Křeslo

Anotace: Čekám. Já vlastně stále čekám, celý svůj život na něco nebo na někoho čekám.

      Sedím ve svém nejoblíbenějším křesle. Přemýšlím – ano, už to bude 16 let, co jsem ho dostala od rodičů k mým desátým narozeninám. A je stále skoro jako nové. Tak pevné, hebké, teplé. Nebesky modré. A tolik toho pamatuje. Tolikero čekání. Mám čas myslet na to, co všechno jsem v tomto křesle prožila, protože dnes budu čekat ještě hodnou chvíli.

      Vzpomínám si na moje první čekání v mém křesílku. Bylo mi právě jedenáct let. V křesle jsem čekala, až otec a bratr odnesou všechny věci z mého pokoje. Stěhovali jsme se. Seděla jsem v tom svém křesle, dívala se na ně a přemýšlela, jaké to v novém domově bude. Budou tam nějaké kamarádky pro mě? A budeme mít psa? Konečně budu mít svůj pokoj!

      Po přestěhování jsem v křesle nesčetněkrát čekala na příchod mé nové kamarádky Lídy. Byla tak hodná, milá, veselá a bláznivá. A už jako jedenáctiletá byla moc krásná. Seděla jsem v křesle a čekala, až mi hodí kamínek do okna a vyrazíme spolu ven. Na skateboard. Na kolo. Do jízdárny. Později za kluky. Bylo to krásné období plné příjemného čekání.

      V mých třinácti letech jsem opět seděla v křesle. Čekala jsem, až přestanu plakat. Plakala jsem dlouze, chvilkami jsem nemohla dýchat. Před několika hodinami jsem přišla domů. Bylo to právě čtrnáct dní, kdy jsem si dala první pusu s moc pěkným, šestnáctiletým klukem. On pak řekl, že spolu budeme chodit. Můj první kluk! Ale jak to u dětských lásek v takovém raném věku bývá, nevydrží dlouho. Šla jsem k němu domů, abych mu řekla, že budu ráda, když zůstaneme přáteli. Souhlasil a pozval mě dál. Hodinu jsme si povídali, smáli se spolu. Bylo to skvělé; do chvíle, než se na mě znenadání vrhl. Domů jsem šla jak spráskaný pes. Ten den už je tak dávno. Občas přemýšlím, jestli se to vážně stalo, jestli jsem jen neviděla nějaký smutný, zvrhlý film. Síla mozku je neuvěřitelná. Po letech si už skoro nepamatuji, jak se to přesně seběhlo. Ale pamatuji si, jak jsem objímala opěrátko svého milovaného křesla a plakala.

      O rok a půl později jsem opět seděla ve svém křesle a plakala. Můj druhý kluk, o devět let starší, mě opět zbil. Tentokrát už to nebyla jen obyčejná facka. Bylo to několik pěstí; a k tomu jeden kopanec do břicha. Čekala jsem. Čekala jsem, až odejde bolest fyzická i psychická. Po měsíci jsem v křesle napůl ležela a čekala na svoji kamarádku Lídu. Přinesla mi čokoládu, abych se lépe zotavila po operaci břicha.

      V mých patnácti letech sehrálo křeslo opět důležitou roli v mém životě. Byla jsem nervózní. Uklidňovalo mě hladit opěrátko křesla, sednout si, přitáhnout k sobě nohy a jen tak se dívat před sebe. Čekala jsem, až mi přijde výsledek o přijetí na střední školu. Udělala jsem ty zkoušky? Přijali mě nebo ne? Co budu dělat, když ne? Ale ano, přijali mě! A teď ještě počkat na telefonát od Lídy. Ano! Přijali i jí! Teď už nebudeme jen nejlepší kamarádky, ale i spolužačky!

      O tři roky později jsem opět čekala ve svém křesle na telefonát od Lídy. Byl první zářijový týden, celé prázdniny jsme se neviděly a ve škole se chovala divně. Domluvily jsme se, že si odpoledne zavoláme a ona mi vše vysvětlí. A tak jsem čekala. Zavolala. Řekla, že o kamarádku, jako jsem já, nestojí. Že od té doby, co mám kluka, se kterým jsem si začala těsně před začátkem prázdnin, se ze mě stala stará kráva, co se nikam nechodí bavit, že ona chce žít, chodit na večírky, balit kluky, jedno jaké, nechce pořád sedět a učit se, povídat si o kravinách jako je historie a politika, co pořád řeším jen já a jí to stejně vůbec nezajímá. Řekla, že kdybych si jednou dala kokain, viděla bych svět také jinak a začala bych žít. Prý se mám udávit těmi svými knihami a obyčejnou vodou. Ona je mladá a chce žít. Nevěděla jsem, co jí na to mám říct. Tak jsem poděkovala za vysvětlení. Ten rok ve škole byl krušný.

      Po dvou letech jsem ve svém křesle proplakala dva měsíce. Dva měsíce jsem čekala, až se dostanu ze zrady, které se mi dostalo od toho času už bývalého přítele. Celé ty dlouhé měsíce jsem měla na očích klapky. Všichni říkali, že on není pro mě. Ale člověk si na to musí přijít sám. Po dlouhých měsících psychické tyranie, nevěr, lží a následných omluv a výmluv, mě vyměnil za jinou. Brala jsem to jako to nejhorší, co se mi mohlo stát, nepochopitelně jsem ho milovala. Ale po dvou měsících jsem najednou procitla. Ráno jsem se probudila, dopotácela se k mému křeslu, sedla si, otočila hlavu k oknu a zahleděla se ven. Svítilo Slunce, ptáci zpívali na stromech a kabelech, venku u hospody seděli lidé, smáli se. Všechno bylo normální. A já od toho rána také. Byla jsem šťastná. Nic se ve své podstatě nezměnilo, nikdy se nic nezměnilo, život plyne a je jen na jedinci, jak na něj nahlíží. Lidé si musí uvědomovat, že krása je všude. Radost je všude. Všechno zlé je pro něco dobré. Ten den křeslo čekalo na mě. Musela jsem jít ven, musela jsem ten krásný den prožít.

      Od toho dne, je tomu skoro šest let, mám v sobě stále ten samý pocit. I přes všechny další útrapy, co mě kdy potkaly. Stále vidím světlo, i v té největší tmě. Vím, že ta tma má svůj důvod. Po nejtemnější noci vždy následuje krásný den. Když se jedny dveře zavřou, otevřou se jiné, mnohem lepší.

      A tak pokračuje příběh můj a mého křesla. Našeho čekání. To dnešní se blíží ke konci, slyším klíč v zámku. Nezvedám se, protože moje křeslo si tento okamžik zaslouží. Svírám v ruce přeložený papír a čekám. Přišel ke mně a dal mi pusu, jako každý den po celých pět let. Opírám se o opěrátko, natahuju ruku a říkám: „Miláčku, budeme mít miminko!“