Prstů šest!

Anotace: Někdy dříve, snad ještě za císaře pána, potká mladý student ve vlaku boha. Pocity, myšlenky, které byste při takovém setkání citili... A co po vás vlastně může bůh chtít, když je všemocný? Není snad? A můžete být bohem také?

 

Prstů šest

 

Bylo to v mém světě, ale nedokázala jsem si s tím poradit. Rozumějte, jsem ve svém světě

bůh, a tak není nic, co bych nezvládla. Když u lidí vypukne hladomor, myslím na ty, kteří jsou

bohatí a tlustí. Když vypukne nákaza, myslím na ty zdravé. S pomocí času se vše vyléčí a napraví.

Všechno jde jako na drátkách, když jste bůh. Tak trochu i proto, že se vás to vlastně netýká.

Ale tohle bylo jako sen, který se stále opakuje. A týkal se mě víc, než jsem byla zvyklá. Bylo

tam pobořené náměstí, kašna uprostřed byla vylomena obrovským kořenem. Rostl tam strom. Celý

černý, jeho rozložitá koruna zakrývala notný kus nebe. To bylo zvláštní. Jako bůh jsem vždycky

viděla celé nebe. Vždycky jsem viděla všechno, přede mnou nemohlo být nic zakryto. Ale v tom

snu jsem byla nevyhnutelně člověk, který čelí nepřátelskému stromu s puškou v ruce. Nesmysl.

Náměstí bylo opuštěné, všichni lidé utekli. Já jsem se skrývala v podloubí domu, kterému

před pár okamžiky strom urazil větví střechu. Strom se pohyboval. Přitiskla jsem se ke sloupu

podloubí a krátce jsem vykoukla ven.

Jako by mě zmerčil! Jeden z pupenů na jeho kořeni praskl, vytryskl z něj svazek šlahounů a

ten vyrazil ke mně. Uskočila jsem, šlahouny omotaly sloup, ale nechytily mě. Běžela jsem

podloubím a za mnou se plazila ta rostlina, rychle, jako když po podlaze utíkají švábi. Vpíjela se do

spár mezi dlaždicemi a věděla jsem, že takto vroste i do mě, jestli jí neuteču.

Vztáhla jsem k ní ruku a zpomalila čas. Nic se nestalo. Proč to nefunguje? Vyběhla jsem na

volné prostranství a chtěla vzlétnout, to je pro boha snadné. Cítila jsem, že už už stojím ve vzduchu,

ale moje těžké boty vždycky nakonec dopadly na zem.

Zahnula jsem za roh, okno tam bylo vyražené, zřejmě předchozím útokem větví. Vskočila

jsem dovnitř, do ramene mě přitom škráblo rozbité sklo. Ani jsem se nepokoušela zranění zahojit,

už jsem přestala věřit, že se světem můžu manipulovat. Jen jsem si sedla do kouta místnosti a zbraň

zamířila na okno. Poslední náboj a šlahouny se nedají zastřelit. Nesmysl.

„Co tady děláš?“ zeptala se šeptem malá holčička. Seděla za zaprášenou almarou, celá

špinavá a ubrečená. Ale ke mně mluvila pevným tónem, beze strachu.

„Já?“ ohlédla jsem se k ní a hned zase zpět k oknu, „Já zachraňuju tenhle svět. Jsem totiž

bůh, je to moje povinnost. A taky jde o mou čest.“

„Jsi jen nafoukaná,“ řeklo děvčátko.

Chtěla jsem peprně odpovědět, ale praskla mi hlava a z ní vyrašily šlahouny jako z onoho

pupenu. Chytily holčičku, pronikly jí skrz na skrz, do každé nejmenší cévy se dostaly. Ona zemřela

a já jsem tam už nebyla. Stejný konec asi po dvacáté.

Potřebuju pomoc.

Na nástupiště se tlačilo čím dál víc lidí, jak se blížil čas odjezdu vlaku. Dámy s paraplíčky si

nechávaly od pánů v cylindrech nabídnout rámě. Na bíle natřené kované lavičce seděla slečna Lucie

a upírala pozornost ke dveřím nádražní budovy, ze kterých se řinuli cestující. Mezi nimi si, máchaje

černým deštníkem, razil cestu tmavovlasý studentík s cvikrem.

„Ty mi jdeš do rány, Béďo,“ oslovila jej slečna Lucie a zastoupila mu cestu.

„Ehm, slečno Lucinko...,“ začal Bedřich, ale ona zarazila jeho zdvořilosti ujištěním, že

dědeček je v nedohlednu. Když navštěvovala dědečka ve škole,kde učil, museli ji studenti oslovovat

„slečno“, ale když právě nebyla pod jeho přísným dozorem, říkali jí prostě „Luc“.

„Tak tedy, zdravíčko, Luc.“

„Jedeš tímhle vlakem?“ ujišťovala se hned.

„Ano, ty taky?“

„Přesně tak. Už aby tu byl,“ přešlápla Luc nervózně a upravila si šedou vestičku. Vzápětí se

k perónu přivalil mohutný stroj a odfrknul si hustou bílou páru, která na moment zahalila všechno

do poloprůhledné horké kaše. Viděla, jak Bedřich vytáhl z kapsičky cibule. „Přijel na čas, to je

zázrak,“ zasmál se.

