Můj dokonalý přítel

 

Chtěl bych tu promluvit o mém příteli, jehož si nesmírně vážím. Je to člověk, který se stal dokonalý tím, že přestal usilovat o uznání vlastní důležitosti, tedy že přestal být jedním z mnoha. Lépe řečeno: přestal být někým s požadovanými vlastnostmi a stal se nikým bez vlastností.

Tato skutečnost činí mého přítele silným a nedotknutelným. Jeho síla však nikdy neznamená přesilu. Netouží ovládat druhé, protože je mocný sám k sobě. Běžná lidská touha po moci vyplývá ze snahy přizpůsobit si své okolí vlastní potřebě. Tak s rostoucí nadvládou se člověk stává závislý na stále širším okruhu lidí, které si svou vůlí podmanil a jež musí udržovat v poslušnosti. Jak nejistý základ blaženosti si tím vybudoval! Kolik starostí si přidělal, aby se pojistil před jeho selháním! Skutečné moci nemůže dosáhnout jedinec bez tvrdé úmluvy se svými nohsledy či vrstevníky, jíž zasvětil celou svou duši, čest i svědomí. Těžko někdy rozhodnout, kdo je více spoután příkazy poslušnosti, zda vladař či poddaný. Můj přítel je svobodný, protože nikomu nevládne a nikoho neinspiruje v touze ovládat.

Jednou jsem mého přítele nalezl samotného u malého stolku v kavárně. Dlouze hleděl z okna a vypadal jako bez života. Neodolal jsem a zeptal se: K čemu je ti tvá svoboda bez účasti bližních? Kdo ti otevře své srdce, zjistí-li, že není nic, čím by si tě mohl podrobit? Není snad sama láska závislost a ovládání zároveň? Není snad pocit lidské sounáležitosti založen na vědomí, nakolik potřebujeme jeden druhého?

Ach, můj drahý příteli, odpověděl, básník nazval lásku sladkým otroctvím. Byl to velký samotář a snílek. Pouze teskný pocit osamělosti dokáže člověka dohnat tak daleko, že touží obětovat vlastní svobodu pro trochu přízně a milostného naplnění. Běda však, dosáhne-li svého. Poměr pána a sluhy nemůže být oboustranný. Milující otrok ustanoví otrokáře a je pouhou otázkou času, kdy rány bičem začnou pálit. Pocit osamělosti je důsledek vnitřní rozkolísanosti a sklíčenosti.

Pro svobodného člověka není problém získat si přízeň lidí, protože ji nutně nepotřebuje a umí být tolerantní. Pouze nezávislý člověk může získat opravdové přátelství. Existenční bída vede člověka ke krádežím a násilí, stejně je tomu i s bídou duševní. Nesvobodný člověk zraje k nenávisti toho, komu náleží jeho sebevědomí a vůle. A právě nevyhnutelná potřeba druhého mění sounáležitost v náležení, lásku v nenávist. Nežádej, pouze nabízej. Nikdy se však nevnucuj. Ten, kdo má čím oplatit, přijme bez váhání. Přemlouvat či dobývat se nechá pouze sobec, ješita nebo hloupá žena.

Při pohledu na mého přítele přemítajícího nad šálkem kávy jsem se hluboce mýlil v domněnce, že je osamělý. Jeho nepřítomná póza byla odrazem hlubokého soustředění, jímž byl nablízku více lidem než kdokoliv z nás. Kdosi se o něm vyjádřil, že je to člověk bez citu. Musím ho opravit. Můj přítel je člověk, který nezná pouze pocit sebelítosti. Nemá k němu totiž žádný důvod. Necítí proto ani potřebu litovat druhé. Vyslechl jsem jednou rozhovor, který vedl s mladou dívkou, mimochodem velice krásnou. Stěžovala si na hrubost svých milenců, od kterých musela vždycky utéci:

    „Muži dokáží být ve svém majetnictví úplně nesnesitelní. Zpočátku slibují hory doly, jen jim je ale žena po vůli, nejraději by si ji zasadili do květináče a pěstovali jenom pro vlastní potěšení a potřebu. Stačí projevit trochu vlastní vůle a nezávislosti a hned vás týrají žárlivostí, že z toho jde až hrůza. Mám z toho všeho zoufalý pocit.“

   „Promiň, položím ti jednu otázku,“ řekl můj přítel. „Pokusila jsi se někdy nabídnout přátelství muži, který o tebe nezačal usilovat?“

   „No dovol, jsem přece žena. To už jste tak domýšliví, že chcete, aby se vám ženy samy nabízely?“

   „Moje drahá, mluvil jsem o nabídce přátelství, jakou vysloví člověk člověku. Tady snad pohlaví nerozhoduje.“

   „Nebuď naivní, stačí, abych se na muže podívala, a už mě v duchu vidí svlečenou v posteli.“

   „Inu, proč vidět zlo tam, kde druzí spatřují tvé přednosti. Položím ti ještě jednu otázku. Vzpomínáš si, kdy jsi byla naposledy sama bez muže?“

   „Není to tak dávno...“

   „A bylo to někdy déle než pár týdnů?“

   „Ne, asi jsem tvor společenský, bojím se samoty.“

   „Má drahá, muž je ti prostředkem úniku sama před sebou a potvrzením tvého pocitu váhy a důležitosti. Nevíš, co to je přátelství, nabízíš své tělo a žádáš za ně životní naplnění a existenční jistoty, jako kdyby šlo o směnitelné hodnoty. Nikdy však nedaruješ lásku. Proto vždy budeš pouze předmětem kořistnických útoků, v nejlepším případě žádostivého obdivu, o který ses ničím nezasloužila.“

   „Jsi bezcitný a neomalený.“

   „Nemyslím, pouze se snažím odhalit pravou podstatu tvého problému. Líbíš se mi a rád bych k tobě našel cestu, pokud sama budeš chtít.“

   „To má být vyzvání k tanci?“

   „Proč ne, pokud nám to přinese radost?“

   „Ne, nevidím důvodu, proč bys měl se mnou ztrácet čas. Nezdá se, že bys někoho potřeboval.“

Na to se můj přítel usmál a popřál dívce větší přízeň vrtkavé štěstěny. Pouze já jsem postřehl v jeho očích neznatelný odstín smutku.

Jindy jsem byl přítomen chvíle, kdy se můj přítel snažil utěšit naříkajícího manžela, jehož žena utrpěla těžký úraz, který ji poznamenal na celý život. „Můj milý,“ promluvil k němu, „potkala vás velmi nešťastná příhoda. Vyplačte se ze svého zklamání, ale nezapomeňte, že lidské zdraví je cenný ale křehký dar. Ztráta zdraví stejně jako smrt jsou přirozené projevy života tak, jako narození dítěte či krása mladé ženy. Smutek střídá radost, smysl našeho života však zůstává stále stejný.“

   „Je mi jí hrozně líto. Smyslem mého života byla ona,“ odpověděl manžel s rukama v dlaních.

   „Teď jste řekl dvě věty, jejichž obsah si odporuje. Pláčete nad neštěstím své ženy, jako byste jí tím dělal službu. Vkládáte smysl svého života do jejích rukou, jako by váš život sám o sobě neměl žádnou cenu. Jaký význam máte vy pro ni? Byl jste také vy jejím smyslem života, který svým úrazem ztratila? Jaký měl potom smysl život vás obou?“

   „O čem to tady, prosím vás, mluvíte? Pochopil jste vůbec, že se má žena stala mrzákem na doživotí?“

   „Chápu, přibyly vám potíže a starosti...“

   „Jste bezcitný cynik!“

   „Promiňte, chtěl jsem vám jenom pomoci. Chtěl jsem vám naznačit, abyste se střízlivě zamyslel nad novou situací a ujasnil si, jaký skutečný význam pro vás vaše žena měla a jakou funkci může váš vztah bez útrpnosti a přetvářky nadále plnit. Nic jiného nemá význam, tím méně planý soucit.“

