Drak a Bosorka - Boj!

2. BOJ

“Fiersta Fera!” S tímto jednoduchým zaklínadlem vstoupila Bosorka do brány zlověstného hradu. Přivolaná světluška prosvětluje hustou a neprostupnou temnotu. Dolů vedou vlhké kamenné schody. Ve stěnách chodby mezi kameny pulzují rudé tepny starého podzemí. Jakoby dýchaly. Bílé světlo se odráží i od mechu, který připomíná živoucí tkáň - žilnatou, černou až temně rudou.
“Cítíš to, má paní?” Drtivý hlas draka jí zazněl v mysli.
“Ano, Kostilom není jen hrad z kamene. Je to tělo, je to mysl. Pamatuje si každý výkřik, každou smrt.” Bosorka sestupuje dál temnou, živoucí chodbou - dolů a hlouběji.
Hlasy. Ze všech koutů, rohů, stěn i hlubin vystupují ozvěny. Tichý šepot, výkřiky, úpění, prosby, zloba a vztek. Jména, která už dávno nikdo nevyslovil. Ženy, muži, děti. Všichni, kdo tu zemřeli rukou kněží, vojáků, katů. Každý hlas jiný, ale všechny spojené v jediný sténající sbor.
Bosorka cítí, jak se kolem jejích nohou plazí stíny. Natahují se po ní, chtějí jí zadržet. Ruce z černého kouře, prsty jako železné hřeby. Každý krok byl těžší a těžší. Jakoby ji hrad zkoušel, zda je vůbec hodna vstoupit dál. A pak se ozvalo cosi hlubšího než šepot. Chraplavý hlas, který nezněl vzduchem, ale přímo v její hlavě:
„Pamatuj na mé jméno… já jsem Kostilom. Já jsem strážce křivd, žalář duší. Ty, čarodějnice, nemůžeš odejít s mou kořistí. Její bolest patří mě.“
Náhle viděla obraz ve své mysli. Dívka v cele už nebyla dívkou, ale ohněm. Hořela v řetězech ze železa, ale plameny se nedotýkaly těla. Hořela uvnitř. A ten oheň sál Kostilom, sytil se jím jako pijavice.
“Hrad je démon, co se živí mukami. A ta dívka je jeho hostina.“ uvědomila si Bosorka. Stěny kolem ní zčernaly, tváře obětí vystoupili z kamene, křičely bez výkřiků. A pak se jedna z nich oddělila – tělo dítěte, bledé, s vyhaslýma očima – a rozběhlo se proti ní. Za ním další. A další. Noční můry Kostilomu ožily.
“Du ersteg fiersta!” To řev mohutného černého draka dolehl až sem, do hlubin hradu.
“Ar storen motter kratened!” Přidala Bosorka mocné zaklínadlo, prosbu o pomoc Matky Země.
Příval ohně a jasných plamenů naplnil chodbu s klesajícím schodištěm. Ta se začala kroutit, jako červ v žáru. Přízraky se proměnili v dým, ozvěny a nářky utichly. Bosorka stojí na zdeformovaném schodišti, které vede dolů i nahoru. Ale támhle už ho vidí. Vchod do cely, mučírny. A ví, že dívka je uvnitř a stále žije.
Černý drak kroužil nad hořícími hradbami mohutného hradu, když Bosorka sestoupila do jeho útrob. Mocná křídla řezala oblohu na temné pruhy. Cítil hněv, zuřivost - starou, hlubokou, která mu v krvi žhnula jako láva.
Hrad se pohnul. Věže se prohnuly, kamenné hradby se stočili do hladových čelistí. Kostilom za nářku svých drcených obyvatel zvedl své vlastní tělo. Plameny, žár, kameny, prach.
Drak zařval hlasem, který trhal noční oblohu. Odpovědí mu byl řev železa a křik tisíců hlasů uvězněných uvnitř. Z praskajících okenic hradu vyletěl roj havranů - ne ptáků, ale stínů s křídly, ostrými jako čepele. První vlna šedých přízraků narazila do dračích šupin. Rozpadli se na prach, ale jejich doteky pálili jako svěcená voda. Drak sebou ve vzduchu mrsknul, setřásl tím desítky stínů. Pak otevřel tlamu. Vychrlil černý smolnatý oheň, který se obtočil kolem věží i hradeb jako hořící had. Kámen pukal, hradby se lámaly, věže padaly. Kostilom krvácel. A řval. Železo syčelo žárem, základy hradu, celá hora skřípala a sténala. Nářek umírajících a za živa pohřbených dotvářel jedinečnou kakafonii hrůzy a zmaru.
