Návštěvnost
č.928
č.928
Anotace: 60.léta. Jaderné testy beží v plném proudu, stávají se rutinou, jíž armády plní pravidelně jednou do měsíce. Tak je tomu i dnes...
Je šest hodin ráno, 17.července roku 1962. Prach, usedlý celou noc na silnici, zvířila kolona osobních aut, jedoucí z nedalekého Tonopah. Page sedí na sedadle spolujezdce, v ruce svírá těžkou brašnu plnou manuálů k zařízení, na jehož vývoji se mocnou měrou podílel.
Dnes je to na sedmnáct let a jeden den přesně od okamžiku, kdy se nad nedalekou rozlehlou plání poprvé vznesl do oblak onen zlověstný atomový hřib. U toho testu – Trinity, tenkrát stál jako právě graduující student, jen pár desítek metrů od mozku, který z jaderných sil dokázal udělat něco tak nevídaného – Roberta Oppenheimera. Výbuch měl tehdy 20 kilotun, tedy víc, než jakou předpokládanou sílu by měl mít ten dnešní. Zažil ale mnohem větší výbuchy.
Dobře si pamatuje, jak těžce se mu dýchalo, když výbuch vysál ze vzduchu na pár sekund i z takové dálky skoro všechen kyslík.
Corvair rychle uhání po asfaltové cestě, která není nijak označena. Proč taky, je to vojenská cesta ležící na Nevada Test Site – největším americkém testovacím komplexu. Podél cesty čas od času lze spatřit trámy, které kdysi tvořily narychlo postavené domky, aby se zjistil efekt výbuchu na městské periferie. Budovaly se ale i tradiční kamenné stavby, repliky domů z Mannhatanu, či dokonce prezidentského bunkru – to vše ne proto, aby se lépe ochránili civilisté, ale aby bomba ještě účinněji mohla zmařit jejich životy.
A na tom všem se podílel i Page. Od samého začátku, kdy byla odpáleno první zařízení. Fascinovala ho ta nezměrná síla, kterou dokázal člověk vytvořit jen pomocí obyčejných fyzikálních zákonů a kilogramu radioaktivní látky.
Největším výbuchem, který si ze své kariéry pamatuje, byl bezpochyby test Castle Bravo. Byl první březnový den roku 1953. Jen čtyři dny, jak se později dozvěděl, než zemřel Stalin. Dozvěděl se to později proto, že neměl přístup k informacím z okolního světa.
Onoho březnového dne u atolu Bikini kotvily desítky lodí. Většinou to byly vyřazená americká plavidla, našly se ale mezi nimi i ukořistěné křižníky z Války. Tak jako Prinz Eugen – loď, která přežila masakr bitevní lodi Bismarck prakticky bez úhony, přestože plula míli od ní. Nyní stála tady, ještě stále se svastikou na horní palubě, zalitými děly, připravena čelit tak obrovské síle, proti které ani nemohla být nijak chráněna.
Exploze neměla být nijak obrovská, odhadovala se na něco kolem pěti megatun, s možnou odchylkou dalších pěti set kilotun. Během výpočtů v konstruktérském centru Los Alamos ale udělali chybu. Výbuch měl patnáct megatun, byl viditelný na vzdálenost přes 400 kilometrů, a radioaktivní spad se rychle šířil napříč Tichým oceánem.
Prakticky všichni, kteří byli od epicentra do vzdálenosti 300 kilometrů, trpěli na nemoc z ozáření. A tragédie vzniklá z jediného testu pokračovala. Za těch posledních devět let hlásí nemocnice v Tichomoří až 400% nárůst nemocných rakovinou. Nemluvě o tom, že celý korálový atol, kdysi skvost Marshallových ostrovů, měl nyní na svém dně kráter o průměru dvou kilometrů, hluboký osmdesát metrů.
Co bylo ale nejhorší – spad zasáhl posádku japonského rybářského člunu, při čemž jeden z pětičlenné posádky na následky ozáření brzy zemřel. Vznikl obrovský diplomatický rozkol mezi nově spřáteleným Japonskem a Spojenými státy.
Prinz Eugen, vzdálený jen pár kilometrů od epicentra ale odolal i tentokrát.
