Argena

Loď se jmenovala Argena.

Jméno měla vyvedené vysoko na přídi, pozlaceným nápisem, který byl několikrát přetřený a znovu opravovaný. Sůl písmena vyhladila spolu s větrem.

Vítr se držel stranou a plachty visely těžce. Kormidlo reagovalo se zpožděním a loď se houpala v rytmu, který si člověk po chvíli přestal uvědomovat.

Námořníci kontrolovali lana a utahovali uzly. Jeden z mužů voskoval palubu. Všechno se dělalo pomalu a bez spěchu, jako by čas patřil moři a ne lodi. Kapitán Valcor stál u zábradlí a díval se před sebe.

Argena plula po otevřeném moři a nic ji netlačilo ke změně kurzu.

Lodní důstojník Serin měl službu na zádi. Viděl palubu, viděl kapitána a viděl moře, které se tvářilo stejně celé hodiny. V ruce držel lodní knihu a občas do ní něco zapsal, i když se nic nezměnilo. Vzdálenost ubývala pomalu. Zápis byl krátký a úhledný, bez poznámek navíc. Ty si nechával jinam.

Přístav se objevil nejdřív jako tmavší pruh na obzoru. Nebyl ostrý ani výrazný, jen jiný než voda kolem. Jak se Argena blížila, začaly se z něj oddělovat tvary, které neměly s mořem nic společného. Věž majáku, střechy domů, rovné linie mol. Vzduch ztěžkl a pach soli se mísil s něčím starším, zatuchlejším.

Námořníci skasali plachty a voda už neklouzala po trupu tak hladce. Hlasy z pobřeží bylo slyšet dřív, než šly rozeznat slova. Argena vplula mezi kůly a nechala se vést.

Serin se vrátil na palubu dřív, než se ostatní rozptýlili. Lodní knihu položil na bednu u zádi a otevřel ji na poslední stránce. Pero namočil, ale chvíli psát nezačal. Na molu se ozval kovový zvuk, ostrý a krátký, který k přístavu nepatřil. Pak už zase jen hlasy a voda narážející do kůlů.

Zapsal čas příjezdu a stav nákladu. Jednu poznámku vynechal. Ne proto, že by nebyla důležitá. Stránku zavřel a knihu zasunul zpátky pod plachtu.

Kapitán Valcor přešel palubu bez spěchu. Na jednoho z mužů kývl, aniž by promluvil. „Zůstaň,“ řekl pak klidně, když už byl skoro u zábradlí.

Serin to zaznamenal, aniž se na kapitána podíval. Přístav ještě neřekl všechno, co měl.

Když se setmělo, na molu zůstalo méně lidí. Osvětlená okna skladišť vytvářela ostré obdélníky světla, mezi nimiž se pohybovaly postavy, které nikam nespěchaly. Serin sešel z lodi, přehodil si plášť přes ramena a nechal Argenu za zády.

Hostinec stál kousek od vody, dveře byly otevřené a uvnitř se mísil pach moře s kouřem a vůní masa. U stolů seděli lidé, kteří neměli kam spěchat. Nebylo jich mnoho.

Serin si sedl ke stolu u stěny, odkud viděl na dveře i na výčep. Neobjednal si hned. Nechal ruce s prsty od inkoustu na stole, jako by čekal, až si ho někdo všimne. Hostinský se k němu dostal až po chvíli a postavil před něj korbel bez ptaní. Pivo bylo teplé, ale žízeň zahnalo.

Pod korbelem ležel lístek. Serin ho nesebral hned. Zvedl korbel, napil se a položil ho zpátky přesně na stejné místo. Pak lístek vytáhl a přejel po něm pohledem.

Byly na něm tři řádky, psané jistou rukou.

Plátno se prodalo rychle.
Sůl taky.
Vítr si vybírá.

Nic víc.

Serin svraštil čelo, lístek složil a strčil do rukávu. Dopil pivo, položil na stůl pár mincí a vstal. Když vyšel ven, hostinec se za ním zavřel a hlasy uvnitř se znovu slily do jednoho hluku.

Význam si nepřekládal do vět. Věděl, co zůstane na místě, co se vyplatí hnout a co bude lepší nechat být. Až se vrátí na loď, řekne kapitánovi jen tolik, kolik bude potřeba. Zbytek zůstane na papíře, dokud ho nespálí.

