se to podařilo, že jste se zachránili.". "Kdo jste ? A kde to jsme ?", ptali se kluci jeden přes druhého. "Všechno vám povím, ale jinde. Pojďte se mnou." Muž ukázal na zařící kruh na zemi. "Stoupněte si do něj." Držel v ruce krabičku, ne o moc větší než jeho dlaň. Oklopil její víko a něco zmáčknul. Kluci měli najednou pocit, jako by se pod nimi propadla zem. Za vteřinu je oslnilo světlo. Ocitli v malé místnosti s kruhem na zemi, podobném tomu, do kterého vešli. Tenhle ale nesvítil. "Pojďte", muž chlapce vyvedl z místnoti, která byla součástí prostorného domu. Když vyšli z domu ven, přivitala je modrá obloha zalitá sluncem. Před sebou viděli zdánlivě nekonečnopu vodní hladinu. Domek stál na pobřeží moře. "Vítejte na mém ostrově", pronesl muž. "Jmenuji se Scipio. Ty jsi" - obrátil se na jednoho chlapců "Šimon", chlapec odpověděl. "A ty Bruno, my už se známe", odpověděl Scipio za druhého chlapce. "Vítejte !" "Jak se stalo, že jsme tady", zeptal se Bruno. Všechno vám vysvětlím, ale pojďte se nejdřív obléct a najíst. Až teď si chlapci uvědomili, že jsou stále nazí. Scipio jim podal barevné krátké kalhoty, sám si sundal tmavý plášt, který ho dosud částečně zahaloval a ukázal chlapcům na verandu domu. Stál tam stůl a kolem něj několik křesel. Stůl byl plný jídla. "Vemte si co chcete", pokynul Scipio. Šimon se na jídlo vrhnul a hltavě začal jíst a ani Bruno nezůstal pozadu. Scipio se usmíval, když viděl chlapce po všech těch hrůzách spokojeně jíst. Scipio byl muž středního věku, vyšší postavy s mírně prošedivělými vlasy. Poté co odložil plášť si ho mohli chlapci konečně lépe prohlédnout. Na sobě měl tričko žluté barvy, šortky a lehké sandály na nohou. Z kapsy vytáhl krabičku, ve které byla kulička podobná té, kterou daroval Brunovi. Posadil se ke stolu k chlapcům, kteří dojídali. "Stačilo vám to ?", zeptal se. Jsem úplně přecpaný, odpověděl Šimon. Bruno se přidal, "já taky". Scipio začal vyprávět:

"Tohle" – ukázal na kuličku, "je transportní kulička." "Existuje místo plné nebezpečných dravců, zvířat. A místní lidé věří, že taková kulička dokáže uvěznit jejich duši a pošle je pryč, do pekla" "Vidíš, říkal jsem ti, že to je kulička do pekla", chytil se toho hned Šimon. Scipio ale pokračoval: "Ale ti lidé se mýlí. Ve skutečnosti kulička jen zvíře přemístí na jiné místo. A peklo to není." "A ta kulička může přemístit i lidi ?", zeptal se Šimon. "Ne, funguje jen na zvířata", odpověděl Scipio. "Ale nás přece přemístila", nesouhlasil Šimon. "Táta říkal, že Židé jsou zvířata, třeba proto to fungovalo", řekl Bruno. "A my Němci jsme určitě zvířata, když se k vám takhle chováme", posmutněl. "Ale kdepak... A tohle neříkejte", odpověděl Scipio. "Promiň Šimone, nemyslel jsem to tak", zastyděl se Bruno. Šimon se usmál.. "To je v pořádku. Ale jak je tedy možné, že ta kulička fungovala na nás ?", obrátil se na Scipia. Ten pokračoval: "Tohle je speciální kulička. Jedna ze dvou. Dal mi je vědec, který zkoumal kuličky domorodců a dokázal je nějak upravit. Kdybyste nebyli skuteční přátelé, možná by to ani nefungovalo. Ale síla přátelství je energie, která celý svět prostupuje a dodá věcem, jako je tato - ukázal na kuličku, velkou moc." "Vy jste věděl, že jdu za Šimonem ?", zeptal se ho Bruno. "Ano, všimnul jsem si vás už dřív, pozoroval jsem vás, když jste si spolu povídali. Věděl jsem, že chceš proniknout do tábora. I co vám tam hrozí." "A proč jste nás chtěl zachránit ?", zeptal se Šimon. "Málokdo z 'druhé strany' by kamarádil s někým z tábora. Už když jsem vás poprvé zahlédl, cítil jsem obrovskou energii čistého přátelství. Jste vyjímeční kluci", odpověděl Scipio. "Zůstanete se mnou ? Staral bych se o vás. A vy byste mi na oplátku pomáhali. "Vy .. vy byste nás opravdu vzal k sobě ?", vyhrkli kluci. "Moc rád", odpověděl Scipio. "A tykejte mi a říkejte jen Skip". "Budete mít svůj pokoj v domě, jídlo podle potřeby i spoustu času na hraní a zkoumání. A ty přece rád zkoumáš, Bruno", mrknul Scipio na Bruna. "Jasně ! A to bychom zůstali už na pořád jen na tomto ostrově ?", zeptal se Bruno. To ne, někdy budeme cestovat, ale tenhle ostrov je naše základna, tady nalezneme vždy klid a bezpečí.", odpověděl Skip.


Kapitola 2 - Skipův ostrov

Bruno a Šimon zůstali se Skipem. Jak jim slíbil, dostali svůj pokoj v jeho domku na pobřeží. Několik dalších dní se zotavovali a odpočívali. Šimon byl slabý, v táboře dlouho hladověl. Na Bruna dolehly poslední události. Myšlenka, že jeho otec nechal zabít všechny ty lidi, i jeho nejlepšího kamaráda Šimona, ho tížila. Táta, jeho rodina, vše pro něj teď bylo mrtvé. Byl tu se Šimonem, to bylo jediné, na čem mu záleželo. Několik prvních dní chlapci jen spali, jedli a nechodili ven, když nepočítáme verandu. Zato ale stihli pořádně prozkoumat vnitřek domu. Dům byl dvoupatrový, dole byla hala, ze které vedly schody do patra a dále pak vchody do prostorné kuchyně s velkým stolem, na záchod, do koupelny a do komůrky, ve které byl kruh pro přesun. Ta sousedila s pracovnou Skipa. Skip říkal, že tam nemají chodit, protože je tam hodně citlivých přístrojů, které by mohli omylem rozbít, a kluci to dodržovali. V horním patře domu byly 3 pokoje, jeden obýval Skip, druhý dostali kluci a pak tam byla jedna větší společná místnost - obývák. Osvětlení domu bylo elektrické, jas a barva světla byla ale jiná, než kluci znali z běžných elektrických žárovek. V kuchyni pak byly pro chlapce zvláštní přístroje, které Skip používal k vaření a ohřívání. Bruno, kterého zajímala technika se Skipa ptal, od kud bere elektřinu pro své přístroje a Skip mu ukázal tmavé desky na střeše domu a vysvětlil, že je nabíjí sluneční světlo. Vodu do domu přiváděla trubka vedoucí ze studny, která se nacházela dále od pobřeží. Skip neměl žádná hospodářká zvířata, ani nic nepěstoval. Chlapci ho nikdy neviděli na lovu, nebo rybolovu. Potraviny nosil ze skladu, což byl menší domek nedaleko studny s regály plnými různých balíčků. Většinou z nich jen něco vybalil a ohřál, nebo mírně upravil a měli chutné jídlo. Také tam měl sirupy, které spolu s vodou vytvořily sladké, osvěžujíci nápoje.

V dalších dnech se chlapci odvážili dál od domu. Začali se vyptávat Skipa na ostrov a všechno kolem. Dozvěděli se, že na ostrově jsou jedinými lidmi, ostrov sám je velký asi 1500 čtverečních kilometrů. Břehy ostrova jsou převážně skalnaté, s výjimkou pláže, kde Skip vybudoval své útočiště. Několik kilometrů od pobřeží se tyčí asi 300 metrů vysoká, skalnatá hora. Bruno, který si stále pamatoval něco ze zeměpisu, se ho ptal, kde se nachází, Skip odpověděl neurčitě, že v Tichém oceánu. Chlapci se Skipa ptali, jestli se nebojí, že je na ostrově někdo přepadne. Bruno speciálně zmínil německá letadla (slyšel, že Němci zkoumají i vzdálená místa). Skip mu odpověděl, že letadel se bát určitě nemusí, že je velice nepravděpodobné, že by se na ostrov někdo vůbec dostal a i kdyby, včas se to dozví, takže se nemají ničeho bát.

Uplynulo několik dalších týdnů plných koupání, odpočinku a her. Skip klukům odkudsi přinesl stavebnici s mnoha kostičkama, panáčky i různými dalšími věcmi, vyrobenou z podivného lehkého materiálu a ti se začali předhánět, kdo postaví hezčí/větší stavbu. Na ostrově chlapci pomalu zapomínali na traumatizující zážitky z tábora. Šimon občas pomyslel na svou, nyní již jistě mrtvou, rodinu. Ale věřil, že jejich duše už jsou někde v nebi a jsou štastní. Brunovi se zase někdy hlavou honily myšlenky na jeho otce. Stále nechápal, jak se mohl podílet na těch strašných věcech. Vzpomínal, jak si s ním hrál, když byl malý. Měl ho moc rád, ale teď už ho nechtěl nikdy vidět. Teď chtěl být jen tady, se Šimonem a Skipem.

Skip se zapojoval do her a s chlapci si povídal, ale zároveň trávil každý den několik hodin ve své pracovně. Když se ho chlapci ptali co tam dělá, odpověděl jen, že se pokouší najít klíč, ale nikdy nevysvětlil k čemu.

Až jednou... Klid ostrova narušil ostrý tón. Linul se z jakési krabičky nad vchodem domu, které si do této chvíle chlapci ani nevšimli. "Co se děje ?", vyplašeně na sebe pohlédli chlapci. Ale to už se k ním řítil Skip. "Někdo potřebuje mou pomoc", odpověděl.


Kapitola 3 - Odchod

Uplynulo několik týdnů, kdy Skip s tou podivnou kuličkou zachránil Bruna a Šimona od jisté smrti. Vzal je na svůj ostrov, kde se chlapci začali pomalu zotavovat. Šimon, který nyní již nemusel hladovět, zesílil. Všichni tři se ještě více sblížili a pro chlapce byl život na ostrově plný her, odpočinku a dobrého jídla. Až do chvíle, kdy zazněl onen zvláštní tón.

Chlapci si právě hráli na pobřeží. "Co je to ?", zeptal se Bruno. "Nevím", odpověděl Šimon, možná bude vědět Skip. Ale ten už k nim přibíhal z domu. "Někdo potřebuje mou pomoct", řekl. "Pomoc ? A kdo ?", ptali se ho. "Všechno vám vysvětlím, ale teď na to není čas, musím hned odejít". "Odejdeš pryč ?", zeptal se Šimon. "A na jak dlouho ?" "To ještě nevím, snad jen na pár dní". "A nemohli bychom s tebou ?", zeptal se Bruno. "Nechceme tu zůstat sami !" Skip se zamyslel, "Nevím co se stalo, může to být nebezpečné." "Ale my chceme s tebou", prosil Šimon, "a nebojíme se." "Mohlo by se stát, že budu potřebovat pomoc", zamyslel se Skip. "No tak dobře, pujdete se mnou", rozhodl. "Hurá", nadšeně křičeli oba kluci, připravení ihned vyrazit. "Vydržte ještě", mírnil je Skip, "něco si musím vzít s sebou z domu" a odběhl. Za chvíli byl zpátky s malou brašnou, kterou nesl přez rameno. "Teď nás čeká menší pěší výlet. Tudy" – ukázal směrem k hoře. Nacházela se asi 5 kilometrů od pobřeží. Skip a chlapci se museli místy prodírat vysokou travou, než se dostali mezi stromy, kde už se jim šlo pohodlněji. Konečně došli na úpatí hory. Z tohoto místa vypadala docela vysoká. Byla to skalnatá hora pokrytá velkými kameny, mezi kterými rostla tráva, křoví, někde i menší stromky. Skip vytáhl z brašny svou krabičku, otvřel ji, namířil na skálu a něco stiskl. Náhle se část dosud neprostupné hmoty začala rozplývat a odhalila otvor. Skip, následovaný chlapci, vstoupil dovnitř. Po krátké cestě úzkou chodbou se dostali do nevelké, prázdné místnosti, osvětlené tlumeným světlem linoucím se z kruhu v rohu na zemi. Kluci ji poznali. "Tady jsme se objevili, když jsem zmáčnul tu kuličku", řekl Bruno. "Ano", zašeptal Šimon. "Ale nenašli jsme žádný východ", řekl Bruno. "A to jsme si to tady důkladně prohlíželi". Bruno se otočil, aby pohlédl do chodby, kterou právě přišli, ale uviděl jen skálu. "Neviditelný vchod ?" Dotknul se skály, ale nahmatal jen neprostupný kámen. "Ale jak to ?", podivil se. "Vchod je přístupný jen z venku", řekl Skip. Je to součást zabezpečení, kdyby se sem náhodou dostal někdo, koho bychom tu nechtěli", pokračoval Skip. "Bez klíče" - ukázal na krabičku - "se nedostane ven. Odejít se dá jen tudy" – ukázal na kruh na zemi. "Kruh byl také cílem vaší transportní kuličky. Další kruh, jak víte, je v domě. Ale z toho se dá procházet jen sem." "Tak proč jsme ho teď nepoužili a museli jít k hoře pěšky ?", zeptal se Bruno. "Dobrá otázka. Průchod kruhem spotřebuje energii, a tu teď budeme potřebovat, abychom se dostali tam, kam míříme. Jinak bychom museli čekat, až se doplní. A to nemůžeme. Proto jsme teď přišli nouzovým vchodem."

