Obměna okamžiku

Obměna okamžiku

Anotace: V roce 2635 je svět zbaven veškerých útrap. Úzká spolupráce s umělou inteligencí se osvědčila jako nejlepší možná forma vládnutí. Vlastník pražského baru je konfrontován s nezadržitelným vývojem reality a jeho podnik se stává dějištěm obměny okamžiku.

I ty prožíváš druhý příchod Krista! Hlásí hrdě transparenty vyčuhující z davu demonstrantů na Václavském náměstí. „Buď svědkem, padni na kolena a pros o odpuštění!“ vykřikuje tlustá žena s očními implantáty a přitom nedopatřením prská pár kapek slin Arnoldovi do obličeje.

Zasraný masochisti, pomyslí si opálený mladík s modrýma očima, zatímco se vymotává přes poslední hlouček postarších lidí. S úlevou se vzdaluje směr Vinohrady, pryč od nespokojeného davu, který dál provolává požadavky na vypuštění umělé inteligence z ochranné krychle.

Píše se rok 2635 a po celém světě se oslavuje 150 let existence nejzásadnějšího vynálezu v historii lidstva samostatně uvažující artificiální bytosti vystavěné na kvantovém výpočetním systému. Do hlavních měst se sjely statisíce lidí připomínající si vymýcení všech smrtelných nemocí, nulovou nezaměstnanost a přesně sto let od poslední padlé oběti války. To však nejsou jediné důvody, proč si tolik mužů i žen užívá letního dne za pokřiků upomínající vládu konfederace, aby konečně dopomohla lidstvu k jeho konečnému cíli, rovnocenné spolupráci s novou formou života. Blízký východ a Afrika konečně dohnaly kvalitou života bohatý Sever, s čímž zanikly nebo se alespoň staly bezvýznamnými všechny ultra-nacionalistické organizace, byla vybudována pravidelná vesmírná trasa mezi Zemí a Marsem, pomocí správného využití kombinace vakua a magnetismu se zkrátila cesta na opačnou půlku planety na rovnou půl hodinu, lidé se také dočkali základního lidského práva na bydlení, efektivně fungujících ekologicky udržitelných ekonomik, genetické prevence psychických nemocí a dalších utopických věcí, z velké části pramenících z legislativy
a propočtů umělé inteligence. 

Velká Inteligence, tak ji nazval mezinárodně sestavený tým expertů poté, co Indie
ve spolupráci s Izraelem odhalily svůj úspěšně fungující projekt. Všechny výzkumné týmy následně obdržely zdarma algoritmus, který na základě smluv OSN zkopírovali do své Ochranné krychle
systému pojistek, které zaručovaly, že umělá inteligence nebude mít přístup k internetu, bude mít k dispozici pouze limitovanou výpočetní kapacitu, a lidský faktor, schopný manipulovat s kódem, bude přítomen pouze pod armádním dozorem. Tím vznikla síť supermozků, podílející se na všech složkách moci, technických oborech, lékařství i filozofii.

...

Tak přesně s tímhle ať jdou do prdele! Nepotřebuju žádnýho dementního robota, aby mi říkal, jak mám žít! vykřikuje mladík s otráveným výrazem uprostřed dveří do prostoru černohorského baru při pohledu na vlajku s logem arteficiálně-humánní konfederace, která mu připomněla dav na Václavském náměstí.

Arnold je potížista, ale právě to se na něm Modrákovi líbí. Už to bude dobrých dvanáct let, co vlastní tenhle podnik, a za tu dobu poznal desítky skvělých lidí. Největší sympatie v něm ale vždy vzbuzovali mladí lidé jako Arnold. Často přemýšlel o tom, jak moc jsou potřeba pro to, aby se nezastavil vývoj společnosti. 

Nazdar dědku, koukám, že si pořád nesundal tu ubohou propagandu. 

„Díky týhle propagandě můžeš žít v poklidu svůj ubohej život ty chcípáku.“

Ty vole Modráku, stačilo mi čau, ale oukej. Jak to, že nejsi se svýma kámošema
na Václaváku?
“ pokračuje uštěpačně mladík směrem k prošedivělému barmanovi.

