Hora poznání - III. díl

Anotace: další porce milostné filosofie

3.

Ráno se probudil první. Chvíli se díval, jak spí. Pak vstal a šel se nadýchat čerstvého vzduchu. Bylo ještě brzy, kolem byla mlha, ranní opar. Tráva byla orosená a vzduch byl prosycený vůní divoké přírody. Šel kousek níž, kde zurčel potůček. Opláchl si obličej studenou vodou a nabral vodu na čaj. Probudily ji tiché zvuky. Rozhlédla se a uviděla škvírou ve stanu, že připravuje venku čaj. Zavolala na něj.

„Připravuji snídani“, řekl.

„Dej mi pusu, bude se mi líp vstávat,“ odvětila.

Vklouzl k ní do stanu a políbil ji.

„Dobrý?,“ zasmál se.

„Jo, už vstávám,“ řekla a začala se zvedat. Bolelo ji celé tělo.

Všiml si toho. „Nejsi zvyklá chodit do kopce,“ zakřenil se na ni.

„To máš pravdu,“ povzdychla si. „Musím se rozhýbat.“

 Pomalu se vysoukala ven a začala lehce cvičit. Sedl si na kraj stanu a díval se na ni. Zachytila jeho pohled.

„Líbí se mi, jak cvičíš. Paráda,“ řekl.

„Vzrušuje tě to?,“ zeptala se vesele.

„Ty mě vzrušuješ celá,“ řekl rozšafně, „ale teď pojď snídat. Měli bychom brzy vyrazit. Bude slunečný den a les kolem je už řídký, dopoledne slunce tolik nepálí.“

 Pojedli vydatnou snídani a opět vyrazili. Celé dopoledne mlčky stoupali, každý ponořen do svého prožívání okolní nádhery. Cesta se klikatila klečí, úbočí hory bylo zarostlé divokými keři a suchou travou. Nebe bylo blankytně modré. Výhled do dáli nezakrývalo nic. Krajina byla širá a nekonečná. Zastavil se. Pohlédla na něj.

„Cítíš tu vůni?,“ zeptal se.

Pokrčila rameny. „Nevím, já se dívám do dáli. Ten nekonečný obzor, nepřipadá Ti to povznášející?

„Asi ano, když to říkáš, kočko,“ zasmál se.

„Jakou vůni cítíš?,“ zeptala se.

„Nevím, snad ty kosodřeviny, prostě jak to tu voní. Nechceš si odpočinout?,“ řekl pak.

Mírně zavrtěla hlavou. Stoupali dál. Cesta byla písčitá, podél tekl potůček. Na obzoru uviděli malý vodopád. Došli až k němu a zastavili se. Byl krásný. Padal jakoby z nebe. Voda se tříštila o kameny a ve vzduchu vytvářela jemný opar. Vzduch voněl. Tráva tu byla jaksi zelenější a poletovali zde motýli. Vznášeli se nad malým kobercem pestrých květů.

„Tady se zastavíme, ano?,“ řekla.

„Taky jsem na to myslel.“

Posadili se do trávy. Pojedli a vypili čaj.

„Můžeme se tu na chvíli natáhnout, chceš?, řekl.

Místo odpovědi se rovnou natáhla. Lehl si těsně vedle ní. Vzali se za ruce a dívali se mlčky do nebe.

„Věříš v boha?,“ zeptala se.

„Ty jsi má bohyně,“ řekl laškovně.

„Ale jdi ty. Bohyně v tvém pantheonu, ne? Monoteista nejsi, že?,“ zakřenila se na něj.

Chvíli mlčel. „Život je teď,“ řekl vážně. „A teď jsi tu ty. Minulost už není a budoucnost ještě ne. Ateista ale nejsem určitě,“ řekl a zatvářil se jako Mefistofeles. „A monoteismus, co to je? Můžu já se zavázat jednomu bohu, že v něj budu věřit celý život? Víra pramení ze zkušenosti. Zkušenost nás mění. Nemohu se nikomu k ničemu zavazovat. Jsem věrný vždy sám sobě.“

„Ano,“ řekla zamyšleně, „tak to asi je. Nikdy mě nenapadlo se na to dívat takto. Myslela jsem si vždy, že člověk musí být svým bohům věrný. Ale co když zjistí, že to nejsou jeho bozi? Nebo že to nejsou bozi vůbec? Člověk by se neměl zavazovat, když neví, zda dokáže dodržet slib, když se vše změní, i on. Ale dá se žít bez závazků?,“ řekla na závěr.

„Je to těžké,“ připustil. „Asi to nejde, dodal.

„Život nelze vymyslet. Naštěstí,“ dodala po chvíli.

Pak oba umlkli. Pozorovali mlčky nekonečné nebe.

 „A ty věříš v boha?,“ zeptal se po chvíli.

„Nevěřím v boha, kterého uctívají lidé všech možných vyznání. Nevěřím v boha, jako někoho, kdo má jméno a vypráví se o něm nějaký příběh. Ale ateista nejsem. To je ostatně taky víra, víra v nicotu. Já mám prostě pocit, přesvědčení, že to, co trvá ve změnách, samo neviditelné a věčné, co nás přesahuje, zdroj všeho, má božskou podstatu.“ Neříkal nic, a tak pokračovala. „A ta podstata je skryta ve všem, jen ji vidět. Když se člověk správně naladí, vnímá ji.“

„Když se ti dívám do očí,“ řekla po chvíli, „to božství, které z tebe vyzařuje, mě pohltí.“

Přitáhl ji k sobě a cítil tep jejího srdce. A ona cítila jeho. Zůstali tak ležet, ponořeni do vnímání jeden druhého.

„Mám pocit, jako bys byl mou součástí,“ řekla mu pak tiše. Její hlas předl jako kočka, těsně u jeho ucha.

Natočili tvář slunci a odpočívali. Slunko bylo teď přímo nad nimi a rozpalovalo jim tváře do červena. Vítr ustal. Poobědvali.

„Můžeme se osvěžit,“ řekl pak. „Půjdeme do vodopádu, zvládneš to? Bude to pěkně ledové.“

Usmála se a dívala se na něj, jak se svléká a jde k vodopádu. Svlékla se a šla za ním. Už stál ve vodě, když došla k němu.

„Bacha, je to fakt ledové,“ řekl a oči mu zářily.

Nadechla se a vnořila se do ledové vody. Bylo to ledové a pálilo to zároveň.

„Už pojď,“ řekla po chvíli a vyběhla z vodopádu zpět na louku.

Díval se na její nahé tělo, jak se lesklo v záři slunce. Vytřásala si vodu z vlasů.

„Jdi se rychle obléct, nebo za sebe neručím.“

„Jasně,“ přikývla a soukala se do kalhot. „Touha je krásná věc,“ řekla, když se osušila.

„A žene nás vpřed,“ dodal. A s každým pěkným slovem, každým dotykem, ji rozpalujeme. Polínko k polínku přikládáme na náš společný oheň lásky.“

„S citem, aby hořel tak akorát,“ dodala.

„Ale nahoře uděláme pořádnou vatru, ne?,“ odvětil se širokým úsměvem.

Tiše se usmála a vzala do ruky batoh. Zaklonil hlavu a podíval se vzhůru. Čeká nás ještě pěkný kus cesty.“

Zvedla hlavu. Nad nimi se strmělo úbočí Hory. Špičku hory nebylo vidět.

„Vrcholek uvidíš až na poslední chvíli,“ řekl, jako by jí četl myšlenky. „To je dobře, vrchol je to tajemství. To, na co se člověk těší. Co si představuje cestou vzhůru, co mu dává sílu.“

„Mě baví to těšení se. Co činí vrchol krásným, je ta dlouhá náročná cesta, že?“

„Možná,“ pokrčil rameny. „Asi,“ řekl po chvíli. „Já o tom tak moc nepřemýšlím. Já prostě rád chodím na hory a horu horou dělá vrchol. Hory, to je můj život,“ řekl na závěr.

„Máš pěkný život, ale nezávidím ti. Každý má prostě svoji cestu, bůh ví proč.“

„Já taky nechodím pořád po horách,“ odpověděl. „I já znám hluboká údolí, kde není vidět nebe. Už jsem toho nachodil dost,“ dodal tiše.

Pokývala hlavou. „Oba jsme poznali temnou stránku života, o to víc si teď můžeme užívat tu světlou, že?,“ usmála se. „Je to dar osudu, že můžeme jít spolu,“ pokračovala po delší chvíli „je to dar nebes. A Hora, to je matka země. Tam nahoře se spojují, nebesa a země.“

„Tak to je,“ řekl a dali se do chůze.

Zastavili se ještě na chvíli u vodopádu. Byl nádherný. Provazce vody padaly z výšky, ve vodní mlze se tvořila duha.

„Duha, jako biblické dobré znamení boží,“ řekla, „na znamení usmíření boha s Noemem, po potopě světa.“

„I přírodní národy mají duhu za znamení bohů,“ odpověděl. „A šťastné číslo sedm, to je sedm barev duhy.“

„Od toho je i sedmé nebe,“ řekla ona. „Spojení nebe a země má pro přírodní národy symbolický význam. Matka země je oplodňována deštěm jako božským semenem. A pak rodí. Nebe ji hladí svým větrem. Zahřívá sluncem.“

Usmál. „Zemětřesení, to je vášeň země, že?!

„Proč ne. A blesk a hrom, to je vášeň nebe. A víš, co symbolizuje voda?“, zeptala se.

„Asi vím, ale povídej, mluvíš moc pěkně. Rád tě poslouchám.“

„ Díky. Voda je symbol zdroje. Je to symbol potenciality, symbol možností. Je jaksi beztvará a může nabývat různých tvarů. Z moře prochází světem jako mraky, déšť, potoky, řeky a jezera. Stále táž a vždy jiná. To, co trvá ve změnách na viditelné úrovni. Podle C. G. Junga symbolizuje nevědomí. Ta část naší duše, která není vědomí přímo přístupná, ale přesto působí. Vzpomínky se vynořují a zanořují, občas si něco náhle uvědomíme, to se v mysli vynořila myšlenka jako ostrov v moři, nebo nás přepadne náhlý pocit smutku nebo štěstí a jeho příčina zůstane tajemstvím duše.“

Chvíli pak tiše stoupali. Cesta zde byla kamenitá.

„To je zajímavé,“ navázal po chvíli. „O Jungovi jsem něco slyšel. Budu si muset od něj něco přečíst. Ty ho znáš ze studií, že.“

„Ano, ale to už je dávno. Připomněl mi ho Pjér La Šéz. To je můj virtuální guru, stejně jako Jarda Dušek.“

„Znám ho,“ řekl. „A Jardu Duška zná snad každý,“ dodal.

„Moc mi pomohli v mém bloudění, a nejen oni,“ odvětila. „Znáš Jana Raka?,“ dodala.

Zastavil se. „Znám. Je moc fajn. To snad není možné, řekl, jak jsme podobní, a jak jiný život žijeme,“ dodal udiveně.

Zastavila se a otočila se k němu. „To je ten důvod, proč jsme se potkali. Proč stoupáme na Horu. Protože jsme podobní, můžeme se na sebe naladit. A protože jsme jiní, poznáváme se. Není to fascinující?,“ dodala.

„Právě na to myslím, řekl.“

 Chvíli tiše stáli a dívali se do očí.

„Jsem moc rád, že jsem tě poznal,“ řekl po chvíli, „jsi inspirující.“

„Já tebe taky,“ odpověděla. „Je to hřejivý a povznášející pocit, být s tebou.“

 Kráčeli pak dál. Cesta jako by konce neměla. Obtáčela Horu, vlnila se a klikatila. Překonávala potůčky, rozeklané výmoly a hromady kamenné sutě. Byli spokojeni. Užívali si to. Bylo tam krásně a byli spolu. Šli tak mlčky až do soumraku.