Skip zvážněl. "Kluci, než se vydáme dál, rád bych vám něco řekl. Jak už víte, umím se přesouvat na různá místa. Ta místa se mohou nacházet i v různých dobách. Cestuji proto, že hledám místo, které mi bývalo domovem. Pořád doufám, že k němu jednou najdu klíč. Zatím se mi to nepodařilo. Ale během svých cest jsem na některých místech našel přátele. A tak jsem vlastně rád, že jsem zatím nenašel cestu domů", řekl Skip. "Opravdu ?", podivil se Šimon. "Ano, protože jsem potkal lidi, které bych jinak nikdy nepoznal. A našel kamarády. Třeba vás", usmál se Skip. "A teď mi posílá jiný kamarád signál. Je to taky kluk, jako vy, i když trochu jiný". Skip se obrátil na chlapce, "Místo, kam míříme, se vám může zdát trochu děsivé. Přece jenom, žili jste ve 20. století". "Je to tam horší, než v táboře ?", zeptal se Šimon. "Ne, to určitě není". Skip si pomyslel, že je těžké představit si hrozivější místo než plynovou komoru v koncentráku. Když kluci vydrželi tohle, asi si o ně dělá zbytečné obavy.

"Dobře, půjdete se mnou. Ale dám vám další transportní kuličku. Kdyby se něco pokazilo, kdyby vám hrozilo velké nebezpečí, použijte ji ! Přesune vás sem. Mám už jen tuhle poslední, ale vy budete stejně pořád spolu, že ano ?" "Vždycky", řekl Bruno a Šimon přitakal. "A já se budu snažit být pořád s vámi, ale pro jistotu. Pokud by se něco stalo, neohlížejte se na mě a zmizte. Dokážu se dostat z každé situace. Jen mi pak může chvíli trvat, než se vrátím." "Tam kam jdeme... jsou nějaké příšery ?", zeptal se Šimon, který si vzpomněl na vyprávění o dravých zvířatech. "Ne a příšer se bát nemusíte, kluci. Bát se musíme jen lidí, zlých lidí ...". "Musíme se ještě převléct, takto bychom tam byli moc nápadní", pokračoval Skip. Nasměroval svou krabičku na jednou ze zdí místnosti. Objevil se další tunel, tedy spíš jen krátký průchod. "Prosím", pokynul chlapcům. Společně vešli do místnosti, kde stály řady skříní u stěn a uprostřed byla dlouhá lavice. Skip otevřel jednu ze skříní. "Ták.. co tady máme ?" Uvitř skříně, která byla vevnitř větší než z venku vypadala, bylo spousta oblečení různých velikostí a typů. "Nejsme žádní lordi", zamumlal Skip a vytáhl ošuntělý zašlý plášť, kalhoty a klobouk. "Teď najdu něco pro vás." Chvíli se ve skříni hrabal a vytáhl dvoje menší polorozpadlé hadry. "Nezlobte se, ale musíme být nenápadní. Takhle tam chodí většina obyčejných dětí." "Nevadí. Líbí se mí to víc, než táborové 'pyžamo'", řekl Šimon. "Bude to jako hra a tohle naše převleky, co ?", řekl Bruno a začal se převlékat. Na hlavu si oba chlapci nasadili ušmudlané hadrové čapky. "A co boty ?", zeptal se Bruno. "Lituji, nic vaší velikosti tady nemám", odpověděl Skip. "Tam, kam jdeme chodí děti bosy. Teda až na ty bohaté. Jenže bohatých je tam málo a navzájem znají. Navíc jezdí v kočárech a jsou obklopení sluhy. Nemohli bychom se tam volně pohybovat. Tři chudí lidé se ale ztratí. Zvládnete to?" "Neboj", řekl Šimon. "Já jsem zvyklý. Táborové škrpály mě tlačily, tak jsem stejně často chodil bos". "A ty, Bruno ?" "No.. já nevím. Snad tam nebude na zemi nic ostrého", odpověděl s obavou. "Spolu to určitě zvládneme", řekl Šimon a podal mu ruku. "Určitě !" "Tak honem, honem ..." Skip chlapce popohnal zpět zpět do místnosti s kruhy. "Je čas vyrazit." Sebral ze skříně ještě starý měšec, strčil do kapsy pár věcí z brašny a došel k chlapcům, kteří čekali v místnosti s kruhem. Skip opět otevřel svou krabičku a něco v ní začal měnit. Po chvíli ji namířil na kruh a zmáčknul tlačítko. Ze země vytryskla záře. Byla trochu jiná - jasnější a barevnější. "Chyťte se, jdeme !", zavelel Skip. Sám chytil Bruna a Bruno zase Šimonovu ruku. Společně vstoupili do kruhu. Náhle se jich zmocnil divý pocit, jako by letěli , ne padali ! Kolem nich se míhala různobarevná světla, měli pocit, jako by je strhávala zpět. "Držte se pevně !", křičel Skip. Trvalo to naštěstí jen pár vteřin. Najednou se všechno zastavilo a kluci a Skip stáli na nějaké mýtině. Před sebou viděli pařez, na kterém cosi leželo. "Olivere, jsi tady ?", řekl se Skip.

"Skipe !", zazněl šťastný výkřik.


Kapitola 4 - Na cestě do města

"Skipe, opravdu jsi tady !". K Skipovi se rozběhl blonďatý chlapec odhadem tak 11 let starý. Byl oblečen do prosté košile a staromódních kalhot. Na hlavě měl čapku, na nohou kožené polobotky. Šimon a Bruno na něj chvíli zírali, jejich šaty a bosé nohy kontrastovaly s úpravou chlapce. "Díky Bohu, že jsi tady, Skipe", řekl Oliver a Skipa objal. "Taky tě rád vidím Olivere. Však víš, že na mě se můžes spolehnout.", řekl Skip. "Ano, ale bál jsem se, že to nebude fungovat", odpověděl Oliver. "Ale bude, dokud máš tohle", ukázal na pařez, kde ležela menší oválná věc. Bruno si ji prohlédl. Byl to zlatý medailon, který zdobil reliéf mladé ženy. "Hlídám ho jak oko v hlavě. Je to to jediné, co mi připomíná mámu", řekl Oliver. "Ano, a jak víš, je to víc než jen šperk. Je naplněný energií, díky které můžu za tebou", usmál se Skip. "Ale co se vlastně stalo ?"

"Pamatuješ na Ríšu ?", ptal se Oliver. "Ano, vyprávěl si mi o něm. Byl to tvůj kamarád. Poté, co si tě vzal děda k sobě, jeli jste pro něj, ale bylo už pozdě", řekl smutně Skip. "Ne, on žije !", skoro vykřiknul Oliver. "Žije ? To není možné, dokonce i hrobník potvrdil, že umřel. Vím, jak moc by sis přál, aby tu byl s tebou, Olivere. Já taky, bylo mi ho moc líto. Jenže ani já to nedokážu změnit", posmutněl Skip.

"Ale on žije !" , trval na svém Oliver. Viděl ho jeden kluk ! "Mohl si to vymyslet. A i kdyby opravdu viděl nějakého Ríšu, jak víš, že to nebyl jiný Ríša ?", zapochyboval Skip. "Prý o mě mluvil, vzpomínal na Olivera !", vyhrkl Oliver. "Mohl ten kluk vědět, že si měl kamaráda Ríšu ?", zeptal se Skip. "Právě že ne. Potkali jsme se náhodou. Ani nevěděl jak se jmenuju. Až když se to dozvěděl, řekl mě o Ríšovi.", odpověděl Oliver. "A mluvil si o tom s dědou? Určitě by ti rád pomohl se s ním setkat", řekl Skip. "Řekl a zkoušel ho hledat, ale nevíme kde je", posmutněl Oliver. "Pavlík – to je ten kluk co ho potkal – na něj narazil cestou do nějakého městečka, ale jeho jméno už zapomněl. Byl tam něco vyzvednout pro strejdu - to jsem se dozvěděl teprve včera, když jsem ho potkal znova. Ríša prý sloužil nějakýmu zlému chlapovi, co ho bil! Skipe ...", Oliver se odmlčel, "chci ho najít a pomoct mu ! Musíme ho najít, prostě musíme !"

"Udělám všechno co budu moct", řekl Skip. "Ale Olivere, pořád je možné, že se nakonec ukáže, že to je jinak. Může to být jiný kluk, který znal také někoho jménem Oliver. Já vím, zní to divně, ale osud někdy přináší hodně podivné náhody", řekl Skip. "Ano, ale já prostě věřím, že to byl můj kamarád Ríša", odpověděl Oliver, "vím to !"

"Tak dobrá", řekl Skip. "Nejprve bychom se asi měli vydat za strejdou. Říkal si, že ten Pavlík vezl něco pro něj. Třeba si bude pamatovat, kam ho poslal." "Mimochodem" – Skip se otočil k chlapcům, kteří dosud mlčky poslouchali jejich rozhovor - "toto jsou mí přátelé. Bruno a Šimon", představil je Oliverovi. "A tohle je Oliver." "Ahoj, Bruno podal chlapci ruku a Šimon následoval jeho příkladu". "Jak si poznal Skipa, Olivere ?", zeptal se chlapce Šimon. "Málem jsem umřel, ale Skip mi pomohl", řekl Oliver a podíval se vděčně na Skipa. "Nám taky !", ozvali se Bruno a Šimon dohromady. "Taky jsi byl v táboře ?", zeptal se Bruno. Skip je ale přerušil. "Oliver vám jednou rád poví, co se stalo, ale teď musíme za strejdou." Oliver sebral medailon z pařezu a připnul si ho na krk a schoval pod košili. Všichni čtyři v čele s Oliverem se vydali na cestu. "Ví děda, kde jsi ?", zeptal se Skip Olivera. "Nechtěl bych, aby si dělal o tebe starosti." "Ano, ví. I to, že jsem tě zavolal, abys mi pomohl najít Ríšu. Babička to taky ví. Rádi by se s tebou setkali" "Určitě je někdy navštívím", odpověděl Skip. "Co vlastně teď strejda dělá ? Neviděl jsem ho od té události. Bál jsem se, že ho chytí. Ale říkal si, že utekl." "Ano, utekl", odpověděl Oliver. "A našel ho Lišák. Hodně ho zasáhlo, co se stalo. Přemýšlel co dál a došlo mu, že už nechce být jako dřív. Nechce mít už nikdy nic společného s těmi lidmi. Zkusil si otevřít obchod, vetešnictví, ale moc mu to nešlo. Uživil by tím sotva sebe, ale chtěl se postarat i o Lišáka. Když jsem se to dozvěděl, poprosil jsem dědu, jestli by mu nemohl nějak pomoc. Zajeli jsme za ním a strejda byl moc šťastný, že mě zase vidí, pořád mi děkoval. Od Lišáka jsem se dozvěděl, že když měli málo jídla, nechával ho jemu a sám hladověl. Děda poznal, že se změnil. A pronajmul mu slušný obchod. Na dluh. Strejda v něm teď opravuje hodiny. Spolu s kluky. Lišák je dal zase dohromady." "Vážně ?", podivil se Skip. "Ano. Došlo mu, že kluci jsou ti jediní, kterým na něm záleželo a taky, že jim hodně dluží. Ostatní ho jen využívali. A kluci se snaží, jsou šikovní a hodně mu pomáhají", pokračoval Oliver. "Teď už vydělávají dost na to, aby mohli všichni slušně žít a platit dědovi nájem za obchod."

Chvíli šli mlčky..

"Už se na strejdu nezlobíš, Olivere ?", zeptal se Skip. "Ne, šéf ho měl v hrsti. Nechal by mě být, kdyby mohl. Vím, že to nechtěl udělat, ale musel", odpověděl Oliver. "Jsem rád, že si to pochopil", usmál se Skip.

Ale to už naše skupinka dorazila do města. Chatrče vystřídaly malé domky, ty pak domy větší a výstavnější. Provoz zhoustnul. Všude bylo plno lidí, mezi kterými se proplétaly povozy, ulicemi pobíhaly bosé děti, oblečené podobně jako Bruno a Šimon, psi štěkali. Bruno vyrůstal v Berlíně. Byl zvyklý na velké město. Ale tohle bylo jiné. Berlín, který znal, byl čistý, upravený. Tady se váleli opilí lidé v uličkách, domy zdobily různé bizarní přístavby a komíny. Šimon chytil Skipa za ruku. "Co je to za místo, Skipe ? Mám tady z toho strach." Skip jen odpověděl: "Neboj, jen se držte u mě, ať se neztratíme". Prošli ještě pár bloků. Ráz města se začal pomalu měnit. Domy i ulice začaly být upravenější, čistější. Náhle Oliver zabočil doprava do jedné z menších uliček. "Tady to je," zastavil před malým obchodem s nápisem: Hodinářství: Prodej a opravy všeho druhu

"Pojďte !", otevřel dveře a vešel dovnitř...