Na to všechno Page nedokáže jen tak zapomenout. Ví, s jakou silou si každodenně pohrávají obě strany této nové, „Studené“ války. Jenže na rozdíl od politiků si naprosto uvědomuje, jaký následek by mělo použitích těchto zbraní v takovém měřítku, jaké by bylo při potencionálním útoku zapotřebí.
Rusové nebyli „ti slabší“. Rozvědka Američany pravidelně informovala o tom, jak si
stojí jejich plány na jadernou apokalypsu. Nad Sibiří se koneckonců objevovaly radioaktivní oblaka ještě častěji, než tady v Nevadě.
Právě vloni, 30.října 1961, odpálili Sověti tu nejsilnější nukleární zbraň, jakou svět kdy poznal. Sílu vypočetli na padesát megatun. Síla byla navíc značně redukována díky konstrukci pláště, který byl celý z olova, a snížil sílu ze 100 megatun na „pouhou“ polovinu. Povrch Nové země byl přeměněn na měsíční krajinu v okruhu 100km. Světelné záření dokázalo sežehnout naprosto všechno.
Pak je tu samozřejmě i ona pověstná ohnivá koule, ve které na povrchu země vzniká silným žárem radioaktivní sklo. V tomto případě měřila 2.3 kilometru. „Pokrok“ od Hirošimy, kde měla necelých sto metrů.
Není to ale samotná ohnivá koule, která působí největší škody. Největším zabijákem je obrovská tlaková vlna, jež po výbuchu vznikne. Po výbuchu Car-Bomby, jak se této bombě přezdívalo, oběhla vlna celou zeměkouli třikrát.
Auto dojíždí k malému přístřešku, u kterého jsou seřazeny židle, v čelních řadách na stojáncích stojí i dalekohledy s kaleným sklem. Na straně je obrovský stůl, na němž leží dozimetry a především ochranné brýle.
Page vystupuje a dává se do řeči s vedoucím bezpečnosti. Ten jej ujišťuje, že v okolí pěti mil od epicentra není živé duše.
Dnešní test se jmenuje Little Feller I. Testovaná bomba – Davy Crockett. Jedná se o speciální zařízení. Obdobu Panzerfaustu, jež lze být vypálena z malého polního děla. Nálož není nijak silná, bomba je určena především k ničení artilerie na frontě. Explodovat by měla asi dvě míle od místa odpalu.
Test má dnes zvláštního hosta. Na prezidentského poradce Maxwella Taylora jsou zde již všichni zvyklí, nejedná se ostatně o první test, jehož se účastní. Dnes je zde ale přítomen i ministr spravedlnosti, bratr současného prezidenta, Robert Kennedy.
Page si s oběma pány v oblecích, na krku již zavěšené ochranné brýle a v náprsních kapsách připravené dozimetry, podává ruku, brzy ale musí jít k radiotelekomunikačnímu stanovišti, odkud bude řídit odpal.
Oppenheimer a jeho zdraví na tom již dávno nejsou nijak slavně. Neustále si stěžuje na kašel, na hrtanu se mu dělá malinkatá bulka. Oproti tomu, alespoň co se přes rozvědku tady vědci dozví, otec ruské jaderné zbraně Sacharov se těší nadále dobrému zdraví. Upadl ale v nemilost poté, co podobně jako Oppenheimer vyzval k ukončení jaderného zbrojení. Zbrojení, jež začalo díky jeho práci.
Není ale divu. Když si po testech tito dva pánové projížděli v džípech prozkoumat výsledky svých projektů, nemohli být nic jiného, než zděšeni.
Repliky domů, figurín, ale i skutečná domácí zvířata. To vše viděli na vlastní oči po výbuchu atomových bomb. A uvědomovali si, že v dnešní době stačí jen malinkatá záminka, a mohou tak dopadnout nejen postavy ze dřeva v šatech, ale i jejich vlastní rodiny.
Stačilo vidět pár fotek z Hirošimy. Fotek zmrzačených dětí, jejichž záda jsou zbrocená krví, a jejichž tkáň začíná na různých místech samovolně krvácet. Či obrys postavy na schodech, který světlo vypálilo na cihlovou zeď. Ze samotného člověka nezbylo nic. Vypařil se. Jako kdyby nikdy nebyl.
Nevadská poušť je poseta devíti sty kráterů, které způsobil člověk, snažící se hrát si na Boha. Stvořil ale nezměrné zlo, které jen čeká na okamžik, kdy mu vrchní představitelé zemí dají zelenou.