Argena stála u mola klidně, se skasanými plachtami se mírně pohupovala ve větru. Kapitán byl na palubě a sledoval vykládku. Když Serin přišel blíž, Valcor se na něj nepodíval.

„Plátno šlo rychle,“ řekl Serin. „Sůl taky.“

Valcor přikývl, jako by slyšel potvrzení něčeho, co už věděl. Chvíli mlčel a díval se na molo. Pak posunkem přivolal jednoho z mužů.

„Plátno dolů,“ řekl. „Sůl nechte.“

To bylo všechno. Žádná otázka odkud, žádné proč. Námořník přikývl a odebral se do podpalubí.

Valcor se opřel o zábradlí a zadíval se k městu.


Na druhý den k ránu znovu vypluli na otevřené moře. Loď se odlepila pomalu, jako by si musela rozmyslet, jestli se jí chce pryč. Pak se trup srovnal s proudem a voda začala ubíhat rychleji než den předtím.

Vítr zesílil ještě před polednem. Plachty se naduly a lana se napnula tak, že už nebylo potřeba je dál dotahovat. Loď reagovala ochotněji a kormidlo přestalo klást odpor. Navigátor upravil kurz jen nepatrně. Směr byl jasný a moře otevřené.

Serin zapsal nový údaj do knihy a všiml si, že poprvé po několika dnech nemusel nic opravovat. Rychlost byla vyšší a vzdálenost ubývala rychleji, než čekal. Valcor se objevil na palubě dřív než obvykle a zůstal tam. Nedíval se na posádku. Mlčky sledoval čáru obzoru.

Cesta do Soliny měla být přímá. Přístav v hlavním městě byl křižovatkou obchodních tras. Vítr jim přál a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl změnit.

Argena plula svižněji než dřív, ale pořád klidně.

Věže města byly vidět už hodinu před stažením plachet. Pobřeží bylo hornaté a tmavé, doplněné kamennými vlnolamy a skladišti postavenými těsně k vodě. Nad nimi se zvedaly střechy domů v kopcích, jedna vedle druhé.

Jak se Argena blížila, Serin si všiml, že přístav není hlučný. Žádné volání z lodí, žádné zbytečné pobíhání, žádné stánky u vody. Přístav byl poloprázdný.

U vjezdu stály dvě lodě bez vytažených plachet. Kotvily příliš blízko u sebe a nechávaly jen úzký průjezd. Posádky zůstávaly na palubách. Když Argena proplula mezi nimi, nikdo nezvedl ruku ani nepromluvil.

Zapisovač u mola měl připravené listy ještě předtím, než se dotkli dřevěných kůlů. Neptal se odkud připluli. Jen jméno lodi a náklad. Serin odpovídal klidně a pomalu, jak byl zvyklý. Když řekl Argena, zapisovač přikývl a zapsal jméno lodi.

„Zdržíte se,“ řekl, aniž by zvedl oči. Nebyla to otázka.

Valcor stál opodál a díval se na sklady. Některé měly vrata otevřená, ale uvnitř nebylo vidět pohyb. Jiné byly zavřené a hlídané. Stráže nestály u bran, ale mezi budovami, kde by si jich člověk všiml až pozdě. Valcor se vrátil na palubu dřív, než Serin dopsal poslední řádek.

„Vyložíme náklad po částech,“ řekl. „A budeme čekat.“

Serin přikývl a měřil si pohledem odcházejícího kapitána. V Solině se věci nehýbaly rychle. Přístav pracoval po krocích a někdo jiný rozhodoval, kdy který přijde na řadu.

Argena zůstala u mola a voda kolem ní se téměř nehýbala. Vítr zeslábl, ale plachty zůstaly připravené, jako by nebylo jisté, jestli se odplutí jen odkládá, nebo ruší.


Lodní důstojník postával v úzké uličce mezi sklady, kde se vítr držel nízko a pach soli se mísil s něčím kovovým. Občas tudy někdo prošel, ale nikdo se nezastavoval.

Prostředník přišel bez znamení. Měl na sobě ošoupaný kabát a boty, které vydržely víc cest, než se sluší. Zastavil se vedle Serina a opřel se zády o zeď, jako by si jen potřeboval odpočinout.

„V Solině se nečeká,“ řekl tiše. „Rozděluje se.“

Serin neodpověděl. Prostředník pokračoval, aniž by změnil tón.