Kapitola 5 - Hodinář

V místnosti stál za pultem Lišák. Když uviděl tři lidi vstupující do obchodu zamumlal "Dobrý den, přejete si ?", vzápětí ale poznal v jednom z chlapců Olivera, vrhl se k němu a objal ho. "Olivere ! Ahoj, tak rád tě zase vidím !" "To já taky", obejmul ho Oliver. Najednou se do pokoje nahrnuli další chlapci z pokoje v patře, kteří slyšeli hluk. Všichni byli nadšení, že je Oliver navštívil. "Vy jste Oliverův doprovod ?", obrátil se Lišák na Skipa. "Tak trochu, já jsem Skip", odpověděl Skip. "TEN Skip ? Oliver o vás vyprávěl, rád vás poznávám", podal Lišák Oliverovi ruku. "A tohle jsou Bruno a Šimon", představil chlapce Lišákovi. "Přišli sem se mnou". "Ahoj", pozdravili ho Bruno a Šimon. "Potřebovali bychom mluvit se strejdou, je tady?", zeptal se Skip. Ale to už se otevřely dveře vedlejšího pokoje a nich stál starší muž s výrazným nosem. Co je to tady za hluk, kluci ? Lišáku ! Neblázněte, co kdyby přišel nějaký zákazník". Vzápětí si všimnul Skipa, Bruna se Šimonem a Olivera ! "To je vzácná návštěva, moc rád vás zase vidím, mladý pane". "Dobrý den", pozdravili muže Šimon a Bruno. "Dobrý den. Můžeme s vámi mluvit, prosím", zeptal se Skip. Hodinář si ho zkoumavě prohlédl a odpověděl "Ale jistě, přátelé Olivera jsou zde vždy vítání. Pojďte prosím za mnou", pokynul ke dveřím svého pokoje.

Vešli do nevelkého pokoje. Uprostřed stál bytelný dřevěný stůl a židle, před ním několik pohodlných křesel. V místnosti byla ještě skříň a pod oknem stála truhla. Uprostřed stolu ležela kovová kolečka a pružinky, které byly pravděpodobně součástí hodinového strojku. Vpravo na stole ležela krabička s nástroji a lupa.

"Jsem rád, že se vám vede dobře", pohlédl hodinář na Olivera, zatímco zavíral dveře pokoje. "Zato vaši mladí přátelé vypadají, že mají potíže", pohlédl na Bruna a Šimona, oblečené v otrhaných šatech. "To je jen takový převlek, pane", odpověděl Bruno, "abychom nebyli nápadní". "Já jsem Skip", přerušil ho Skip a podal hodináři ruku. "Skip mi pomohl, když mě postřelili. Díky němu jsem pak našel své štěstí", řekl Oliver. "A já pak to své", řekl hodinář, který poprvé viděl Skipa osobně. "Je mi velkou ctí vás konečně poznat, vzácný pane", potřásl Skipovou rukou a mírně se uklonil. "Posaďte se", ukázal na pohodlná starožitná křesla. "Zajdu pro nějaké jídlo a pití" a odešel do vedlější místnosti.

"Proč ti strejda vyká Olivere ?", zeptal se Bruno. "Starý zvyk, vždycky se snažil chovat jako gentleman", odpověděl Oliver. "A on je opravdu tvůj strejda ?", zeptal se Šimon. "Ne, není, ale říkám mu tak. Postaral se o mě..., i když...". "?", otázal se Šimon. "Víte, když jsme se poznali, byl strejda jiný. Postaral se o mě, ale proto, že mě chtěl využít. Stejně jako využíval další chlapce. A jiní lidé zase využívali jeho. Ale pak se to začalo měnit. Nyní jsme přátelé a i když není mým skutečným strýčkem, beru ho tak, jakoby jím byl", odpověděl Oliver. "A co vlastně dřív strejda dělal ?", zeptal se Bruno, ale to už se starý muž vrátil do pokoje s karafou vody a táckem plným klobásek. "Berte si podle libosti", vybídl své hosty. "Jak se vede obchodu ?", zeptal se ho Skip. "Nemohu si stěžovat. Lidé dokážou ocenit kvalitní prácičku. Navíc jsem vymyslel strojek, který není třeba tak často natahovat. Je to můj vynález ! Chlapci mi hodně pomáhají. Mají šikovné prstíky", usmál se hodinář. "Kolik jich tu vlastně máte", zeptal se Skip. "Inu, je tu Karlík, Lišák a pár dalších. Celkem pět. Jsou to hodní chlapci", pousmál se hodinář. "A kdo jsou vaši mladí společníci ?", podíval se na Bruna a Šimona. "Tohle je Bruno a tohle Šimon", představil chlapce hodináři Skip, moji přátelé. "Šimon ?", to zní jako židovské jméno. "Proto chtěli Šimona zabít", řekl Bruno, "že je Žid". "Ale to je strašné", řekl hodinář, "také jsem Žid". "Ale Bruno mě má rád, jsme kamarádi", řekl Šimon. "Přišel za mnou do tábora a málem umřel se mnou. Ale Skip nás zachránil a vzal k sobě." "To by bylo na dlouhé vyprávění", usmál se Skip. "Jste opravdu pozoruhodný člověk, pane", zadíval se hodinář vážně na Skipa. "Děkuji vám za chlapce i sebe. Ale asi jste sem nepřišli jen tak si popovídat, není-li pravda, Olivere ?", pokračoval hodinář. "To opravdu ne", chopil se opět slova Skip. "Chtěli bychom vás poprosit o pomoc. Jeden chlapec, jmenuje se Pavlík, byl prý pro vás něco před časem vyzvednout za město. Cestou narazili na rozbitý povoz, který patřil nějakému muži s chlapcem. A ten hoch prý vzpomenul Oliverovo jméno. Oliver si myslí, že by to mohl být jeho kamarád Ríša. Když Oliver našel domov u dědy, hledal ho, ale dozvěděl se, že umřel. Ale teď věří, že by to mohl být on. Rádi bychom ho tedy našli a přesvědčili se. Ten chlap s ním prý nezacházel hezky. Pavlík je potkal blízko nějakého městečka, kde jel něco vyzvednout pro vás od místního kováře. Bylo to už ale dřív a on si nepamatuje kam přesně jste ho tehdy poslal“, vysvětlil Skip. "Říkáte Pavlík ?", zamyslel se hodinář. "A kdy se to asi tak mělo stát ?", pokračoval. "Potkal je asi před dvěma měsíci. Olivera v té době ani neznal. Řekl mu to až teď, když se náhodou setkali", odpověděl Skip. "A proč jste nepřišli hned za mnou?", zeptal se hodinář.

Oliver začal vyprávět: "Potkal jsem náhodou Pavlíka u dědova domu. Hrál jsem si tam s kluky z okolí a Pavlík byl s nimi. Divil se, že kluk z nóbl domu si hraje s obyčejnými chlapci z ulice. Tak jsem jim vysvětlil, že jsem byl také chudý sirotek a že děda nesoudí lidi podle toho, co mají na sobě. Když se Pavlík dozvěděl mé jméno, začal mi vyprávěl jak potkal kluka, který mluvil o Oliverovi. A jestli ho třeba neznám. Hned mě napadlo, že by to mohl být můj kamarád Ríša ! Řekl jsem to dědovi. Děda po něm sám začal pátrat, navštívil hospody v okolí města, ale nikde nepochodil. Dokonce nabídl i odměnu za informaci, která ho dovede k té dvojici, ale ani tak nic nezjistil. A tak jsme se domluvili že zavolám tebe, Skipe, jestli bys mi nemohl nějak pomoct. Až včera, když jsem náhodou Pavlíka zase potkal a povídali jsme si, mi řekl, že to co vyzvedával bylo pro hodináře. Do včerejška jsem to nevěděl a proto jsme nepřišli dřív, nenapadlo mě, že byste mi mohli pomoci."

"Tak tomu rozumím", zamyslel se hodinář. "Máte štěstí, v posledním půl roce jsem chlapce posílal pro zboží jen jednou. Potřeboval jsem díly pro zhotovení svého strojku, které jsem si objednával u kováře z Hammersmith. Je to moc šikovný a zručný chlapík. Pavlík je tam šel vyzvednout. Lišáku !", zavolal hodinář. V mžiku stál Lišák ve dveřích.. "přejete si ?" "Potřebovali bychom mluvit s Pavlíkem Eatonem, zkus ho prosím najít a přivézt ho sem. Je to důležité". "Hned jdu na to", odpověděl Lišák, popadl svůj klobouk a kvapně vyšel z domu.

"Třeba si Pavlík ještě na něco vzpomene. Zatím vám nakreslím mapku s cestou do Hammersmith", řekl hodinář. "To by bylo skvělé, moc děkujeme", odpovědel Skip.


Kapitola 6 - Pavlíkův příběh

Po chvíli se hodinář vrátil s pečlivě nakreslenou mapkou na poněkud zašlém listu papíru. Mezitím už dorazili Lišák s Pavlíkem. "Měl jsem štěstí, potkal jsem ho nedaleko, na tržišti", řekl Lišák. Pavlík byl hubený černovlasý kluk. Mohlo mu být tak 13-14 let. Byl bosý, oblečený do krátkých kalhot a poněkud ušmudlané košile. Na hlavě měl plátěnou čapku.

"Dobrý den. Prý si přejete se mnou mluvit", pozdravil a smekl čapku. "Ano. Posaď se a nabídni si", hodinář ukázal na klobásky a karafu vody, "potřebujeme se tě jen na něco zeptat. Díky Lišáku", otočil se na chlapce stojícího ve dveřích. "Rád jsem pomohl", odpověděl Lišák, odešel a zavřel za sebou dveře pokoje. "Olivera už znáš - Ahoj, řekl Oliver, Ahoj, odpověděl Pavlík -, toto jsou Šimon a Bruno a pan Skip", představil hodinář Pavlíkovi své hosty. "Pomáhají Oliverovi hledat Ríšu" "Těší mě", pozdravil je Pavlík. "Asi před šesti týdny jsem tě posílal ke kováři do Hammersmith.", začal hodinář. "To je tady" – ukázal na své mapce. "Ano, máte pravdu, Hammersmith ! Nemohl jsem si vzpomenout na jméno", řekl Pavlík. "Jel jsem tam na voze se sedlákem z Fulhamu, který prodává ovoce na tržišti a potřeboval vyzvednout od kováře obruče na své sudy. "Museli jste jet touto cestou" – ukázal na mapě hodinář. "Tady, kousek od Hammersmith odbočuje pěšina k polím. Kousek dál by měly být nějaké polorozpadlé chatrče. Schovávali se tam tuláci a různí pochybní lidé. Moji bývalí 'obchodní partneři' mi o tom vyrávěli."

"A co bylo dál ? Pokračuj Pavlíku", vyzval chlapce Skip:

"Jak jsem už řekl, jel jsem se sedlákem ke kováři do Hammersmith vyzvednout ty věci pro vás. Před městečkem, u tý odbočky, jak jste ukazoval, stál povoz s polámaným kolem. Nějaký chlap tam bil malýho kluka a řval na něho, že všechno je jeho vina, protože špatně zapřáhl koně. Sedlák zastavil a nabídl jim pomoc, ale chlap ho odmítl. Zařval na kluka ať se ani nehne od povozu a hlídá, že obstará nové kolo u kováře. Jet s námi nechtěl, prý se nemáme starat, dojde si tam sám a vydal se hned na cestu. Vypadal, že netouží po společnosti. Bylo mi líto toho kluka, zůstal sám u vozu a brečel. Chtěl jsem s ním promluvit, ale sedlák už pobídl koně a vyrazili jsme ke kováři. Za chvíli jsme k němu dojeli. Kovář mi předal balíček, který už měl připravený, a začal domlouvat obchod se sedlákem. Vzal jsem balíček a vydal se na cestu zpátky pěšky, sedlák se už do města nevracel. Když jsem procházel kolem hospody, slyšel jsem řvát chlapa, ať mu hned přinesou gin. Poznal jsem v něm toho od vozu a pomyslel jsem si, že ke kováři asi hned tak nedojde. Napadlo mě tedy zajít k vozu a promluvit s tím klukem. Od hospody právě vyrážel nějaký povoz, jindy bych zkusil poprosit, jestli by mě nesvezli do města, ale teď jsem chtěl nejdřív vidět toho kluka a tak jsem ho nechal ujet. Za chvíli jsem dorazil k rozbitému povozu. Chlapec stál u vozu a hleděl k městečku, asi vyhlížel svého pána. Mohl být starý tak 8 let, určitě ne víc než 9. Na sobě měl jen roztrhanou špinavou košili, sahala mu až ke kolenům. Kůň se pásl u cesty. Zeptal jsem se ho jak se jmenuje. Bylo vidět, že se bojí, mlčel a jen stydlivě koukal do země. Řekl jsem mu, že jeho pán se hned tak nevrátí, že jsem ho viděl pít v hospodě. A že jsem jel s tím sedlákem, co jim nabízel pomoc. A jmenuju se Pavlík. On zašeptal že Ríša. Zeptal jsem se ho jestli má hlad, řekl že jo a velký, že nic nejedl od včerejšího rána. Nabídl jsem mu svůj chleba s máslem. Nechtěl uvěřit, že mu ho jen tak dám. Poděkoval a pak ten chleba rychle zhltnul, musel mít opravdu velký hlad. Potom mi pořád děkoval, říkal že jsem na něj moc hodný a že na něho nikdo nebyl hodný, jen kdysi Oliver a teď já. Tak jsem se ho zeptal na Olivera, a řekl mi, že to je jeho kamarád, ale odvedli ho a už ho dlouho neviděl. Zeptal jsem se ještě jestli ten pán, který šel pro kolo je jeho táta, říkal že ne, že mu slouží. Bylo mi ho líto a nabídl jsem mu, že by mohl odejít se mnou, ale odpověděl, že nemůže. Že tady musí zůstat a stejně ho nikdo jiný nechce. Chtěl jsem ho přemlouvat, že znám hodný lidi, kteří by mu mohli pomoct, ale než jsem začal, objevil se v dáli jeho pán a začal na něj řvát ať běží hned za ním a vezme to kolo, že on se ním už tahat nebude. Ríša mi ještě naposledy poděkoval za jídlo, zamával a už pádil za ním. Chvilku jsem tam stál a koukal na něj, ale s jeho pánem jsem se setkat nechtěl a musel jsem už vyrazit, abych doručil balíček včas. Zaslechl jsem pak ještě nějaký nadávky. Bylo mi líto, že Ríša má takového zlého pána a byl jsem rád, že se mohl alespoň najíst. Šel jsem pak asi hodinu u cesty, než se objevil povoz, který mě svezl do města a předal jsem balíček. O Ríšovi jsem nemluvil, nenapadlo mě, že by to mohlo někoho zajímat. Až když jsem potkal tady Olivera a slyšel, že byl sirotek, napadlo mě se zeptat, jestli Ríšu nezná."

