Neznámé úmysly

Anotace: „Otec Kučera?“ zařval na mě mladý strážník. Přikývnul jsem. Ještě něco dodal, ale jeho hlas se ztrat...

„Otec Kučera?“ zařval na mě mladý strážník. Přikývnul jsem. Ještě něco dodal, ale jeho hlas se ztratil v roji novinářů, který cvakal svými fotoaparáty a řval své otázky, bez špetky lidské důstojnosti. Strážník zamával rukou ke dveřím. Význam tohoto gesta, mi už byl krystalicky jasný.
Jednou rukou jsem sevřel svou Bibli, zatímco druhá sloužila jako beranidlo proti hemžícímu se davu. Tímto stylem se mi nakonec podařilo vejít do Opavské věznice.
„Už tu na vás nějakou dobu čekáme,“ řekl mladý strážník vyčítavě, poté co hluk vnějšku zmizel za zavřenými dveřmi. Odpovědi se ode mě nedočkal. Ne hned.
Nenápadně jsem si ho změřil od špiček bot, až po kořínky vlasů. Neznal jsem ho sice, ale viděl jsem v něm buřičství, které mi v jeho věku náramně chybělo. To by mohl být problém.
Věznice se za poslední dva roky stala mou druhou kazatelnou. Skutečnost, že lidé odsouzeni na mnoho let, potřebují naději, mě nepřekvapovala. Avšak počet dozorců, jež mně soukromě vyhledali, byl překvapující.
„Stojí před tebou kněz. Chovej se podle toho,“ rozkáže mladíkovi kapitán strážných, kterému nikdo neřekl jinak, než Pan Moravčík. Byl to velký, masitý muž, jehož paže zahanbila velikostně i mé stehno. Se svými krátkými vlasy a drobnýma, nýbrž velmi bystrýma, očima, vyvolával zdání divokého kance těsně před útokem.
„Ano, pane. Omlouvám se, pane,“ odpověděl mu mladý strážník.
„Pane Moravčíku, to je v pořádku. Nemá cenu dupat na plamen mládí,“ řekl jsem shovívavě, „měly bychom však dávat pozor, ať z něj nevznikne požár.“
Kapitán jen tiše přikývnul. Nepochopil. Pan Moravčík, pocházel ze staré vesnické rodiny. Vychovávali ho k tomu, aby boha, ani jeho pracovníky, nezpochybňoval. A když něčemu nerozuměl, jen tiše přikyvoval.
„Otče, na telefonu jste mluvil o Horákovi, že?“ zeptal se mě poté, co přestal pokyvovat. Bylo mi jasné, kam tím míří.
„Ano, chtěl bych s ním provést zpověď,“ odpověděl jsem mu nevinně. Pan Moravčík se poškrábal na bradě v zamyšlení.
„To je právě ono. Horák o zpověď rozhodně nestojí. Naposledy, když viděl bibli, plivnul na ní,“ vysvětlil masitý kapitán opatrně. Očividně se snažil neurazit.
„Musíte přeci vědět, že v případech, tak…polarizujících jako je tenhle, je přítomnost boží považována ne za dobrovolnou, nýbrž za nutnou,“ odvětil jsem. Snažil jsem se přitom používat složitá slova, ale neznít moc blahosklonně.
„Ano…,“ řekl Pan Moravčík pomalu,“ano, samozřejmě. To mě mohlo napadnout. V tom případě víte jak dál, otče.“
„Samozřejmě,“ byla má odpověď. Poté jsem si začal, s Biblí stále v rukou, rozepínat knoflíky. Až nakonec ke mně přišel pan Moravčík a zeptal se, jestli si nechci odložit Bibli.
„To zní jak skvělý nápad. Mladý pane?“ Otočil jsem se na strážného, jež mě přivítal: „Podržel byste mi mou Bibli?“ Vypadal jako by radši kousl do citronu, avšak nedovolil si odporovat svému kapitánovi. A tak Bibli opatrně vzal.
Jeho chování mě nešokovalo. Mladí lidé v dnešní době považují náboženství, za pohádky pro naivní lidi. Nemám jim to za zlé. Možná i já, bych tak přemýšlel nebýt mé matky.
Ale teď už je pozdě se měnit. Když je jednomu třiapadesát, už si stojí za svými názory, i kdyby s nimi nesouhlasil.
Zatímco mé myšlenky se zabývaly náboženstvím, prohledávali mě. Byla to jen rutinní prohlídka, jež zanedlouho skončila.
„Děkuji za opatrování,“ řekl jsem mladíkovi a vzal si Bibli zpátky.
Poté jsme s panem Moravčíkem postoupili hlouběji do věznice. Netrvalo dlouho a cela Ladislava Horáka, byla před námi.
„Je nebezpečný?“ zeptal jsem se. Pan Moravčík zavrtěl hlavou. „Ani trochu. Sám se udal na policii a od té doby se na nikoho, ani zle nepodíval. Je však přesvědčený, že ho odtud do pár měsíců propustí,“ odpoví.
Pan Moravčík otevřel dveře a oba jsme vstoupili dovnitř. Cela nemohla mít víc, než pět metrů. Nepohodlně vyhlížející postel vrzala s každým pohybem, jež ležící Horák provedl. Jeho hlava se opírala o skříňku, jejíž rezavá dvířka vypadala, jakoby měly každou chvíli spadnout. Z dvou malých židlí a stolku se při našem vstupu zvedly oblaka prachu. Ty byla ještě zdůrazňovaná paprsky světla, vcházejících přes velké mřížované okno na druhém konci místnosti.
„Horáku! Vstávej! Máš tady návštěvu,“ poručil Pan Moravčík, ležícímu vězni. Ten s klidem poslechl.