   „Děkuji pěkně, o takové moudré rady jsem se vás neprosil.“

Na to můj přítel pokrčil rameny a věnoval se dál knize, kterou začal číst před tím, než se dal se zoufalým mužem do hovoru. Později mi řekl:

   „Největší ironií našeho života je, že se nikdy nedozvíme pravdu o našich bližních, protože většinou dokážeme porozumět pouze tomu, čemu jsme ochotni naslouchat.“

Můj přítel přestal být jedním z mnoha, protože se ustanovil na holé podstatě věcí. Ztratil tím většinu lidských vlastností. Získal nezávislost a vyrovnanost. Nikoho nepodezírá ani neobviňuje, protože od každého očekává pouze to, co je ochoten dát. Je sám sebou, netouží si tudíž přivlastnit další díl světa proto, aby se stal někým.

Často jsem byl svědkem toho, jak se lidé utíkali do skupin, kde vykřikovali tatáž slova bez obsahu. Hnal je pocit prázdnoty a osamění. Svěřil jsem se mému příteli, který odpověděl: Lidé ztrácejí schopnost cítit, co je v životě podstatné. Řekl jsem záměrně cítit, protože náplň života nevnímáme pouze rozumem. Žijeme v době, kdy se naše vědomí důležitosti ztrácí ve složité organizaci lidského společenství, v organizaci, která je prostému a ctižádostivému srdci cizí. Nedivme se, že se mnozí z nás stávají ve věcech pro ně nejdůležitějších nástrojem moci, o které prakticky nemají ani ponětí. Výsledkem je pasivní vzdor, otravné zaměstnání, nuda a strach ze samoty. Ve svobodném světě se s nikým předem nepočítá, proto je tolik lidí ochotno prodat vlastní duši agitaci, proto jsme se nakonec všichni stali obětí jedné ideologie, zjednodušeného dogmatu o společenské existenci a společné cestě k blahobytu.

Víra ve vlastní rozum a ve vlastní cestu poznání pravdy o životě činí mého přítele nezranitelným a nesnesitelným pro mnoho lidí. Kdosi o něm prohlásil, že je domýšlivý a povýšený. Můj přítel se ho zeptal:

   „Můžete mi, vážený pane, uvést alespoň jeden příklad, kdy jsem se choval domýšlivě nebo jednal povýšeně? Rád si vezmu oprávněnou kritiku k srdci.“

   „Když vám člověk něco vykládá, tváříte se, jako byste spolknul všechnu moudrost světa,“ řekl dotyčný.

   „Ach, promiňte, příště, až budete chtít se mnou hovořit, přineste s sebou masku obecního blba, rád si ji před vámi nasadím.“

   „Vidíte sám, na všechno máte hned odpověď.“

   „Toužíte-li pouze po monologu, budu napříště mlčet. Pro můj vlastní přínos z rozhovoru stačí, abych naslouchal.“

   „To není třeba, jen své výroky nemusíte přednášet s takovou jistotou. Jste příliš neomylný ve svých pravdách.“

   „Vážený pane, snad nechcete, abych vám říkal názory, o kterých nejsem přesvědčen? Pokud chcete slyšet povídačky, měl jste mě na to upozornit.“

Lidé neradi slyší kritiku a ze všeho nejvíc touží po uznání, řekl jsem svému příteli. Nebylo by někdy lépe dát jim raději za pravdu a získat si tak jejich náklonnost?