Tak takhle se to stalo, zamyslel se hodinář. Skip pozorně poslouchal, poprvé slyšel celý příběh takto podrobně. Hodinář se podíval na mapu. "Říkáš, že povoz se rozbil u odbočky ? Tak to bude ta, jak jsem o mí mluvil", ukázal na mapě. "Nevíš kam měli namířeno ? Myslíš, že jeli do města, když povoz opravili ?". "Myslím, že ne, jinak bych je potkal cestou", řekl Pavlík. "Leda by vůz opravovali opravdu dlouho a vyjeli moc pozdě. Šel jsem přes hodinu pěšky, než jsem potkal ten povoz, který mě svezl. Kdyby hned poté, co opravili povoz, vyjeli do města, potkali by mě na cestě. Proto si myslím, že do města nejeli. Možná se s opraveným vozem zastavili ještě v hospodě v Hammersmith" "To asi ne, děda se na ně ptal ve všech hospodách v okolních městech a vesnicích, určitě i v Hammersmith. A nikdo tam muže s malým chlapcem, cestující na voze nespatřil", řekl Oliver. "Nevím, kam mohli jet, ale vypadalo to, že to tam dobře znají. Ten chlap věděl, kde je kovář, odmítl pomoc sedláka a vydal se za ním pěšky, což by náhodný projíždějící určitě neudělal", řekl Pavlík.

"Díky Pavlíku, můžeš jít. Tady máš", hodinář mu podal mu pár drobných mincí. "Děkuju. Nashledanou, ahoj, Olivere, snad Ríšu najdeš", řekl Pavlík a odešel.


Kapitola 7 - Plán

"Takže abychom si to shrnuli", začal Skip poté, co Pavlík odešel. "Asi před šesti týdny potkal Pavlík nedaleko Hammersmith Ríšu a toho muže. Myslí si, že nemohou být z daleka nebo náhodní projíždějící. Někdo by je tam tedy měl znát. Ale Oliver říká, že v hospodě už se po nich ptal děda a nikdo o nich nic nevěděl." "Pokud dobře pamatuju, místní hospoda se jmenuje 'U zlomeného šípu' a schází se tam zloději a všelijaká havěť", navázal hodinář. "Jako ostatně ve většině takových hospod. Tvůj děda tam mohl zkoušel pátrat Olivere, ale tihle lidé nepromluví s nikým, komu nevěří." "Nejsou ale tihle lidé hamižní a lační po penězích ? Ríša měl být jen sluha toho chlapa, takže co kdybychom rozhlásili, že hledáme kluka popisu Ríši a nabídli za něho nějakou zajímavou odměnu ?", napadlo Skipa. "To nebude fungovat", odpověděl hodinář. "Peníze jim nesmrdí, ale bojím se, že ten Ríšův pán není zrovna poctivec. Kdo ví, s kým vším se zná a co všechno mají na svědomí. Podobným lidem hrozí i šibenice. Mohou si myslet, že kluka někdo potřebuje jako svědka, proč by jinak nabízel hromadu peněz za sirotka ? Kdyby se to stalo, mohli by se ho pokusit i zbavit. Ne, ne. Musíme na to jinak. Někdo se tam musí vypravit a získat jejich důvěru. Měl by vystupovat jako člověk, který hledá někoho na nějakou špinavou 'práci', řekl hodinář. Práci, za kterou je ochoten dobře zaplatit." "Jakou práci ?", zeptal se Šimon, který spolu s Brunem zatím jen tiše seděli a poslouchali. "Nu.. něco ukrást, někoho oloupit, snad chápete", odpověděl hodinář.

"Zajdu tam", řekl Skip. "Ne tak hr..., musíte se naučit myslet, mluvit i oblékat jako oni, jinak vám nic neřeknou a může to skončit špatně.", řekl hodinář. "Do hospody jděte až za tmy. Donesu vám nějaké kusy z mého starého šatníku. Nemůžete mezi ně přijít v čistých šatech vonících mýdlem. Zkuste jim nějak naznačit, že hledáte někoho, kdo by někam vlezl a něco pro vás vzal. Někoho malého... sám se tam nevejdete. Takže pokud by vám někdo půjčil chlapce, jste ochoten zaplatit. Ale nenabízejte žádné velké částky, pár liber a podíl na kořisti, když to vyjde. A nesmíte projevit žádný zájem o osud toho chlapce. Musí to vypadat tak, že vám jde jen o vaši věc, o nic víc. Jinak vám nebudou věřit. Budete v jejich moci, vy sám, jich tam bude víc. A i kdybyste jim unikl, pokud si začnou myslet, že jsou prozrazeni, mohou dělat hlouposti. Třeba i ublížit tomu chlapci." "To zní jako plán", řekl Skip. "Ubránil bych se, kdyby na mě něco zkoušeli. Ale musím být hodně opatrný, abych měl vůbec čas na obranu, kdyby se něco semlelo."

"Skipe můžeme jít s tebou ? Umíme být tiší a nenápadní. Pomůžeme ti najít Ríšu", vstoupil do hovoru Šimon. "Ano, k Ríšovi se ten chlap choval podobně jako my k lidem v táboře. Musíme mu pomoct !", řekl Bruno. Skip se na chlapce podíval. Vypadali vážně. Neviděl bezstarostné děti, ale bytosti, které prožily hodně zlého. "Pujdu já", přidal se Oliver. "Ríša je můj kamarád. Chci mu pomoct. A žil jsem mezi těmi lidmi. Znám je, vím jak se chovají." "Ne, tohle nejde, kluci", řekl Skip. "Kdyby vás tam chytili samotné, mohli by vás unést a přinutit dělat hrozné věci. A kdyby vás viděli se mnou, proč bych pak hledal chlapce na 'práci', když mám vás? Vím, že mi chcete pomoct. Ale musím jít sám. Počkejte prosím na mě tady u strejdy. A ty Olivere, dej dědovi vědět kde jsi, ať si nedělá starosti." Hodinář přinesl plátěný pytel. Uvnitř bylo hrubé, zašlé vlněné oblečení. Skip si je oblékl. Vypadal v tom oblečení k nepoznání. "Tady. Vezmi si to." - podal Skipovi malou láhev s levným ginem. "Budeš muset pít s nimi. A mluvit jejich řečí. Hledáš 'malou hbitou krysu' na práci, která by 'velkého gentlemana' jen zdržovala." Skip si dal láhev do kapsy, kde už před tím vložil svou ovládací krabičku. Do druhé si strčil mapu a pak ještě jednu malou věc, kterou si vzal s sebou z ostrova. "Dobře", odpověděl Skip. "Vyrážím. Času je málo a není to úplně blízko. Než se tam dostanu, bude už tma."


Kapitola 8 - První kontakt

Skip opustil hodinářství a vydal se pěšky na cestu. Věděl, že bude muset dobře sehrát roli bezcitného, otrlého zločince, která mu byla cizí. Za chvíli opustil město a dal se cestou, která vedla k Hammersmith. Skip byl dobrý chodec. Mohl si pronajmout kočár, nebo nějaký povoz, ale potřeboval si utřídit myšlenky v hlavě. Nechtěl s nikým mluvit, vysvětlovat kam cestuje a vymýšlet si důvody proč. Neznal dobře okolí města, snadno by se mohl zamotat do nějaké lži a vzbudit zbytečně podezření. Skip si uvědomil, že vyrazil do akce příliš zbrkle. Budou se ho jistě ptát, kde se má odehrát ta 'práce', pro kterou shání chlapce. Potřeboval by radu co odpovědět, od hodináře, Lišáka nebo Olivera. Ale ušel už kus cesty a nemohl se teď vracet. Rozhodl se tedy, že bude dělat tajnosti. Neprozradí přesné místo, odpoví nekonkrétně 'dům na kraji města'. Dává to smysl - protřelý zločinec tají svůj cíl před ostatními, aby ho nevyšachovali a neprovedli plán bez něj. Za chlapce zaplatí zálohu předem a zbytek po akci. Je pravděpodobné, že chlapce nepustí samotného, někdo bude chtít jít s nimi, s tím se bude muset nějak vypořádat. Takovéto i jiné myšlenky se honily Skipovi hlavou během cesty. Asi po třech hodinách svižné chůze Skip dorazil do Hammersmith. Zapadající slunce již vrhalo dlouhé stíny na špinavé ulice. Hospodu "U Zlomeného Šípu" našel snadno, byla kousek od hlavní cesty. U stolů venku sedělo několik lidí, kteří si spolu hlasitě povídali a při tom popíjeli ze škopků. Skip ještě naposledy zkontroloval svůj "kostým". Na sobě měl hrubou vlněnou košili a zašlý kabát, který mu dodal na objemu a skrýval jeho přístroj v jedné z kapes. V druhé mu cinkala láhev ginu, několik mincí a ještě jedna věc: Elektrický paralyzér. Předmět z budoucnosti, který si vzal pro případ nouze. Zhluboka se nadechl a rázně zamířil k hospodě. Několik lidí sedících venku si pohledem změřilo podivného cizince, ale to už Skip vrazil do dveří. Místnost byla plná drsně vyhlížejících mužů, kteří se hádali, smáli a pili. Skip si vybral kout, odkud měl přehled o celé místnosti. Praštil pěstí do desky baru, aby upoutal pozornost a začal hrát svou roli:

Skip: (drsným hlasem) "Nalej mi ! Nebo rovnou přines celou flašku tý sračky, co tu pijete." Servírka mu podala sklenici a láhev levného ginu. Skip si silný alkohol nalil a bez mrknutí do sebe kopnul půl sklenice naráz. Pak se sklonil, jakoby zavrávoral a nenápadně vyplivnul obsah na zem. "To by tak scházelo, abych se tu opil". Skip nebyl zvyklý pít, hrál jen divadlo pro okolí. Drsně vypadající cizinec v místnosti budil respekt, ale i zvědavost. Několik párů očí si ho zvědavě poměřovalo, ale nakonec se většina lidí vrátila ke své činnosti. Skip nespěchal. Tiše seděl, pomalu popíjel gin, který si doléval z lahve a nenápadně sledoval okolí. Všimnul si jednoho zarostlého chlapíka s chybějícími zuby, který na něj nepřestával civět. Pohled mu opětoval. Asi po deseti minutách se chlapík zvedl, pomalu došel až k jeho stolu a přisedl si. Nevypadal nijak zvlášť nebezpečně. Chlapík začal rozhovor: "Ještě jsem tě tady neviděl. Chceš se tu usadit? Nebo si šel jen tak kolem a náhodou narazil na místo, kde se můžeš napít ?". Skip se na něj zkoumavě podíval. Nevěděl s kým má tu čest, ale zkusil nadhodit: "Spíš to druhý, ale taky sháním někoho na práci". "A jakou práci ?", zeptal se chlapík. "Takovou, co z tebe může udělat boháče, ale taky nebožtíka", zkusil Skip. Chlapík zbystřil. "S tím bych mohl pomoct, povídej". Skip se zamyslel, má tomu chlapovi odhalit svůj plán? Vypadal na nějakého zlodějíčka, ale kdo ví. Je to riziko, kdyby to nevyšlo, mohl by na něj poštvat ostatní a jeho plán by selhal. Nakonec se rozhodl, že to zkusí. "A kdo se ptá ?", zeptal se ho Skip. "Říkají mi Ed", odpověděl chlapík, "a ty jsi ?". Skip se zarazil a znova si uvědomil, jak moc nepřipravený se vydal na tuhle cestu. Neměl vymyšlené ani žádné falešné jméno. V hlavně mu probíhala různá jména, ale žádné mu nepřišlo vhodné pro roli, které se zhostil. Konečně vzpomněl na zločince, který pronásledoval Olivera a trochu změnil jeho jméno. "Říkej mi Morx". "Tak jo, Morxi, napijem se na to ?" Skip Edovi i sobě nalil gin z lahve do škopku, přiťukli si a napili se (Skip pití jen předstíral). "Poslouchej", začal Skip/Morx: "Znám dům plnej fajnových věciček. Majitel je bohatej lord a bude pár dní pryč, tak proč toho nevyužít, že jo ? Ale má to háček. Barák bude hlídanej. Na zahradě je domek a v něm hlídač s bouchačkou co rozumí svý práci. Dům má bytelný okenice i dveře, vlámat se tam tak, aby si hlídač nevšimnul, je nemožný". "Tak to je na nic", zachmuřil se Ed. "Třeba ne, mám plán. Ale budu potřebovat někoho malýho, kdo by vlezl tam, kam já se nevejdu. Nějakou malou, hbitou krysu", řekl Skip. "Krysu říkaš? Nějaký štěně? Mohl bych ti pomoct, když mi z toho taky něco kápne. Ale chci vědět o co jde. Cvičený štěně jen tak nenajdeš. A nikdo ho nepustí za pár babek na práci o který nic neví". "Dobře", začal Skip/Morx. "Barák je zabedněnej a hlídanej. Ale někdo malej by tam mohl vlízt komínem." "I kdyby vlezl, co dál ?", odpověděl Ed. "Proběhne domem a otevře okno komůrky dole. To je na druhý straně, než bydlí ten hlídač. Je to pevný okno s okenicí zaháčkovanou zevnitř. Páčit ji by nadělalo spoustu rámusu to by hlídač slyšel. Ale takhle by to mohlo vyjít", vysvětlil Skip/Morx. Ed: "A jak to štěně dostaneš na střechu ?" Skip/Morx: "Ten dům má stěny porostlý břečťanem. Drží na takových dřevěných laťkách přidělaných na stěně. Nějaký lehký štěně by mohly udržet." Ed: "To by muselo být fakt dobře vycvičený štěně. Nejlíp takový, co makalo pro kominíka", ušklíbl se. "Je to velký riziko. Dobře hlídanej barák, štěně co musí zvládnout vylízt na střechu, prolízt komínem a pak v baráku najít co má kde otevřít. Sehnat takový bude hodně drahý." Skip/Morx: "Jo, máš recht. Ale tahle facha může vydělat i několik tisíc, když vyjde. Ten chlap je fakt zazobanej, má střibro, zlato..." Skip se snažil, aby to znělo chamtivě. "No a co z toho dostanu já ?", reagoval Ed. Skip/Morx: "Čtvrtku kořisti, když mi seženeš to štěně !" "A kde vlastně ten barák je ? Žádný takový tady v okolí není", podezřívavě se zeptal Ed. "Na kraji města. Víc vědet nepotřebuješ, já vím kde to je a to stačí", odpověděl Skip/Morx. "Tak jo, mám tu pár dobrejch známejch, poptám se, ale nic neslibuju..."

