Bez vlajky

Vítr šel od moře a nesl s sebou sůl. Kamenné domy na hřebeni stály nízko u země.

Na útesu stáli tři muži z rady. Hleděli na východ.

Loď byla ještě daleko. Černá čára na vodě. Bez vlajky.

Tlumočník přišel pozdě. Zastavil se o pár kroků níž. Vítr mu bral slova z úst dřív, než je stačil vyslovit.

„Z pevniny,“ řekl jeden z mužů.

Neotočil se.

Loď se přibližovala pomalu. Nebyla obchodní. Neměla široký trup ani barevné plachty.

„Kolik jich je?“ zeptal se druhý.

Tlumočník přimhouřil oči. „Dost.“

To slovo zůstalo viset mezi nimi.

Rada mlčela.

Když loď vplula blíž do zálivu, bylo vidět, že na přídi stojí muž v tmavém plášti.

„Bude mluvit,“ řekl třetí muž.

Tlumočník přikývl.

Nebyl si jistý, v jakém jazyce.

Loď přirazila ke kamennému molu bez volání. Lana přehodili mlčky.

Muž v tmavém plášti vystoupil první. Boty měl naleštěné.

Zastavil se pár kroků od nich. Vítr mu nadzvedl lem pláště.

„Přijíždím s nabídkou,“ řekl.

Tlumočník počkal, až vítr utichne. Pak přeložil.

Rada poslouchala jeho slova.

„Zásoby dorazily,“ řekl nejstarší z mužů a uhladil si vousy. „A dvě stovky našich mužů stráží vaše hradby.“

Muž z pevniny se lehce uklonil. „Přijel jsem proto, že už padla první města.“

Tlumočník přeložil.

Jeden z mladších mužů z posádky se podíval k obzoru, jako by čekal další loď.

„Ostrov zůstane stranou,“ řekl druhý z rady. Nebyla to otázka.

Muž v plášti zavrtěl hlavou. „Stranou už nezůstane nikdo.“

Tlumočník se nadechl.

„Doba stranou skončila,“ přeložil.

Nikdo nic neřekl.

Muž z pevniny ho sledoval. Nerozuměl jejich řeči, ale rozuměl tichu.

„Pokud zůstanete stranou,“ pokračoval, „budeme to brát jako volbu.“

Tlumočník přimhouřil oči.

„Pokud zůstanete stranou,“ přeložil, „bude to vaše volba – a podle ní budeme jednat.“

Vousatý muž se opřel o hůl. „Máme málo válečných lodí.“

Tlumočník přeložil.

Muž v plášti se usmál. „To říká každý.“

Tlumočník slova zopakoval jejich jazykem.

Rada se poprvé podívala přímo na něj.

Vítr přinesl pach chaluh. Pod útesem narážely vlny do černého kamene a zase ustupovaly, jako by zkoušely jeho odolnost.

Na druhé straně zálivu stály rybářské čluny vytažené na břeh. Nikdo je dnes nepřipravoval k vyplutí.

Moře bylo klidné. Jen vzdálený obzor se chvěl.

„Kolik mužů drží Solinu?“ zeptal se po dlouhém mlčení jeden z ostrovanů.

„Asi tak pět šest stovek,“ odpověděl muž v plášti a stočil pohled k tlumočníkovi.

„Nemůžeme zaútočit od moře. To budou očekávat,“ řekl zamyšleně nejstarší z mužů.

Po vyslechnutí překladu muž v plášti spustil: „Nemusíte vést útok od moře. Mám lepší nápad. Nalodíte co nejvíce ozbrojených sil do podpalubí obchodních lodí a pošlete je k nám. My je pak ukryjeme ve městě, než dorazí další.“

„Pošlete ihned všechny dostupné muže na obchodních lodích. Ukryjí se ve městě,“ přeložil tlumočník radě.

„Shromáždíme vojsko, než si nepřítel všimne, že se něco děje. Zajímavé,“ zareagoval jeden z ostrovanů. „Kolik mužů máte k dispozici?“

„Necelých šest stovek – včetně vašich dvou – a skoro dvě stě koní,“ odvětil cizinec.

Vítr znovu nabral sílu, až lana na lodi u mola zapraskala.
Po hladině se rozběhly drobné vlny. Slunce se na nich lámalo v krátkých záblescích, jako by někdo otáčel čepel proti světlu.

Tlumočník se podíval na východ, kde se obzor zvedal do lehkého oparu. Solina ležela za ním, neviditelná, ale blízká.

Příliv měl přijít za tři hodiny.

Vousatý muž zabouchal holí o zem.
„První lodě vyplují před svítáním.“
Lana u mola znovu zapraskala.

Nepodíval se na muže v plášti. Kývl na tlumočníka.

Muž v plášti neodpověděl hned. Jen se zadíval na moře, jako by si měřil vzdálenost mezi ostrovem a pevninou. Pak pomalu přikývl.

„Budeme připraveni.“

Rada se začala rozcházet bez dalších otázek. Rozhodnutí padlo. Teď už šlo jen o čas.

V přístavu se mezitím rozběhl tichý pohyb.

Dva chlapci běželi od mola ke skladištím. Nevěděli, co přesně se chystá, jen že mají probudit lodníky. Jeden z nich se ještě otočil k cizí lodi, jako by čekal, že se z ní vyvalí další muži.

Ve skladišti pod hradbami odsunuli sudy se solí. Za nimi byla nízká místnost bez oken. Prach se zvedl do vzduchu.

„Kolik se jich tam vejde?“ zeptal se mladší z ostrovanů.

„Kolik bude třeba,“ odpověděl druhý.

Tlumočník zůstal stát chvíli sám na útesu.

Solina ležela za obzorem. Neviditelná, ale blízká.

První města padla.

A teď se má ostrov stát součástí něčeho většího.

Sešel dolů pomalu. Každý krok mu připomínal, že od zítřka už nebude jen překládat slova.

V noci se rozsvítila jen tři okna radnice.

Zbytek města spal.

Moře zůstalo klidné.

Příliv se blížil.