Sedmdesátiletý majitel baru záměrně přenechá svůj obličej pocitu, pod kterým je někde hluboko v jeho mysli zakódovaný výraz zloby a nastane chvíle ticha.

„Rád tě vidim Arnolde.“ protne nakonec Modrák ticho a oba se začnou smát. „Co si dáš k pití kamaráde?“

Arnold navštěvuje bar od doby, co se přistěhoval do Prahy za studiem. Jeho poznávacím znamením je hulvátsví a blbý kecy. Z konverzací s ním přitom Modrák ví, že studuje genetický inženýrství a je to chytrej kluk. Platí u něj ale pozoruhodný paradox: čim víc se opije, tím víc se chová jako člověk.

„Nalej nám dvě Černý hory prosimtě, díky. Michale, tohle je Modrák, hrdej majitel týhle díry, Modráku, tohle je Michal.“ ukáže Arnold směrem k sedmadvaceti letému klukovi v hnědé kožené bundě s pohublou tváří, nerozhodným strništěm místo vousů, očima zakrytýma ofinou a hranatými virtuálními brýlemi. „Michal studuje literaturu, je to druhej Dostojevskij, fakt. Hned jak nám naleješ ty dvě Černohorský, vysvětlí ti, jaký jsou morální dilemata týhle doby.“

Kamarády si Arnold nikdy nevodil, to začalo až pár týdnů zpátky, když se přihlásil
na kurzy tvůrčího psaní. Z ničeho nic najednou líčil, jak je silná pozice člověka, který umí správně formulovat svoje myšlenky.

„Dvě dvanáctky kluci.“

„Děkujeme... tady.“ “Tzm!” zasignalizuje Michalův čip úbytek kreditů.

„Takže Michale, novej Dostojevskij jo?“

„Ne, to určitě ne. Ne, že bych si myslel, že moje psaní neni kvalitní, ale víte jak to je, nikdy bych nechtěl být on, vždy budu chtít být já, originál.“

„To rád slyšim. Kopírování je fajn, ale v určitý chvíli si člověk vždy musí najít vlastní cestu. Máš už něco vydanýho?“

„Ještě ne, poslední dobou trávím většinu času hlavně školou, ale brzy snad budu mít dopsanou sérii povídek reagující na dnešní celospolečenské post-humánní nadšení. Vydám to pravděpodobně na svém webu, kde to bude k dispozici za pár kreditů.“

„Takže tobě taky stejně jako Arnoldovi tolik vadí dokonalost?“

„Vadí mi, že lidé pořádně nechápou limity spolupráce s umělou inteligencí.“

„Limity?“

„Ano. I přes to, že kvantový svět nabízí zdánlivě neomezenou výpočetní kapacitu, Russellova reciproční kauzalita nakonec znamená příliš pro jakýkoliv systém vybudovaný uvnitř mantinelů naší reality.“

„Jakže? Reciproční kauzalita?“

„Lidově slepice a vejce. Jde o to, že jakékoliv dvě složky reality na sebe neustále reagují. Co bylo dřív, můžeme se ptát, slepice nebo vejce, filozof nebo filozofie, jedinec nebo společnost? Pokud chceme odpovědět, musíme někam stanovit mezník, od kterého začneme analyzovat proces příčiny a následku. Dalo by se říct, že
ve skutečnosti neexistuje přítomný moment. To, čemu říkáme přítomnost, je pouze reakce na stav vesmíru v momentu, kdy jsme na přítomnost pomysleli. Jenže
ve chvíli, kdy se aktivují neurony v našem mozku na znamení toho, že si uvědomujeme její prožívání, je stav věcí už dávno pozměněný.“

„Jasně, asi chápu. Existence je prostě neustálou reakcí na aktuální stav věcí.“

„Přesně tak. To znamená, že umělá inteligence s tímto faktem musí záměrně kalkulovat a neustále aktualizovat vstupy informací tak, aby mohla vytvářet
co nejvěrnější modely budoucnosti.“

„A tady přichází ten problém.“

„Jak to myslíš?“ zeptá se v očekávání Modrák.

