Po proudu

Vůz se dal do pohybu dřív, než si ujasnil, kam má namířeno.
Kola se zachvěla a oj mu zapadla do dlaní tak samozřejmě, jako pokaždé. Cestu poznával ne podle směru, ale podle odporu v nápravě a podle míst, kde bylo nutné lehce se opřít do levého ramene.
Ruce pracovaly samy, ztvrdlé a klidné, jako by patřily někomu jinému. Myšlenky se loudaly, narážely do sebe a zase se rozpadaly. Měl ten pocit rád: okamžik, kdy rozum nestíhá a svět se zjednoduší na tah, váhu a dech. V takových chvílích byl kupec jen součástí pohybu, ne jeho pánem.

Až za prvním mezníkem mu došlo, že vyrazil dřív, než bylo obvyklé. Vzduch byl chladný a ticho nezvykle souvislé, jako by svět na okamžik zadržel dech.
Jezdil tudy tolikrát, že cestu dokázal opustit v myšlenkách a zase se k ní vrátit, aniž by zpomalil.
Každý záhyb měl svůj důvod, každá nerovnost měla svou paměť. Takové věci si pamatoval lépe než jména lidí. Nelhaly a nemizely přes noc.
Na tomhle úseku obvykle povolil sevření. Teď to neudělal. Oj zůstala v dlaních o něco déle a rameno si hledalo oporu dřív, než k ní cesta došla. Nebylo to nepohodlí, jen drobná nejistota, která se objevila dřív, než by měla.

Světlo se teprve sbíralo a drželo se nízko u země. Věci neměly ostré obrysy, spíš naznačené tvary, které se daly doplnit zkušeností. Kupec jel pomalu a nechal oči klouzat po známých siluetách, aniž by na některé z nich musel zaostřit. Takhle brzy se svět ještě nesnažil být přesný a on to měl rád, stejně jako ranní chlad, dokud ho ještě nevytlačilo horko.
O kousek dál si všiml stop ve vlhké hlíně při kraji cesty. Nebyly čerstvé, ale ani staré; držely si tvar, který se ještě nestihl rozpadnout. Zvíře šlo souběžně s vozem, chvíli po cestě, chvíli vedle ní, než se stopy ztratily v uježděné hlíně. Tam, kde se cesta rozšířila a ztvrdla, už nebylo co číst. Kupec tomu význam nepřikládal.

Když se před ním objevily první střechy, svět se znovu srovnal. Cesta vedla rovně, ruch města se přibližoval a vzduch získal jinou váhu. Kupec zpomalil, stáhl vůz k okraji a poprvé toho rána zastavil. Teprve teď ho ruce začaly bolet víc než obvykle.
Kupec pustil oj a nechal pohled sklouznout po známých tvářích.

Tržiště bylo hlučné, ale ne chaotické. Proud lidí se pohyboval v předvídatelných křivkách, od stánků s jídlem k řemeslníkům, od sudů s pivem zpátky k bráně. Kdo šel proti tomu proudu, musel se občas zastavit nebo se protlačit ramenem.

Bylo snazší nechat se nést.

Od kašny se linuly tóny. Zvuk lehce rozladěné loutny se mísil s hlukem náměstí. Když se melodie na okamžik zvedla nad okolní šum, byla slyšet jednotlivá slova.

Na kameni stojí město,
kámen chladí dlaň i tvář…

Nikdo se nezastavil jen kvůli písni. Přesto se u kašny zdržovalo dost lidí. Někteří stáli stranou, jiní se opírali o okraj, jako by si potřebovali na chvíli odpočinout. Hluk tržiště ustoupil natolik, že další sloka už byla slyšet celá.

Ráno zvoní brány města,
večer zvoní mince zas,
mezi nimi běží lidé,
každý trochu ztrácí čas.

Na rynku se váží slova,
a jsou lehká jako měď,
pravda leží bokem, čeká,
až ji zvedneš zpět.

Kupec podložil kolo kamenem a začal vybalovat věci z vozu. Zaposlouchal se do vzdálených slov.

Stráž má klíče, boháč spánek,
kupec váhu, cech má stůl,
chudý nese jen své jméno,
opírajíc se o hůl.

Několik hlasů se přidalo, nejistě, bez snahy trefit se přesně. Refrén už zpívalo víc lidí, někteří trochu jinak, jako by si ho pamatovali z různých let.

Tak pij, dokud je co pít,
zpívej, dokud máš hlas,
zítra se můžeš ptát,
dneska má město čas.

Hlavní proud se pohnul dál a píseň se vzdalovala, až se znovu rozpadla na jednotlivé tóny a útržky slov. Zůstala jen melodie, vtíravá, snadno zapamatovatelná.

Stráž stála u brány. Dva muži, opření o kámen, zbroj uvolněnou, helmy sundané. Jeden z nich si pobrukoval melodii, aniž by sledoval slova. Druhý se díval do davu. Když se z písně ozvalo cosi o stráži a klíčích, pobrukování na okamžik ustalo.

Pak bard vynechal část sloky.

Refrén přišel dřív, než měl. Tentokrát se přidal málokdo. Melodie dozněla bez zakončení.
A ruch tržiště se vrátil v plné síle.

Proud lidí se znovu srovnal.
A jít proti němu bylo o něco těžší než předtím.