1

„Tak honem pojď, nastup!“ volala za ním Luc, která už se hrnula po schodech nahoru. Tím

Béďa propásl příležitost pomoci jí nastoupit. Do kupé se nahrnula také jako první, takže ani dveře jí

nestihl podržet. Alespoň kupé zavřel. Západka cvakla podivným zvukem, proto zkusil dveře znovu

otevřít, ale nešlo to. „Hrome,“ zabručel. Po chodbičce přicházeli další cestující a chtěli přisednout

do jejich kupé, ale dveře nechtěly povolit. Bedřich krčil rameny a oni odcházeli s nesouhlasným

bručením, jako by to snad byla jeho vina.

„Zůstaneme tu zavření. Možná až přijde průvodčí, něco s tím udělá. Jestli se dědeček dozví,

že jsme byli spolu zamčeni v jednom kupé, nepustí mě do dalšího ročníku.“

„Ale nedozví,“ řekla rozhodně Luc a zatáhla závěsy. Sedla si naproti mladíkovi a nadechla

se k další větě. Bedřich si připomněl pověst, kterou Luc mezi studenty získala, ovšem připomněl si

ji pouze slovy, neboť k verzi s obrázky neměl dostatek odvahy a fantazie.

„Možná mě taky vyhodí ze školy,“ zašeptal. Položila mu prst na rty, jak to četla v románu.

„Dobře mě poslouchej,“ řekla jsem Bedřichovi. „Teď už nejsem Luc. Můžeš mi tak pořád

říkat, ale zapomeň, že jsem kdy měla dědečka nebo techtle mechtle s kýmkoliv. Potřebuji od tebe

pomoc. Proto ti teď musím říct jednu absurdní věc. Takže měj hlavu otevřenou a ber mě vážně, ať ti

to bude připadat jakkoliv divné.“

„Co to povídáte, slečno?“

Možná jsem byla příliš důrazná, když mi začíná vykat. Ale chodit kolem horké kaše nechci.

„Bedřichu, pozor. Sleduj, co říkám. Já jsem bůh.“

Díval se na mě tak dlouho, že se zdálo, jako bych tam nebyla. Na takovou informaci zřejmě

nebyl schopen reagovat. „Béďo, jsi tam?“

Probral se a zkoumavě se na mě podíval. „Co to meleš... melete, slečno?“

„Podívej, já to můžu tvému mozku vnutit lusknutím prstu. Ale to snad nechceš, ne?“

„Co jako?“

„Tak mi řekni: věříš, že jsem bůh? Víš, že jsem bůh?“

„V tom je rozdíl?“

„Nezdržuj a řekni.“

„Jasně že nevěřím. Jsi snad cvok?“ obořil se na mě Bedřich. „Přestaň si ze mě dělat legraci,

Luc! Pověz, co po mě chceš, a dej mi pokoj s takovými nesmysly.“

Ach jo. Je tak těžké dotlačit někomu do hlavy myšlenku přirozenou cestou. „Tak si řekni

nějaké kouzlo nebo zázrak nebo jiný nesmysl, kterým ti to můžu dokázat.“ Mračil se na mě dál jako

na malé dítě, které už škemrá příliš dlouho o příliš drahé lízátko.

„Bedřichu, máš poslední šanci zachovat si svou důstojnost a tak zvanou svobodnou vůli.

Necháš-li se přesvědčit obyčejnými kouzelnickými triky, budeš si myslet, že jsi se nechal přesvědčit

ty sám. Ale jestli si to nerozmyslíš a nedáš mi k tomu příležitost, déle se s tebou zdržovat nebudu.“

„Když se se mnou nechceš zdržovat, tak proč mi nedáš pokoj? Bůh není rozmazlená

profesorská vnučka, rozumíš?“ Už docela křičel.

„Teď jsi svou šanci prošvihl.“ Lusk!

Okamžik se cítil jako bublina, která pak praskla a zmizela. Přestal vidět tvary a viděl jenom

světlo. Cítil, že je špína za svým vlastním nehtem. Cítil, že je vzduch ve svých vlastních plicích. Byl

všechno a to všechno byla ona. Bylo to horší, než kdyby byla všude a on jí byl obklopen. On tu už

vůbec nebyl. Jen špína za nehtem, která si myslela, že je odlišná od okolní špíny. Jen vzduch v

plicích, který si připadal důležitý. Chápal to cele a najednou. A chápal, že to chápe ona sama,

protože je tady sama. Byl jako myšlenka, která občas blikne hlavou někomu cizímu a do té doby

není nic. Když zapomněl na sebe, cítil moc a sílu, která patřila i jemu. Ale nějak se nemohl ubránit

pocitu, že se mu někdo směje. Jako by slyšel hlas: „A teď se vrať, ty lidský červe!“ a pak smích.

Šlo to ráz na ráz: Slyším – já slyším. A byl zpět.

