Do rána

Umyla si ruce. Voda ve vědru měla barvu hlíny a něčeho tmavšího. Než si je stačila osušit, přinesli dalšího. Položili ho ke zdi, kde už leželi tři, a couvli, aby jí udělali místo. Podívala se na něj jen krátce. Věděla, že se sem nevejdou všichni.

Zvedla ruku a ukázala na podlahu mezi dvěma lůžky, kde zůstalo úzké místo, sotva pro tělo. Muže položili opatrně, jako by na tom záleželo. Přesunula vědro blíž ke zdi a látku, kterou ještě před chvílí použila, přehodila přes okraj stolu. Už byla nasáklá. Další čistá nebyla.

Klekla si k raněnému u zdi. Dýchal rychle, ale pravidelně. Rána byla hluboká, ne však špinavá. Převázala obvaz, který mu někdo stáhl příliš pevně. U druhého se nezdržela. Podívala se mu na hrudník, pak na ruce, a beze slova přešla dál. Když se za ní někdo nadechl, zvedla ruku. Tentokrát pomaleji. A bylo ticho.

Někdo jí podal misku s vodou. Přiklekla k muži na zemi, tomu, kterého položili mezi lůžka. Rty měl suché a popraskané, jazyk se mu lepil k patru. Když se ho dotkla, otevřel oči a snažil se něco říct. Naklonila misku, jen tolik, aby se voda dotkla jeho rtů. Polkl jednou, podruhé už ne.

Misku odložila stranou. Voda v ní zůstala.

Přesunula se k raněnému u zdi, tomu s pravidelným dechem, a zvedla mu hlavu o kousek výš. Napil se hltavě, až se rozkašlal. Někdo za jejími zády tiše zavrtěl hlavou. Misku položila na zem, tam, kam na ni nikdo nemusel dosáhnout bez jejího svolení.

„Neměli bychom…“

Neotočila se.

„Agi.“

Tentokrát se zastavila.

Agi misku nezvedla. Zůstala tam, kde byla, na zemi mezi lůžky, v dosahu ruky, ale ne blíž. Podívala se na muže u zdi a pak zpátky na toho na podlaze, jako by porovnávala něco, co nemělo společnou míru. Přesunula lampu o kousek výš a sáhla po látce, která ještě zůstala suchá na jednom okraji. Roztrhla ji napůl. Menší kus dala stranou, větší přiložila k ráně a přitlačila.

„Do rána,“ řekla tiše, aniž by se na kohokoli podívala.

Pomocník vedle ní přikývl a šel k dalšímu. Vzal jehlu, provázek a začal sešívat okraje rány, pomalu, stejným tempem, jako by zašíval pytel. Muž sykl, ale zůstal ležet. Jehla se znovu a znovu ztrácela v kůži a vracela se zpátky.

Teprve teď si Agi uvědomila, že stojí. Že už nekleká ke každému. U některých se zastaví, u jiných projde kolem. Ruce se jí přestaly třást, ne proto, že by byla klidná, ale proto, že už nebylo kam ustupovat.

U muže, kterému dala vodu, se dech zpomalil. Ne hned, ale po chvíli, když se kašel uklidnil a hlava mu klesla zpátky na složený kabát. Agi se k němu vrátila ještě jednou, jen pohledem. Hrudník se zvedal. Nepravidelně, ale dost. Přikývla sama sobě a přešla dál.

Za jejími zády někdo zaklel. Ne nahlas, spíš ze zvyku. Otočila se včas, aby viděla, jak pomocník ustupuje od muže. Ležel bez hnutí, ústa otevřená, rty pořád suché. Sáhla mu na krk. Tep tam byl, slabý, ale ještě přítomný. Neřekla nic. Jen mu posunula hlavu o kousek stranou, aby se nenadýchal vlastních slin.

„Nemá cenu,“ řekl někdo potichu.

Agi zvedla hlavu. „Ještě dýchá.“ Neznělo to jako odpor. Spíš jako oprava.