"Kohopak to tady máme ?" zazněl najednou hrubý hlas za jejich zády a Skip spozoroval zjizvenýho muže brutálního vzezření a po jeho boku svaltaného hromotluka. "Moc kecáš, Ede, víš to ?" Obrátil se na zlodějíčka a vlepil mu facku, až mužík spadl i se židlí na zem. "Omlouvám se pane, jen jsem chtěl pro vás domluvit zajímavý kšeft...", zakňučel Ed a zvedal se ze země. "Kšeft ? S tímhle ?", pohrdavě pohlédl na Skipa. "Jsi idiot Ede, víš to? Takže pan Morx hledá štěně na nějakou práci ve městě..." Obrátil se na Skipa a ironicky pokračoval. "Tak to určitě, ve městě se toulá plno opuštěných štěňat a on ho hledá tady, v Hammersmith ? Ten chlap je buď fízl, nebo nás přišel podělat. Možná si myslí, že jsme nějaký prosťáčci co naletí chlápkovi z města !", zařval. Celá hospoda ztichla. Všichni teď zírali jen na Skipa. A nebyly to laskavé pohledy. Nejsem žádnej zatracenej fízl, pronesl Skip klidně nejdrsnějším hlasem, jaký dovedl. A vysvětlím, proč ho hledám tady. "Jasně, tady Bill si to určitě rád poslechne, že jo Bille ?", obrátil se na hromotluka. "Jdi s ním ven za hospodu a vyřiď to. A postarej se, aby nekecal..."


Kapitola 9 - Dohoda

"Tak jdeme...", hromotluk popadl Skipa za krk a vlekl ho k zadnímu vchodu hospody. Skip se nebránil, jen hrábnul do kapsy a nahmatal svůj paralyzer. Bill vyvlekl Skipa za hospodu. "Tak co, budeš zpívat ? Kdo jsi a vo co ti jde ?", z poutka na opasku vytáhl dlouhý nůž a zašermoval s ním Skipovi před očima. "Vyklop to a může to být rychlý. Nebo to holt pujde pomalu a bolestivě", zašklebil se. Skip na nic nečekal, namířil na hromotluka paralyzér a stiskl tlačítko. Billa jako by zasáhla neviditelná pěst, tiše se svalil na zem a praštil hlavou o kámen, který tam ležel. Nehýbal se a z rozseknuté hlavy mu začala proudit krev. Skip ho zkontroloval (i když mu šel ten chlapík po krku, neměl v úmyslu ho zabít). Zjistil že je pořádku, jen si chvíli "pospí". Ale neměl by ho tady nechat takhle ležet všem na ráně. Skip tedy chytil jeho bezvládné tělo pod rameny a pomalu ho začal táhnout směrem k blízkým keříkům. Byl dost těžký, ale podařilo se mu ho odtáhnout za keře a trochu zakrýt listím a suchými větvemi. Vrátil se k hospodě a všimnul si zakrváceného kamene. Ta krev by se mu teď mohla hodit. Skip sebral ze země nůž, který hromotluk upustil a trochu ho potřel krví. Urovnal si kabát, popošel k zadnímu vschodu hospody, prudce rozrazil dveře a se zakrváceným nožem v ruce zamířil přímo k zjizvenýmu chlapíkovi.

"Nikdo mi nebude říkat, že jsem fízl", zařval a zamával před ním zakrvácenou čepelí. Chlapíkovi doslova spadla brada.. takový vývoj situace zjevně nečekal. Ta tam byla jeho ironie a bohorovnost. "Pane Morxi..., uklidněte se, však my se přece dokážeme domluvit jako lidi..., prosím ..." a couval před rozzuřených Skipem, který v ruce třímal zakrvácený nůž. Skip se jen ušklíbl. "Jako lidi ? Nejdřív mě chceš nechat oddělat a teď by sis povídal jako člověk ? Takový všivý hovado jako ty se nemá právo nazývat člověkem !" "Omlouvám se pane, musel jsem se splést, posaďte se prosím a ten nůž (očima visel na jeho ostří) můžete schovat, prosím. Betty, přines gin !" – pokynul servírce. "Jistě Jamesi", odpověděla a hbitě postavila na stůl dvě plné sklenice. Skip zastrčil nůž do kapsy a pomalu se posadil. Jednu ruku ale ponechal dole blízko kapsy, aby byl připraven okamžitě reagovat, kdyby bylo potřeba.

"Náhodou jsem zaslechl, co si povídáte s Edem", začal James. "O baráku plném bohatství. Že sháníte nějaký vycvičený štěně, aby vám ho otevřelo. Sehnat takový nebude snadný, ale třeba bychom se mohli nějak dohodnout, pane Morxi", mluvil už klidněji James. "Ale víte co mi na tom pořád nesedí ?". Skip mlčel. "Barák je ve městě, vy taky nejste vesnickej balík a hledáte štěně tady v zapadlým Hammersmith". Skip si uvědomil, že James není hlupák a že musí najít způsob jak mu tohle vysvětlit. Pak ho napadlo: "Máš pravdu, Jamesi, Ve městě pobíhá spousta toluavejch štěnat, ale ty dokážou tak nanejvýš něco čmajznout na trhu. Šikovnější patří špatnejm lidem. Když zjistí co mám v plánu, budou jen přemejšlet, jak mě z toho vyšoupnout a zmáknout to sami. Proto ho sháním tady". "Jo, tohle zní rozumně", uznal James. "Ale tady moc volnejch štěnat nenajdeš. Rodiny děcka nedaj a zatoulaný tu dlouho nevydrží. To víte, malý město. Když se tu nějaký cizí chvíli motá, chytnou ho a zavřou ho do chudobince. A tam si ho zaměstnají sami", ušklíbl se James. "Nekecej, že tu fakt není ani jedno nechtěný zbytečný štěně", začal se s ním schválně hádat Skip. "To jo, ale nebude vycvičený, aby zvládlo tu fachu", odpověděl James. "To nevadí, sežeň mi nějaký a vycvičím si ho sám", odpověděl Skip. "Tak to si dost věříte, ušklíbl se James. To není jen tak. Tréning zabere spoustu času. Než se naučí co od něj potřebujete, bude vaše šance fuč". "To už nech na mě, mám svý metody, hlad a bič, však ono se to poddá", oponoval Skip. "No tak dobrá, pokud vám takový stačí, máte ho mít. "Pojď sem, Ede", James si vzal Eda kousek stranou a chvíli si něco šeptem povídali. "Tak a je to, za chvíli ho tu máte", vrátil se James ke Skipovi. "A ty už padej Ede..." popohnal zlodějíčka, který dopíjel svou sklenici ginu. "Jasně šéfe, už jdu".

Po chvíli se Ed vrátil s malým, hubeným chlapcem. Vypadal tak, jak Pavlik popisoval Ríšu. Tiše stál a koukal do země. Skip by mu rád hned řekl o Oliverovi, ale musel dál hrát svou roli, takže jen hrubě pronesl: "Tohle škvrně ? Velikost má správnou, ale aby tam vůbec vylez a neztropil povyk." "To už je na vás. Říkal jste, že si ho vycvičíte, ne? A jinýho nemám. Berte, nebo nechte být. A chci 20 babek hned jako zálohu a pak 200 až bude po akci." Nějak mu otrnulo, pomyslel si Skip. Před chvílí by si málem přede mnou klekl a prosil o milost a teď už si zase vyskakuje. Ale potřeboval sebrat kluka a rychle zmizet... Jamesovu nabídku ale přijmout jen tak nemohl. Myslel by si že je trouba, který se nechá odrbávat. Začal se tedy dohadovat: "Tolik ? Za nevycvičený štěně ? Dvacet tu ani nemám, mám tu jenom 15, ale když to vyjde, dám ti 250 po akci". "No to je hezký, ale když ne, zbyde mi mizernejch 15 babek ! Ten kluk má větší cenu !" "Tak to pochybuju", hádal se Skip. "Nabízí ti snad za něj někdo víc ? Taky bych se mohl tady na to vykašlat a sebrat nějakýho žebravýho kluka ve městě. Jo, to jsem měl udělat. Stejně není vycvičenej". Chvíli se tam handrkovali, ale nakonec James souhlasil s patnácti. "Dobře a teď oba vypadněte, zahřímal". "To mi ho jen tak dáš ?", podivil se Skip. "A proč by ne ? Pokud mě podrazíš, najdu si tě. Mám svý oči i ve městě. Tak na mě nic nezkoušej !" Skipa nově nabytá Jamesova drzost popouzela, měl chuť vytáhnout nůž a připomenout, jak dopadl Billy, ale to by nepomohlo jeho plánu. Popadl chlapce za ruku, vyšel ven z hospody a rázně zabouchl dveře.

Jen co odešli, James se zasmál a ušklíbl na Eda. Je to osel ! Ale dobrých 15 babek. Projdi okolí hospody a najdi Billa. Chtěl bych vědět, jak ho vyřídil. A pak zajdi za mlynářem...


Kapitola 10 - Útěk

To bylo o fous. Skip pevně svíral ruku chlapce a popoháněl ho k pohybu. "Rychle...", už chtěl mít to hrozné místo co nejdřív za sebou. Za chvíli minuli poslední dům Hammersmith. "Je vůz ještě daleko ?", zeptal se najednou chlapec. Skipa jeho otázka překvapila. "Nepřijel jsem na voze, přišel jsem pěšky", odpověděl. Sklonil se k chlapci, který nesměle uhýbal jeho pohledu, a promluvil nejmilejším hlasem, co dokázal: "Neboj se, nechci ti ublížit. Přišel jsem tě odvézt z tohoto místa. Oliver tě hrozně rád zase uvidí, Ríšo". Čekal projev údivu a nadšení, ale chlapec se zatvářil zmateně... "Oliver? Neznám žádného Olivera, pane. A jmenuju se Jack". Skipa by se v tu chvíli krve nedořezal. "Ty nejsi Ríša ?", vyhrkl. Kluk zavrtěl hlavou. "Jacku, a nevíš kde bych tady našel další sirotky ?" Tohle není velké město, přece se musí navzájem znát, pomyslel si Skip. "To nevím pane. Já nejsem sirotek. Můj táta je mlynář !" Skip na něho udiveně pohlédl. "A táta tě pujčuje těm grázlům, abys pro ně kradl ?" "Ale já nekradu pane", ohradil se chlapec. "Pan Eda říkal, že potřebujete odnosit nějaký zboží z vozu, který se vám polámal". "SAKRA !", ulevil si Skip. "Naletěl jsem ! Jacku... ten chlap z hospody, James... ušili na mě s Edem boudu. Určitě řeknou tvýmu tátovi, že jsem tě unesl a začnou mě pronásledovat. Musíš se honem vrátit domů. Řekni tátovi, že jsem tě pustil, snad mě pak nechá na pokoji. A opravdu tu neznáš žádnýho jinýho kluka, velkého asi jako ty ?" Jack se zarazil. "Vlastně jo, ve starý boudě kousek za městem drží jednoho kluka. Musí jim sloužit". "Kde to je a kdo ho má ?!" "Takovej velkej chlap. Větší než pan James. Jako do šířky. A pan James ho zná, viděl jsem je spolu." To by mohl být Ríša, popis toho chlapa by seděl, pomyslel si Skip. "Můžeš mi prosím ukázat, kde najdu tu boudu, Jacku ?" Jack chytnul Skipa za ruku... "Pojď, ukážu ti cestu." a vedl Skipa polní cestou zpět na okraj městečka. "Tam" ukázal na odrbanou boudu. "Díky Jacku a teď běž rychle domů". Jack jen zamával a rozběhl se směrem k domovu.