“Kostilome!” Zaburácel hlas černého draka přes celé údolí. „Cítíš můj oheň? To je soud, který tě čeká!“
Odpovědí mu byl záblesk. Ne blesk, ne světlo, ale temnota sama. Černota hnisu a slizu vytryskla z útrob hradu jako dělová koule. A stejně tak ho i zasáhla. Přímo do horní části hrudi, tam kde křídlo tvoří paži, do jeho ramene. Kosti zapraskaly, drak se naklonil a začal padat. Do temné propasti, která se vinula od hor až k prokletému hradu.
Vzduch je těžký, nedýchatelný. Rudý amulet na hrudi Bosorky září i pálí zároveň. Opatrně vstupuje kamenným obloukem do hlubokých sálů v podzemní. Temnotu prosvětlují hořící pochodně, rozmístěné nepravidelně po kamenných stěnách. Světluška nad hlavou Bosorky se náhle začala škubat, až se rozprskla do malých bílých hvězd, které během chvilky zhasly.
Oči se Bosorce rozšířily, mysl se zaostřila. “Vím o tobě, sestro.” Skoro u cíle, a její prosby náhle ustaly. Už nikdo a nic nenaříká. Je ticho, ve kterém i slabý výdech zní jako bouře nad tichým pohřebištěm. Amulet září barvou krve - jeho svit tvoří kapky na chladném kameni a ukazuje Bosorce cestu.
“Ještě za touhle odbočkou. Kamenný oblouk. Znamení kříže a starého, zapomenutého symbolu.” Pod nohama jí křupou kosti ubožáků, kteří zde nalezli konec své cesty - smrt. Jistě si tak sami nezvolili. Tiché vzdechy, úpění, prosby, výhružky. “Vrací se to, už je zase slyším.”
Bosorka překročila velký kamenný práh. Byl zasazen do obrovského oblouku v samém nitru hory. Byl to vstup do sálu zapomnění, rozsáhlého podzemního prostoru. A tam, na druhém konci věčnosti v temnotě - oheň. Krvavý talisman zesílil svou rudou zář. Žhnul na prsou Bosorky, ale jí nepálil. Byla to její vůle, která amulet krmila magickou silou.
“Fiersta rotrad!” Z talismanu vyšlehl jasný paprsek, který odkryl cestu v temnotě. Dno velkého sálu se vlnilo. Pomalu, líně, nehlučně. Po celé podlaze této zatuchlé podzemní jeskyně se vlnila černá chapadla. Tlustá, hubená, kde je konec a kde začátek nešlo rozeznat. Ale Bosorku zajímal jen oheň, který plál v temném koutě sálu. Našlapovala pomalu, opatrně. Vždy, když se jí jedno z těch slizských a smradlavých chapadel otřelo o nohu, zježili se jí všechny chlupy. Odporem, hnusem. Všude kolem ní byla jen těžká vlhká temnota, zápach hniloby, a v ozvěnách se ozývající výkřiky mrtvých, které vyvolávali šílenství v mysli.
“Zde jsi má sestro. Pomohu ti …” hlas se Bosorce zasekl. Hledí na jakýsi oltář, dívku mezi dvěma kamennými sloupy s plamennými vrcholy. Místo řetězů je zapletena do těch černých odporných chapadel. Svírají ji, dusí ji, lámají ji. Dívka má jedno ze slabších chapadel obtočené kolem krku, hrtanu, už se nemůže nadechnout, už nemůže promluvit, ani zakřičet. Její oči jsou vyboulené, ústa otevřená v němém výkřiku a jazyk jí mrská v ústech jako malý had. Upřela svůj polomrtvý pohled na Bosorku. “Agghu … ode … hgh … jdi ….uuuú …. teč …grrr.”
