POLOVINA DUŠE (Odrazy neživota)

Anotace: Vždy nejsou tento čas a období stejné pro všechny....

„Třicet pět, prosím“. Zaplatila kávu, prošla ulicí k parku a opřela se o studenou lavičku. Z kapsy kabátu vytáhla krabičku cigaret. Kouř se smísil s vlhkým vzduchem studeného předštědrodenního večera. Kolem ní procházeli usměvaví lidé s taškami a batohy plnými štěstí. Vyfoukla poslední kouř z cigarety vstříc všudypřítomné mlze. Displej mobilu hlásil 19:47. Rozhlédla se a vykročila k parku.

Zastavila se u velkého dubu, který se svými kostnatými větvemi marně snažil odchytit veškeré světlo vedle stojící lampy. „Kde jsi?“ šeptla při pohledu na displej. Bylo 20:07. Z batohu vylovila Chardonnay na jehož vinetě se na spodku krčil letopočet 2019. Pozdní sběr, psali. Odšroubovala zátku a napila se. Následovala další cigareta. Kde je, sakra? Problesklo jí hlavou. „Ahoj.“ zazněl hlas, který ji trochu polekal.

„Ahoj, neviděla jsem tě.“
„Promiň“, usmál se muž, opírající se o starý dub. Byl oblečen tmavě, jen na rameni mu svítil světle béžový batoh. „Děkuju, žes přišla.“
„Jako, dal jsi mi na vybranou, ty vole?“ Její hlas zněl vyčítavě a vystrašeně zároveň, až jí to samotnou zarazilo. Chlápek pokrčil rameny a usmál se: „Nemusela jsi.“
„Musela.“ zašeptala a podala mu lahev vína. Křupání štěrku cesty nabonzovalo kolemjdoucího pejskaře, který evidentně původně čekal pubertální dvojici a byl lehce překvapen, že jeho odhad nebyl úplně přesný. „Dobrý večer“ pronesl  venčitel. „Dobrej“ řekla a chlapík s batohem jen s úsměvem pokýval, načež ledabyle pronesl: „Dnes je ten správný den.“
„Myslíš to vážně?“, opřela se o strom a natočila se k němu, „Jako už to řešíš dlouho a …“
„Já vím,“ přerušil ji, „vím, že to tu už několikrát bylo. Ale už jsem se dostal moc daleko.“
„Necháš mě tady?“ sklopila oči.
„Budeš mě vydírat?“
„Ne, vím, že to nemá cenu.“
„Tak vidíš.“ Napil se z lahve, pohladil ji po vlasech a pohybem ruky s Chardonnay naznačil, aby se napila taky. Nuceně se usmála, vzala lahev a napila se. Pak ještě jednou. „Zlobíš…“, do třetice otočila lahev dnem vzhůru, „víš to?“ Usmál se a převzal štafetu. V ruce se jí objevila krabička Camelek. Jednu si vytáhla a nabídla i jemu. „Dík.“ řekl, „Mám tě rád, ale to víš.“ Zavřela oči a přikývla. Třikrát škrtla zapalovačem, než plamen ukousl malinkatý kousek tmy a mlhy. Zvedla ruku se zapalovačem a prohlížela si jeho ozářenou tvář.
„Budeš mi chybět.“ špitla.
„Já vím.“
„Ale nic s tím neudělám, že?“
„Ne.“
„Já vím… Můžu?“ natáhla ruku po lahvi.
Napila se a najednou jí celý svět přišel strašně smutný. Dnes se hodně změní. Dnes nastane den, od kterého bude muset bojovat sama. Rukávem otřela z tváře slzu smíšenou s vlhkostí, kterou byl nasycen vzduch dnešního večera. Měla tolik otázek, a tolik argumentů a…. tolik pochopení. Bohužel. Kolem prošel mladý pár, za kterým jak balónek na niti letěla starost, zda toho mají pro všechny dost. Přišlo by jí to úsměvné. Ano, jindy by se možná i usmála, ale dnes jí to moc nešlo. „Jak?“ zeptala se a pohlédla mu do očí. On se jen usmál: „Víš, co jsem ti říkal, ne?“ Usmála se stejně jako on a pohladila ho po rameni, až ji přišlo, že spíš drbe psa, než hladí člověka. „Já vím, že mi to neřekneš. Ale, ale víš jak, budeš mi chybět. Já to tady sama nedám. Když jsem věděla, že tě tu jsi, tak…“ chtěla toho vyhrknout ještě tak moc. Tolik by toho chtěla říct, tolik toho musí říct, jenže v momentě, kdy ji přimáčkl k sobě a objal, věděla, že je to vlastně zbytečné. Každé to slovo by bylo odrazem toho, co on ví. Položila mu hlavu na rameno a cítila, že to samé udělal on jí. Byli jak jedna bytost. Dvě stejné duše, které splynuly v jednu, aby se za chvilku zas odtrhly a zbyla jen jedna. Tedy ne jedna, ale jen půl. Vydrželi takto ještě několik minut, pak se podívali do očí a oba zároveň se usmáli. „Mám tě taky ráda“ špitla. Opřeli se opět o strom a beze slov dopili Chardonnay 2019 pozdní sběr. Poslední lahev, které se společně podívali na dno.
„Myslela jsem, že jsme stejní.“
„Ale my jsme“
„Nejsme.“ pohladila ho po tváři, „Jsi odvážnější.“
„Nejsem, možná jsem naopak větší srab.“ usmál se a pohladil dlaní mokrou a studenou kůru dubu. „Ale děkuju ti.“
„Za co, prosím tě?“ poznamenala jako mimochodem, když se snažila strčit prázdnou lahev do batohu, kde jí uložený svetr odmítal poskytnout místo.
„Za všechen ten čas s tebou, za sdílení nálad a tak. Jsi jediný člověk, který mi rozumí.“ Políbil jí na čelo. „Pššššt!“ zastavil jí dřív než stíhla cokoliv říct. Jediné, co mohla ještě udělat, bylo obejmout ho. „Musím jít.“ oznámil jí bez známky emocí. „Ale pamatuj si, že tě mám rád a moc si tě vážím.“
Nechtěla, opravdu cítila odpor k tomu, co se v ní teď dělo. Proč musí plakat, proč ty slzy, když ho má podpořit? A proč pláče? Kvůli němu, nebo kvůli sobě? „Sakra….“, na nic víc se nezmohla. Pohladil ji, urovnal si batoh na zádech a natáhl k ní pomalu ruce. „Neplač, vílo moje!“ zašeptal, položil ji ruce na spánky, přitáhl a přitiskl čelo na čelo. Chvíli tak zůstali, pak ji na stejné místo políbil, otočil se a odcházel. A jí napadla šílená myšlenka. Že tenhle pohled bude to jediné, co si z něj bude pamatovat.