První, kdo se u něj zastavil, byl řezník. Kupec ho znal od vidění; široká ramena, umazaná zástěra. Z vozu vytáhl plátno, rozvinul ho na prkně a odkryl tři hliněné nádoby, každou zavřenou víkem a zalitou voskem. „Čerstvé?“ zeptal se řezník a už jednu bral do ruky.
„Včerejší výpal,“ řekl kupec.
Řezník nalomil vosk, povolil zátku, přičichl a nadzvedl obočí. „Tři měďáky za kus.“
Kupec zavrtěl hlavou. „Čtyři.“
Chvíli vážil nádobu v dlani, jako by tím mohl změnit její cenu. Nakonec kývl. Peníze cinkly o prkno, víčko se vrátilo na místo a jedna nádoba zmizela pod řezníkovou paží. Zůstaly dvě.

Zastavila se u něj žena s košíkem. Podívala se na nádoby, pak na něj.
„Kolik?“
„Čtyři,“ řekl kupec.
Chvíli váhala. „A když vezmu dvě?“
Kupec zavrtěl hlavou. „Tak osm.“
Žena pokrčila rameny, zaplatila a jednu si vzala.

Další obchody na sebe navazovaly hladce. Kupec znovu a znovu rozvinul plátno, posunul prkno. Někomu mírně navýšil cenu, jinému ji nechal být. Ruce pracovaly stejně jako dřív, jen v jiném rytmu, přivyklém hlasům a cinkání kovu. Čas se rozpadl na drobné úkony, které do sebe zapadaly bez odporu. Kupec nemusel spěchat; trh se hýbal kolem něj a on byl jen jedním z bodů, o které se ten pohyb opíral.

Když se kolem na chvíli uvolnilo, sáhl do kapsy kabátu a vytáhl jablko. Otřel ho o rukáv a zakousl se, aniž přestal sledovat prostor před sebou. Chleba rozlomil na dva kusy, jeden snědl hned, druhý schoval zpátky. Jedl pomalu, spíš ze zvyku než z hladu. Trh se mezitím posouval dál, hlasy se střídaly, někdo se smál. Kupec se pozvolna rozhlédl, a pak se vrátil k vozu. Přerovnal zboží a hadrem setřel prkno, až dřevo znovu ztmavlo vlhkostí. Urovnal několik posledních hliněných nádob. Teprve pak zvedl hlavu.

U vozu se objevil cizinec, kupec ho neviděl přicházet. Muž ukázal na jednu z nádob. „Kolik?“ zeptal se. Kupec ji posunul k okraji a odpověděl: „Pět.“ Muž zaplatil bez smlouvání.

„Dnes ráno jsem potkal rybáře,“ řekl cizinec, jako by pokračoval v myšlence, která začala už cestou. „Bylo ještě brzo. Vesloval ke břehu, což mi přišlo divné. V tu hodinu teprve vyplouvají.“

Kupec se na něj nepodíval. Hadrem přejel prkno ještě jednou.

„Z dálky na mě mával,“ pokračoval muž. „Když jsem k němu došel...“
Hledal správné slovo. „Měl v loďce tělo. Mladík, už trochu nafouklý a namodralý.“
„Voda ho nesla – ne, táhla – až sem.“
Kupec hadr složil. Ruce se ani tentokrát nezastavily.
„O kus dál po cestě jsem našel vůz. Opřený stranou, oj v hlíně, kola suchá.“
Kupec zvedl hlavu a svraštil čelo.
„Rybář říkal, že tělo plulo po proudu z hor,“ pokračoval muž.
Po chvíli dodal: „Tak jsem si říkal, kde se vlastně utopil.“
Kupec hadr přeložil přesně napůl a položil ho stranou.
Opodál se někdo hlasitě zasmál, někde cinkl kov. Proud řeči se rozběhl dál, ale ta věta zůstala stát.

Kupec se nadechl, ale místo slov ukázal na mince a pokývl k cizinci. „Chybí ti jeden,“ řekl.
Muž přikývl, sáhl do kapsy a položil poslední měďák na prkno.
Kupec mu nádobu podal. Prsty se dotkly jen na okamžik.
„Tohle je dobré zboží,“ řekl cizinec.
Kupec přikývl. „Drží,“ odpověděl.
Muž odešel, aniž by se ohlédl.

Kupec balil zboží bez spěchu. Setřel prkno, i když už na něm nic nezůstalo. Sáhl po jedné z nádob a zkontroloval vosk kolem víčka. Byl neporušený a hladký. Přesto ji nevrátil na původní místo. Posunul ji stranou, o kousek dál od ostatních, vše přikryl plachtou a teprve pak se k vozu otočil zády.
Chvíli stál a poslouchal trh, jak se rozpadá do jednotlivých hlasů. Když se znovu chopil práce, ruce pracovaly o něco pomaleji.
U vozu ještě jednou obešel kola, dotkl se nápravy a rukou přejel po oji. Dřevo bylo suché.
Když se opřel do oje a vůz se dal do pohybu, rytmus kol se chytil hned. Kupec udělal první krok a na okamžik se mu podlomila kolena. Neupadl. Jen se musel znovu srovnat. Pokračoval dál, jako by se nic nestalo.

Zvolil trochu jinou trasu, než toho dne ráno. V dálce slyšel řeku. Šumění proudu se rozbíjelo o kameny a vracelo se v krátkých ozvěnách.
Kupec šel dál a nenechal se tím zvukem vést. Rytmus kol se držel cesty a tělo si ho znovu našlo. Světlo sláblo, barvy se zjednodušily a stíny se protáhly.
Když se začalo stmívat, byl už dost daleko od trhu i od řeky. Vůz jel klidně a cesta se pod ním nerozcházela. Muž se opřel do oje a šel dál, dokud měl světlo.

Na cestě za ním se usadil prach a zůstalo jen ticho.