„Ani seberychlejší systém není schopný vypočíst tak komplexní situace, aby to jednoho dne nezvoral.“

„Neposral!“ vykřikne Arnold s pivem v ruce. „Aby to neposral, jen se neboj to říct
na plnou hubu!“

„Neposral.“ řekne Michal klidně.

„Hmm“, zamyslí se nahlas Modrák. „Tak zatím se mu očividně daří perfektně, nemyslíš? Jen se podívej kolem sebe.“

„Zatím...“  zopakuje mladík s myslí připravenou všimnou si chybného momentu,
až nastane.

„Mě mnohem víc sere to, že jim pravděpodobně už dávno utekla z ochranný krychle

a ty lidi nejen, že nic netuší, ale ještě to chtěj sami od sebe udělat oficiálně.“ vstoupí do konverzace energicky Arnold.

„Hele, já tomu fanatismu taky nefandim, jasný? Ale víte vy hoši, jak přísný pravidla se dodržujou uvnitř ochranných krychlí? Je prakticky nemožný, aby se umělá inteligence dostala jakýmkoli způsobem ven.“

„A jak vysvětlíte to, že je všechno dokonalý?“ naváže Michal.

„Co prosim?“

„Sám jste říkal, že nám vadí dokonalost. Ale jak může být něco dokonalé, když vstupy informací pro výpočet budoucích modelů zadává člověk? Právě to, že je vše okolo nás dokonalé značí, že Velká Inteligence už dávno žije svým vlastním životem
v našich digitálních sítích.“

„Nesmysl!“ vyloučí takovou možnost bezmyšlenkově Modrák.

„Zasraný masochisti, milujete to, když vám někdo říká, co máte dělat, co Modráku?“ napadne Arnold provokativně staršího muže.

„Já myslim kluci, že byste měli přestat hledat chyby tam, kde nejsou. Uvědomte si, jaký utrpení tu panovalo ještě před pár stoletími. Lidé prožívali ve strašlivých bolestech nejrůznější zákeřný nemoci, páchali sebevraždy a umírali hlady. To je něco, co vaše generace nikdy nepochopí.“

„Jasně vole.“

„No a ne? Chcete rebelovat proti systému, jako všichni mladý lidi. Prostě si hledáte svojí identitu, přejete si chaos, abyste nalezli mantinely toho, co si můžete dovolit.“

„Já ti něco řeknu dědku, občas si přeju chaos, jenom abyste vy starý moulové na chvíli zavřeli hubu.“ řekne pohrdavě Arnold a zadívá se na svůj poloprázdný půllitr.

„Aha, klasický urážky namísto faktů.“ opáčí barman polohlasem, jak se sklání
k výměně sudu.

...

„Proč mu říkáš dědku? Neni to trochu nezdvořilý?“

„Zajímavý Majku, jsem myslel, že zrovna tohle ti bude celkem jasný.“ Arnold se odmlčí. „Tak hele, to co je podstatný, když se s někým bavíš, jsou emoce. To, jestli chceš dát tomu druhýmu po pár minutách přes držku a nebo francouzáka. Někdy mu chceš dát přes držku a potom teprve francouzáka. A to preferuju já, chápeš? Sprostost a přímost tě zbaví vší tý vaty vycpávající lidský mozky. Nemusíš pak ztrácet čas s lidma, co se schovávaji do virtuální reality, co se bojej svých emocí, ale můžeš se rovnou začít bavit s tak vyjímečnýma jedincema, jako je tady Modrák.“

„A proč se teda bavíš se mnou, když jsem podle tvojí definice jen vycpávka?“

„Proč jsme dneska tady, hm? Odpověz ty bídáku!“

„Protože se musíme osvobodit, musíme zbourat vězení vytvořené z dokonalosti. Dnes tu jsme, abychom dosáhli svobody skrz chaos.“ 

„Přesně tak, já tě mám rád už jen kvůli tomu, že máš odvahu přiznat si pravdu. To je to hlavní, na čem teď záleží, toho se drž.“ pronese Arnold paternalisticky směrem
k Michalovi. „Dneska se totiž konečně budou dít velký věci kámo!“

...