Cítil tlak v krku, jako by se mu někdo snažil zamáčknout hlasivky do hrudi. Cítil, bůhví

proč, chlad v očích a zvlášť výrazná se mu zdála špička jeho nosu. Viděl Lucinku sedět na stejném

2

místě jako předtím, ale věděl, že to není pravda. Je to jen to, co mu říkají oči.

„Neber si to tak,“ šeptala ona, ale bylo to jen to, co mu říkaly uši.

Když znovu našel řeč, řekl: „Muselo to být tak tvrdé?“

„Takové to je,“ zněla má odpověď. Ale pak mě přepadla upřímnost a dodala jsem ještě: „Ale

pěkně jsi mě dožral, tak proto ten červ.“ Zůstal zticha a byl spravedlivě rozhořčen.

Pokračovala jsem. „Přišla jsem za tebou pro pomoc. Potřebuji jiný úhel pohledu. Lidský

úhel pohledu.“

Neodpovídal. Nakoukla jsem do jeho hlavy a tam bylo vymeteno. Nemohl odpovědět,

připadalo mu, že neexistuje.

„Podívej,“ položila jsem mu ruku na rameno, „já si teď přesednu do předního vagónu. A

nechám tam sedět opravdovou Lucinku. Můžeš jít za ní, nebo zůstat tady, jak budeš chtít. Ona si

nebude pamatovat, že jste se na nádraží potkali. Ale doporučuji ti si s někým rychle promluvit. To tě

zas vrátí do běžného světa. Teď jedeš domů k otci, je to tak?“ Řekla jsem to jako otázku, abych

viděla, jestli už je schopen reagovat. Jen přikývl.

„Bedřichu, když už jsem tě protáhla tímhle martyriem, potřebuju tě. Zítra tě navštívím

doma. Nezapomeň na to, připrav se. Nemusíš mít strach, jen si promluvíme. Tak zítra. Měj se

dobře.“ Vstala jsem, zmáčkla kliku a ještě předtím jsem pomyšlením uvolnila zaseknutou západku.

Když jsem vyšla do chodbičky, jakoby za mnou Bedřich pípl. „Copak?“

„Jak tě poznám?“

„No, jsi spokojený s Luc?“

„Asi.“

„Tak to budu já. Nedělej si starosti.“

On si myslel, že jsem mu provedla něco zlomyslně krutého, ale pozapomněl, že jeho pocit je

i můj pocit. Kdybych nebyla spustila ten šílený smích, bylo by mi nakonec stejně špatně jako jemu.

Ale on to rozchodí. Dám si záležet, aby to rozchodil. Vždyť on mi opravdu může pomoci. Už teď

měl jeden dobrý postřeh. Jako myšlenka v cizí hlavě, tak to cítil?

Myslela jsem si tedy, že ten strom je jenom jabloň. Ale ať jsem si to myslela jakkoliv silně,

stejně jsem utíkala podloubím. Je to jen malá planá jabloň! Stejně jsem zaběhla za roh a proskočila

oknem. Není proč se bát jablůňky. Bylo proč se bát, hlava mi praskla strachem a šlahouny se

rozlezly po místnosti jako zlá černá noc.

Bylo odpoledne. Bedřich byl na statku právě sám, protože jeho otce

náhodou napadlo, že by

měl zajet do města. Od kůlny za domem se ozývalo bušení, jak tam Béďa sekal dříví. Měl odtud

dobrý výhled na strniště. Očekával, že přijdu od strniště, nevěděl proč, ale ničemu se už nedivil. Já

jsem skutečně šla po strništi. Povytáhla jsem si okraj sukně a zavázala na uzel, abych o ni

nezakopávala, a pomalu jsem se blížila ke kůlně. Zahlédl mě, ale hned se zase soustředil na poleno,

které tentokrát rozštípl zvlášť precizně a s vervou.

Došla jsem až k němu a vítr mi odfoukl z hlavy slamák. Pak ho zas poslušně přivál nazpět,

přímo mě do ruky.

„Buď zdráva,“ řekl jasným hlasem, ale zachmuřeně jako bouřkový mrak.

„I ty buď zdráv,“ vrátila jsem mu poněkud nezvyklý pozdrav.

„Byl jsem ráno v kostele. Všimla sis toho?“

Chtěla jsem říct, že je to dost hloupá otázka, ale jeho pohled mě přinutil jen pípnout:

„Samozřejmě.“

Rozťal další polínko. „Nebude mít Lucinka potíže, když ji taháš tak daleko z domu?“

„Tohle ale není Lucinka. Jen její podoba.“

„No skvěle. Tak řekni co po mě vlastně chceš, ať to mám z krku.“

3

Přimhouřila jsem oči. „Nejsi právě uctivý.“ Vzala jsem mu sekeru z ruky, nachystala jsem

na špalek polínko a sekera je sama rozštípla. Pak už polena jen skákala na špalek a sekera je

popravovala jedno po druhém. „Ať vidíš, že taky nejsem úplně k ničemu.“

Z kapsy u košile vytáhl svůj cvikr, nasadil si jej a povídá: „Říkala jsi, že chceš lidský úhel

pohledu, že? V tom případě ti můžu řict, že když se někdo takhle chlubí, je to lidem dost

nepříjemné,“ ukázal na štípající se dřevo.