„Pane Moravčíku, sám jste říkal, že vězeň není nebezpečný. Mohl bych si s ním popovídat o samotě. Soukromí zpovědi. To snad chápete,“ požádal jsem kapitána. Povolil. I když radost z toho očividně neměl. „Budu stát o podál. Až skončíte, nebo kdyby se cokoliv dělo, zařvěte“ oznámí mi. Poděkuju a poté sleduju, jak odchází z cely.
Sedl jsem si na jednu z židlí, zatímco Horák si sedl na posteli.
„Dobrý den pane Horáku. Mé jméno je Kučera a, jak jste si jistě všiml, jsem kněz římskokatolické církve,“ začnu a nabídnu mu ruku.
„Nechte mě hádat. Chcete mě přesvědčit, abych se kal za své činy a vyhnul se tak věčným plamenům?“ zeptal se znuděně a nabídnutou ruku nechal viset.
„Ne, tak docela. Bude vám vadit, když se zeptám na pár otázek?“ zeptal jsem se.
„Nic lepšího na práci nemám. Přece jenom jsem ve vězení. Takže se klidně ptejte“
Prozatím mi jeho posměšný tón nevadil. „Stydíte se za své činy?“
Horák se začal samolibě šklebit. „Za léčení rakoviny? Ne, ani moc ne,“
„Myslel jsem spíš ty desítky lidí, včetně žen a dětí, na kterých jste experimentoval, bez jejich povolení, a kteří kvůli vám skončili mrtvý,“ pevně jsem stiskl Bibli ve svých rukou, abych se nezdál nervózní.
„Sám jste to řekl, otče. Desítky. Místo toho jsem zachránil co? Tisíce? Milióny,“ Horákův úsměv na chvíli z jeho tváře zmizel,“Levná, lehce dostupná léčba na rakovinu všeho druhu a vy ze mě děláte příšeru.“ Horák se zhluboka nadechnul a znovu nasadil masku samolibosti.
“Ale otče, co na to říká vás bůh?“ zeptal se mě pohrdavě.
„To hned zjistíme.“ Otevřel jsem Bibli.
Horákova prvotní reakce, bylo překvapení. Vyvalil oči a uskočil dozadu, jako bych na něj hodil zuřivého hada. I když hada by možná byl uvítal.
Bible byla totiž dutá. Nýbrž místo placatky, či jiného alkoholu se v téhle skrýval malý revolver. Vzal jsem zbraň do ruky a namířil ji na Horáka.
Teď se u něj projevil zájem. Jeho dech se uklidnil a on se ke mně naklonil blíž.
„Muž vědy zabitý mužem víry. Božská ironie v pravém slova smyslu, nemyslíte, otče?“ zeptal se mě. Jeho klid sloužil jako perfektní paralela k mé nervozitě. Silněji jsem stisknul hlaveň zbraně, abych se ujistil o své výhodě.
„Nemluv mi o bohu a už vůbec o jeho ironii,“ zněla má odpověď. Jakékoliv předstírání shovívavosti či milosti, už bylo za mnou.
„Koho?“ zeptal se mě Horák. Rukama se přitom opřel o postel.
„Koho jsem vám zabil? Tedy pokud to neděláte z lásky k bohu?“ zeptal se znovu.
Můj pohled se zarýval přímo do jeho. Nebyl mi jasné, jestli odpovědět bude nejchytřejší.
„Mojí matku. Ali…““Alice Kučerová?“ dokončil Horák mojí větu za mě. Poté se začal hystericky smát. Jeho smích mnou prošel jako dýka. Takhle se to v mých představách rozhodně neodehrávalo.
„Co je na tom vtipného?“ zeptal jsem se naštvaně. Mé uši přitom poslouchali, jestli smích nepřivolal pozornost.
„Předpokládal jsem, že si jednou někdo přijde vyrovnat účty, ale že to bude kvůli té osmdesátileté babce? To je k popukání,“ řekl Horák. Široký úsměv se mu stále tyčil na tváři.
Natáhl jsem kohoutek revolveru, abych znovu ujasnil naše pozice.
„Dobře, chápu. Asi bych to měl brát vážně.“ řekne,“Takže co? Chystáš se střelit mně mezi oči?“
„Ne tak docela.“ S kovovým klepnutím otevřu zásobník revolveru. Dovnitř se vejde pět nábojů, avšak jsou tam jen tři. Zasunu zásobník zpátky a zatočím s ním.
„Nechám rozhodnout vůli boží,“ dodám nakonec. Poté zmáčknu spoušť. Je mi jasné, že když ho zastřelím, rána půjde slyšet v celé věznici. Je mi také jasné, že mě okamžitě zatknou. Budiž. Život ve vězení je malá cena.
Nic se však neozve. V té chvíli mi došlo, že i když jsem byl plně připravený na hluk, ticho mě zaskočilo.
Horák funí jak parní lokomotiva. I přes svoji chladnou slupku se bál smrti. Teď, když se jí vyhnul, s úsměvem na tváři se svalil na postel.
Měl jsem chuť vystřelit znovu. Vystřelit a dívat se jak mu mizí úšklebek z tváře. Ale, stejně jako svůj život, i ten jeho jsem dal do rukou božích a rozhodnutí bylo jasné. Schoval jsem revolver.
„Pane Moravčík, můžeme jít,“ zavolal jsem na strážného, který stál, až na druhém konci chodby. Přišel k cele, pustil mě ven a znovu jí zamkl. Při odchodu nás doprovázel zvuk Horákova smíchu.
„Říkal jsem vám, že Horáka vírou nepřesvědčíte. A stejně. Muže jako je on, by pán bůh ani nechtěl,“ řekl pan Moravčík.
Já se jen pousmál: „Boží cesty jsou nevyzpytatelné, pane Moravčíku a jeho úmysly nám neznámé.“