Požitky těla

“Co to děláš?”

Strachova otázka byla jedna velká nezastíraná podezřívavost ve čtyřech slabikách. Stál ve dveřích a sledoval každý její pohyb, jakoby tušil nějakou nepravost.

Hela se usmála, ale nezastavila se v práci: “Co bys řekl, můj milý?”

Přehodnotil svoje možnosti: “Dobře. Proč?”

Odložený nůž klepl o dřevěnou desku.

“Protože mi to přišlo jako dobrý nápad. Protože odmítám přežívat výhradně o čaji a sušenkách.”

“Já jsem s čajem a sušenkami naprosto spokojený,” povytáhl Stín obočí.

Hela se rozhlédla po kuchyni. Palácové kuchyně byly rozsáhlé, připravené nakrmit stovky krků. Stejné byly i spižírny. To všechno pokrýval staletý prach a pavučiny, s čestnou výjimkou jediného malého koutku, který byl zodpovědný právě za zmíněné občerstvení. Ne že by se Stín kdy v životě dotknul konvice nebo mouky. Prostě před velmi dávnou dobou přišel na šikovné zaklínadlo, díky kterému se mu o to Palác den co den spolehlivě postaral.

Vyčistit dostatek pracovního prostoru na vaření Hele zabralo celé odpoledne.

“Všimla jsem si,” přikývla a znovu se vrhla do krájení cibule.

Stín chvíli vyčkával, ale nevypadalo to, že by se k tomu chystala cokoliv dodat. Jako by snad jejich krátkou výměnou podala vyčerpávající vysvětlení. Z důvodů, které by nebyl sto racionálně vysvětlit, ho její mlčení a klidné, rozhodné tahy nožem bezprecedentně rozčilovaly. Bylo to jako hádanka bez řešení.

Nakonec k ní přišel blíž a nakoukl jí přes rameno. Zamýšlená večeře ležela ve velké míse hned vedle lahve s bílým vínem.

“Mušle? To jsi vzala kde?”

“Tvůj nejlepší přítel je vodník, pamatuješ?” Hela se na něj široce usmála, napůl žertem, napůl s výzvou, kterou nemohl přehlédnout.

“Z řeky.” To ani nebyl protiargument. Stejně, jako tohle nebyla hádka. A přece se s ní teď hádal. Tedy: ne-hádal.

“Z řeky, která teče do moře,” pokrčila rameny. Jeho tón ji nechával v klidu. “A já teď potřebuju víno.”

“Už jedno máš.”

“Tohle,” kývla směrem k láhvi, “skončí v hrnci. Potřebujeme nějaké na pití. Lepší.”

Stín zíral na láhev, jako by ho její samotná existence urážela. “Nepřijde ti to jako plýtvání, má drahá?”

Hela položila hrnec na kamna, vhodila do něj stědrou dávku másla a přidala cibuli. Až potom se k němu otočila a v očích jí hrálo sotva potlačovaným smíchem:

“Nebylo by to plýtvání, pít špatné víno?”

Stín chtěl odpovědět - a pak si to rozmyslel. Hádat se s Helou nebyla zrovna nejlehčí disciplína, ani když věděl, o čem se zrovna hádají. Když to nevěděl, bylo obvykle snazší nechat ji, ať mu do života vpustí libovolný chaos, který jí zrovna přišel jako dobrý nápad.

Jako mušle, zřejmě.

Ale nemusela z toho vyváznout zas tak úplně zadarmo. A tak se k ní naklonil blíž a neodpustil si: “Ty přece víš, že i ty sušenky jsou zbytečné. Ani jeden z nás nepotřebuje… nic z tohohle.”

“Ale vždyť já vím,” povzdechla si Hela dramaticky a vrátila se k míchání syčícího hrnce, “ale takové už jsou požitky těla, nemyslíš? Nejsou naše první, nejsou poslední.” Odmlčela se - a pak po něm střelila pohledem, ve kterém nebylo ani známky po předchozí teatrálnosti: “A čaj snad není zbytečný?!”

Její podmračená otázka se potkala se zubatým úšklebkem a pokrčením ramen: “S tím bych si nedovolil experimentovat.”

To mu vyneslo souhlasné přikývnutí. Mušle putovaly za cibulí a Hela vážně pronesla: “Pak je čaj branou k večeři.”

“Mhm, moudré. A k čemu že je pak branou večeře?”

Rozlila žalostný zbytek vína do sklenic a jednu mu podala: “To mi řekni ty, noční přízraku. Ale nejdřív nám sežeň nové víno.”