„Jak myslíš.“ Chytila jsem sekeru ve vzduchu a vrátila mu ji. „Tumáš, hraj si dál.“

„Tomuhle se zase říká povýšenost,“ informoval mě suše a sekeru odložil na špalek.

„Když už jsi v tom kostele byl, nemluvili taky o pokoře?“

„Teď se cítíš dotčeně a uraženě.“

„Já, sakra, nepotřebuju vědět, jak se říká pocitům! Otevřu tu tvoji mrňavou lebku a tam si to

můžu přečíst!“ rozkřikla jsem se. A byla jsem překvapena, jak zůstal jeho pohled tvrdý.

„Teď si myslíš, že jsi to přepískla, ale nechceš to přiznat, protože bůh chyby nedělá.

S takovou mi brzo tu lebku otevřeš.“

Musela jsem si zastavit čas, abych nějak strávila svůj vztek z toho, že má ten pišišvor

pravdu. Nejraději bych ho nechala na všechno zapomenout a zmizela bych si. Jenže on má

doopravdy recht. Jak to? Já jsem ten, kdo má vždy pravdu, proč by ji měl mít on? Lusknu prsty a on

odpoví: „Promiň, měla jsi pravdu.“ a taky si to bude sám myslet. Tak snadné to bude. Spustila jsem

čas.

„Chceš něco vědět?“ řekl dřiv, než jsem se stačila pohnout. A hned pokračoval: „Víš, já se tě

nebojím. Potom, co jsem viděl, jak to s tebou ve skutečnosti je.“

„Jo a co si tedy myslíš, že jsi viděl?“ vztek už ve mně opadl, ale jeho drzost mě nepřestávala

dráždit.

„Viděl jsem prostě tebe. Viděl jsem tě zevnitř. A viděl jsem tě celý následující den až do teď.

Koukala jsi na mě z očí ostatních lidí i zvířat, viděl jsem jak opadává listí z tvých stromů a jak

mouchy sedají na kravince. Viděl jsem sebe a to jsi byla taky ty. Nemůžeš mi ublížit. Jsi tu jen ty

sama a tak nemáš komu ublížit.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“ V dálce výhružně zahřmělo.

 

Nic není jistější,

 

pomysleli jsme si oba zároveň.

„Já... asi se rozloučíme,“ řekla jsem po chvilce ticha.

„Zas přijď,“ odpověděl on překvapivě vlídně jako by mluvil k malému děcku.

„Dám ti vědět.“ Zmizela jsem do větru.

„Počkej, vrať se ještě,“ zavolal mě zpět. Říkala jsem si: mám ho poslechnout – nemám ho

poslechnout? Člověk si takhle poručí a bůh hned přiběhne jako pes? Ale opravdu mě zajímalo, co

mi ještě chce.

„Copak?“

„Pojď sem,“ přišel blíž a objal mě, „vždyť máš slzy na krajíčku.“

Samým údivem jsem vyvalila oči. „Svět se obrací naruby. Člověk boha musí utěšovat?“

„Vždyť se sama utěšuješ,“ opravil mě.

Fňuk. Jak byl moudrý. Zdálo se, že rozumí všem koutům mé duše, které jsem já sama až

dosud neviděla. Jak je to možné? Vždyť já musím vidět vše. A jsem si jistá, že jsem dříve vídávala

vše. Pamatuji si přece, že jsem byla bůh se vším všudy. Možná s několika, jak by řekli lidé,

drobnými charakterovými vadami, ale nikdy nikdo nevěděl víc než já, nikdo nevěděl tolik, co tenhle

mladík z vlaku.

Náhle zablesklo mou hlavou pochopení doprovázené hromem hněvu. Odstrčila jsem ho od

sebe, až zavrávolal.

„Chlape bídná!“ zavrčela jsem. „Tys ukradl kus boha. Jak ses mohl opovážit?“

„A čem to mluvíš?“

„Ve vlaku jsi poznal boží moc a kus sis jí přivlastnil!“

Ta myšlenka byla pro mě tak zřejmá, že se ve světě zhmotnila. Zvedla jsem svou levou ruku

4

do výšky očí. „Vidíš? Tady má být můj malíček.“

Bedřich, který teď cítil, jak se věci mají, si prohlédl svou levačku. A na ní najednou trůnil

jeden prst navíc.

„Vrať mi, cos mi vzal.“

„Nevěděl jsem, že něco beru.“

„Copak sis nechtěl kus moci ponechat? A zůstala na tobě jako tříska pod kůží.“

„To bych o tom musel něco vědět. A vůbec, jak ti to můžu vrátit? Podívej,“ zakýval šestým

prstem, „už to patří ke mně.“

„Myslel sis, že to patří k tobě, ale jsem to já. Kdyby sis nedovolil si to přivlastnit,

přimhouřila bych oko. Ale jak si může smrtelník troufnout... jak tě mohlo jen napadnout, že to ty

sám máš v sobě tolik moci, tolik vědění, tolik... božskosti, člověče?“

Po nebi nad statkem se rozeběhl vítr a přifoukal nad nás temná mračna, napitá a tlustá jako

klíšťata. Svět změnil barvu jako při soumraku a všechno obešel chlad.