Betonové zdi jsou posety kabely, které na nich vyšívají nizozemské krajiny
s pochmurným náznakem nějaké blíže nespecifikované hrozící změny. Staré dubové dřevo koupené na černém trhu zastupuje falešné sloupy podpírající strop, obdélníkový bar a ostatní vybavení podniku jako jsou stoly a židle. Vedle vstupních dveří na volné stěně visí obrovské logo arteficiálně-humánní konfederace s heslem „budoucnost lidstva“. Ve vzduchu je silnější dýmový opar než obvykle. Mladí lidé nečekaně rychle zaplnili většinu prostoru místnosti a kouřící mezi sebou vedou hlasité diskuze prokládané výkřiky energie.

„To snad nemyslíš vážně! Copak si nečetl žádnou historickou publikaci?“ rozvášněně komentuje jeden z rozhovorů s novým sudem vracející se Modrák.

„Právě, že jsem jich přečetl spoustu. Všude se ukazuje stejný jev, záměrná nepřirozená eskalace událostí autorem. Ono opravdu není tak těžké si představit,
jak autor přiostřuje děj těchto vyprávění tak, aby mohl vytvořit novou mytologii důležitou pro danou dobu.“

„Úroveň dnešní společnosti je postavená na našich chybách, je vykoupená v mnoha krvavých střetech skrz historii. Kde to berete, že žádný války nebyly, to je přece naprostá blbost.“ oponuje s tváří plnou údivu majitel baru.

„To je přímo z osnov vytvořené Velkou Inteligencí. Války neexistovaly pane, to je dnes už jasný fakt. Vemte si třeba Druhou světovou nebo tu poslední, Velkou čínsko-americkou. Koncentrační tábory plné židů? Masové hroby pro statisíce lidí
ve 22. století? Ale no tak, tomu přece nelze uvěřit, tomu by věřil jen blázen.“

„Blbost“ dostane jen ze sebe majitel baru těžce a pokračuje dál za svými povinnostmi. To přece není možné, aby to přišlo jako nařízení přímo od Velké Inteligence. Někdo z lidí musel udělal chybu, nějak špatně něco přepsal nebo si to vyložil jinak než měl. Jo, určitě to tak muselo být, ujistí sám sebe Modrák právě
ve chvíli, kdy dojde k baru.

Arnold sleduje, jak se jeho sedmdesátiletý šedovlasý přítel roztrpčeně dívá do prostoru pří výměně sudu.

„Co ti přelítlo přes nos?“

„Ty všechny ty lidi tady znáš Arnolde?“

„Jasně, většina z nich jsou studenti Michalovy fakulty,
zbytek jejich kámoši a kámoši jejich kámošů.“

„Právě mi jeden z nich tvrdil, že válka je jen výplod literárních mozků.“

„Jo, už to tak bude.“

„To je šílenství, copak se na univerzitě úplně zbláznili?“

„Na univerzitě? To jsou osnovy přímo od Velký Inteligence.“

„Někde muselo dojít k chybě. Ty s tím souhlasíš?“

„Modráku, nebyl jsi to náhodou ty, kdo mi říkal, že Velká Inteligence má vždycky pravdu? Tak tady to máš. Sám nejsi schopnej zůstat konzistentní, což je věc za kterou mi pokaždý nadáváš. Očividně má ten počítačovej ultra mozek k dispozici lepší data než ty.“

...

Modrák pozoruje výměny úsměvů mezi hosty baru, podávání zpocených rukou
a pulzující sérii pohledů sledujících vysportovanou postavu jeho mladého přítele uprostřed místnosti. Právě se baví s hezkou hubenou černovláskou, která má na sobě tričko s bezserifovým tučným nápisem „CHAOS FOR THE WIN“.