Pokud budu od někoho žádat, aby mi vyčistil ucpaný odpad, nebo aby si ode mne koupil obraz, na který se již nemohu dívat, rád tak učiním, dostalo se mi odpovědi. Nikdy však nebudu přikyvovat člověku, kterého považuji za svého přítele, přestože vůči němu nebudu šetřit obdivem, jakého si můj přítel zaslouží. Trpí-li někdo nedostatkem sebedůvěry, budu mu chvalořečit, abych mu pomohl. Chybí-li však někomu sebeúcta, nebudu předstírat slabomyslnost jenom proto, abych se mu zalíbil. Naproti tomu nebudu vyvracet životní filosofii tažnému psu, který je přesvědčen, že zadek před ním je stejně dobrý k zakousnutí, jako ten jeho.

Můj přítel je člověk, který se zodpovídá pouze vlastnímu svědomí, a jediným zdrojem skutečného naplnění je mu poznání. Na své cestě nevyžaduje oporu, protože zná své možnosti. Jednou jsem před ním namítl, že jsem potkal mnoho lidí, kteří prohlašovali: Já mám své svědomí čisté. Přesto se neštítili nepravostí, ke kterým, jak sami tvrdili, byli dohnáni okolnostmi.

Teď se musím přiznat, řekl můj přítel, že přesně nevím, kam svou připomínkou míříš. Svědomí je měřítkem dobra a zla pro toho, kdo je schopen samostatně myslet. Člověk, který měří vlastní hodnotu čekáním na předhozenou kost, není připraven ptát se sám sebe na odpovědnost za vlastní činy. Stejně tak neznám vepře, který by se nevrhl do koryta naplněného páchnoucími zbytky a chrochtal přitom protesty na úroveň své stravy s argumentem, že čistá krmě prospěje kvalitě masa z jeho porážky.

Nikdy se neodvolávej na svědomí člověka, který ztratil důstojnost. Být sám sebou znamená vědět a věřit vlastním schopnostem. Své možnosti nikdy nehledej tam, kde končí možnosti druhých. Znamenalo by to, že jsi nepochopil základní princip lidské existence a pouštíš se do války s vlastním zázemím. Jediný zápas, který je oprávněný, je zápas člověka o zachování druhu a jeho souladu s přírodou. A to je také zároveň první a poslední důvod ke kolektivní zodpovědnosti, protože v tomto zápase nemá sám jedinec šanci.

Ptal jsem se také mého přítele, zda přílišná snaha po nezávislosti nevede ke konečné zahleděnosti sama do sebe, zda upřednostnění vlastního rozumu není ve vztahu k druhým prostým egoismem.

Usmál se a řekl: Mluvil jsi o rozumu a měl jsi jistě na mysli své vlastní já. Tisíce lidí si nechá od svých bližních hýčkat, laskat a konejšit své vlastní já a mluví při tom o družnosti, nezištnosti a lidské otevřenosti. Mé já nežádá uznání a účast druhých, aby si potvrdilo svou důležitost a hodnotu. Pro ně nemají podobné pojmy obsah, jsou-li absolutní poznání a absolutní pravda v nekonečnu. Ten, kdo mi pomůže najít odpověď na jedinou otázku, která stojí v nepřehledné řadě nejasností před mým rozumem, tomu budu blahořečit jako svému příteli, protože mi umožnil učinit nečekaný krok vpřed na mé cestě životem, po které musím kráčet já sám do vyčerpání vlastních sil, neboť jsem se tak ve vlastním zájmu rozhodl, a nikomu do toho nic není, ledaže by se chtěl z mých kroků poučit tak, jako se já rád poučím z jeho.

Jsem-li nezávislý, pak tedy především proto, že svým jednáním a činností neplodím balast, který by po mně museli druzí odklízet, abych se v něm sám neutopil. A je lhostejné, zda ten svinčík a odpad mého všudypřítomného já odklidí s láskou a s pocitem starostlivé péče o svého soukmenovce či s odporem.  Jsem-li zahleděn do sebe, pak jen proto, abych dokázal říci, kdo jsem a čím mohu být druhému užitečný.

Jsem-li egoista, pak nechť ke mně přistoupí všichni mně podobní, spolu se pak poradíme, jak si osvojit vesmír a společně opustit tuto planetu.