Bedřich se díval na svou levou ruku a zahýbal všemi šesti prsty. Bylo to nechutné, vypadalo

to jak na záda převrácený krab nebo ostrorep. Po šlachách na hřbetě ruky klouzaly napité žíly a

vůbec – až doposavad mi lidská ruka nikdy nepřipadala tak odporná.

„Co se se mnou stane, když ti to vrátím?“

„Ty uvažuješ o možnosti, že bys to nevrátil?“ Mezi mračny práskl blesk přímo nad námi a

po polích se rozlehl ohlušující dunivý hrom, jako když se valí buben plný dělových koulí. Mám

ráda takové hřmění. „Víš, Béďánku, když mi to vrátíš, budeš stále stejný plazivý červ jako předtím,

než jsi to ukradl. Žížala se cítila být lepší než ostatní žížaly jen proto, že si chvíli povídala s kosem,

ale co udělal nakonec ten kos?“

„Tak už vím, proč se mi bůh zjevil jako ženská. Je to totiž žárlivá, nafoukaná, závistivá

fúrie!“ vzdoroval, kdovíproč, studentík.

„Chceš mě seknout jazykem, ještěřice? Uvidíme, kdo si nakonec sekne,“ zašeptala jsem a

popadla sekeru, která se až doteď nečinně válela na špalku. Druhou rukou jsem popadla jeho

nestoudnou levici a trochou božské síly, aby se nemohl bránit, jsem ji přimáčkla na dřevo plné

třísek.

„To snad ne, panebože!“ vyvalil oči.

„Jen se neboj.“

„A co tak to udělat nějakým kouzlem?“

„A neříkal jsi před malou chvílí, že se nemám kouzly chlubit?“

„To bude bolet! Sakra, mám ho přirostlý! Nemůžeš...“

„A neříkal jsi před malou chvílí, že ti nemůžu vůbec ublížit?“

„Ale to jsem myslel... Pane bože,“ zarazil se a opravil to na: „Paní bože! Snažně tě prosím,

nedělej to!“

Protože už klečel, musela jsem se sklonit, abych mu řekla do ucha: „Já jsem tady, sakra, bůh

a mě budeš poslouchat na slovo! Když ti řeknu obětuj svůj prst, nabídneš celou ruku! Natož, když

to není tvůj prst. A co se týče bolesti, můžeš si být alespoň jistý, že ji ucítím stejně jako ty.“

Rozmáchla jsem se sekerou.

*

Nemůžu říct, zda čepel dopadla. Přestože se snažím vybavit si ten moment, vidím jen

šestiprstou ruku na špalku, cítím, jak svírám topůrko, ale dál už nic nevím. Nevzpomínám si, že by

se někde válel useknutý prst, nevzpomínám si na žádnou krev. Nakonec jsem asi přece jen udělala

kouzlo.

Ale taková krutost – kde se ve mně bere? A vůbec už ten nápad samotný. Kdo to kdy viděl,

aby se bůh bavil řezničinou.

Styděla jsem se, až se na obloze dělaly červánky. Bála jsem se trestu.

* viz poznámku na konci textu

5

Mezitím se tam dole stal z poloboha pouhý prosebník. Měl správný počet prstů, ale v srdci

díru. Dříve v boha nevěřil. Ani teď nevěřil, už jen věděl. Věděl najisto, že mu něco chybí a to, co

chybí, že je nadosah ruky, jako by někdo stál za ním – sám mi to v duchu říkal, téměř každý večer

před spaním, úpěnlivě mi všechno vysvětloval.

„... jako bys stála za mnou, Boženko, jako stín, který zmizí, jen co se na něj podívám. Točím

se kolem dokola ve své hlavě, chvíli jsi na mém čele a hned zase na zátylku. Soustředím se. Oči

jako by se mi měly otočit dovnitř lebky. Pak už si říkám – jen ruku natáhnout a nahmatám tě, jen

podívat se do tmy a uvidím tě, ale víčka mám pevně stiknutá a bojím se pohnout, abych tě

nezaplašil. Vrať se, prosím, vrať se...“

Když potkal Luc, zíral jí do očí tak dlouho, že se mu nakonec začala vyhýbat – podezřelý

člověk, který kouká, jako by po ní něco chtěl. Šel po ulici a ohlížel se za každou slečnou, ani

nevěděl, jak upřeně si je prohlíží a hledá můj obličej, přátele si z něj dělali legraci, že prý se mu

splašily hormony, ale on je neposlouchal, ani s nimi nemluvil, jen si myslel: „Tohle není skutečnost.

Celý svět lže. Lže a já mu už zase věřím, vrať se, Boženko, vrať se, než se zblázním.“

Když bylo zataženo, cítil se smutný a prázdný. Když svítilo slunce, myslel si, mě

neoblafneš, to se jen svět snaží vypadat přívětivě. Všechno mu bylo špatné a prázdné, užíral se tou

prázdnotou, ale liboval si v ní, protože ji chtěl vyplnit mnou. Pořád v duchu volal, vrať se, vrať.

Čekala jsem, až ho to hledání přejde. Myslel si, že je odhodlaný zůstat na doživotí v

prázdném světě a čekat, až se vrátím, ale to si myslel teď. Časem si zvykne, prázdnota mu zevšední.

