Znásilnění čistého rozumu

Anotace: mírně úchylná povídka. Čtěte s odstupem

Každý den děláme spoustu věcí a ani si neuvědomujeme, jak zvláštní tyto věci jsou. Taková jedna návštěva kavárny sama o sobě obnáší mnoho činností – nejdřív člověk vejde dovnitř, pozdravím obsluhu, vyhlídne si stůl, posadí se a objedná si. Při pití kávy si čte noviny a všechno činí s takovou samozřejmostí, že ho ani nenapadne se podivovat nad tím, jak každý z těchto malých úkonů vypadá zvláštně sám o sobě.

Přesně tyto pocity mám zrovna já. Stojím před zrcadlem a v ruce třímám břitvu. Pozoruju svůj odraz. Za ty roky, co jsem se začal holit, jsem svojí techniku již dost propracoval. Samozřejmě se občas neobejdu bez nějaké té stopy po krvi, ale s čepelí v ruce se cítím docela jistě. Stejně je to ale podivné, jak několikrát za týden procházím tímto podivným mužským rituálem. Kdybych se snad pozoroval odněkud zdáli, nejspíš by mi moje počínání připadalo velmi směšné.

Do smíchu mi ale není. Již několik měsíců ve svém životě nemůžu najít jiskru. Něco, co by mě přimělo žít každý den na plno a cítit se šťastný. Lidé by řekli, že mám zajímavý život. O peníze nouzi nemám a o sebe se rozhodně dokážu postarat. Spoustu lidí by mi určitě mohlo mojí situaci závidět. Nejspíš by tito lidé ale neviděli mojí situaci, jako jí vidím já. Úspěch nepřináší štěstí, to již vím. Čím víc sklízím úspěchu, tím víc se cítím jako otrok svého profesního života.

Naposledy jsem se zamiloval před třemi lety. Ta dívka sice moje city opětovala, rozhodl jsem se ale vztah i přesto ukončit. S odstupem času jsem toto považoval za velmi rozumnou věc. Rozum je vlastně jediná věc, kterou v životě používám. Nejspíš je to můj hrob. Postrádám prostě city. Ne city k druhým, spíš city k sobě samému. Jediný cit, který teď cítím, je hluboký smutek. Má tedy cenu se holit několikrát týdně, dělat stále dokola tu samou věc a jenom počítat dny, dokud nenadejde den mojí smrti?

„Ne, nemá,“ odpověděl jsem si tiše na otázku do večerního ticha rozlehlé koupelny a ještě více sevřel rukověť břitvy. Cítím lhostejnost k tomu, jestli budu žít anebo umřu. Nevím sice, co bude po životě, stejně tak to ale neví nikdo na světě. Nezemřít ale jenom kvůli tomu, že bych se bál absence posmrtného života, by mi přišla obrovská zbabělost. Že ano, Hamlete? V hlavě mi stále zní Shakespearův nejslavnější monolog, taková hymna všech sebevrahů. Prsty si hladím ocelovou čepel. Smutek je tak hluboký, že mě ho nedokáže na světě nic zbavit. Dnes jsem se oholil naposledy, měl bych v tom cítit určitý nádech slavnostní atmosféry.

Nic mě už nedělí od mých plánů. Již několik měsíců jsem se převaloval v posteli, bezesné noci plynuly jedna za druhou a já nakonec přišel k tomuto definitivnímu řešení. Obléknu se a vydám se ven. Nemusím být oblečený zase nijak zvlášť teple. I když je venku chladná podzimní noc, nezáleží na tom. Když čeká člověka nějaký velký životní okamžik, začne najednou vnímat všechno kolem sebe mnohem pozorněji, aby mu neunikla nějaká maličkost a aby si uchoval tuto událost co možná nejvěrněji. Tato noc však je nezvykle tichá a není možné si zapamatovat něco neobvyklého. Stejně mi to je jedno, nebudu mít žádné vzpomínky na dnešní noc. Stejně po životě asi nic není, jsem jenom chodící kus hlíny, i když takový golem byl mnohem větší kus chlapa.

Nohy mě vedou ulicemi, které znají nazpaměť. Nepřijde mi vůbec nic nadpřirozeného na večeru, kdy jsem se rozhodl opustit svět. Kdybych měl nějaké plány do budoucna, nejspíš by mě z toho všeho zamrazilo.

Po chvíli nacházím nevýraznou odbočku z ulice vedoucí do lesíka. Čekal bych, že bude listí šumět a že mi to poskytne určité souznění s okolní přírodou. Všude kolem je ale mrtvolné ticho. A jak jdu hlouběji do lesa, stále více mě začínají zakrývat koruny stromů, až nevidím okolní oblohu vůbec. Lesem se takto prodírám ještě nějakou chvíli, než ztratím čas o čase a o tom, kde se nacházím. Vůbec mě ale to ale nemrzí, na všechno jsem teď připraven. Zbývá si jenom vyhlídnout, kde bude to správné místo.

