MAEV - po bitvě

MAEVSKÉ PŘÍBĚHY
Alaisiané

Kára se kymácela…, blátivá cesta a ponuře deštivé počasí dokonale odráželo duševní rozpoložení. Střídavý, bolestí přerušovaný spánek dával pramalou představu o tom, jak dlouho nás vlastně už vezli.

* * *


„ Beahetz harm hat joell, katetat meorgund i soll xiabat . Piosa cuf elit maas gerums! Yo dal ionta nahamet.(dále laicky přeloženo do Alaisijštiny)
Smýkal jsem ho ještě tři sta dalších metrů, pak už kůň měl pěnu. Stejně už neaííkal tak nuda to.

* * *
SANDRO

Záda pálila jako čert a dobře, že na ně neviděl. Mohl se jen domnívat, v jakém jsou stavu.
O uniformě ani nemluvě. Ležet osm hodin a nehnutě krvácet, se ale jak vidno vyplatilo.
Po dalších třiceti minutách belhání se musel znovu zastavit a vydýchat.
Ostatní, kteří se rozhodli předstírat smrt, jí ušetřeni nezůstali. S pečlivostí jejich vlastní, tělo po tělu, je ty zrůdy propichovali kopím tak, aby nepřežil opravdu nikdo.

Znovu se vracel k době, kdy ležel bez hnutí a myšlenky mu létali hlavou pouze o tom, zda za ním někdo skočí či sestoupí. Zda se dočká tmy smrti. Nohu měl již dávno zdřevnatělou, ale dost možná právě ta mu zachránila život. V tak nepřirozeném úhlu ji museli pokládat za zlomenou a on se jen modlil, aby vážně nebyla.

Skok zoufalství. Tak si ho v hlavě pojmenoval, zvolil ho také opravdu v čirém zoufalství. Prostě mu hlavou v tu chvíli ten nápad blesknul a on ho provedl. Aniž by se nad něčím vůbec rozmýšlel.
Zpomalení času při takovém okamžiku opravdu není kec, pousmál se. „Fakt mi přišlo, že letím a sjíždím ten kamenitý sráz snad minutu“. Přitom to muselo být tak deset vteřin….
Aíu ty záda tak pálí!


Večer strávil opřený o skalní stěnu. Bez ohně samozřejmě. A slovo opřený je spíš výsměch významu tohoto slova.
Dýchal a to bylo důležité. Sice si nedával moc šancí, ale vůle přežít je vážně silná,
asi něco jako s tím zpomaleným časem.
Věděl, že už neusne. Sice ani nesvítalo, ale stejně se rozhodl pro cestu. Čím více ujde teď a ráno tím lépe. Obával se, jak se budou tvářit jeho záda, až se do nich opře letní slunce. Teď jen z toho Sandro nějak vykličkovat. Jak nás to v přijímači brigád učili?



Nejdřív voda potom jídlo, přesouvat se večer a nad ránem. No tak aspoň v něčem se toho držím.
Jo a ještě oheň vlastně, taky až si bude voják naprosto jistý, že už je mimo dosah nepřítele.
Toho se taky držím, paráda! Jeho sebevědomí rázem narostlo. Voda by vážně taky nebyla špatný nápad……vyrazil na západ, domů.


* * *
SIGHAARD

Oheň spokojeně olizoval dřevo a ve tvářích kolem se zračila spokojenost. Mastné koutky úst, teplo, jednota a dnešní vítězství. Pro co jiného by měl taky člověk žít, říkal si v duchu.
Bers si znovu prohlédl ostatní a jen uznale pokýval hlavou. Ano má rota je opravdu něco výjimečného. Dnes se vyznamenali a čerstvé půlměsíce z kůže Aíků na štítech jsou zasloužená trofej. Nepamatoval si, kdy by se v kariéře cítil tak sebevědomě a ušlechtile. Cíl ,jež byl před útokem vytyčen se jim podařilo splnit lépe, než si kdokoliv troufal předpokládat. Navíc ta jednota naší roty i zbytku armády, kdy krvácíme jeden pro druhého….znovu uznale pokýval hlavou.

„ Co ti je Bersi“ zeptal se Iguld. Jsem spokojený, nic víc odvětil a pousmál se.
„ Nikdy jsem tě neviděl se takhle usmívat“. Já jsem taky nikdy neviděl umírat tolik Aííků v jeden den, rozchechtal se Bers a všichni společně s ním.
K smíchu jim bylo před chvílí i vybavení a proviant, který od Aííků ukořistili.
Nic co by sneslo naše měřítka a kvalitu. Ta řemeslná práce ještě ujde, ale Hond dobře konstatoval, že s takovýma křuskama, by nedošel ani na hranici, natož se v nich pokoušet o invazi.
Jídlo jakbysmet, jako kdyby Aííci nevěděli, že nadcházející bitva se vyhrává už den předem v táboře u večeře.
No co, dobře pro nás! A znovu se zachechtali. Vítězství Císaři!pronesl na to Bers a ostatní hřmotně odpověděli Vítězství pro půlměsíc!