Zbraň, jež dávala státu mnohem větší diplomatické schopnosti, než ten nejpokročilejší těžký průmysl, či ložiska nepředstavitelného nerostného bohatství. Stroj, který (alespoň na dalších šedesát let) rozdělil svět na dvě strany – ti, co jej mají, a ti, co o něj usilují.
Dnešní test je možná posledním, který proběhne na zemském povrchu. Doslechlo se, že se země NATO chtějí dohodnout se Sověty na zákazu explozí ve vzduchu a na zemi. Francie ale odmítá.
Testy ale neskončí. Zkrátka se jen přesunou pod zem, kde se holt bude každá kilotuna tlumit o polovinu.
Vše je připraveno, hosté usazeni na židlích, speciálně konstruovaných proti pohlcování světla, aby se snad někdo nespálil. Kennedy si opět hodil patku na stranu, tak jak to ostatně dělává na konferencích i jeho bratr.
Všechna stanoviště i kontrolní věže hlásí zelenou. Je 8:07, vše je připraveno k odpálení posledního pokusného zařízení projektu Sunbeam. Dalšího „kroku vpřed“, jež může zajistit zkázu statisícům, a na pár týdnů převahu nad neustále zbrojícím Sovětským svazem.
Oblaka radioaktivního spadu brzy opět vzlétnou do vzduchu, budou se šířit vzdušnými víry až do obrovských měst, ve kterých se lidé na kurzech civilní obrany učí tomu, jak se bránit spadu sovětských bomb. To, že je již sedmnáct let (a jeden den) ohrožuje spad z bomb, jež je mají ochraňovat, ale netuší.
Page se tedy chopí mikrofonu, který jej spojuje s velitelem děla, k jehož hlavni je připevněn onen „další krok“.
Identifikuje se heslem, jež sám včera slovně řekl mezi dvěma očima jen jemu, a začíná pomalu odpočítávat do odpalu. Hlas má klidný, je již dávno vyrovnaný s tím, co jeho „dítě“ dokáže udělat, jinak by se ostatně zbláznil. Kolem cvakají desítky kamer, které mají zaznamenat další epizodu přísně tajných Jaderných testů USA.
„Tři.“
„Dva.“
„Jedna.“
Jen sto kilometrů odsud je Las Vegas. Na pár sekund to ale mnohem víc, než všechna ta kasínová pozlátka kdy dokážou, zasvítí tady.
„Nula.“
Dnes je to na sedmnáct let a jeden den přesně od okamžiku, kdy se nad nedalekou rozlehlou plání poprvé vznesl do oblak onen zlověstný atomový hřib. U toho testu – Trinity, tenkrát stál jako právě graduující student, jen pár desítek metrů od mozku, který z jaderných sil dokázal udělat něco tak nevídaného – Roberta Oppenheimera. Výbuch měl tehdy 20 kilotun, tedy víc, než jakou předpokládanou sílu by měl mít ten dnešní. Zažil ale mnohem větší výbuchy.
Dobře si pamatuje, jak těžce se mu dýchalo, když výbuch vysál ze vzduchu na pár sekund i z takové dálky skoro všechen kyslík.
Corvair rychle uhání po asfaltové cestě, která není nijak označena. Proč taky, je to vojenská cesta ležící na Nevada Test Site – největším americkém testovacím komplexu. Podél cesty čas od času lze spatřit trámy, které kdysi tvořily narychlo postavené domky, aby se zjistil efekt výbuchu na městské periferie. Budovaly se ale i tradiční kamenné stavby, repliky domů z Mannhatanu, či dokonce prezidentského bunkru – to vše ne proto, aby se lépe ochránili civilisté, ale aby bomba ještě účinněji mohla zmařit jejich životy.
A na tom všem se podílel i Page. Od samého začátku, kdy byla odpáleno první zařízení. Fascinovala ho ta nezměrná síla, kterou dokázal člověk vytvořit jen pomocí obyčejných fyzikálních zákonů a kilogramu radioaktivní látky.
Největším výbuchem, který si ze své kariéry pamatuje, byl bezpochyby test Castle Bravo. Byl první březnový den roku 1953. Jen čtyři dny, jak se později dozvěděl, než zemřel Stalin. Dozvěděl se to později proto, že neměl přístup k informacím z okolního světa.