Když ho pohltila mlha a tma, utřela si slzy z obou tváří, vytáhla krabičku cigaret a zapálila si. „Kurva, kurva, kurva…“ Nic víc říct nedokázala. Mísil se v ní vztek, pochopení a Chardonnay 2019 pozdní sběr. Ano, byly to poslední společné okamžiky. Už ho nikdy neuvidí. Už jí nikdy nepomůže, už v tom bude sama. V tom bahně, ve kterém se bude pomalu topit, protože ona je ten větší srab .. a nebo naopak není. Nebo… A vlastně, co záleží na slovech, která mohou maximálně pojmenovat jen to, co pojmenovat chceme a ne to co ve skutečnosti je. Upustila cigaretu, která ji začala pálit v prstech. Tak moc by ho chtěla zastavit, přesvědčit, ukecat, zviklat pro své vlastní sobectví.

„Je vše v pořádku?“ vytrhl ji z myšlenek hlas ženy, zhruba padesátnice, která se zastavila kousek od ní a v ruce jí svítil mobil. „To mi řekněte.“ odpověděla s pohledem, který směřoval někam do neznáma. Paní jen pokrčila rameny, přiložila k hlavě telefon se slovy: „Promiň, jen jsem musela něco vyřídit.“ Víc z rozhovoru neslyšela. Ne že by nemohla, ale nezajímalo jí to. Pohladila dub a hodila si batoh přes záda. Zhluboka se nadechla, vydechla a odhodlala se k prvnímu kroku pryč z místa, které pro ni ode dneška bude mít velice zvláštní význam.