S poutníkem na cestě

Anotace: Volné pokračování mých povídek - "Poutník" a "Můj poutník".

„Asi začínám přicházet na to, co tě na tom putování tolik baví,“ libě se pousměji při pohledu na ranní mlhu, která jakoby tančila nad krajinou. Slunce, stejně jako my, pomalu vstávalo. Nikde nebyla ani noha (i když, kdyby tam nějaká noha byla, asi bych se docela lekla). Vzduch byl chladný, tak jsme vyrazili ke studánce, odkud jsme si brali vodu i minulý večer, v bundách.

„A to ještě nic není,“ posadí se na zídku, lemující studánku.

Odložila jsem krosnu a sedla si vedle něho. Bylo mi hezky, jako už dlouho ne. K čerstvé vodě ze studny jsem přikusovala včerejší rohlík a byla náramně spokojená. Všechno se odvíjelo v takové harmonii – nikdo nikam nespěchal, jenom já, Tuli a divoce klidná příroda.

„Krása, nádhera…“ nadechuji se.

„Tichučko…“ přidrží mi prst na rtech „Nemusíš vše definovat, popisovat, prostě jen… vnímej a buď v tom klidu,“ zavřel oči.

Tak jsem to zkusila. Mlčet a jen být. Vybavila se mi známá slova, která většinou užíváme k tomu, abychom někoho zahnali – nech mě být. Přitom je to krásná a pravdivá prosba, kterou bychom měli ctít a nechat druhé být a existovat ve své přirozenosti. Nechat druhé růst, nevměšovat se jim do života a nečinit si na jejich život nárok. Nebo takové to -starej se o sebe. To taky bereme většinou popudlivě, protože nám to lidi říkají ve chvílích, kdy jsou rozrušeni. Ale v konečném důsledku, bychom se opravdu měli starat jen sami o sebe. To je pak prospěšné i pro ostatní. Když se budu starat o sebe a třeba tak najdu, co miluji, co mi dělá dobře, můžu dělat svoji práci s láskou a kvalitně. A můžu tak být prospěšná třeba i druhým lidem. Ale nejprve se musím starat o sebe, o to, co mi činí radost, musím se prozkoumat, pozorovat a objevit, co jsem, kdo jsem a jak to vlastně mám. A taky to náležitě ocenit tím, že pak nebudu dělat to, co mě nebaví, co mi nedělá radost. A třeba se vzdám kontaktů, které mě nenaplňují. Nebudu tak marnit čas ostatním, ani sobě. To je svoboda a ctění zákonu přirozenosti. Zákon života a změny. Člověk se mění. Včera je jiný než dnes a kdo ví co zítra. Někteří to nechtějí. Nechtějí změny, a už vůbec ne stárnout a umřít...

„Jsi tam?“ vytrhne mě Tuli z mého rozjímání.

„Cože? No, jasně,“ vrátím se zpátky na zem.

„To je neuvěřitelný, jak se dokážeš zamyslet,“ zakroutí lehce hlavou a dožvýká poslední zbytek své koblihy, kterou ukořistil na oslavě, kterou naši hostitelé, včerejšího večera, pořádali.

„Připadá ti taky někdy, že cokoliv řekneš, je vlastně lež?“ zamyslím se po cestě dolů, do údolí.

„Jak to myslíš?“ nestihl můj ostrý přechod myšlenek.   

„Tak, že se měníme vlastně tak rychle, že to, co řekneme dneska už zítra, vlastně, neplatí,“ vysvětlím.

„To je vývoj, prostě,“ pokrčí rameny.

„No jo, ale to pak nic není na stálo. Není tu žádná jistota,“ zarazím se.