Onoho březnového dne u atolu Bikini kotvily desítky lodí. Většinou to byly vyřazená americká plavidla, našly se ale mezi nimi i ukořistěné křižníky z Války. Tak jako Prinz Eugen – loď, která přežila masakr bitevní lodi Bismarck prakticky bez úhony, přestože plula míli od ní. Nyní stála tady, ještě stále se svastikou na horní palubě, zalitými děly, připravena čelit tak obrovské síle, proti které ani nemohla být nijak chráněna.
Exploze neměla být nijak obrovská, odhadovala se na něco kolem pěti megatun, s možnou odchylkou dalších pěti set kilotun. Během výpočtů v konstruktérském centru Los Alamos ale udělali chybu. Výbuch měl patnáct megatun, byl viditelný na vzdálenost přes 400 kilometrů, a radioaktivní spad se rychle šířil napříč Tichým oceánem.
Prakticky všichni, kteří byli od epicentra do vzdálenosti 300 kilometrů, trpěli na nemoc z ozáření. A tragédie vzniklá z jediného testu pokračovala. Za těch posledních devět let hlásí nemocnice v Tichomoří až 400% nárůst nemocných rakovinou. Nemluvě o tom, že celý korálový atol, kdysi skvost Marshallových ostrovů, měl nyní na svém dně kráter o průměru dvou kilometrů, hluboký osmdesát metrů.
Co bylo ale nejhorší – spad zasáhl posádku japonského rybářského člunu, při čemž jeden z pětičlenné posádky na následky ozáření brzy zemřel. Vznikl obrovský diplomatický rozkol mezi nově spřáteleným Japonskem a Spojenými státy.
Prinz Eugen, vzdálený jen pár kilometrů od epicentra ale odolal i tentokrát.
Na to všechno Page nedokáže jen tak zapomenout. Ví, s jakou silou si každodenně pohrávají obě strany této nové, „Studené“ války. Jenže na rozdíl od politiků si naprosto uvědomuje, jaký následek by mělo použitích těchto zbraní v takovém měřítku, jaké by bylo při potencionálním útoku zapotřebí.
Rusové nebyli „ti slabší“. Rozvědka Američany pravidelně informovala o tom, jak si
stojí jejich plány na jadernou apokalypsu. Nad Sibiří se koneckonců objevovaly radioaktivní oblaka ještě častěji, než tady v Nevadě.
Právě vloni, 30.října 1961, odpálili Sověti tu nejsilnější nukleární zbraň, jakou svět kdy poznal. Sílu vypočetli na padesát megatun. Síla byla navíc značně redukována díky konstrukci pláště, který byl celý z olova, a snížil sílu ze 100 megatun na „pouhou“ polovinu. Povrch Nové země byl přeměněn na měsíční krajinu v okruhu 100km. Světelné záření dokázalo sežehnout naprosto všechno.
Pak je tu samozřejmě i ona pověstná ohnivá koule, ve které na povrchu země vzniká silným žárem radioaktivní sklo. V tomto případě měřila 2.3 kilometru. „Pokrok“ od Hirošimy, kde měla necelých sto metrů.
Není to ale samotná ohnivá koule, která působí největší škody. Největším zabijákem je obrovská tlaková vlna, jež po výbuchu vznikne. Po výbuchu Car-Bomby, jak se této bombě přezdívalo, oběhla vlna celou zeměkouli třikrát.
Auto dojíždí k malému přístřešku, u kterého jsou seřazeny židle, v čelních řadách na stojáncích stojí i dalekohledy s kaleným sklem. Na straně je obrovský stůl, na němž leží dozimetry a především ochranné brýle.
Page vystupuje a dává se do řeči s vedoucím bezpečnosti. Ten jej ujišťuje, že v okolí pěti mil od epicentra není živé duše.
Dnešní test se jmenuje Little Feller I. Testovaná bomba – Davy Crockett. Jedná se o speciální zařízení. Obdobu Panzerfaustu, jež lze být vypálena z malého polního děla. Nálož není nijak silná, bomba je určena především k ničení artilerie na frontě. Explodovat by měla asi dvě míle od místa odpalu.
Test má dnes zvláštního hosta. Na prezidentského poradce Maxwella Taylora jsou zde již všichni zvyklí, nejedná se ostatně o první test, jehož se účastní. Dnes je zde ale přítomen i ministr spravedlnosti, bratr současného prezidenta, Robert Kennedy.