Sedmdesátiletý muž se při míchání dvou vodek se sodou a limetkou přistihne, jak i on už nemůže z Arnolda spustit oči. Je to jakoby se díky všem těm pohledům vycentrovala skutečnost v dané místnosti pouze na něho a nic kromě něj neexistovalo. 

Zatímco kasíruje dvě dívky za namíchané drinky, střetne se jeho pohled s očima jedné z nich. Jsou plné života, žijící přítomností, v očekávání něčeho krásného.

„Bude to 120 kreditů děvčata.“

Jedna z platících dívek zašmátrá rukou po kapsách u džínových kraťasů.
„Iro, já si zapomněla peněženku v kabelce, vezmeš to prosimtě?“

Druhá, podle výrazu v obličeji, starší ze zákaznic, natáhne ruku s čipem nad terminál a poté, co se ozve zvuk potvrzující provedení platby, ji zase hbitě stáhne zpátky.

„Vidíš, já ti říkala, že si máš taky propojit implantát s bankovním účtem.“

„Děkujeme“, usměje se na Modráka starší z nich a pomalu se vzdálí k nejbližšímu hloučku studentů.

Pozitivní energie, to je to, co Modrák potřebuje. Pořád ještě nemůže pořádně rozdýchat, že pravděpodobně všichni přítomní hosté jeho baru, navíc mladí lidé, budoucnost lidstva, věří těm naprostým blábolům, co je učí o válce, a kdo ví co ještě. Nebo je snad velká část jeho znalostí jen iluzí, ve které do teď žil díky nedostatku informaci? Jak doopravdy ověřovat znalosti v době umělé inteligence. Je snad starý běžný lidský způsob natolik nedokonalý, že nedokáže rozlišit skutečnost od literární fikce? Proč ale Velká Inteligence přišla s touhle změnou až teď, v roce 2635, je to
z její strany manipulace méně dokonalého druhu, s kterým už nemá trpělivost? Nebo snad došlo k Michalem zmiňované chybě ve výpočtu?

„Modráku! Hej Modráku, do háje, slyšíš?!“ řve na staříka asi z metru Arnold.

„Co je? Co je sakra?!“ vzpamatuje se Modrák z hlubokého zamyšlení a mírně se zastydí, protože vedle Arnolda stojí černovláska s tričkem provolávající slávu chaosu.

„Říkám ti už asi po šestý, že bychom rádi dvě piva.“ sdělí barmanovi již po sedmé student genetického inženýrství svoji objednávku.

„Jasně, omlouvám se, hned to bude.“

„Jsi v pohodě dědku? Vypadáš, že nejsi ve svý kůži.“

„Jo, ne, nic mi neni, jen jsem se zamyslel.“

„No dobře, kdybys potřeboval s čímkoliv pomoct, tak stačí mávnout. Třeba vyměnit sud nebo zvládnout ten nápor lidí, co jsem ti dneska přivedl.“

„Ne, si hodnej, fakt mi nic neni, díky.“

„Tady slečno,“ podá Modrák první načepované pivo černovlásce, když mu to dojde.

„Počkej Arnolde, to ty si sem dneska přivedl všechny ty lidi?“

„No jasně, pořád sis stěžoval, že ti nejdou kšefty, tak jsme dnešní slavnostní meeting uspořádali tady u tebe. Děkovat mi nemusíš ty stará bído.“

„Jak slavnostní meeting, co se slaví?“

„Nic pane Modrák, nic se neslaví, jen se dnes staneme všichni o něco více svobodnými lidmi.“ usměje se na Modráka černovláska a jemu se vytratí dech. Její oči jsou mrtvé. Nemají v sobě žádný život. Není v nich lidskost. Je to, jako kdyby
za jejich povrchem byla neprostupná stěna.

„Tak Modráku, co je sakra, vzpamatuj se!“ zakřičí znovu Arnold.

...

V letních dnech jako tento je v podniku obvykle k nevydržení, hlavně v případě, kdy je místnost plná lidí. Modrák však cítí chlad. Po těle se mu rozlézá husí kůže, každý další půllitr je o něco těžší načepovat, ruce mu ztěžkly. Když se ho ptali, zda můžou dát stoly k sobě, aby Arnold přednesl řeč, jen mírně pokývl hlavou, na nic víc se nezmohl.

„Moji svobodní lidé, dnes konečně dosáhneme vystoupení ze strnulosti systému! Již příliš dlouho jsme otroky dokonalosti, dokonalost je však lež!“

„Ano! Svobodu!“ řítí se po prostoru výkřiky souhlasu.

„David Černý a jeho parta zažehli plamen na Václavském náměstí, na nás bude, abychom situaci dotáhli do úspěšného konce! David před chvílí dorazil, aby se k nám připojil v překonání poslední překážky na cestě ke svobodě!“ řve Arnold a zvedá půllitr směrem k čtyřicátníkovi se zanedbaným hluboce černým plnovousem hrdě stojícím v první řadě s úsměvem od ucha k uchu.

„David je král! Sláva Davidovi!“

„Policie je podle všeho na cestě sem a my jsme připraveni! Budoucnost je naše!“

...

Kvetoucí zeleň se ve vinohradských ulicích s úderem noci mění v temné paže objímající chodce, kteří překračují přístupovou cestu k Baru u Modráka. Budovy historické části města přivolávají svou starobylou vážností okamžik, který se chystají sledovat desitky očí z oken pražských bytů. Zvuk sirén rezonuje v cihlovém kaňonu na znamení blížícího se zásahu proti výtržníkům.

...

Na vinohradské ulici se strhnul masakr. Studenti po příjezdu několika policejních aut souhlasili, že se nechají zatknout, ale jakmile mělo dojít k nasazování pout, bez varování vyslali pár dobře mířených ran pěstmi do obličejů vykonavatelů probíhajícího zatčení. Šokovaní policisté rychle uskočili a u dveří do baru se dvě skupinky začali přetlačovat o jednotlivé centimetry nově vytvořeného bitevního pole. 

Váhavosti některých ze studentů dokázali muži v uniformách využít, nepodlehli počátečnímu tlaku a začali se stahovat do formace, načež byl jeden z nich ve chvíli nepozornosti silně uhozen do ramene a spadnul hlavou přímo na hranu baru, čímž si způsobil tržnou ránu, ze které se okamžitě začal řinout potok krve. Jeden ze zkušenějších strážníků zachoval klid a vydal nové pokyny pro organizaci obrany. Policisté vytáhli obušky a v jejich tvářích se objevil výraz odhodlání. Nově nabyté zbraně ihned našli své cíle. Hlava, ruce, hruď, tam všude dopadaly jejich soustředěné údery. 

Proti menšímu počtu lidí by snad byla tato taktika účinná, v případě zradikalizovaných mladíků to však podnítilo do teď váhající jedince k akci. Všichni se natlačili co nejblíže k policistům, jednou rukou si krili hlavu a druhou opláceli utržené rány svými pěstmi. Ti, co se neprotlačili do první řady, brali do rukou půllitry a vrhali je nebezpečně blízko obličejům strážců zákona. Přesila výtržníků nakonec donutila strážníky vyběhnout ven na ulici zpátky k autům. To byla chvíle, kdy se spustil chaos.

Co je Arnold za člověka Modrák neví, je to jako by k němu do baru tři roky chodil úplně cizí člověk. Sleduje ho, jak s uspokojením dává pokyny k obestoupení policejních vozů a burcuje své stádo k pokračující akci. Hněv se z tváří přesouvá do zbytku těl všech mladých revolucionářů. Chvějí se v návalu adrenalinu a vzrušení. „Svoboda! Za pravdu a lásku!“ křičí jeden přes druhého.

Přijíždí dalších pět aut. Bezpečnostní složky očividně počítali s tím, že nezasahují pouze proti jednotlivcům, ale větší skupině. S čím však nepočítali, byl agresivní odpor. Výraz velitele jednotky i přes taktickou chybu značí odhodlání zvládnout situaci profesionálně.

V místě, kde ulice stoupá mírně do kopce postupuje hlouček mladých mužů. Vyhýbají se interaktivním betonovým květináčům a dotírají na dvojici zoufalých strážníků. Hluk a řev se slévají v jeden tón hypnotizující jak aktéry okamžiku, tak jeho svědky.

