Hora poznání - V. díl

Anotace: předposlední díl symbolického příběhu duší

5.

Osaměli a zavládlo ticho. Přitiskla se k němu.

„Nádherné ticho, že?,“ řekla.

„Taky na to myslím,“ odpověděl.

„No jasně, vždyť jsme stejně naladěni,“ zašeptala.

Nebe bylo černé a poseté hvězdami. Nad nimi se jasně rýsovala Mléčná dráha.

„Máme štěstí, že je měsíc v novu, hvězdy jsou krásně vidět,“ poznamenal po chvíli. „Nebo taky smůlu, měsíc by tu byl taky krásný,“ dodal.

„Všechno má svůj rub a líc,“ řekla. „Lidé mají tendenci si pořád na něco stěžovat, chtěly by jen líce bez rubů. Ale ty jsi úžasně pozitivní člověk. Jak to děláš?,“ zeptala se.

Usmál se a pokrčil rameny.

„Jaký má smysl si stěžovat. Mně to nepomůže a druhým to radost neudělá,“ řekl s povzdechem.

„Čeština to pěkně říká, stěžovat si, tedy dělat to těžším,“ řekla ona. „Ale někteří to mají tak, že sdílená bolest je lehčí, tak nevím, dodala.

„Ale to je jasné,“ odpověděl, „jim se ulehčí a druhému se přitíží, protože to na něj hodí. To jsou negativní lidé, a těm se snažím vyhnout.“

„To já ne,“ odpověděla. „Když je vyslechnu, uleví se jim. A já se to snažím pustit skrz sebe.“

„To jsi dobrá, ale mě by to nebavilo. Jak to děláš?“

„Snažím se nevěnovat moc pozornost jejich stížnosti, ale soustředím se na jejich pocit úlevy. Jako bych jim dávala lék.“

„Zajímavé,“ pokýval hlavou. „Ale říkáš „snažím se“, tak to ani pro tebe není moc snadné, že,“ dodal.

„Není,“ řekla. „Ale beru to jako výzvu. Pokud jsem skutečně v klidu, nic, co kdo říká, se mě osobně netýká. Chápeš? Pokud tě někdo vytočí, něčím se tě dotkne, znamená to, že se dotkl tvého citlivého místa. Takže tě upozornil na tvůj problém. Pokud jsi úplně v klidu, vnímáš, že když někdo mluví, mluví vlastně o sobě,“ skončila svou řeč a podívala se na Adama. Neříkal nic.

„Řeknu ti příklad,“ pokračovala po chvíli. „Když do někoho omylem vrazíš a on ti vynadá, je to jasné. Ten člověk má v sobě velké napětí, něco se mu nedaří, a tak to ze sebe pustí. Neví o tobě nic, je to o něm. Když jsi skutečně v klidu, uvědomíš si to a necháš to být. Nebo s ním přímo v duchu pocítíš soucit a popřeješ mu, ať také najde klid v duši. Ale pokud máš v duši nějaké zranění, tato hrubost a nespravedlnost se tě dotkne, a vyvolá v tobě nějakou negativní emoci, třeba lítost nebo hněv.“

„Aha,“ odpověděl potichu. „Ale já při své nátuře bych mu něco řekl pěkně od plic, poznamenal po chvíli.“

„Jasně, jsi emocionální člověk,“ odpověděla. „Máš právo reagovat. Ale je dobré uvědomit si, že ty se tím odreaguješ, ale jemu nepomůžeš,“ dodala.

„Proč bych mu měl pomáhat?“, řekl překvapeně. „A navíc si myslím, že není dobré nechat si všechno líbit,“ dodal.

„To ne,“ řekla. „Zlo je třeba zastavit. Ale je zbytečné se hádat. A tím, že se s negativním člověkem hádáš, mu vlastně děláš dobře. Lidově řečeno, chce, abys byl naštvaný taky. Tím na tebe kus negace přehodí. To znám až moc dobře,“ řekla a sklopila hlavu. „Někomu nemá smysl pomáhat,“ řekla smutně.

„Ty se moc snažíš druhým pomáhat,“ řekl konejšivě. „Nikdo ti nestojí za to, aby ses nechala ničit. Marnou snahou ubližuješ sama sobě. Zbav se lidí, kteří ti škodí,“ dodal na závěr.

Zmlkli. Všude kolem byl klid. Země myla temná a nebe zářilo tisíci tečkami. Noční vzduch byl vlhký a chladný. Přitáhl si ji k sobě blíž a objal ji.

„Je to pro tebe těžké, že,“ řekl do ticha.

„Ano,“ kývla hlavou, „nesmírně těžké.“

„Už na to nemysli, řekl“ a políbil ji.

Projela jí vlna vzrušení. „Zabralo to,“ řekla pak vesele. Hned myslím na něco jiného. Za jak dlouho budeme nahoře?,“ zeptala se pak nevinně.

„Nespěchej,“ řekl polohlasně.

„Už se nebudu ptát,“ odpověděla.

Ráno je probudil ptačí zpěv.

„To je zvláštní,“ řekl. „Zpěvný pták v takové nadmořské výšce.“

Vykoukl ze stanu. „Podívej se, támhle“.

Vyhlédla ven a uviděla kosa na kosodřevině na druhé straně cesty.

„Jé, to jek legrační, kos na kosodřevině, asi je to dřevo pro kosy,“ zasmála se. „S jazykem se dá pěkně hrát, že jo,“ dodala a olízla mu ucho.

„Koukám, že ses dobře vyspala,“ řekl s úsměvem. „A to je dobře. Teď nás čeká těžší část, dodal. Tak se nasnídáme a vyrazíme, ne?“

„Na ty dva čekat nebudeme, že?,“ zeptala se.

„No to určitě ne,“ ušklíbl se, „ti budou vyspávat, a pak nás někde za pár hodin předjedou,“ odpověděl.

„No mě by to nebavilo,“ řekla s pohledem na sousední stan.

Široce se usmál. „Právě proto jsi potkala mě a ne jeho. A já tebe a ne ji.“

„Docela tady fouká,“ řekla, když skládali stan.

„To vysoko v horách bývá,“ odpověděl. „A taky proměnlivé počasí,“ dodal, když se podíval na nebe.

Celé dopoledne pomalu stoupali. Výstup byl obtížný, ale byli na to připraveni. Nemluvili. Soustředili se na cestu. Občas se zastavili, aby se rozhlédli kolem. Hora zde byla kamenitá, svahy byly pokryté kosodřevinou. Občas museli překonávat skalní výčnělky a průrvy. Cesta se navíc ztrácela mezi kameny a jen obtížně ji hledali. Pak náhle vedla dolů.

„Nezabloudili jsme?,“ zeptala se s obavami.

„Neboj,“ uklidňoval ji. „Mám to nastudované, jsem připravený. Cesta se tu vyhýbá ostré skále a budeme teď nějakou dobu klesat. Cesty prostě nevedou vždy rovně a pořád nahoru. Ostatně to by byla nuda, ne? Je také špatně značená, v průvodci na to upozorňovali. Znám orientační body. Se mnou se neztratíš, kočko!,“ zvolal vesele.

„Já vím,“ řekla mile. „Důvěřuji ti, dodala a dala mu pusu na tvář. Už máš pěkné strniště,“ řekla pak.

„Tady se tedy neoholím,“ pokrčil rameny.

„To je dobře, mě to vzrušuje,“ řekla lišácky.

Klesali pomalu dál. Vůbec neviděla, kudy vede cesta, ale Adam kráčel jistě.

„Támhle je turistické odpočívadlo,“ ukázal. „Nedá se tu stanovat, tak je zde tenhle srub. Naobědváme se zde. Mám takový pocit, že nás zde doženou ti dva na čtyřkolce,“ prohlásil Adam.

 Potkali tam však někoho jiného. Adam šel k srubu první. Zůstal stát mezi dveřmi.

„ Dobrý den,“ řekl.

„Dobrej,“ ozvalo se zevnitř.

Eva zkameněla. Adam to vycítil a otočil se. Byla bílá jako stěna. Uvnitř byl někdo, koho potkat nechtěla. Vyšel ven.

„Chceš pokračovat v cestě,?“ zeptal se potichu starostlivě.

Zavrtěla hlavou. „Zvládnu to. A mám tu tebe,“ dodala.

„To máš,“ řekl vážně. „Takže jdeme dovnitř?“

Přikývla. Uvnitř seděl u stolu v koutě muž. V místnosti byl cítit alkohol. Muž právě poobědval a vydatně to zapíjel čímsi z velké láhve. Když uviděl Evu, napřímil se. Chvíli se na sebe mlčky dívali. Adam zvažoval, jakým hmatem ho případně zpacifikovat. Vzhledem k podnapilosti muže se to zdálo snadné. Nebylo toho však třeba. Muž se jen ušklíbl.

„Koukám, že už jsi našla náhradu,“ řekl hořce. Ani ti to dlouho netrvalo.“

Eva mlčela.

„Tak co mi na to řekneš? To ti nestojím ani za slovo?,“ řekl ublíženě.

Adam se bál, že se ten člověk rozpláče. Možná měli jít dál, uvažoval, tohle mu fakt nechybělo. Eva na sobě nedávala nic znát.

„Co tady děláš?,“ řekla chladným hlasem.

„Já?,“ řekl muž a znělo to jako zavytí. „Co bych tu tak asi dělal. Obědvám, to se tak v poledne dělá, ne?,“ řekl ironicky.

„My se tu taky chceme naobědvat,“ řekla úsečně a začala se přehrabovat v batohu.

„Jdeš s ním n horu, že jo?,“ řekl jízlivě. „A se mnou jsi nikam nechtěla!,“ vyštěkl.

„S tebou jsem se nabloudila dost,“ odpověděla hněvivě.

„Nabloudila? Kdybys mě poslouchala, nemuseli jsme bloudit! Ale ty sis musela prosazovat svou! Co myslíš, že tu dělám? Bloudím! Co tak asi můžu dělat, když ses na mě vykašlala!,“ zvolal.

„Já?,“ řekla Eva nevěřícně. „Ty jsi šel první svou cestou,“ řekla smutně.

„Co mi asi zbylo! To bylo ze zoufalství! Já kvůli tobě zabloudil. Ty za to můžeš, tys mě v tom nechala. A teď,“ podíval se zle na Adama.

„A teď co,“ řekl temně Adam a sevřel ruce v pěsti.

Udělal krok směrem k muži. Muž si sedl a zmlknul. Chvíli se měřili pohledem. Jednu mu fláknu a ještě ho budu muset nést dolu, pomyslel si Adam. Vyděšený výraz muže prozrazoval, že se obává téhož.

„Mně se zdá, že jste dojedl,“ řekl výhrůžně Adam. „Možná byste měl pokračovat v cestě,“ dodal a nespouštěl z muže pohled.

Muž váhavě vstal a začal se mlčky balit. Za chvíli se vypotácel ven. Eva se na něj mlčky dívala. Mezi dveřmi se otočil a chvíli se na ni díval. V jeho obličeji se zračilo zoufalství a smutek.

„Ahoj,“ řekl pak tiše a zmizel.

Eva položila ruce na stůl a zabořila do nich tvář. Adam viděl, že pláče. Sedl si vedle ní a hladil ji, dokud se neuklidnila.

„A máš to za sebou,“ řekl pak s úsměvem.

Utřela si slzy a vrhla na něho vděčný pohled. Venku zarachotil motor a za chvíli dovnitř vystoupili Dan s Martinou. Dan nasál vzduch.

„Potkali jsme nějakýho nametenýho chlápka, tak šel asi odsud, ještě tu je cejtit chlast. Museli jste ho taky potkat, že jo,“ řekl vesele Dan.

„Jak nás uviděl přicházet, tak odešel,“ pospíšil si s odpovědí Adam.

„Byl nějakej zmatenej,“ pokračoval Dan. „Povídám mu, kam jdete? Cesta je támhle. A on, na cestu seru, stejně nikam nevede. A já na to, no to teda vede. A on, že ho mapa nezajímá, že prý to vidí, že nikam nevede. A já na to, ale vždyť není vidět dál jak padesát metrů, co můžete vědět, co je dál. On jen mávl rukou a šel rovnou dolů. Nějaký zoufalec,“ řekl na závěr.

Adam se podíval po očku na Evu, ale ta už byla v klidu.

„Vy už jste po jídle?,“ zeptal se Dan.

„Ano,“ řekla Eva. „Právě si chceme dát čaj. Dáte si s námi? Je to obyčejný zelený čaj,“ dodala.

„Já si rád pochutnávám na vybraných čajích, ale tady nepohrdnu ničím,“ odpověděl Dan.

„Tak zatím ahoj,“ řekl Adam, když odcházeli.

„Musíme spěchat,“ řekla omluvně Eva. „Čeká nás pořádný výstup,“ dodala.

Dan pokrčil rameny. „Každý svého štěstí strůjce,“ zavolal za nimi.