Některé z těch odporných chapadel, ty tlusté, se začínají zvedat jako sloupy. Podzemní sál se chvěje, jakoby dýchal. Nádech probuzeného démona, staršího než lidská víra i pekelné zaklínání. Prší sliz a popel, Bosorka se jen stěží nadechuje. Vzduch je těžký, odporný, páchnoucí. Každé pohnutí tlustých chapadel rezonuje v její lebce jako kamenný kvádr pomalu padající do propasti.
“Vstup … do … mě.” skřípe kámen.
Bosorka vidí obrazy - zmaru, zoufalství, krve a ohně. Vzpomínky. Každá z nich má tvář, kterou znala - tvář ženy, jež byla její učitelkou magie; tvář muže, s nímž kdysi sdílela lůžko; tvář dítěte, kterému zachránila život. Všichni zde, uvěznění, zkřivení, syčící: „Proč jsi nás nechala zemřít? Proč jsi nepřišla dřív?“
Amulet na její hrudi září, hoří rudým světlem, které prostupuje přízraky, vidinami. Sevřela ho do obou rukou. Pevně si přitiskla sálající talisman na holou kůži. Rudá záře amuletu obklopuje Bosorku, hoří v ní.
“Jejich bolest není tvá, Kostilome,” zavrčela skrz zuby. “Nech je konečně odejít!”
Chapadla kolem oltáře se zvedla jako ocelové obelisky a v jediném okamžiku se rozlétly přímo proti ní. Jako hadi s tisíci zuby. Bosorka roztáhla paže - kolem ní se vytvořila zářivá sféra rudé magie, která při dotyku chapadel syčela jako rozžhavené železo v řece. Ale tlak byl mocný, Každý úder, každé zasyčení, byl jako náraz skály. Bosorka začíná ztrácet rovnováhu pod údery černých chapadel. Kroutí se, motají, kloužou, skučí, drtí ….
Bosorka padá do klubka svíjejících se odporných slizkých nemrtvých hadů. Její rudá záře slábne, temnota hnisu ji začíná pomalu obalovat.
„Vstup do mě,“ zasyčel skřípavý hlas Kostilomu. „Vzdej se. A staneš se součástí věčnosti. Budeš jejich sestrou… jejich matkou. Budeš já.“
Těžko, horko, dusno. Bosorka se nemůže nadechnout. Obrazy, sny, vidiny, vzpomínky - vše mizí, vše se ztrácí. Zůstává jen mocná drtivá temnota. Již nic nevidí, nic neslyší, jen hluboké bodající hučení. Necítí již tělo, její mysl se začíná rozpouštět. V černý bublající hnis.
“Má paní!” záblesk, jasný oheň v její mysli prořízl masitou černou hmotu.
“Krach … booom…. krrrrgh … buch!”
A pak - jako blesk - podzemní sál zapomnění prostoupil mohutný sloup ohně. Kamenný strop se rozpadá, kusy ostých kvádrů žuly a hnisu padají jako meteory. A s nimi obrovské černé tělo jejího draka. Sestupoval jako král stínů, šupiny mu žhnuly popraskaným žárem, jedno křídlo zkrvavené. Ale jeho oči - oh, ty oči - byly jako dva nekonečné vulkány pekel.
“Padni!” zahřměl. A čas jako by se zastavil.
Drak otevřel tlamu. Zevnitř zazářil temně rudý žár, jen vzdáleně připomínající oheň. Byl to stínový plamen, který pije světlo i tmu. V jediném výdechu se celá jeskyně proměnila v peklo. Chapadla se svíjela, kroutila, odkapávaly z nich kusy černé hmoty jako roztavený asfalt. Každý jejich nářek byl hlas mrtvých duší, jejichž muka byla spalována do prachu.
Bosorka se zvedá z jámy hnusu. Její rudá záře opět zesílila. “Draku!” vykročila vpřed. “Musíme se k ní dostat!”
Dívka na oltáři lapala po dechu. Chapadla, i když ohořelá, ji stále držela a drtila. Náhle jedno z nich, tlusté jako kmen mohutného stromu, se zvedlo a s rychlostí biče narazilo do dračího boku. Drak zařval bolestí. Jeho tělo narazilo do stěny skály. Kámen pukl jako skořápka. Z jeho ran vyšlehly jiskry a temná krev dopadla na zem jako žhavé uhlíky.