Najednou se přede mnou rozevírá malá mýtinka lehce ozářená měsíčním svitem. Moje oči sjedou na pařez a tam usednu. Zvednu hlavu a naprosto se oddám do kouzla hvězdné oblohy. V mysli mi začíná panovat klid a takto smířen se svým údělem počínám rozjímat nad svým životem. Vzpomínám na všechny životní šance, nešťastné lásky, povrchními každodenními rutinami, zpackanými přátelstvími. Vůbec nelituju, že o všechny tyhle věci dnes přijdu. Po chvíli mě ale tyto úvahy o mém životě unavily, přeci jenom jsem nad nimi přemýšlel již dost. Je na čase se zamyslit nad tím, jak to provedu.

Jsem pravák. To znamená, že si musím otevřít žíly na levé ruce ne? Průměrný člověk tyhle věci dělá za život jenom jednou. Teda průměrný člověk tyhle věci vůbec nijak nedělá. Zasměju se, zní to dost strašidelně. Nesnáším pohled na krev, takže až to udělám, budu se dívat na hvězdy. Třeba mě uklidní. Ponořen do hvězd se pokusím naposledy pomyslet na něco příjemného.

Po mýtince začala z ničeho nic přecházet dívka. Vůbec jsem si jí nevšiml, a tak jsem akorát dále pokračoval ve svém přemýšlení. Stejně tak, jako ona zůstala mému vnímání skryta, tak jsem i já zůstal skryt jí. Sama byla nejspíš zabrána do vlastních myšlenek, ale zdála se být šťastná na rozdíl ode mě. Pomalu kráčela a dívala se přitom na hvězdy, směřovala ke mně, k mladému sebevrahovi. Když se však přiblížila na vzdálenost několika kroků, konečně jsem jí spatřil.

Nit mých úvah byla z ničeho nic přerušena. Klid mysli byl tentam a já nebyl schopen na nic myslet. Místo, abych dál držel bezpečí svého úkrytu, jsem bezmyšlenkovitě vyrazil kupředu a sevřel jí ruku tak, že jsem se najednou octl za ní. Druhou ruku jí stiskl hrdlo, a tak se vůbec nemohla hýbat.

„Co to dělám?“ pomyslel jsem si, ale nebylo mi pomoci. Když jsem ucítil pod svýma rukama příjemné ženské tělo, začala se dostavovat tělesná reakce. Ženu jsem strhnul na zem, vyhrnul jí sukni.

….

Člověk vděčí za své přežití především pudům. Říkejme si, co chceme, ale řekne nám snad rozum, abychom si šli do ledničky pro mléko? Je to rozum, který nám říká, abychom neudělali krok z útesu do prázdna? Jsou zde určité věci dané všem živým tvorům, které je nutí zachovat svojí vlastní existenci a tuto existenci následně i šířit dál. Jsou to motivy tak silné, že je rozum nemůže nahradit. Přitom tyto motivy nedávají z pohledu rozumu žádný smysl. Pak tedy ti, kdo se nechovají rozumně, žijí o to lépe. Neřeší smysl svého života, pouze se chovají instinktivně tak, jak jim napovídá příroda, jejich stvořitelka. Ano, já jsem nyní zažil vzplanutí pudu. Nedovedl jsem se ovládnout. Pode mnou leží ubohá oběť mého náhlého počínání a já bych se měl cítit trapně nad svojí nuznou chybou.

Ale necítím se tak. Necítím se vůbec nijak. Příroda obdařila muže schopností city rychle zapomenout po tom, co projevili svojí lásku. Pozoruji tu dívku, rozum mi napovídá, že bych měl cítit lítost, stud, vztek k sobě samému. Nic takového ale necítím. Nakonec, nebyl jsem to já, kdo se chtěl před chvílí zabít? Mám co ztratit? Nezáleží na tom, co si o mně pomyslí tahle chudinka, když už tu nebudu.

Nehledě na to, jak si nalhávám svojí necitelnost, přeci jen se ve mně vzedme malá vlnka citu. Je mi líto té dívky, šla prostě v nesprávný čas nesprávnou mýtinou. Ale můžu jí vinit z vlastního zavrženíhodného jednání? Nejspíš ne. A tak se k mé dosud již velmi chmurné náladě přidá ještě trochu více smutku.

Docela zlomený sedím na pařezu, když tu se ke mně dívka doplazí, přivine ke mně hlavu a tiše se mě zeptá: „tak zase zítra tady?“

Aniž bych přemýšlel, jí odpovím: „jistě, tak tedy zítra.“