Když se vrátila k muži u zdi, ruka, kterou mu předtím přitiskla látku k ráně, byla mokrá. Krev prosakovala rychleji, než čekala. Přitlačila znovu, silněji, až se muž zavrtěl a zasténal. Lampu si přisunula blíž. Rána nebyla špinavá. Ale byla hlubší, než se zdála.

V tu chvíli to věděla. Ne že by udělala chybu. Udělala rozhodnutí, které už nešlo vzít zpět. Vědro s vodou zůstávalo na místě, kde ho položila. Látka na stole se tenčila. Čas, který si rozdělila mezi dva, začal chybět oběma.

Agi se narovnala. Rozhlédla se po místnosti, po lůžkách, po zemi, po lidech, kteří čekali, aniž věděli na co. „Do rána,“ řekla znovu. Tentokrát hlasitěji. Ne proto, aby je uklidnila. Aby to slyšela sama.

Neozvalo se nic. Žádný výkřik, žádné zakašlání, ani ten zvuk, který obvykle přijde těsně předtím. Agi si toho všimla až ve chvíli, kdy někdo řekl její jméno znovu, tentokrát bez naléhání. Otočila se a viděla muže na podlaze, jak leží stejně jako předtím, jen s hlavou vychýlenou víc do strany.

Klekla si k němu pomalu. Ne proto, že by spěch neměl smysl, ale proto, že už bylo rozhodnuto. Položila mu prsty na krk a počkala. Tep nepřišel. Zůstala tak o chvíli déle, než bylo nutné, pak mu zavřela oči. Udělala to pečlivě, jako by šlo o další úkon, který se nesmí pokazit.

„Kolik?“ zeptal se někdo.

Agi se zvedla. „Jeden,“ řekla. Neohlížela se, jestli se ptal na mrtvé, nebo na vodu.

U muže u zdi se krev zastavila. Ne úplně, ale natolik, aby už neprosakovala skrz látku. Dýchal mělčeji, unaveně, ale držel se. Agi si k němu přidřepla a zkontrolovala obvaz. Přitiskla ho ještě jednou a pak už ruku nevrátila. Věděla, že by to nepomohlo.

Za jejími zády někdo pohnul tělem. Přesunuli ho blíž ke dveřím, k ostatním, kteří už nebyli na řadě. Nikdo se neptal, kam přesně patří. Místo, kde ležel, zůstalo prázdné jen krátce. Pak tam položili dalšího.

Agi se na to místo nepodívala. Vzala lampu, posunula ji zpátky nad lůžko u zdi a přitáhla si zbytek látky. „Do rána,“ řekla potřetí. Teď už to nebyla hranice. Byl to závazek.

Přisunula si lampu blíž. Ne proto, že by bylo málo světla, ale aby lépe viděla, kam položí ruce.

Rána vypadala klidně. Okraje nebyly zanícené, krev netekla rychle. Jen pomalu, vytrvale, jako by si hledala cestu ven sama. Přitiskla látku pevněji a počítala do tří.

Muž se pohnul. Zasténal, krátce, spíš z překvapení než z bolesti. Někdo za jejími zády vydechl úlevou, příliš brzy.

Zvedla hlavu. „Ještě ne,“ řekla.

Podívala se k podlaze mezi lůžky. Místo bylo pořád obsazené. Tělo leželo nehybně, ale hrudník se zvedl. O kousek. Stačilo to.

Věděla, že kdyby se teď sehnula, ztratí čas, který už nemá. Kdyby zůstala stát, ztratí něco jiného.

Neudělala ani jedno.

Posunula misku s vodou o dlaň blíž ke zdi. Ne dost, aby zmizela. Jen tak, aby se k ní nikdo nedostal dřív než ona.

„Kolik jich je?“ zeptal se někdo potichu.

„Dost,“ zašeptala. Nebyla to odpověď na otázku.

Ozvalo se kovové cinknutí. Miska se pohnula sama, sotva o prst, když do ní někdo nešikovně zavadil nohou. Voda se rozvlnila, ale nevylila se.

Otočila se. Ne prudce. Jen tolik, aby viděla, kdo to byl. Pomocník sklopil oči a ustoupil.

