Porozumět melodii

Vysoko nad řekou se hnaly  mraky a s nimi ubíhal čas. Den za dnem. Století za stoletím. Na březích se objevovali a zase mizeli lidé. Spolu s vodou byli středobodem jeho světa - ale zatímco proud byl spolehlivý a stálý, lidé připomínali vážky v rákosí. Rodili se, rostli, stárli a umírali, jedni nahrazovali druhé v nekonečném koloběhu. Vodník je ale neopouštěl. Viděl, že jsou mu přes svůj nicotný život podobní a on jim. 

Nebyl tu jen pro řeku.

Byl tu i pro ně.

Krásné na nich bylo, že přinášeli k vodě hudbu. Jim rozumět nemusel, ale hudba se podobala řece. Proudila, zvedala se a zase se tišila - a když se dostatečně snažil, podvolovala se jeho rukám stejně jako vlny. Snad proto po ní tak prahnul.

 

Většinou se od lidí držel v bezpečné vzdálenosti, ale když poprvé slyšel zvuk smyčce a strun, bylo to jako volání. Jako posedlost.

 

 

Jednoduché kouzlo mu umožnilo vypadat jako člověk. Pak už jen stačilo sebrat odvahu.

 

 

Hosté se už rozešli a muzikant vyšel ven z krčmy. Vydělal si dost na přežití do zítřka, takže nebylo na co si stěžovat.

“Nauč mě hrát taky tak.”

Tichý hlas ze stínů ho nejdřív vylekal. Ale uklidnil se, když si všiml vedle studny hubeného chlapíka. Viděl ho už předtím uvnitř. Nepil, zato poslouchal. Pozorně, ne jako ta smečka ochmelků. 

“To by se vidělo,” zasmál se muzikant, “nenaučíš se to, jestli nemáš aspoň trochu talent.”

Neznámý vážně přikývl a vytáhl z kapsy flétnu. Zahrál tak, že muzikantovi zmizel úsměv z tváře.

“Tak co? Naučíš mě hrát?” zeptal se ten neznámý tiše, když dohrál. Měl tmavé, hladové oči.

Muzikant jen polkl: “S takovou za pár týdnů budeš učit ty mě. Ale platí” natáhl k němu ruku, “budeš se mnou po vsích hrát, ve volném čase tě naučím se smyčcem. Jak ti říkají?”

Vodník váhavě nabídnutou ruku sevřel ve své. 

“Hannes.”

Málokdy slýchal vlastní jméno.

“Ješek,” zazubil se muzikant “pan Ješek z Nemanic.”

Johannes, pán celé řeky, se zdvořile usmál žertu.

 

Od toho večera se spolu toulali krajem. Po večerech hráli v hospodách a ve volných chvílích se Hannes učil. Věděl, že má málo času, řeka ho volala už teď. Ale aspoň pár týdnů měl. I kdyby měl mít prsty rozedrané do krve, nepřestával cvičit.

Ješka urputnost jeho společníka fascinovala. Hannes toho moc nenamluvil, ale pro muziku by dýchal. Netrvalo to dlouho a ta horečná touha po dokonalosti je zachvátila oba - učitele i žáka.

 

“Co ty jsi vůbec zač?” chtěl vědět, s kým vlastně tráví čas.

“Já? Já jsem tak nějak všude zdejší,” usmál se vodník a vyhnul se odpovědi. A Ješek se neptal dál, protože mu ten úsměv stačil.

 

“Pozor na prsty,” opravil mu postavení ruky na strunách. Všiml si, jak i při tom nejmenším doteku Hannes nepatrně ztuhne. 

“A postav se pořádně.”

Cizí prsty sjely vodníkovi po páteři - div že sebou necuknul. Ale zvykal si. Musel, byla to malá cena za dovednost, po které prahnul.

Co bylo podivnější - začínal ty ruce potřebovat. Ještě jiná žízeň se v něm objevila, než ta po hudbě. Žízeň kůže po dotyku. Znal tah proudu, chlad vyvěrající vody, věděl, jak řeže do rukou rákosí. To všechno byl známý nápěv jeho samoty. Tohle byla docela jiná melodie - jenže mu unikaly základní tóny. Nikdy dřív je neslyšel. 

Možná proto mu tak brala dech.

 

O pár dní později měli večer úspěch. Takový, že si zasloužil oslavit. Když pak vyšli konečně ven do chladivé letní noci, musel už Ješek vědět, jak se věci mají:

“Bez tebe bych to takhle nikdy nezvládl.”

Důvěrný, tichý tón, ruka chycená v dlani. Nevyslovená otázka opatrné touhy.

Mlčení se tradičně považuje za souhlas.

Měl bych si vědět rady, hnalo se vodníkovi hlavou, měl bych vědět, co dělat a co se děje. Ale nevím.

“Nikdy jsem…”

Ani netušil, jak tu větu dokončit. Neměl svoji ruku lapenou v cizí? Nevěděl, že i tělo, nejen duše, zná touhu po něčem, čemu nerozumí? 