Skip horečnatě přemýšlel. Jeho plán nevyšel. Byl bláhový, když doufal, že obalamutí prohnané zločince. Málem sám padl do léčky. O něj ale teď nejde. Pokud se roznese, že jakýsi cizinec zkouší krást místní děti, nedostane další šanci dostat se k Ríšovi. Musí rychle jednat. Hluk a míhající se světlo pochodní a lamp v dáli naznačovaly, že štvanice už začala. A co hůř, slyšel také štěkot psů. Lidé ho budou hledat na cestě k městu, ale psi dříve nebo později chytí jeho stopu a zjistí, že se vrátil ! Skip se zadíval na boudu před sebou. Teď, nebo nikdy ! Netušil, kdo v ní bude, rozběhl se, paralyzér držel připravený v ruce. Rozrazil dveře. Měsíční svit ozářil místnost. Na zemi ležela malá postava. Chlapec se třásl se a plakal.. "už ne, ne prosím..." "Neboj se, odvedu tě od tud", promluvil na něj Skip. Chlapec se jen třásl a couval před ním. "Neboj, neublížím ti", zopakoval Skip. "Jmenuješ se Ríša ?", zeptal se. Chlapec mlčel. "Jsem kamarád Olivera", pokračoval Skip. "Znáte Olivera ?", vyhrknul chlapec. "Ano, dlouho tě hledal". Na tváři chlapce se objevil úsměv. "Jsem Ríša a Oliver mě hledá..." "Musíš jít se mnou. Rychle, nemáme moc času !" Chlapec ale sotva stál na nohou. "Vezmu tě." Skip zvedl chlapce. Nebránil se, jen pořád opakoval "Oliver mě hledá..." Skip si uvědomil, jak je Ríša lehký. Asi se nikdy moc nenajedl, pomyslel si. S chlapcem v náručí udělal krok připravený vyrazit směrem do polí, ale pak si toho všimnul. Ríša měl kolem nohy omotaný řetěz. Těsný a pevně zamčený. Druhý konec byl uvázaný kolem trámu v místnosti. Skip škubal řetězem, ale byl to pevný řetěz, nedal se přetrhnout. Horečnatě hledal po zemi NĚCO, čím by mohl řetěz uvolnit, přesekat, rozdrtit, ale nenašel NIC. Jen starou slámu, třísky dřeva, prach a špínu. Musí ven... najít nějaký kámen, roztlouct ten zpropadený řetěz ! Otevřel dveře boudy - a spatřil blížící se světlo, hlasy i štěkot psů. Na útěk už není čas. Zbývá jediná možnost. Zavřel dveře a vytáhl z kapsy svou krabičku. S Ríšou v náručí pak stiskl tlačítko.

Pár vteřin poté psi doběhli k boudě. Pobíhali kolem ní a zuřivě štěkali. Rozložitý chlap v davu pronásledovatelů s pochodní v ruce se k boudě rozběhl, upadl a jeho hořící pochodeň dopadla do slámy rozházené před vchodem. Bouda okamžitě vzplanula. "Sakra. Je někdo vevnitř ?" Chlap dělal, že se snaží vykopnout dveře, které ale nepovolily. Za moment už byla celá bouda v plamenech. "Jack je v pořádku, utekl mu", zařval někdo v davu. "Díky Bohu", ozvaly se další hlasy. "Pokud ten parchant zalez do týhle boudy, dostal co zasloužil", ozval se další hlas z davu. Skupina lidí z povzdálí pozorovala, jak plameny stravují ztrouchnivělé dřevo. "Usmaž se, ty parchante", procedil chlap, který způsobil požár, mezi zuby. "Usmažte se oba !" Pak poodešel a obrátil se na Jamese, který byl také v davu pronásledovatelů. "Co to bylo za chlapa ?" "To nevím Royi", odpověděl James. Nikdy dřív jsem ho tu neviděl. "Prej že shání kluka na vlom někde ve městě. Musel by být od cirkusu, aby zvládl to, co chtěl. A takovýho hledá tady, ale nakonec zaplatí za kluka, který nic neumí, kterejch by našel ve městě tucty a šli by s ním za kus chleba. Myslel si, že mu to zbaštím. Nechal jsem Billyho ať si s ním promluví, ale zmáknul ho." "Takový střízlík ?", podivil se Roy. "Jo nemohl jsem tomu uvěřit, ale ošklivě mu nandal. Našli jsme ho za hospodou bez sebe s rozbitou hlavou, ale žije", odpověděl James. "Je jasný, že chtěl mýho kluka. A našel ho, nevím jak, ale zjistil že je tady", řekl Roy. "Ale proč by ho chtěl ?", reagoval James. "Asi z něj chtěl něco vytáhnout o našem plánu. Prý se na nás už dřív někdo vyptával v hospodě", řekl Roy. "Vážně si myslíš, že tam zůstal ?", James ukázal na hořící boudu. "Určitě, psi by jinak našli jeho stopu. Chcípli tam oba. Pojď Jamesi, napijem se na to a ráno se přijdem podívat na jejich zbytky", zachechtal se Roy.

Když k ránu Roy a James dorazili k boudě, našli jen spáleniště. Pár ohořelých trámů, popel a řetěz. Neporušený, prázdný řetěz, ležící v prachu a popelu. "Neměly by zbýt aspoň nějaký vohořelý kosti ?", zeptal se James. "Jo, čekal jsem že uvidím nějaký zbytky, ale všechno shořelo na prach. Kluk se z toho nemohl dostat, vidíš, retěz je neporušený", řekl Roy. "Ale stejně škoda, že jsme toho parchanta nechytli. Naučil bych ho zpívat", ušklíbnul se James. "Chtěl bych vědět kde se vzal a kdo ho poslal" "Není to už jedno ?", řekl Roy. "Pokud po nás někdo jde, chci vědět kdo. Přišels o kluka. Nemůže zpívat, ale mohl ti ještě posloužit", odpověděl James. "Žádná škoda. Na tu práci se stejně nehodil. Najdu si jinýho", řekl Roy. "Musíme být teď opatrní. Poptám se známejch ve městě, jestli toho Morxe někdo z nich zná", řekl James a spolu Royem zamířili k hospodě.


Kapitola 11 - Uvězněný

Skip se s Ríšou náručí ocitl v místnosti s kruhem. "Ríšo ?", promluvil Skip. Ale Ríša nereagoval. Omdlel ?, pomyslel si. Položil opatrně Ríšu na zem a prohlížel si ho. Nevypadal dobře. Naštěstí dýchal, ale byl v bezvědomí. Přesun vysiluje, vzpomněl si Skip. A věčně hladovějicí kluk moc síly mít nemůže. Navíc šok z toho všeho, co se stalo. Co ale teď ? Neplánoval s Ríšou takto zmizet. Chtěl ho odvézt do města k hodináři. Oliver by měl jistě velkou radost. Oliver... a Šimon a Bruno ! Čekají na něj u hodináře. A on jim nemůže ani poslat zprávu. Zítra, až se obnoví energie pro přesun, by se mohl vrátit. Poslat signál Oliverovi, aby se připravil na jeho příchod. Ale co Ríša? V tomto stavu by další přesun nevydržel. Musí se o něj postarat ! Chlapcům u hodináře nic nehrozí. Budou se o něho bát, ale snad nebude pryč déle než několik dní. Hodinář se jistě o Bruna a Šimona postará. Ze všeho nejdříve musí dostat Ríšu do svého domu. Na přesun do domu má ještě dost energie. Jenže vydržel by to Ríša ? Ne, tohle nemůže riskovat ! Ale musí se s ním dostat rychle ven. Tady nemá žádné jídlo, zbyla tu jen karafa vody, kterou zapomněl při poslední výpravě. Až teď si Skip uvědomil, že kdyby Šimon a Bruno použili transportní kuličku a on nebyl na ostrově, skončili by v pasti zaseklí v této místnosti. Dokud tu žil sám, nevadilo že je jediný, kdo má "klíč". Vlastně mu to vyhovovalo, chtěl mít jistotu, že ho na ostrově nikdo nepřekvapí. Ale teď už má parťáky. Musí vymyslet jak otevírat nouzový vchod zevnitř !

Ale co teď ? Skip měl strach o Ríšu, který tiše ležel a slabě dýchal. Potřebuje léky, jídlo, vodu. Pohodlnou postel. Dostal nápad. Mohl by se přesunout sám a vrátit nouzovým vchodem. Vyžaduje by to ale pečlivé naplánování, protože jakmile bude celý v místnosti, nouzový vchod se uzavře a nelze jím již projít zpět. Dobře, není na co čekat ! Skip otevřel průchod do vedlejší místnosti, kde byly skříně s oblečením na cesty. Přitáhl z ní lavici, Ríšu na ní položil a nasměroval ji tak, aby hlava Ríši byla co nejblíže zdi, která skrývá nouzový vchod. Měl v plánu Ríšu vtáhnout k sobě a odejít s ním chodbou, než se vchod uzavře. Tak rychle.. jdeme na to. Vydrž Ríšo, ještě chvilku vydrž, prosím ! Skip naposledy zkontorloval lavici, pohladil Ríšu (chlapec musí mít horečku, hoří !), vstoupil do kruhu, nastavil přístroj a zmáčknul tlačitko. Ocitl se ve svém domě. Na nic nečekal a svižným krokem se vydal zpět k hoře. Ujít pět kilometrů musí stihnout nejdéle za hodinu. Skip myslel na Ríšu, kterého nechal v potemělé místnosti samotného. Rychle rázoval, chvílemi bežel a hora se rychle přibližovala... Brzy stanul u paty hory, na místě, kde včera dorazili s Brunem a Šimonem, když se vydali na cestu za Oliverem. Namířil svůj přístroj na skálu a vstoupil do chodby. Za moment již před sebou viděl tlumené světlo ovládací místnosti. Zpomalil. Teď nesmí udělat chybu, jinak se průchod uzavře a celá ta cesta ho čeká znova. Možná už by ani neměl dost energie na další přesun a musel čekat na dobití. Aniž by do místnosti vstoupil, Skip se opatrně se natáhnul k lavici a zachytil pod rameny tělo chlapce, ležícího na lavici. Povedlo se - chodba zůstala otevřená ! S chlapcem v náručí proběhl chodbou a .. byli venku ! Konečně venku ! Svěží vítr je hladil po tváři, modré nebe nad hlavou. Skip si oddychl, plán vyšel. Ríša se stále nehýbal, ale dýchal. Sáhnul mu na čelo. Hoří, musím ho uložit do postele a dát mu medicínu. S chlapcem v náručí se vydal na cestu ke svému domu tak rychle, jak to se svým nákladem zvládal.

Doma pak uložil chlapce do postele a vytáhl ze skříně kufřík s léky. Pootevřel bezvládnému chlapci ústa a nalil mu do nich roztok z jedné z lahviček, pak trochu vody. Snad to pomůže. Na horké chlapcovo čelo přiložil chladící obklad. Posadil se k jeho posteli, a do své dlaně vložil chlapcovu malou, hubenou ruku. Díval se na něj, na jeho tělo bylo pokryté modřinami. Chudák... snad se z toho dostane, setká se s Oliverem a bude šťastný. S těmito myšlenkami přemohl Skipa pomalu spánek a usnul v křesle vedle nemocného chlapce.


Kapitola 12 - Čekání u hodináře

Oliver, Bruno a Šimon jen neradi poslechli Skipa a zůstali u hodináře. Chtěli Skipovi pomoct. Ale museli uznat, že při téhle výpravě by mu byli jen na obtíž. Oliver se nemohl dočkat, až se Skip vrátí. Doufal, že najde Ríšu, snil o tom, že zase uvidí milou tvář svého kamaráda.

Hodinář zatím blíže seznámil Šimona a Bruna se svými chlapci. Lišák jim ukázal jejich dům i blízké okolí. Brzy se spřátelili a krátili si čas hrou na schovávanou v domě, později je chlapci naučili hrát i kostky. Mezitím čas pokročil a začalo se stmívat. "Olivere !", zavolal hodinář chlapce. "Už brzy bude tma, musíš se vrátit k dědovi, aby o tebe neměl strach. Lišák tě doprovodí", obrátil se na Lišáka. "Jasně", odpověděl, "pojďme Olivere". "Hned ráno zas přijdu, snad už se vrátí i Skip a přivede Ríšu. Zatím ahoj !", rozloučil se s chlapci a strejdou Oliver.

Lišák Olivera doprovodil až domů a asi po hodině se vrátil ke strejdovi. Ten už s chlapci domluvil, že Šimon a Bruno přespí u nich. Kluci jim uvolnili jednu postel. Zmáčknou se tam oba a Lišák bude sdílet postel s Karlíkem. Všichni mysleli na Skipa, báli se o něj. Ale strejda je uklidnil, ať se nebojí, přece Skip zvládl už horší věci, dovede se o sebe postarat. "Dobrou noc", popřál chlapcům, zhasnul lampu a sám si šel také lehnout. Pro Šimona a zvláště Bruna bylo nezvyklé svítit lampou, byli zvyklí na elektrické osvětlení. Kdyby v noci potřebovali na záchod, ani by si nedokázali rozsvítit. "Kam vlastně chodíte na záchod ?", zeptal se Bruno. "Tady do kbelíku v rohu", odpověděl Lišák. "Po tmě ?", zeptal se Bruno. "Ano, ale oknem vždycky dopadá trochu světla". "A když potřebujete ehm... na velkou ?", pokračoval Bruno. "No tak to vydržíme to rána". Konečně všichni usnuli...

Ráno za rozbřesku se chlapci probudili, ale Skip byl pořád pryč. Brzy přivezl děda Olivera a chlapci se začali dohadovat, co se mohlo stát. Nikdo neměl náladu hrát si, všichni tiše seděli a doufali, že uslyší vrznout dveře a pak Skipův hlas. Ale den pomalu ubíhal a Skip pořád nikde. "Půjdu ho hledat", navrhl Šimon. "Pujdu s tebou", hned se přidal Bruno. "Vždyť to tady neznáte", nesouhlasil hodinář. "Já ano", řekl Oliver. "Ne Olivere, musíš zůstat. Skip vás přece o to poprosil, slíbili jste mu to", řekl hodinář. "Pujde Lišák. Zná to tady a je mazaný, určitě něco zjistí". "Vyrazím hned, abych se stihl vrátit do tmy. Hammersmith není tak daleko a možná mě někdo sveze", řekl Lišák "Tady máš", hodinář podal chlapci pár mincí, ať můžeš nabídnout nějaké peníze za svezení. Lišák odešel, čas plynul a chlapci a Oliver byli pořád nervoznější a nervoznější. Co se mohlo stát ? Skip měl být ráno zpátky. Buď s Ríšou, nebo alespoň informací, kde ho hledat. Uplynulo dalších několik hodin a do domu vletěl uřícený Lišák. "Malér, hrozný neštěstí..!" Co se stalo, sesypali se na něj chlapci i hodinář. "Dozvěděl jsem se..." musel se vydýchat... "že jakýci cizinec chtěl minulou noc unést mlynářovic kluka. Stíhali ho, prý se schoval v nějaké boudě a ta shořela. Uhořel tam !" "To není možné, Skip nemůže být mrtvý !", zakřičel Šimon. "To ne..." rozplakal se. Brunovi se také už kutálely slzy uz očí. Oliver byl také zničený. Jeho kamarád, kterému tolik vděčí ...mrtvý ? "Ne Lišáku, Skip by takhle neumřel. Dostal by se z toho. A ten mlynářovic kluk měl umřít taky ? Byl to Ríša ?" "Ne, ten neumřel, utekl mu a jmenuje se Jack. Zdržel jsem se, protože jsem ho hledal. Pak jsem musel počkat, až bude sám, abych si s ním mohl promluvit. Řekl mi, že ho nějaký Ed požádal, aby šel s jedním pánem a pomohl mu odnosit nějaké věci z rozbitého vozu. Ten pán byl určitě Skip. Prý si myslel, že se jmenuje Ríša. A že ho s ním poslali, aby mu pomohl někde krást. Když mu řekl že je Jack a měl mu jen pomoct vyložit vůz, tak ho pustil. Jack mu pak ukázal boudu, kde měli držet jinýho kluka a vrátil se domů. A ráno se dozvěděl, že v noci ta bouda vyhořela !", vyprávěl Lišák.