„To je asi o tom, co za jistotu považuješ. Co to je jistota? Pro mě třeba jistota je něco negativního. Jistota umrtvuje a nevybízí ke snaze. Je to pro mě pasivita. Ale zase, taková ta nejistá nejistota, je taky špatně. Třeba ve vztahu, dejme tomu, když někdo znejišťuje toho druhého za účelem mu nějak, byť podvědomě, ublížit. Tak to je špatně. Pak se tam zbytečně, takovýma těma prupovídkama, vnáší strach. To dělají hodně takový ty nejistý holky, co sem si tak všiml. Takový ty věty typu: „Tak si řeknu jinýmu,“ to pak na toho druhýho, jako na chlapa, působí tak, že si vůbec ta holka, vlastně ani neváží toho, že jsou spolu. A že je vlastně nahraditelnej. A tak, když tohle trvá hodně dlouho, tenhle přístup ze strany ženy tak ten chlap se zachová vlastně stejně, jako bys mu dávala najevo, že je pro tebe všechno. Víš, to jsou takový dva póly, podle mě. Ale taky to záleží na uvědomělosti toho chlapa. Někteří jsou, řekněme si to narovinu, „egoušci“ a když mu holka dá najevo, že je pro ni všechno, tak proč by se snažil, když ji má jistou? Na takový platí ty mršky. Holky, co cuknou a přijdou a přijdou a cuknou. U takovýhle chlapů to funguje. Anebo vztahy ze zvyku. To je prostě to stejný. Nikdo se nesnaží, nepřekvapuje – protože, proč by měli, ne?“

Zasmál se na mě.

„Jo, vztah by měl být aktivní. Z obou stran. Pak to může fungovat. Víš, co mě vždycky děsilo?“ podívám se, možná trochu provinile.

„Copak?“

„Takovej ten stereotyp.“tvář se mi zasmušila.

„Myslíš, že stereotyp existuje? Já myslím, že je to o tom, jak si to v tom vztahu nastavíš s tím druhým. Podívej – taky jsme spolu v nějakém vztahu a připadá ti to jako stereotyp? Mně teda ne. Každý den jsme někde jinde, každý den jsme jiní, jak si sama řekla. Každej den může být jinej, byť jenom maličkostmi. Každej den si můžeš nějak zpestřit. Je to jenom na tobě jak si to zařídíš. A taky z části na přístupnosti a aktivitě toho druhého.“

„Já bych chtěla, aby mě vztah nikdy nepřestal bavit. Aby to bylo hravý a takový svěží,“ zasním se maličko.

„Ale to je taky o lidech. O ničem jiném. Proč by to tak nemělo být?“ zasmál se.

„Všichni říkají, že ten stereotyp…“ než dopovím, zastaví mě Tuli svým hlasitým smíchem.

„Aha, ty hraješ tu hru - všichni říkají… To tě musí docela svazovat, ne? Promiň, že jsem se tak rozesmál, ale mě to vždycky vžene smích do plic. Protože to říká strašně moc lidí… Všichni říkají. Nebo – v televizi to říkali, oni to říkali – oni a oni a oni. Já třeba žádný „oni“ nemám. Už nějakej ten rok spoléhám na to, co zažiju. Na zkušenost a svůj prožitek. A oni mě moc nezajímají. Ty tohle máš taky. V oblasti filosofie. Máš svoji filosofii, neřešíš teorie, ale vyvozuješ si svoji vlastní filosofii, kterou si každý den pozměňuješ. A to je fajn. Je to fajn pozorovat to a vnímat to.“

„To je pravda. Mám svoji filosofii, ale nekloním se k žádné teorii. Jsem v tomto takovej Nomád. Pro mě jsou všechny myšlenky, jen takové úhly pohledu na jednu věc. Akorát záleží, z jaké pozice se na tu danou věc díváš. Když ji vidíš ze spodu, zdá se ti nějaká. A stejně tak, když se na něco díváš z vrchu. Pro mě bude vypadat strom jinak, než pro tebe. Je to taky o našich zkušenostech, o tom, co ctíme, jak přemýšlíme, jak vnímáme… A přesto se budeme koukat na jeden strom. Ale budeme ho popisovat každý jinak. Proto mi přijdou tolik nesmyslné nějaké pře, nebo války, demonstrace proti něčemu nebo pochody za něco. Je to jen jiný úhel pohledu. Tak to vnímám já,“ usměji se.

„Víš co se mi líbí, na tom našem vztahu,“ vzal mě za ruku.

Zpozorním.