Každé slůvko, které musí prohodit s jinými lidmi. Každá práce, kterou musí udělat. Tím se

prázdnota vyplní a zase s ním bude řeč. Lidé mu připadají jako slepá a hluchá zvířata, když se teď

vrátím, už navždy to pro něj budou jen kusy masa. Ale bude mezi nimi muset žít. Až do smrti. Když

se teď vrátím, už nebude chtít žít.

Vydržel v prázdnotě více než měsíc. A to bylo hodně dlouho. Možná jsem na tom nesla vinu

i já, protože jsem se ho snažila rozveselit. Když ale takovému člověku ukážete dechberoucí západ

slunce, vzpomene si jen na vás a propadne se hlouběji. Nakonec jsem nechala svět kolem něj

pracovat stereotypně – volnoběh.

Ke svému snu jsem se od posledního pokusu nevrátila. Cítila jsem, že je na dosah myšlenky.

Jen chvíli na něj myslet a ocitnu se na náměstí s posledním nábojem v komoře. Zaplašila jsem ten

nápad jako komára novinami, ale kořeny stromu rostly čím dál hlouběji, vyvracely vodovodní

potrubí, rvaly ze země dlaždice a vrtaly se do základů okolních domů. A při tom všem byla nad

náměstím zářivá podvečerní obloha, krémové světlo se odráželo od mraků a zalévalo pobořené

domy příjemným poklidem. Utíkala jsem zběsile, proskočila oknem a pak už jen holčička a

šlahouny tmy.

Probrala jsem se v kupé jedoucího vlaku opět jako člověk. Ale ne, svět kolem byl můj,

objímal mě a já zase objímala svět, jen jsem si půjčila lidskou podobu. Proč vlastně? Chodbičkou

procházel mladík, vláčel se s kufrem a přitom musel vyrovnávat otřesy vagónu. Zavrávoral u dveří

do kupé, chopil se kliky a otevřel je. Vlak sebou trhnul v zatáčce a dveře se zase zavřely. Napodruhé

je cestující založil svým objemným kufrem.

„Je tady volno, prosím pěkně?“ zeptal se mě. Ze zdvořilosti – všechna ostatní místa byla

prázdná.

„Ale jistě,“ usmála jsem se, „posaď se Bedřichu, tak ráda tě vidím.“

Chvíli se zaobíral zavazadlem. Pak se na mě otočil a jeho pohled říkal: my se známe? Zase

se věnoval kufru, který švihem vyhodil na polici nad sedadlem. Zarazil se, znovu se na mě obrátil,

vyvalil oči a jeho pohled řekl: A dopr...

„No ano, jsem to já. Jak se máš?“

Dopadl na sedadlo jako pytel cementu, v žaludku cihla, hlasitě polkl a znova jako by jeho

hlasivky někdo tlačil dolů. „Mám se fajn,“ řekl nakonec.

6

„To mám radost, předtím jsi na tom byl dost špatně.“

„Tys o tom věděla?“

„Věděla, samozřejmě. Odpusť, nemohla jsem se vrátit.“

„No jo, no jo... Však ty víš, co děláš,“ zíral na mě dlouho a tiše a pak řekl: „Vypadáš jinak.“

„Ano, už tě nebudu zatěžovat s Lucinkou. Zdá se, že to neprospívá, když je bohem někdo,

koho znáš. Ale stejně jsi mě poznal, to mám radost.“

„To nejde přehlédnout. Nevím, něco v tobě je. A taky jsi mě oslovila jménem.“

„Vidíš, jméno. Co to mělo znamenat s tou Boženkou?“

„Aj... nezlob se, prosím tebe. Tak nějak mě to napadlo a přece ti nemůžu říkat pane bože,

když jsi, koneckonců, ženská...“

„Ne, nezlobím se. Je to inovativní.“

„To mi spadl kámen ze srdce. Trochu jsem se bál, že se ti to bude zdát nevhodné.“

„V pořádku. Když jsi to myslel vážně, je to v pořádku. Mám spousty přezdívek.“ Natáhla

jsem se a vzala ho za levou ruku. „Žádné zranění, jak vidím. Tak to nakonec dopadlo dobře.“ Pak

jsem se naklonila ještě blíž a řekla jsem skoro šeptem: „Chceš ho dostat zpátky?“

Uhnul pohledem. „Podruhé už si nedovolím...“ Schoval levačku do kapsy. A pravou ruku

pro jistotu taky.

„Ale dovol si, dovol. Unáhlila jsem se, šestiprsťáku. Sice ti nepatří, ale lidé mají spousty

věcí, které jim nepatří. Jen mi slib, že až o něj zase přijdeš, nebudeš mít takový splín jako minule.“

„To ti nemůžu slíbit, jestli mi zase bude tak zle. Ani nevím, jestli ho chci. Když si

představím, jaké bláto přichází potom.“

Tak to trošku přehání, ne? „Nebuď tragéd. Musíš mi pomoct a k tomu potřebuješ kus mě. Já

potřebuju kus sebe v tobě. Budeš mýma druhýma očima. A nesmíš se bát.“

„Co prosím?“

„Zlato, už mám zase chuť vnutit ti to násilím. Prosím tě, buď trochu vstřícný, ať to nemusím

dělat. Minule ti to jenom uškodilo. A mně taky. Podej mi ruku.“

Ani se nepohnul, jen pevně zavřel oči.