Ješek si to domyslel po svém a nelekl se: “To nevadí.”,

V temnotě se ryby ženou za světlem. Netuší nic o sítích.

 

Další tři týdny neopustili lekce hudby - ale noci patřily lekcím docela jiným. Ani u jedněch nebylo třeba moc mluvit. 

 

“Pojď se mnou,” naléhal Ješek, který věděl, že ho čeká cesta dál. Ale Hannes jen zavrtěl hlavou. Řeka čekala, povinnost už nesnesla odkladu.

“Moje místo je tady.”
“Tvoje místo je se mnou!”

 

V dalších letech se Ješek sám sebe nejednou ptal, jak mohl Hannes odejít tak lehce, bez jediného ohlédnutí.

 

Hannes se neptal na nic. Ale sehnal si vlastní housle.

 

 

Vysoko nad řekou se ženou mraky a berou s sebou čas. Dvacet let uplyne jako voda.

 

 

Proud táhl tělo. Byla náhoda, že si ho vodník všiml, tisíckrát větší, že se ten nešťastník ještě nestihl utopit. Stačilo už málo, ale když ho Hannes vytáhl na břeh, nakonec všechnu vodu přece jen vykašlal. Sotva popadl dech a podíval se na svého zachránce, krve by se v něm nedořezal.

“Ty?!”

Vodník sebou trhnul. Ze strhané tváře starce se na něj dívaly známé oči.

“Ty jsi-”

Ješek nevěděl, které zděšení v něm bylo větší: že se díval do tváře hastrmana nebo že tu tvář poznával a nebyla ani o den starší než tehdy, před dvaceti lety.

Hannes se omluvně usmál: “Nestárnu. Prostě to tak je.”

Zpola utopený muzikant se hystericky rozesmál, protože to nakonec byla ta nejrozumnější možnost. Nakonec ze sebe jen vykuckal: “Vždycky jsem si myslel, že je s tebou něco jinak.”

“Tos měl pravdu.”

“Je to jako dívat se přes propast času…”

Na to Hannes neřekl nic. Sám věděl dobře, na co se dívá. V Ješkových propadlých tvářích bylo napsané víc než léta života na cestách. I když jeho samotného se netýkala, vodník poznal smrt, když ji viděl.

“Pojď. Zůstaneš chvíli u mě.”

Umírat v posteli je snazší než ve škarpě u cesty.

“Hraješ ještě?” zeptal se Ješek znenadání, jakoby zrovna tohle byla ta nejdůležitější věc ze všech. Hannes přikývl.

“Tak mi zahraješ. Aspoň to jsi mi zůstal dlužný.”

 

Říční domek byl skromný. Ze světnice vedly schody do sklepa, které ve skutečnosti končily v řece. Nahoře se ale u pece místo pro hosta našlo.

“Budeš spát tady,” kývl Hannes bez okolků k jediné posteli.

“A ty?”

“Já spím dole, pod hladinou.”

 

Čas se krátil. Místo spánku pak držel stráž u lůžka spolu s trpělivou smrtkou.

 

Souchotiny musely Ješka trápit dlouho, ale teď už nabíraly rychlý spád. 

Bolesti rostly.

“Já už nechci,” řekl jednou umírající muzikant znechuceně. Vyčerpáním už nedokázal ani zvednout ruku.

“Dlouho už to nepotrvá,” odpověděl Hannes tiše. Netěšilo ho to sledovat, ale ani mu nepřišlo na mysl, že by měl lhát.

Ješek slabě přikývl.

“Ne. Zařiď to. Utop mě.”

Vodník se na něj překvapeně podíval: “Není to příjemná smrt.”

“Zdechat takhle je horší. A delší,” dostal ze sebe Ješek se sípáním, ta dlouhá řeč ho unavovala.

Jeho společník vážně přikývl: “Dobře. Když budeš totéž chtít i zítra, udělám to.”

 

Nemocný muzikant si přál, aby čas běžel rychleji.
Hannes si přál, aby si ho smrt vzala ve spánku.

Ani jednomu se přání nesplnilo. Noc byla zlá, ale ne dost.

 

Nakonec ho vodník musel nést v náručí. Překvapilo ho, jak lehké tělo starého muže je.

“Voda je studená,” řekl, když vstoupili na schodiště.

Ješek neodpověděl, jen mu položil hlavu na rameno - a Hannes zaváhal. Ale jen na chvíli.

 

Tělo se vždycky vzpouzí, ať už si o tom hlava původně myslela cokoliv. S tím měl vodník dostatek zkušeností.
“Dívej se na mě.” Pod vodou měl jeho hlas dutou ozvěnu, když vzal konečně Ješkovu tvář do dlaní: “Už jsi skoro na konci.”

 

Když duše opustila tělo, nechal ji jít. 

Tělo vzala voda.

Až pak si oddechl.

 

Netruchlil pro Ješka. 

 

Ještě dlouho potom ale cítil tu hlavu s důvěrou položenou na rameni. Nic ten ledový, děsivý pocit nesmylo, než když vzal do ruky housle. 

Už dávno jejich zvuk považoval jen za svůj vlastní.