„Ne,“ řekla. Tentokrát bez vysvětlení.

Vrátila se k muži u zdi. Krev už neprosakovala jen jedním místem. Látka tmavla rychleji, než by měla. Přitiskla ji oběma rukama a naklonila se blíž, jako by se s ním chtěla domluvit. Dech měl krátký, trhaný.

Za jejími zády někdo zakašlal. Jednou. Pak znovu, hlasitěji.

Neotočila se. Počítala. Do pěti.

Když se konečně ohlédla přes rameno, hrudník se už nezvedal.

Udělala krok zpátky.

„Teď?“ zeptal se někdo.

Zavrtěla hlavou. „Teď ne.“

Miska s vodou zůstala stát. Nikdo se k ní neohnul. Byla plná. A zbytečná.

U muže u zdi se dech srovnal. Ne hned. Nejprve jen přestal klopýtat, pak se mezi nádechy objevily krátké pauzy. Ruka, kterou mu přitiskla látku k ráně, už nemusela tlačit tak silně.

Někdo si toho všiml dřív než ona. „Drží se,“ řekl potichu, skoro provinile.

Nepřikývla. Jen povolila stisk o zlomek, tolik, aby to poznala sama. Krev zůstala pod látkou. Nezastavila se úplně, ale zpomalila. Stačilo to.

„Kolik?“ zaznělo za jejími zády.

Neotočila se hned. Sundala ruce, jednu po druhé, a otřela je o zástěru, i když byla stejně mokrá jako předtím.

„Jeden,“ řekla.

Chvíli bylo ticho. Někdo si odkašlal. Jiný posunul nohou tělo, aby nepřekáželo.

„Kde?“

Podívala se tím směrem, aniž by otočila hlavu. Ke dveřím. Tam, kde už leželi ostatní. „Tam,“ řekla.

Pomocník přikývl a šel. Neptal se, jestli má čekat. Věděl, že ne.

Agi se vrátila k lůžku u zdi. Muž měl oči zavřené, čelo vlhké. Dýchal mělce, ale pravidelně. Bylo v tom něco téměř klidného.

Zkontrolovala obvaz. Přitiskla ho ještě jednou, naposledy, a pak už ruku nevrátila. Věděla, že by to nic nezměnilo.

„Další,“ řekl někdo.

Přikývla.

Místo na podlaze zůstalo prázdné jen chvíli. Pak tam položili další tělo. Agi se na něj nepodívala. Přisunula lampu zpátky nad lůžko a posunula misku s vodou k nohám stolu.

Ruce ji začaly bolet až teď. Ne v prstech, ale výš, v zápěstích a ramenou, kde už nebylo možné bolest pustit dál.

Klekla si znovu. Ne ke každému. Jen tam, kde bylo potřeba. U ostatních se zastavila, nebo prošla kolem. Kroky měla klidné, měřené, jako by se pohybovala po známé trase.

„Další,“ zaznělo znovu.

Přikývla a ruce se jí na okamžik zastavily.

Muž na lůžku u zdi se pohnul. Otevřel oči a na okamžik se s ní setkal pohledem. Neptal se. Jen tam byl. Agi mu upravila obvaz a posunula lampu tak, aby mu nesvítila přímo do očí. Dýchal. To stačilo.

Vědro s vodou zůstávalo na stejném místě. Hladina klesla, ale pomalu. Miska se vrátila ke stolu, prázdná. Nikdo se neptal proč.

Čas se rozpadl na úseky, které neměly jméno. Mezi jedním a druhým nebyl rozdíl. Jen ruce, dech, látka, světlo.

Venku se něco pohnulo. Zvuk sem dolehl tlumeně, bez významu. Lazaret si žil vlastním rytmem.

Agi se narovnala a rozhlédla se. Po lůžkách. Po zemi. Po lidech, kteří čekali, aniž věděli na co.

„Do rána,“ zamumlala si spíš pro sebe.

Nikdo neodpověděl.

Vkleče si přisunula lampu a zbytek látky natrhala na proužky. Práce pokračovala.