„Sůl je pryč. Vítr vane od severu. A lodě, které nemají vyplout, už mají jména.“

Chvíli stáli mlčky. Pak muž udělal krok stranou a zmizel mezi sklady. Žádný lístek, žádný vzkaz. Jen věty, které nešlo zapsat, aniž by se změnily. A jména se prodávají rychleji než sůl, pomyslel si Serin.

Na loď se vrátil až za soumraku. Otevřel lodní knihu, ale stránku nechal prázdnou. To, co slyšel, do knihy nepatřilo.

Obchod proběhl hladce. Pytle se solí se převažovaly a mince se přepočítávaly. Těžba v Solině byla už několik týdnů pozastavená a to vyšroubovalo cenu soli několikanásobně.

Valcor sledoval, jak náklad ubývá. Nezasahoval. Stál opodál a dával pokyny k doplnění zásob.

Poslední pytel zmizel ještě před setměním. Loď byla lehčí a paluba prázdnější, než měla být.

Serin si všiml, že u mola zůstává víc lidí než ráno. Ne obchodníci. Stáli mezi sklady, mluvili potichu a dívali se na lodě, které už neměly vyplout. Jeden z nich se podíval přímo na Argenu a pak odvrátil zrak.

Když se setmělo, Valcor se vrátil na palubu. „Vyšlo to,“ řekl klidně. Nebyl v tom klid vítězství, spíš přesnost záznamu. „Zůstaneme přes noc, za úsvitu vyplouváme.“

Serin pochopil význam té věty až s odstupem. Lodě u mola zůstávaly stát, ale jejich posádky se nehýbaly. Nikdo nerozsvěcel lampy na palubách. Jména byla napsaná dřív, než bylo potřeba je číst.

„Lodě, které nemají vyplout, už mají jména.“
Neznamenalo to zákaz. Znamenalo to pořadí.

Ze severu přicházely zprávy pomalu a pokaždé jinou cestou. Lišily se v detailech, ale shodovaly se v tónu. Pohyb. Přesuny. Lodě, které se nevracejí prázdné. Serin nemusel znát mapu, aby věděl, kam se to stáčí.

Loď byla i po doplnění zásob a něco málo zboží lehká a schopná vyplout hned. Tak, jak to Valcor chtěl.

„Do rána budeme na seznamu,“ řekl Serin. Nemluvil potichu, ale ani nahlas. „Blíží se vojsko ze severu.“

Valcor se na něj podíval poprvé od vykládky. Neptal se odkud to ví. Nepotřeboval slyšet jména ani čísla. Podíval se na molo, na lodě, které zůstávaly, a pak na vodu za vlnolamem.

„Pohněte si se zbytkem beden a připravte loď. Nenápadně,“ zavelel Valcor.

„Serine, dohlídni na ně. Až připraví lana, pár jich tady nech a zbytek nažeň do podpalubí. Pokud nebudeme dost rychlí, budou po nás střílet.“

Serin otevřel lodní knihu a zapsal čas. Pak zavolal něco na skupinu námořníků a vydal se směrem ke stěžni.

Když vyplují ještě v noci, budou jen další loď na vodě.

Když zůstanou do rána, budou jméno na seznamu.

Vyrazili ještě za tmy. Námořníci povolovali lana a nikdo při tom nemluvil. Argena se odlepila od mola hladce, skoro neochotně, jako by jí Solina ještě chtěla něco vzít.

Hlídky u vjezdu se nehýbaly. Lampy zůstaly zhasnuté. Jedna z lodí, které měly zůstat, se pohnula, ale jen tolik, aby si srovnala trup s proudem. Nikdo jim nedal znamení k zastavení. Nikdo jim nedal svolení.

Jakmile minuli vlnolam, vítr zesílil. Plachty se naduly a loď nabrala rychlost dřív, než Serin zapsal první údaj. Moře bylo tmavé a klidné, ale už ne stejné jako předtím. Voda se zavírala za zádí rychleji a bez váhání.

Serin stál na zádi a díval se na pobřeží, které se rozpadalo na tmavé neurčité tvary. Skomírající světla nočního města se vzdalovala.

„Zajdi do podpalubí, potřebujeme víc chlapů,“ řekl Valcor.

Serin přikývl a vykročil.

Záznamy doplní později.

Za úsvitu už byla Solina jen čára na obzoru. Lodě, které tam zůstaly, nebylo vidět.

Argena plula po otevřeném moři a kurz byl jasný.

Serin otevřel knihu.

Tentokrát nic nevynechal.

Některé věci je lepší mít černé na bílém.