No nic pánové, výměna hlídek, postarejte se o koně, očistěte si nože a zbytky těch kůží spalte.
Nerad bych v noci z tábora vyháněl nějakou havěť. Jo a štíty si taky zabezpečte, jinak vám z těch trofejí taky do rána nic nezbude.

* * *
Alaisiané

Ta nevědomost a nejistota! O čem se stále radí a nad čím diskutují? Co si pamatuje,
tak jim, zajatcům nevěnovali jediný pohled, natož slovo. Mezi sebou ale stále komunikují, tu přijede jezdec a vystřídá jiného. Ihned podává strohá hlášení, odjíždí a zase přijede jiný. A tak stále dokola co patnáct minut. Jindy zase kolona i jejich kára zastaví a čeká se na nevím co, klidně celou hodinu.
A za tu dobu jediný pohled, jediné slovo k nám! Být to naopak neumím si představit,
že by nějaký voják nevtipkoval na jejich adresu, nepoškleboval se či podobně. Holt jiná nátura.
Přistihl se, že po vojenské stránce je téměř obdivuje. Působí na něj jako nějaká elitní jednotka z Královské gardy, ale přitom oni jsou nejspíše jen běžní vojáci.

V káře je více místa. Dva z nás převoz nezvládli a už včera skončili v příkopě u cesty.
Z nich si trofeje nevzali, zajatci pro ně asi nemají žádnou váhu. To bylo patrné z jejich pohledů k nám, když jsme odhodili zbraně a …..a žadonili. Alespoň máme záda vcelku pomyslel si.

Nás dalších šest se veze stále, na východ…..




* * *
SANDRO
Dech se mu už trochu zklidnil, ale v boku ho stále píchalo. To i když i přes bolest utíkal jak to jen šlo, za blízký pahorek. Čekal nehnutě a oddechoval, pokud by si ho ten jezdec všiml, už by byl nejspíš u něj.
„Měl jsem přestat s pochodem, jen co vyšlo slunce“. Vyčítal si jaký byl idiot! Po chvíli se odplazil do houští na úpatí pahorku a rozhodl se, že zde přečká den. Po chvíli si začal vyčítat, že po sobě při tomto krátkém přesunu nezahladil stopy.
„Jsem to ale vážně kus idiota! opět zalamentoval v duchu. Jestli z tohodle vyváznu, bude to jen štěstí a nic jiného.“
Zpátky z houští už se mu ale nechtělo i když věděl, že tam budou viditelné jak stopy bot,tak i kapky krve.
Část jeho zad se snad počala zatahovat strupy, ale z některých míst stále cítil lehké krvácení.
Nezbylo než čekat….aspoň budu mít čas pořádně promyslet další postup a vyvarovat se podobných chyb jako před chvílí. „Noo Sandro měl bys to fakticky všechno líp promýšlet řekl si…..“
Ani nevěděl, kdy usnul, ale stále ještě bylo světlo. Vzbudil ho lehký déšť, ihned se snažil všemožně zachytit co nejvíce vody do dlaní. Nakonec rezignovaně sundal kalhoty, rozprostřel je na keř a čekal, až řádně promoknou. Poté je začal ždímat a polykat čůrky vody. Co na tom, že byla ponejvíce cítit krví a prachem, chutnala božsky. „Dokonalé osvěžení, že Sandro? Noo, tak to by jsme měli konstatoval potěšeně v duchu“.
Po cestě se stále ohlížel přes rameno, aby ho opět nepřekvapil další jezdec.
I trasu si začal lépe plánovat. Tentokrát s ohledem na terén, aby měl vždy možnost se skrýt a nebÝT dlouho na otevřeném prostranství nehledě na to, že takto ujde mnohem delší vzdálenost.
Ta voda byla opravdu osvěžení, cítil se o mnoho uvolněněji a i mozek mu začal evidentně lépe pracovat. Nevěděl, jaká vzdálenost ho ještě dělí od potoka, který s vojskem před nedávnem míjeli, ale doufal, že k němu dnes, nejpozději zítra dorazí.
Hlad už mu svíral žaludek dlouho, ale zatím je to snesitelné. Červeným bobulím, které často míjel raději odolal. Jen šlapej Sandro, šlapej, šlapej hochu . Začíná to vypadat nadějně….