"Ale Skip přece nemusel být v té boudě ve chvíli, kdy hořela. Našli v ní nějaké tělo ?" zeptal se hodinář. "To nevím, ale prý Skipa pronásledovali, psi vyčmuchali, že vlezl do boudy a nenašli žádnou stopu ven", řekl Lišák. "A co ten kluk, který tam měl být ?", zeptal se hodinář. O tom nikdo nemluvil, ale Jack řikal, že tam býval zavřený a asi taky umřel, protože ho už neviděl. "Určitě se Skipem unikli", řekl hodinář. "Ale psi nenašli žádnou stopu ven. Museli tam zůstat", nesouhlasil Lišák. "Ne, Skip se přece už dostal i z horších situací, nebojte kluci. Ale něco se tam muselo zvrtnout", řekl hodinář. "Určitě se vrátí, ale musíme být trpěliví. Pojďte spát. Nepomůže ničemu, když tu budeme jančit." Snad má hodinář pravdu a Skip se z toho dostal", pomyslel si Oliver. "Snad ten kluk byl Ríša a jsou oba v bezpečí". Oliver se s dědou domluvil, že než se Skip vrátí, bude přespávat u strejdy. Stejně by za ním hned ráno zase běžel. "Dobrou noc", popřál Oliver (Tomáš mu nabídl místo ve své posteli) a všichni šli spát.


Kapitola 13 - Zotavení

"Ne..., ne !", vykřiknul chlapec ležící na posteli a škubnul s sebou. Skip okamžitě procitnul. "Ríšo ? Neboj, jsem u tebe". Chlapec otevřel oči. "Kde to jsem ?" "Už je to v pořádku, jsi u mě. Jsem Oliverův kamarád." "Oliver ? Kde je ? Tak rád bych ho zase viděl". "Uvidíš ho Ríšo, vezmu tě za ním. Ale musíš se uzdravit. Jsi ještě moc slabý". "A kde je pan Roy ? Nepustí mě, jsem jeho majetek", řekl Ríša. "Nejsi ničí majetek a ten zlý chlap už tě nikdy nedostane ! Teď jsi se mnou", pohladil chlapce. "Vy.. vy byste si mě vzal k sobě ? A Oliver je taky s vámi ?", zeptal se Ríša. "Oliver našel novou rodinu. Žije teď s ní a je šťastný. Já jsem Skip. Poznal jsem Olivera, když byl na tom zle. Bylo štěstí že jsem ho potkal a mohl mu pomoci. Oliver na tebe nikdy nezapomněl Ríšo ! Hledal tě, ale řekli mu, že jsi umřel. Už ztratil naději, že tě kdy uvidí, ale pak narazil na kluka, který mu o tobě vyprávěl. Potkal tě, když se vám polámal vůz. Dal ti nějaké jídlo". "Ano, Pavlík, byl na mě hodný", řekl se Ríša. "Vy jste taky moc hodný". "Jsem rád, že se o tebe můžu starat. Ale teď už se moc nevysiluj. Tady" - Skip podal Ríšovi tabletku a vodu - "polkni to a zapij vodou, bude ti líp". Pak mu podal malý koláček. "A zkus něco sníst, ať trochu zesílíš". "Nikdy jsem nejedl nic tak dobrého", řekl Ríša, když se do něj zakousl. "A teď zkus zase chvíli spát, odpočiň si", Skip chlapce pohladil. Jeho čelo už nebylo tak horké, horečka ustupuje, pomyslel si. Pár dní klidu a dostane se z nejhoršího. Hlavně, že se už probral.

Po dalších třech dnech odpočinku již Ríša zvládl vstát z postele a udělat několik kroků. Stále moc nechápal kde je, kdo je Skip a jak ho našel. Jeho hlava byla plná otázek. Ale byl v bezpečí, s někým, kdo ho má rád, nekřičí na něj, stará se o něj a dává mu najíst, to bylo to hlavní. Uplynul ještě další den, a Ríša už nabral dost síly, aby mohl vyjít z domu na verandu. Pozoroval moře. Skip se k němu posadil a vyprávěl mu, jak ho Oliver poprosil o pomoc, od Pavlíka a hodináře zjisili, kde by mohl být a tak ho tam šel hleda. Jak vymyslel plán, který málem nevyšel a v poslední chvíli unikl i s ním na tento ostrov. "Pan Roy chtěl po mě zlý věci, chtěl jsem mu utéct ale chytil mě a uvázal na řetěz", řekl Ríša. Skip pak Ríšovi řekl, že ho sem do domu odnesl, protože se objevili v támhleté hoře (ukázal mu ji), že byl hodně slabý a nemocný a měl o něho velký strach, ale naštěstí už se uzdravuje. "Moc děkuju Skipe že se o mě tak staráš", Ríša Skipa obejmul. "Pujdeme za Oliverem ?", zeptal se Ríša. "Oliver tu není, musíme za ním zpátky přes tu horu. Jsi ještě pořád slabý po nemoci, opravdu si myslíš, že zvládneš cestu ? K hoře tě můžu odnést, ale pak se musíme přesunout a to tě může vyčerpat", řekl Skip. "Zvládnu to. Vždycky jsem byl slabý, doktor říkal, že brzo umřu. Ale před tím bych ještě rád viděl Olivera", špitl Ríša. "Ne, ty neumřeš, to nedovolím", řekl rázně Skip a vzal ho za ruku. "Pokud se už cítíš dost silný, vezmu tě brzy za Oliverem. Zítra mu pošlu signál". "A můžeš mu říct, že jsem tady s tebou ?", zeptal se Ríša. "Bohužel ne, můžu mu jen poslat signál, podle kterého pozná, že přijdu", odpověděl Skip. "Ale teď se zkus pořádně vyspat, ať jsi na cestu odpočatý". Oba se pak společně vrátili do domu a lehli si do svých postelí (Skip již dříve připravil nemocnému Ríšovi postel ve svém pokoji, aby mu byl nablízku). "Dobrou noc Ríšo", "Dobrou, Skipe"

Brzy ráno (Ríša ještě spal) Skip otevřel svou krabičku, chvíli v ní něco kutil a pak ji zase zavřel. Vyslal signál Oliverovi a doufal, že ho zachytí...


Kapitola 14 - Signál

Uplynuly již čtyři dny od chvíle, kdy Skip odešel pátrat po Ríšovi. Bruno, Šimon i Oliver zůstávali u hodináře a netrpělivě čekali jeho návrat. Bruno a Šimon nevěřili, že by se Skipovi mohla stát osudná obyčejná hořící bouda, dokázal je přece zachránit z mnohem horší smrtící pasti v táboře ! Chlapci se ještě více sblížili s hodinářem, kterého po vzoru Lišáka a jeho chlapců začali oslovovat také "strýčku". Bruna, kterého vždy bavila technika, zaujaly hodinové strojky. Rád sledoval hodináře/strýčka při práci. Naučil se sám rozebrat a složit hodinový strojek a hodinář mu ukázal jak provádět i menší opravy, jako výměnu prasklé natahovací pružiny. Šimon s Oliverem pomáhali hodinářovým chlapcům s různými pochůzkami po okolí, takže jim čas ubíhal docela rychle. Chlapci ale neustále mysleli na Skipa a čím déle nepřicházel, tím více se začali bát, že už ho nikdy neuvidí. Bruno a Šimon nezapomněli na transportní kuličku. Hned první den, kdy se Skip nevrátil, je napadlo ji použít. Ale rozmysleli si to. Skip jim přece řekl, že je už poslední a mají ji použít jen v případě velkého nebezpečí. A oni jsou zatím v bezpečí. Navíc kdyby se dostali na ostrov a Skip tam nebyl, zůstali by úplně sami. Tady mají alespoň přátele. Oliver nosil stále na krku svůj medailon. Každý den ho zkoušel tisknout, myslel při tom na Skipa a doufal, že Skip zachytí jeho signál a ozve se mu. Ale medailon zatím nereagoval.

Pátý den uplynul, chlapci se rozloučili a šli spát. K ránu Olivera probudilo zvláštní teplo a chvění na jeho hrudi. Jeho medailon pulsoval zvláštní silou. "To musí být Skip !", vykřikl Oliver a vzbudil tím ostatní chlapce. "Skip mi posílá signál ! Je v pořádku a brzy se uvidíme". Bruno a Šimon nadšeně poskakovali. Oliver měl se Skipem domluvené místo setkání, byla to ta malá mýtinka kousek od města, kde už se setkali, když ho zavolal naposledy. To místo prý zesiluje sílu medailnu, tak nějak mu to Skip vysvětloval. Dohodli se, že se tam vydá se Šimonem a Brunem a ostatní chlapci na ně počkají u strejdy. Skip si přál, aby místo setkání zůstalo utajené. Jeho příchod neměl vidět nikdo cizí. Což nebyl případ strejdy a ostatních chlapců, ale velká skupina by mohla přitáhnout pozornost dalších lidí. Oliver stisknul svůj medailon a doufal, že se Skip nějak dozví, že přijal jeho signál. Medailon se opět slabě zachvěl. Ano... určitě to ví...

Mezitím na Ostrově

Skipova krabička zavibroala. "Oliver už o nás ví", řekl Skip Ríšovi, který se před chvíli vzbudil. "Jak se o nás dozvěděl", zeptal se Ríša? "No jak bych ti to..." odpověděl Skip a ukázal Ríšovi svoji krabičku. "Tímhle mu mohu dát vědět, že přijdu". "Tímhle ? A jak ?", zeptal se Ríša. "Jeho medailon mu dá signál". Ríša šťastně vyskočil, jak mu jeho dosud zesláblé nohy dovolily. "Už brzy uvidím Olivera, moc se těším !", šťastně se usmál. "Tak vyrazíme k hoře, ale jsi ještě slabý Ríšo, vezmu tě", řekl Skip a vzal chlapce do náruče. "To mě poneseš až tam ?", podivil se Ríša. "Ano, však už jsem tě jednou nesl sem, nejsi těžký", usmál se Skip. "Díky Skipe, jsi moc hodný", objal Ríša Skipa kolem krku. S chlapcem v náručí s několika krátkými zastávkami došli k hoře, Skip otevřel chodbu a prošel do místnosti s kruhem. Tam opatrně chlapce položil. Ríša během cesty usnul v jeho náručí. Když procitl, divil se kde jsou, potemnělá místnost mu připadala strašidelná. "Za chvíli se uvidíme s Oliverem. Tady", Skip chytil Ríšu za ruku a vedl ho do kruhu. Sám si stoupnul vedle něj a zmáčnul tlačítko svého přístroje...


Kapitola 15 - Shledání

Oliver, Bruno a Šimon dorazili na mýtinu. Oliver stejně jako minule, sundal z krku svůj medailon, položil ho na pařez a vyčkával. Veděl, že Skipovi může cesta trvat nějaký čas. Minule na něj čekal asi hodinu. Posadil se s chlapci do trávy a sledovali pařez s medailonem. Kluci se přeli o tom, jestli přijde Skip sám, nebo bude mít i Ríšu. Oliver v to doufal ! Z Lišákova vyprávění věděl, že se ztratil i chlapec z boudy. Pokud to byl Ríša, Skip by ho měl mít. Uplynula hodina - a stále nic. Medailon ležel na pařezu. Oliver ho vzal do ruky, zkusil stisknout, ale medailon nereagoval. Položil ho tedy znova na pařez. Po další půl druhé hodině už se Oliver i Bruno a Šimon začali obávat, že Skip nepřijde. Co když to co cítil nebyl Skip. Nebo byl, ale něco se pokazilo ? Ale budou tady čekat klidně celý den i noc. Najednou se zablesklo a ...

"Skipe ! a Ríšo !!!", vykřikl Oliver. "Jsi to opravdu ty !" Oliver objal drobného chlapce... a rozplakal se štěstím. Ríša se na něj vrhnul "Olivere, jak rád tě zase vidím. Kde jsi byl, co se s tebou stalo, ty jsi vyrostl..." chlapci si začali vzájemně vyprávět své zážitky. Bruno a Šimon se vrhli na Skipa rádi, že je ho zase vidí. Říkali mu jak moc se o něj báli a až teď jim spadl kámen ze srdce. Skip pozoroval radost chlapců s dojetím. Povedlo se ! Kdyby už nic jiného, jen pro tenhle okamžik stojí za to žít, pomyslel si.