Bosorka se ohlédla - a v té chvíli jí slizské chapadlo obtočilo její nohu. “Pusť mě, špíno!” Zvedla ruku a vypálila do chapadla bílý blesk. Ten se rozprskl jako praskající sklo - jenže chapadlo se rozpadlo jen napůl. Druhá část se po ní plazila dál. Rychle. Nenasytně. A pak se ozvalo něco, co v tomto temném pekle nečekala:
“P-pomoz… mi…”
Ten hlas nepatřil té nebohé dívce. Patřil jednomu z mrtvých. Hlas přicházel z chapadla.
Bosorka na okamžik ztuhla. A pochopila. Kostilom nespojoval duše se stěnami. On je pletl do vlastního těla. Chapadla byla jejich rukama. Jejich hlasem. Jejich vězením. V Bosorce se zvedla vlna vzteku tak stará, že by se jí báli i démoni.
“Daraskrad Du!” rozkročila se, rozpřáhla paže a pak - tleskla! Amulet na její hrudi zazářil do oslňující bílé záře. Z jeho středu vystřelila světelná vlákna, tenké a ostré jako čepele slunečního žáru. Paprsky prořezávali temná chapadla, a tam, kde světlo proniklo, začali černat, drolit se v prach. A z toho prachu se zvedaly malé světélkující hvězdy. Duše. Jedna po druhé. Plakaly, když se osvobozovaly. Šeptaly jí “děkujeme”. Šeptaly jména.
“Pomozte mi,” zašeptala zpět. “Je to vaše poslední bitva.”
Duše vzplály. Jako světlušky vichřice. Vrhaly se na chapadla, pálily je svou vlastní bolestí. A každý dotek činil démonické maso slabším a průzračnějším.
Drak se vyhoupl na nohy - rozzuřený jako samo peklo. Roztáhl zkrvavená křídla a přehlušil veškerou kakafonii nářků a sténanání svým řevem:
“Teď, má paní!”
Bosorka vyskočila. Vlasy jí roztančili šarlatovými plameny. Ruce sevřené v pěsti zdvihla nad svou hlavu. A jediným kouzlem - tak mocným, že ho nikdy předtím nepoužila - roztříštila celý oltář. Kámen se rozletěl. Chapadla se svíjela v posledním záchvěvu. Dívka padla Bosorce do náruče - lehká, na pokraji bran smrti, ale živá.
Hrad Kostilom ucítil, že prohrál. Zařval hlasem tisíce hrdel. Strop podzemního sálu se propadl. Podlaha praskala, zbytky černých chapadel propadly do temných děr. Voda podzemní řeky se začala valit dovnitř. Zdi se bortily.
Drak skočil. Jedno křídlo hořelo, druhé bylo zakrvácené a zlámané. Ale letěl pro ně! Popadl Bosorku i dívku do mohutných pařátů a prorazil zbytky stropu jeskyně.
Do noci. Do ohně. Do úniku. Pod nimi Kostilom křičel. Umíral. A v tom křiku bylo slyšet jediné: Nenávist k těm, kdo mu vzali potravu.
Drak se vznesl nad trosky hradu, jehož věže se kroutili jak vadnoucí květy zla. Bosorka držela dívku pevně, a když se ohlédla zpět - viděla stoupat k nebi stovky duší. Jako hvězdný déšť.
Hrad se propadl sám do sebe. Kamenné tělo se zlomilo. Kostilom padl, ale slib jeho pomsty se nesl nocí jako těžký kouř.
Drak s Bosorkou i dívkou na svém mohutném hřbetě stoupal výš a výš. Jeho dech byl bolestivý. Jeho tělo krvácející. Ale přesto zašeptal: “Můj plamen… je tvůj. A tvůj je můj. Spolu… až na dno světa.” A noc jim tiše odpovídala jmény padlých, kteří konečně našli cestu.
Temnota nebyla tichá. Byla vítězná. A jejich příběh - Bosorky, Draka a nově probuzené Dívky - se právě zrodil.