„Nezlob mě.“ To jednoho vážně rozesmutní, když mu známý ani ruku nepodá.

„Tak mi dej ještě chvilku na rozmyšlenou,“ odpověděl. „Ještě se chci rozloučit.“

„Rozloučit? Nikdo tě nikam neodvádí, nic se ti nestane.“ Tohle jsem mu řekla, ale tak úplně

jistá jsem si tím nebyla. Koneckonců, za ten strom nemůžu ručit.

„Rozloučil bych se se světem. Teď je všechno v pořádku, ale pak z něj zas bude jen prázdná

bublina. A než se všechno napraví trvá to tolik času...“

„Chm.“ Založila jsem si ruce na prsou, poposedla jsem si k oknu a opřela se. Zírala jsem na

něj, hlavu nakloněnou, netrpělivá. Za oknem ujížděla krajina. A on se s ní loučil ze sedadla. Měl

sepjaté ruce, zavřené oči. Na co asi myslel?

Šeptal. „Vrať se, vrať se...“

„No jistě, Bedříšku, pojď sem.“

„Věc se má tak,“ začala jsem, „Mám takovou noční můru. Je skutečná, je v tomhle světě.

Opakuje se pořád a pořád, jen co na ni pomyslím... I teď se to už blíží.“

„Fajn, co mám dělat já?“ Byl plný života, veselý, odhodlaný. Prstů šest.

„Budeš můj pozorovatel. Někam se schovej, dobře se schovej a nevylézej. Zjisti, co to

znamená. A za mnou raději nechoď, nebav se se mnou.“

„Páni, to je strom!“ vydechl. Ale já už jsem byla v podloubí, už jsem o něm nevěděla.

Šlahouny se hnaly za mnou. Musím něco udělat. Otočila jsem se, abych zkusila vystřelit. Bylo to

moc blízko. Málem mi to chňapalo po nohách, rozdrtila jsem nejbližší výhonek pažbou a utíkala za

roh. Vyražené okno zvalo, vskočila jsem do něj. Zalezla jsem do rohu a mířila puškou na okno.

„Božka!“ ozval se Bedřich udiveně zpoza almary. Jen tak tam stál a držel děvčátko za ruku.

Praskla mi hlava a výhonky obklopily jeho i holčičku.

7

„Vstávej! Boženo, vzbuď se!“ Třásl mnou, dokud jsem neotevřela oči. Náš vlak stál ve

stanici. Lidé spěchali po nástupišti a hrnuli se do vagónu.

„Jak se cítiš?“

„Jako by mi praskla hlava.“

Posadil se zpět na protější sedadlo. Do kupé se vrhnul manželský pár a my jsme přišli o

soukromí. Bedřich si spěšně nacpal šestiprstou levou ruku do kapsy.

Myšlenky a vzpomínky se mi začaly srovnávat v hlavě. „Tys to přežil?“

„Nepřežil,“ zašeptal. „Zabila jsi mě i tu holku.“

„Nemůžu za to. Stane se to pokaždé. Proto jsem říkala, ať za mnou nechodíš. Tak co jsi v

tom domě dělal?“

„Jak jsem měl tušit, že tam vpadneš? Šel jsem tam, protože mě to děcko volalo, chtěl jsem

pomoct. Vidíš, abych nezapomněl,“ vstal a ze svého kufru vyhrabal notýsek, sedl si a něco si do něj

zapsal. Obyčejně bych mu viděla přes rameno ze všech úhlů, které můj svět nabízí. Teď jsem jen

bezmocně a bezvládně seděla. „Co si píšeš?“

„To říkala ta malá holka.“

„Vím, co říká. Vždycky mi řekne: co tu děláš? A potom, že jsem nafoukaná. Asi to něco

znamená, ale nerozumím tomu.“

„Mně řekla tohle:

 

Je pohár, ústím dolů a dnem vzhůru.

 

Na jeho okraji sedí sedm učitelů.

 

Nalévají svět tam a zase zpět.

 

“

„Ukaž,“ natáhla jsem se po notesu.

„Víš, co to znamená?“

Poposedla jsem si na okraj sedačky. Hlava mi třeštila a chtělo se mi zvracet. Takhle špatné to

se mnou nikdy nebylo. Co jsem to za boha. „Jo, vím, co to znamená. Je to jednoduché. Nevím, jestli

ti to můžu říct. Mohlo by ti to ublížit. A teď nemůžu jasně přemýšlet.“

„Nechceš zpátky ten prst? Třeba by ti to pomohlo.“

Manželé, kteří si k nám přisedli, si nás po očku prohlíželi a pak madam svému choti něco

špitala do ucha.

„Ach jo,“ nemám to ráda, když se lidé ohlížejí. Luskla jsem prsty, abych jim zastavila čas.

Nezabralo to! Jen na mě dál zírali a divili se zřejmě, proč luskám prsty.