* * *
Alaisiané

Vstávej sakra Aluine! Křičel mu zblízka do obličeje Mark.
Probíral se, ale i tak jen velmi pomalu. Vše měl v mlze a rozmazané. Nedostatek spánku se na něm hodně podepsal.
Tvrz!!! Vidím tvrz, koukej!
Po chvilce i on dokázal natolik zaostřit, že viděl v dálce opevnění, ke kterému se vinula cesta, po které jejich kára plouživě putovala.
Ostatní zajatci již byli přilepení na mřížích a horlivě diskutovali. Aluine se postavil a rozhlédl se po okolí. Jejich doprovod stále bez emocí postupoval podél káry, jen občasné pohledy na nynější náhlé pohyby vně káry upoutali jejich pozornost. Krajina okolo byla kdysi zalesněná, nyní vše v okolí vytěženo. Industrializací jsou Sighaarďané proslulí zauvalžoval. Jen podél cesty ubíhala březová alej.

Po vjezdu do pevnosti vystřídala eskortu jiná stráž. Původní doprovod bez ohlédnutí zmizel v útrobách tvrze. Všichni v káře stáli a čekali, co se bude dít.
Nic se ale nedělo…
....asi po půl hodině jsme to jeden po druhém začali vzdávat a opět si sedli a dále sledovali dění v tvrzi.

Po zhruba dvou hodinách od příjezdu, téměř před soumrakem, přišli dva strážní a muž v černočerveném plášti se zlatým lemováním.
Byl vysoký, černovlasý, hádali jsme mu asi tak čtyřicet let. Odvedli dva z nás.
Původně jsme mysleli, že jdeme všichni a srocovali se u dvířek.
Vcelku rádi bychom tu prokletou káru už konečně opustili!
Odřeniny a modřiny z dlouhé cesty v ní pokrývali opravdu celá naše těla.

Večer. A stále jsme trčeli v káře zavření……
Hodiny se vlekli čím dál pomaleji, teď když jsme nejspíše u cíle o to více....
Už jsem ani nevnímal různé teorie a teze mých druhů o tom, co se asi bude dít. Kde jsou zbylí dva které vyvlekli a podobně.
Nad ránem,….
byla ještě tma, nás ze spánku vytrhl vysoký zvuk vycházející z útrob tvrze.
Okamžitě jsme vyskočili hrůzou na nohy, nic podobného jsme totiž v životě neslyšeli. Hlasité TZZZZ TZZZZZZZ.

Nebyl to žádný nástroj nebo pískot něčeho, celé to bylo …...nepopsatelné.
Ten zvuk, ten zvuk! zesiloval na čím dál vyšší hlasitost, až náhle ze sklepních oken na nádvoří tvrze vyšel záblesk červeného světla.
Světlo poté začalo pulzovat. Ve stejné chvíli, kdy počalo pulzovat ten zvuk utichl.
Kéž by nepřestal! Najednou jsme uslyšeli křik, pokud se to tak dá nazvat.
Znělo to spíš jako určitý řev či ryk…..duet, jež vyluzují lidská těla při již neovladatelné agonii……



* * *
SANDRO

Když rozlepil slepené oči, stále vleže, přímo před nimi měl celé duhové spektrum.
Jedna barva střídala druhou chvíli žlutá, pak dlouho zelená, červená, oranžová, žlutá, zelená, tyrkysová, modrá a fialová.
Přistihl se, že poprvé v životě se nechává unést takovou krásou. Má čas.
Až poté co zaostřil zjistil, že kouká do kapky rosy na květině.

„Chladné ráno, mnohem chladnější než včera řekl si v duchu“.

Zálibně sledoval květinu, ale nedokázal,ač se snažil sebevíc vzpomenout si, jak se jmenuje.

„Handras skuell ma?“

Ležel na břiše,ruku pod hlavou. Počítal pomalu okvětní lístky.
Do tváře mu zasvitly paprsky slunce a okamžitě pocítil příjemné teplo a pousmál se štěstím.
„Jeden,dva,tři,čtyři,pět,šest,sedm,osm“….Osm, to je nádhera! Je jich osm. Opět se usmál.
Trochu se pohnul, ale zabolelo to, tak jen upravil pozici hlavy a dál se zálibně věnoval své nově objevené lásce.

„Felme bunpia“

V klidném chladném ránu, si tu tak půvabně nese svou kapku rosy.
Tajně zadoufal, že by mohla přiletět včela a dosednout na ni. To by byla dokonalost…bože!
Začala mu být opravdu velká zima, mírně se třásl.

„ Nahe mai coipi skvandrat haia el! “

Osm bílých okvětních lístků a žlutý střed, kapka rosy na konci listu, perfektní.
Ta květina byla to nejs……….„Senhe katetat!“
na ruce pod hlavou náhle ucítil pomalu rozlévající se teplo, promnul prsty a nahmatal cosi mazlavého. Poté ostrá bolest na zádech!
Cosi chladného mu putovalo od lopatek dolů a pak oklikou zpět nahoru. Půlměsíc.
Propnul se bolestí a z hrdla se mu vydralo zaúpění…… „Aíííí“.




Děkuji za váš čas, pokud jsi dočetl/a až sem prosím o komentář ;-)