Skip ještě chvíli nechal chlapce radovat se a užívat si to shledání. "Měli bychom už jít, abychom ke strejdovi došli do večera", konečně navrhl. Oliver pečlivě schoval svůj medailon a za chvíli už všichni mířili k hodináři. Ríšovi, jako by setkání s jeho kamarádem dodalo sílu, běhal kolem Olivera plný radosti a štěstí. Po necelé hodině cesty dorazili k hodináři. Když otevřeli dveře, chlapci se na ně vrhli, plní otázek, šťastní, že se opět všichni shledali.


Kapitola 16 - Ríšův příběh

Ríšovi dodalo shledání s Oliverem energii, ale cesta k hodináři ho unavila, takže se jen přivítal s Lišákem a ostatními chlapci a musel odpočívat. Skip všem vysvětlil, že přesuny na jiná místa dokážou unavit a Bruno a Šimon si vzpomněli, jak se cítili slabí a vyčerpaní, když se objevili na Skipově ostrově. Oliver byl šťastný, že je Ríša v pořádku. Musel se vrátit k dědovi a podělit se s ním o tu šťastnou novinu. V doprovodu Lišáka se tedy vydal domů, zatímco Ríša si lehl na jeho místo do postele u hodináře.

Další den brzy ráno děda přivezl Olivera k hodináři a přivítal se se Skipem.

"Je mi ctí vás poznat, drahý pane, vděčíme vám s Oliverem za hodně. A vám také", podal ruku hodináři, "když vidím, jak pomáháte chlapcům i mému Oliverovi, jsem šťastný, že jsem vám mohl pomoci". "To já jsem vděčný vám pane", přijal jeho ruku hodinář a uklonil se. Mezitím se Oliver vrátil z pokoje chlapců s Ríšou a představil ho dědovi "Tohle je můj kamarád Ríša, o kterém jsem ti tolik vyprávěl". "Ríša se uklonil "Moc vám děkuju pane, že jste se snažil najít mě. Nikdy jsem na Olivera nezapomněl". "Jak ses dostal k panu Royovi ?", zeptal se Ríšy Skip. "Tohle bude asi delší povídání, prosím pojďte za mnou, nebudeme tu přeci stát u pultu" - hodinář vedl hosty nahoru do pokoje chlapců. "Pánové, posaďte se prosím ke stolu, chlapci si posedají na postele, takto se tu všichni pohodlně vejdeme". Všichni si tedy různě posedali a Ríša začal:

"Byl moc jsem smutný, když Olivera odvedli", začal Ríša. "Myslel jsem, že Oliver utekl ?", podivil se Lišák. "Utekl jsem, ale to bylo až potom. Když mi bylo 9 let přišel pro mě správce a odvedl mě z domu, kde byli menší děti, do chudobince. Ríša je mladší, tak tam zůstal. Pak mě prodali do služby, ale byli na mě zlí a utekl jsem jim. Měl jsem štěstí, že Ríša byl zrovna na zahradě, když jsem za rozbřesku utíkal a mohl jsem se s ním rozloučit. Slíbil jsem mu, že se pro něho vrátím.", řekl Oliver. "Já na tebe nikdy nezapomněl, Olivere", řekl Ríša a pokračoval "Byli tam se mnou ještě dva další kluci. Pracovali jsme na zahradě a na poli. Jsem slabý a neudělal tolik práce jako druzí. Často jsem za trest musel spát ve sklepě o hladu." Oliver si na sklep vzpomínal, i on tam býval za trest zavíraný, často i s Ríšou. Schovával jídlo, aby se s ním mohl rozdělit. Ostatní kluci mysleli jenom na sebe. Ríša pokračoval: "Jedno ráno pro mě přišla správcová a odtáhla mě k pumpě že se mám umýt, že si mě vezme jeden pán a já mu musím sloužit a poslouchat ho na slovo. Byl to pan Roy. Jezdil s povozem na různá místa a nabízel mě komukoliv na práci. Lezl jsem do komínů a čistil je, pracoval na poli, nosil vodu i dřevo, pásl kozy, atd... Jídla bylo málo, většinou jsem dostal jenom nějaké zbytky. Pak jsme se dostali do Hammersmith a můj pán se v hospodě seznámil s panem Jamesem. Zůstali jsme tam a bydleli v té boudě, kde mě Skip našel. Často jsem tam byl celý den sám, protože můj pán zůstával v hospodě i přes noc. Pak jsem se dozvěděl, že pan James se chce s mým pánem vlámat do místního kostela, měl jsem tam vlézt malým oknem a otevřít jim. Ale já jsem nechtěl krást a ještě v kostele a tak jsem utekl, ale Roy mě chytil, zbil a od té doby zamykal na řetěz, když byl pryč. V neděli v noci se chtěli dostat do toho kostela, měl jsem jít s nima a dělat co mi řeknou. Ale naštěstí pro mě přišel Skip a utekli jsme jim", Ríša se vděčně podíval na Skipa. "A teď jsme zase spolu, Olivere", Ríša objal svého kamaráda. Oliver k sobě Ríšu přitisknul a rozplakal se. Bylo mu moc líto, co si musel Ríša prožít a litoval, že mu nemohl pomoci dřív.

Když Ríša skončil povídání děda, Skip a hodinář se odešli poradit co dál. Děda navrhoval, že si vzal Ríšu k sobě, aby chlapci mohli být spolu. Hodinář říkal, by pro Ríšu také našel místo a Oliver k nim často chodí, tak by se mohli vídat. Vrátili se zpět do pokoje a zjistili, že Ríša mezitím usnul, vyčerpaný dlouhým povídáním. Dohodli se, že se zítra Ríši zeptají kde by zůstal raději. Děda zavolal Olivera a odjeli domů, druhý den dopoledne se měli vrátit.


Kapitola 17 - Loučení

Uplynula další noc. Skip přespal u hodináře na pohovce, zatímco chlapci sdíleli postele ve svém pokoji. Brzy ráno se chlapci vzbudili a Skip zjistil, že ho hledali Šimon a Bruno.

"Dobré ráno kluci", Lišák mi říkal, že mě hledáte. "Ano Skipe", odpověděl Šimon. "Chtěli jsme se tě zeptat...", zarazil se Šimon. "Klidně se ptejte na cokoliv. Nestalo se něco ? Nepohádali jste se s ostatními chlapci ?", zeptal se Skip, překvapený tím, jak se Šimon zarazil. "Ne, jsme s Lišákem a ostatníma kamarádi, už nám tady ukazovali i okolí a líbí se nám to tady", odpověděl Bruno. "Pomáháme strejdovi", dodal Šimon. "Víš rádi bychom tu chvíli zůstali, pokud by to šlo", řekl Bruno. "Zachránil si nás, máme tě moc rádi. Staráš se o nás, ale máš i své starosti. Na ostrově ti nemůžeme moc pomáhat. Tady pomáháme strejdovi, Lišákovi a potkali jsme venku děti, které mají problémy. Chtěli bychom pomáhat druhým, jako ty. Tak kdyby ti to nevadilo Skipe, rádi bychom nějakou dobu zůstali tady". Skipa prosba chlapců překvapila. Ale uvědomil si, že na ostrově se sice nají do syta, on se jim snaží věnovat, ale také tráví hodiny ve své pracovně a chlapci se mohou cítit osamělí. Vzal je s sebou sem, ale vlastně na něj jenom čekali. Potřebují nějaký cíl, hrát a užívat si na ostrově nestačí, pokud mají zapomenout všechny hrůzy, které prožili v táboře. Pokud tady chtějí zůstat a pomáhat, bude to pro ně nejlepší. Skip byl trochu smutný, na přítomnost chlapců si už zvykl a představa, že zůstane na ostrově zase sám, ho trápila. Ale nechtěl být sobecký. "Můžete tu zůstat kluci, pokud si to přejete. Vy s tím také souhlasíte ?", obrátil se na hodináře. "Určitě ano, Bruno mi pomáhá s hodinami, baví ho technika a Šimon s Lišákem mi chodí pro součástky a materiál. Slibuju vám, že se o ně budu starat stejně dobře jako o své chlapce", odpověděl hodinář. "Tak dohodnuto, zůstáváte tady", kdyby se cokoliv dělo, pošlete mi signál přes Olivera, přijdu hned jak to bude možné. Stejně vás budu chodit navštěvovat, tak často, jak to jen pujde", řekl Skip. Chlapci se mu vrhli kolem krku .. "Díky moc, máme tě moc rádi, Skipe". Bruno pak sáhl do kapsy, vytáhnul kuličku a podával ji Skipovi. "My ji potřebovat nebudeme, třeba někoho zachrání, jako nás". "Máš pravdu, díky Bruno, málem bych zapomněl. A budu muset upravit východ z řídící místnosti. Kdybyste ji použili a nebyl bych na ostrově, uvízli byste v hoře a nemohli ven. Uvědomil jsem si to až teď, když jsem se tam dostal s Ríšou", odpověděl Skip.

Mezi tím se probudil Ríša a přiběhl dolů za Skipem, hodinářem a kluky. A vzápětí dorazili Oliver s dědou. "Dobrý den, Ahoj Olivere", přivítali se chlapci. "Ahoj Ríšo, jak ses vyspal ?", zeptal se Oliver. "Moc dobře, omlouvám se, že jsem včera usnul a ani se nerozloučil", řekl Ríša. "Moc vám děkuju jak se o mě všichni staráte". "To je v pořádku", řekl Skip. "Zasloužíš si to Ríšo, jsi hodný kluk". "Můžeme s tebou mluvit ?", začal děda. "Ano, jistě pane", odpověděl hned Ríša. "Pokud by si chtěl Ríšo, mohl bys zůstat u nás. Mohl bys bydlet s námi v domě s Oliverem", začal děda. "Nebo bys mohl zůstat tady u mě s chlapci a Oliver by nás navštěvoval", usmál se hodinář. Ríša chvíli mlčel a zaraženě hleděl do země. "Jste na mě všichni tak hodní", konečně řekl. "Olivere, mám tě moc rád, nikdy jsem na tebe nezapomněl a doufal, že najdeš své štěstí. A jsem šťastný, žes našel svoji rodinu. Pane", obrátil se na hodináře, "děkuji vám moc za všechno, za Olivera, za kluky". "No.. nemáš zač Ríšo. Ve skutečnosti jsem dřív nebyl o moc lepší než ten Roy a James", řekl hodinář, "to tady Oliver a pan Skip mě ukázali správnou cestu". "Tys nebyl nikdy jako ti dva, strejdo", nesouhlasil Oliver, "nikdy si nikoho z nás nepřivazoval na řetěz a nenechal dny hladovět". "No to ne, ale stejně", řekl hodinář. "Já .... ", pokračoval Ríša, "bojím se Roye a Jamese. Říkali že mají ve městě známý. Kdyby mě objevili mohli by ublížit i vám. Nemohl bych prosím zůstat se Skipem ? Chodili bychom vás navštěvovat. Na ostrově to bylo tak hezké, klidné", zasnil se Ríša. "Nezlobíš se Olivere ? Mám tě moc rád. Ale tys našel svou rodinu a já do ní nepatřím". Skip se na Ríšu překvapeně podíval. Vůbec ho nenapadlo, že by Ríša nechtěl zůstat tady s Oliverem. V hloubi duše si přál, aby Ríša zůstal s ním, o to víc, když Šimon a Bruno zůstanou tady. Jen doufal, že to Olivera nebude mrzet. "Ríšo, pokud chceš zůstat se Skipem určitě můžeš", řekl Oliver, "budu vědět, že se o tebe nemusím bát. Ale musíte za námi chodit často na návštěvy". "Pokud to tak chceš, Rišo, ani nám to nevadí", řekl děda a podíval se na hodináře. "Jistě, Skip se o tebe postará nejlépe", odpověděl hodinář.

"Tak..., nastává čas abych šel", řekl Skip. "Ahoj Olivere, jsem moc rád, že jsi mě zavolal a našli jsme Ríšu", pohladil chlapce, který stál po jeho boku. "Díky Olivere, díky moc že si na mě nezapomněl. Vděčím ti za svůj život", řekl Ríša. "Ne, to tady Skipovi", nesouhlasil Oliver. "Ale ne, kdybys mě nezavolal a nepřesvědčil, že kluk, o kterém ses doslechl je tvůj Ríša, nic z toho by se nestalo. Tys věřil i když já jsem pochyboval, Olivere", řekl Skip. "Děkuji vám, že jste se postaral o Olivera, pane Brownlow", Skip podal ruku dědovi. "Nemáte vůbec zač, je moje povinnost. Oliver přece patří do rodiny. Ale staral bych se o něj rád i kdyby nepatřil", odpověděl děda. "Vám také děkuji, pane Fagine". Skip použil poprvé hodinářovo jméno. "I díky vám je teď Londýn lepší město". "Ahoj Lišáku, Bruno, Šimone... nezlobte strejdu, kluci. Brzy nashledanou", rozloučil se Skip, chytil Ríšu za ruku a zmáčknul tlačítko své krabičky...


Hospoda v Hammersmith

U špinavého stolu seděly dvě postavy a popíjely pivo. "Poptával jsem se v Londýně, Royi. Toho Morxe tam nikdo nezná. Ale vím, kdo se na tebe a kluka vyptával v hospodě. Jmenuje se Brownlow a bydlí v Pentoville, v takovým nóbl baráčku", promluvil jeden z nich s tváří, kterou hyzdily jizvy. "Není to ten dům, který chtěl Morx vybrat ?", zeptal se Roy. "To sotva, ale s tím Brownlowem bychom si měli promluvit. Prý je dobře chráněnej. Ale má kluka. A pouští ho ven samotnýho", řekl zjizvený chlapík. "Co máš v plánu, Jamesi ?", zeptal se Roy. "Sebrat ho a skřípnout. Starej bude muset zpívat a solit, když ho bude chtít zpátky v celku", zachechtal se James.