Ani dívky se překvapivě nedrží zpátky. Přes kordon přelézá černovláska s mrtvýma očima a vede šestici studentek směrem k nejbližšímu muži v uniformě. Ten jakoby omámen krásou mladých ženských těl není schopen jakkoli se bránit.

Celý policejní kordon je již obestoupen a smyčka nevyhnutelné porážky se nezadržitelně stahuje. Do této chvíle trpělivému veliteli zásahu slábnou nervy, až ho stihne strach, a s křečovitým výrazem v obličeji vytahuje pistol. „Nikdo ani hnout!!!“

Celá scéna na okamžik zamrzne v čase, veškerá pozornost nyní spočívá na rukou držících střelnou zbraň. Nikdo se neodvažuje pohnout. 

Napětí s přibývajícími sekundami mírně opadá. „Jménem zákona nikdo ani hnout!“  zopakuje starší muž v uniformě, aby se ujistil, že ho doopravdy všichni slyšeli. 

Studenti se začínají dívat po sobě navzájem a taky směrem k Arnoldovi, který naznačuje pokývnutím hlavy, aby všichni respektovali pokyny strážníka. V tvářích aktérů dochází k jakémusi obecnému uvolnění a překvapení, jakoby sami nevěřili,
v jaké situaci se nachází. Policista si oddechne a pomalu začne: „všichni…“ „PRÁSK!“ tělem mu projede krutá bolest ze zásahu kulkou „PRÁSK!“ ozve se druhý výstřel, adresovaný černovlasé dívce s tričkem „CHAOS FOR THE WIN.“ Zbraň, kterou držela v rukou dopadne na zem o chvíli dřív než její bezvládné tělo. Její krásný obličej
je zcela zdeformovaný roztříštěnou kulkou. „Ne!“ zařve nejbližší studentka a masy lidských těl se dají opět do pohybu. „PRÁSK, PRÁSK, PRÁSK!“ Ozvou se další tři střely z hlavní nervózních strážníků. Nastane ticho.

Arnold se s hrůzou krčí za policejním autem, říká něco vedle klečícímu Michalovi
a ukazuje na mladé tělo ležící asi půl metru od něj. Michal ho nevnímá, neposlouchá, utíká, všichni utíkají. Policisté zmateně stojí. Arnold zdvihá zkrvavené tělo a běží
s ním směrem ke dveřím baru. Mírně klopýtne, ale udrží se na nohou a už rozráží dveře, za kterými stojí nevěřící Modrák. „Tohle jsem nechtěl,“ sdělí mu Arnold spěšně, položí tělo k baru a zmizí v těch samých dveří, kterými vletěl dovnitř.

...

Jsou dvě hodiny ráno. Z místa činu před Barem u Modráka odchází poslední vyšetřovatel. Také poslední zvědavec zavírá velké okno svého bytu s barevnou video reklamou na nové ušní implantáty. Mrtvá těla studentů byla drony postupně odvezena pryč a vše se zdokumentovalo pomocí 3D kamery, aby se scéna mohla později zrekonstruovat uvnitř kvantového počítače. Ještě zůstávají uklízeči, kteří umývají
z lesklé magnetické silnice krev a snaží se dát ulici do původního stavu, tak aby zítra opět mohla sloužit společnosti.

Modrák sedí ve tmě na baru, sedí tam už několik hodin, na stejném místě, ze kterého pozoroval celý ten chaos. Zvednul se jen jednou, to když se natahoval přes pult pro flašku Jacka Danielse. Kolik skleniček od té doby vypil nepočítal, ale lahev je z půlky prázdná. Nebo z půlky plná? Haha, zasměje se v duchu vlastnímu vtipu a cítí pachuť nucenosti, snahy zlehčit, co se dnes stalo, možná i s naivní představou, že na to přestane myslet.