„Líbí se mi, že mi nepovídáš o tom, jaká jsi, ale že to, jaká jsi, můžu postupně objevovat. Poznal jsem minulé léto jednu holčinu. Bylo to asi týden po tom, co jsi odešla. A ta semnou šla asi dva dny, než se vydala jiným směrem. Povídali jsme si. Ale jinak než s tebou. Ona mi jakoby diktovala, jaká je. Abych si udělal obrázek podle toho, co si myslí ona. Říkala, že je taková ambiciózní a svá. A lidem, že přijde usměvavá a že jí to nepřijde, a že je tolerantní a baví ji cestování. A že jí vždy přitahovali tuláci. A že je fajn, že mě potkala. Nebylo tam, ale, nic vnitřního. Vnímal jsem jen „ten diktát“, kterým mě chtěla ohromit. Nedokázala od toho upustit a jenom tak jít. Chtěl jsem ji zažít, jaká doopravdy je, ale nešlo to. Byla natolik přesvědčena, že je nějaká, že zapomněla být sama sebou. Hodně jsem se divil, protože jsem si od takového chování odvykl, od té doby co putuju. A tím, že toto rozpoznám, mě už ani moc žen takto uchvátit nemůže. Že by mě jako „ukecaly“. A to doslova. My lidi se asi tak jako navzájem ukecáváme. Diktujeme těm druhým, jací jsme a pak nevyřčeně řekneme - A teď si teda vyber, buď mě chceš, nebo ne. Přitom… přitom po čase se ten člověk může vyjevit zcela jinak…“ zvážní.

„No, o to hůř, v dnešní době sociálních sítí. Tam ti může každý napsat, co chce a pak, naživo, je to vlastně úplně jiný člověk,“ pokývu hlavou.

„Navíc, když takto člověku nadiktuješ, kdo jsi, co máš rád, tak mu vezmeš chuť tě objevovat. Není tam pak motivace k tomu, aby ten druhej pozoroval a všímal si. Není tam pak proč si všímat. Když je vše řečeno, není proč se ptát. A pak, postupně mizí veškerá komunikace. Lidi si přestanou chtít všímat a hledají pak někde jinde, tam, kde bude něco k objevování.“

„Takže, v tom je vlastně, podle tebe, ta výhoda té nejistoty? Výhoda té změny? Že pak máš na tom druhém co objevovat, když se změně nebrání a přijímá ji každý den?“

„To je pak to pravé dobrodružství, když si s někým, kdo je schopen růstu, kdo jde vedle tebe a pozoruje tvoje kroky, nenásilně. Není to o tom, že mu budeš říkat - musíš jít tudy. Druhý má právo na to, vybočit, jít na opačném kraji silnice, ale důležitý, alespoň pro mě, je to, že jdeme jedním směrem a jeden druhého netaháme ani výš ani níž. Prostě respektujeme navzájem svůj vývoj a jeho rychlost.

Podívej se, je to jako tahle naše cesta. Jsem tu já, jsi tu ty. Každý jsme z trochu jiného světa. Oba jsme uvědomělí lidé. Víme, kdy jednáme vědomě, víme, kdy jednáme automaticky – podrážděně – třeba když máme hlad, nebo nás něco bolí – objeví se naše vzorce chování, podvědomé procesy a kdo ví, co ještě. Dokážeme být podrážděni, ale zároveň to bereme s nadhledem, protože to k tomu všemu patří. Taky je fajn, že se dokážeme sladit a nemá snahu se nějak předbíhat. Protože, k čemu by mi bylo, kdybych šel kilometry před tebou, když chci být s tebou a povídat si? Pak máme chvíle, kdy zase potřebujeme být sami a tak si každý jdeme svým tempem a ani já ani ty se na sebe nezlobíme. Jsme rádi sami. Přemýšlíme si po svém a pak se někde zase potkáme. A je to fajn. Je to svoboda. Možná tohle jsou takové ty stavební kameny, na kterých by mělo být stavěno. Možná…“

„Inu, krásně jsi to zreflektoval,“ nezmůžu se na více slov. Připadalo mi to kompletní a všeříkající. Nikdy jsem nevěřila, že na někoho takového mohu někdy narazit. Někoho, se kterým mé ozubené kolečko nebo narážet, ale kde bude krásně fungovat, jako jeden celek.

A tak jsem šli dál, polední krajinou. Tiše zahloubáni do svých myšlenek a ticha.