„Panebože!“ zasténala jsem.

Bedřichovi se pochopitelně zdálo takové zvolání ode mě nepatřičné. „Tobě ale musí být

zle,“ špitl soucitně.

„Vezmi to za mě, víš, co chci udělat,“ požádala jsem ho.

Všechno pochopil a nonšalantně luskl prsty. Čas se zastavil pro všechno na světě. I pro mě.

Vzal to za mě. Vzal to za mě a rázem věděl, co znamená ten pohár. Obyčejná lidská hlava s

očima, s ušima, s nosními dírkami.

Pro myšlenku je hrozné dozvědět se, že je jenom myšlenka. To už věděl a nakonec si zvykl.

Být myšlenkou všemocného boha není tak špatné. To je jen jako když ti utnou prst. Být myšlenkou

bezmocného člověka, to je jako když ti utnou hlavu.

Cítíš se zle, protože on se cítí zle a nemůže s tím nic udělat. Umíráš, jen proto, že nemá čas

na tebe myslet. Žiješ jen proto, že on žije a jeho život visí v každé vteřině na vlásku. Svět není jen

prázdný, je jako klec, ze které tě nikdy nepustí a až umře, zapomene na tebe a nechá tě se všemi

ostatními pojít. Jako nezodpovědné děcko, které zapomnělo krmit morčata.

Do vagónu zastaveného v čase si prorazily cestu kořeny stromu. Roztrhaly jej. Šestiprsťák

se ocitl na náměstí. Božena, jen člověk spoutaný strachem, proběhla kolem něj, jako by byl duch.

Strom trhal zemi na kousky. Puklinami prosvítal vnější svět. Byl obrovský a obyčejný, tvářil se, že

8

je tam odjakživa.

Se šestým prstem na ruce viděl v každém kousku tohoto světa boha. Ve světě tam venku ale

neviděl žádnou stopu po bohu. Možná, že to byl jen další velký výmysl uvnitř ještě většího výmyslu

v hlavě umírajícího člověka.

„Všechno zmizí,“ zašeptal a zavřel oči. A všechno zmizelo. Zůstalo jen něco uprostřed, aby

se dívalo, jak se vesmír rozplývá do barevné šmouhy. Myšlenky chodily v podobě lidí okolo,

nevšímaly si apokalyptického stromu, nevšímaly si ničeho. Divák slyšel hromové dunění srdce a

rytmické funění obřího dechu. Nádech, výdech a pak to napětí, strach, jestli přijde další nádech.

„Bože,“ pomyslel si, „skutečný bože, vrať se. Vrať se sem.“

Zaklel naprosto nepřístojně. „Vrať se, i kdybych si tě, sakra musel vymyslet!“ zařval.

Nemůžeš si vymyslet boha. Sedíš ve tmě, spínáš ruce, protože cítíš, že mají být sepjaté.

Upíráš svou mysl někam pryč, hledáš, odkud pochází, v naději, že se objeví světlo a teplo. Stopuješ

boha podle dechu, podle tepu srdce, ale stopy nekončí. Sedíš ve tmě, spínáš ruce a prosíš. Nic

jiného ti nezbývá než prosit. Čekat, že zvenčí někdo propíchne balon, ve kterém tě vězní. Sám se

ven nedostaneš. Máš jen myšlenky a ty jsou měkké, bezmocné a k ničemu. Rozděl je a zase je spoj,

rozdej všechny své prsty, ale nedostaneš nic než sebe.

Bedřich mě viděl jak po milionté utíkám před temnými šlahouny. Zastoupil mi cestu a vytrhl

mi z rukou zbraň s jediným nábojem. „Ve vlastní hlavě zastřelíš své snění.“

9

 

Poznámka na konci textu

 

Protože následující příhoda je velmi vtipná, a o to vtipnější, že je pravdivá, nedá mi to,

abych se o ni nepodělila.

Když jsem dopsala ten kousek textu, jehož konec je označen hvězdičkou, byla jsem z toho

poněkud emočně vyčerpaná a tak jsem vstala od klávesnice a šla se poohlédnout v kuchyni po

něčem k zakousnutí. A takto jsem k sobě hovořila:

„Tys ale nehodný spisovatel! Takové rouhavé myšlenky vypouštíš a ještě je navíc zapisuješ.

Kdo to kdy viděl, aby Bůh sekal prsty? Jen si přej, aby ti skutečný Bůh za tohle nepřisolil, protože

bys zasloužila!“

A zatímco jsem tak v sobě pomalu pěstovala strach z věčného zatracení nebo něčeho podobného,

vytáhla jsem z lednice máslo a zavřela jsem ji.

Aj! Ale přitom jsem si do dveří přivřela prst!

A dopr...! řekla jsem si pro sebe a hrdě čekala, až to přestane bolet.

„Ale hleďme,“ napadlo mě vzápětí (či mi snad bylo vnuknuto), „jak to Bůh umí zařídit

elegantně, aby mě nemusel přímo kuchat, když mi chce vrátit tu proklatou scénu se sekáním prstu!“

No řekněte, není on mazaný, vtipný, geniální, (trošku poťouchlý) a prostě boží?

Je.

10