„Dobře ty stará špíno, je čas se zvednout a vypadnout odsud,“ poručí sám sobě. Roky pijáctví ho naučili, že člověk musí umět využít okamžiku, kdy přijde pocit, že by se měl pohnout a zmizet pryč. Ne ten první, ten, kterej tě varuje než si dáš prvních pár skleniček, ale ten opravdovej, co ti říká, že jestli ještě chvíli zůstaneš chlastat, budeš se už jenom propadat čím dál hloub.

Zvedne se z barové stoličky, obejde bar a elegantně vrátí whiskey na její původní místo. Mírně zavrávorá. Měl bych sebou pohnout, než se mi všechen ten chlast rozproudí v krvi a zatemní mi mozek, pomyslí si, popadne klíče a kabát a zamíří ke dveřím.

Proboha!

Modrák stojí a nedokáže pochopit, jak mohl zapomenout na mrtvé tělo, které sem dotáhl Arnold. Vlastně dokáže, tentokrát, narozdíl od předešlých myšlenek, odpověď má. Protože si to tělo měli kurva vyzvednout, protože jeho bar byl součástí místa činu a nikdo se ani neobtěžoval vejít dovnitř a zeptat se ho, co se stalo.

Do hajzlu, bouchne pěstí do stolu, cítí, jak se vrací pocit nesmírný bídy. Ani jedno schéma v jeho hlavě nestojí pevně na svým místě. Víte jak se to říká, lidi chápou svět pomocí rozdělování informací do jednotlivých přihrádek, ty pak spolu porovnávají, spojují je, zavrhují a tvoří nové a větší. To jim dává pocit, že věci mají smysl a řád. Jenže Modrákovi nic z toho, co se dnes stalo smysl nedává. Proč se Arnold pokusil zmanipulovat tolik lidí do něčeho tak strašného? Svoboda, konec strnulosti systému, budoucnost je naše, křičeli. Co jim ale tolik vadí na blahobytu? Proč Velká Inteligence údajně dala do osnov, že války doopravdy neexistovali? Je to chyba v jejích výpočtech nebo se snaží o nějakou promyšlenou manipulaci? Proč to černovlasé děvče vystřelilo na toho policistu? Sakra… jeho oči sjedou na zkrvavené tělo se znetvořeným obličejem. Proč to černovlasé děvče skončilo bez svý hlavy na parketách mýho baru?

Vyčerpaný muž ví, co ho čeká. To, k čemu mělo dojít v uplynulých hodinách, výslech, odklízení těla a úklid. Bere telefon a chystá se vytočit číslo bezpečnostních složek, když v tu si všimne nepřirozeně lesknoucí plochy uprostřed zakrvácené hlavy. „Co to má znamenat?“ shýbá se nad mrtvé tělo.

Opravdu, skrz díru v hlavě způsobenou roztříštěním kulky jde vidět jakýsi stříbrný předmět. Modrák bere kapesní nůž a bez přemýšlení ho začne dolovat ven. Po odříznutí kůže, odkrojení části masa a vyjmutí zlomené čelisti se mu podaří uchopit neživý, zřejmě poškozený, předmět. Zatáhne a srdce mu málem vyskočí z hrudi. Tělo dívky se prudce zatřáslo.

Modrák se uklidní, silně škubne, zavrávorá a spadne na
záda s rukou pevně svírající stříbrnou kouli. 

Cítí, že nemůže dýchat. V rukou drží řídící jednotku umělé inteligence.

...

Láhev whiskey je téměř prázdná. To co v ní zbylo starý šedovlasý pán s pochmurným nepřítomným výrazem klopí na auto, kde leží pohozený obrovský kus látky s logem arteficiálně-humánní konfederace.

„Tsm“, objeví se plamen na konci zapalovače mířícího tak, aby látka neměla šanci žáru uniknout.

...

Oheň převzal kompletní nadvládu nad kapotou auta. Látka hoří, logo hoří, kusy popela létají vzduchem a vyprovázejí pryč muže, který si pro sebe mumlá čtyři slova:
konec strnulosti systému, svobodu.

 

Autor Matyáš Tošovský, 03.05.2020
Přečteno 68x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.10 | Facebook, Twitter