Page si s oběma pány v oblecích, na krku již zavěšené ochranné brýle a v náprsních kapsách připravené dozimetry, podává ruku, brzy ale musí jít k radiotelekomunikačnímu stanovišti, odkud bude řídit odpal.
Oppenheimer a jeho zdraví na tom již dávno nejsou nijak slavně. Neustále si stěžuje na kašel, na hrtanu se mu dělá malinkatá bulka. Oproti tomu, alespoň co se přes rozvědku tady vědci dozví, otec ruské jaderné zbraně Sacharov se těší nadále dobrému zdraví. Upadl ale v nemilost poté, co podobně jako Oppenheimer vyzval k ukončení jaderného zbrojení. Zbrojení, jež začalo díky jeho práci.
Není ale divu. Když si po testech tito dva pánové projížděli v džípech prozkoumat výsledky svých projektů, nemohli být nic jiného, než zděšeni.
Repliky domů, figurín, ale i skutečná domácí zvířata. To vše viděli na vlastní oči po výbuchu atomových bomb. A uvědomovali si, že v dnešní době stačí jen malinkatá záminka, a mohou tak dopadnout nejen postavy ze dřeva v šatech, ale i jejich vlastní rodiny.
Stačilo vidět pár fotek z Hirošimy. Fotek zmrzačených dětí, jejichž záda jsou zbrocená krví, a jejichž tkáň začíná na různých místech samovolně krvácet. Či obrys postavy na schodech, který světlo vypálilo na cihlovou zeď. Ze samotného člověka nezbylo nic. Vypařil se. Jako kdyby nikdy nebyl.
Nevadská poušť je poseta devíti sty kráterů, které způsobil člověk, snažící se hrát si na Boha. Stvořil ale nezměrné zlo, které jen čeká na okamžik, kdy mu vrchní představitelé zemí dají zelenou.
Zbraň, jež dávala státu mnohem větší diplomatické schopnosti, než ten nejpokročilejší těžký průmysl, či ložiska nepředstavitelného nerostného bohatství. Stroj, který (alespoň na dalších šedesát let) rozdělil svět na dvě strany – ti, co jej mají, a ti, co o něj usilují.
Dnešní test je možná posledním, který proběhne na zemském povrchu. Doslechlo se, že se země NATO chtějí dohodnout se Sověty na zákazu explozí ve vzduchu a na zemi. Francie ale odmítá.
Testy ale neskončí. Zkrátka se jen přesunou pod zem, kde se holt bude každá kilotuna tlumit o polovinu.
Vše je připraveno, hosté usazeni na židlích, speciálně konstruovaných proti pohlcování světla, aby se snad někdo nespálil. Kennedy si opět hodil patku na stranu, tak jak to ostatně dělává na konferencích i jeho bratr.
Všechna stanoviště i kontrolní věže hlásí zelenou. Je 8:07, vše je připraveno k odpálení posledního pokusného zařízení projektu Sunbeam. Dalšího „kroku vpřed“, jež může zajistit zkázu statisícům, a na pár týdnů převahu nad neustále zbrojícím Sovětským svazem.
Oblaka radioaktivního spadu brzy opět vzlétnou do vzduchu, budou se šířit vzdušnými víry až do obrovských měst, ve kterých se lidé na kurzech civilní obrany učí tomu, jak se bránit spadu sovětských bomb. To, že je již sedmnáct let (a jeden den) ohrožuje spad z bomb, jež je mají ochraňovat, ale netuší.
Page se tedy chopí mikrofonu, který jej spojuje s velitelem děla, k jehož hlavni je připevněn onen „další krok“.
Identifikuje se heslem, jež sám včera slovně řekl mezi dvěma očima jen jemu, a začíná pomalu odpočítávat do odpalu. Hlas má klidný, je již dávno vyrovnaný s tím, co jeho „dítě“ dokáže udělat, jinak by se ostatně zbláznil. Kolem cvakají desítky kamer, které mají zaznamenat další epizodu přísně tajných Jaderných testů USA.
„Tři.“
„Dva.“
„Jedna.“
Jen sto kilometrů odsud je Las Vegas. Na pár sekund to ale mnohem víc, než všechna ta kasínová pozlátka kdy dokážou, zasvítí tady.
„Nula.“
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk