Incident

Anotace: Dnes bylo hnusu dost...

Po jistém incidentu poslal stát Podezřelého, který
byl poněkud nevýrazným, průměrně vysokým, štíhlým
mladíkem s poměrně vyzáblými, drobnými, klidně
vypadajícími rysy ve tváři, v níž mimo jiné byly
zasazeny laskavě hnědé, hřejivě přesvědčivé oči na
psychiatrické vyšetření do tamější nemocnice. Jednalo se
o poněkud zanedbanou budovu, jejíž stěny pozřely více
odpornosti než kdejaký narkoman. Lékaři působili právě
tak jako osoby, jež se bez dávky hnusu nemohou zapojit
do běžného života lidí.

„Povězte, pane Podezřelý… Zabil jste ho?“
zeptal se lékař. ,,A koho přesně máte na mysli?“
odpověděl Podezřelý. „No…Hermana Peška přeci“
odpověděl terapeut. Podezřelý vskutku otráven
skutečností, že musí trávit čas na tomto vyšetření pouze
hodil hlavou a povzdechl. ,,Rozumím…“ kývl doktor.
,,Jistěže zabil… A rád; nenáviděl jsem ho, dokonce i teď
ho nenávidím, a to už díky bohu chcípl“ usmál se
Podezřelý s domněním, že tato odpověď lékaři stačila.
,, A řeknete mi tedy jak jste ho zabil?“ naléhal lékař
s nadhledem, ale s poněkud nevěřícím výrazem. ,,Tak
dobrá tedy. Když jinak nedáte pane doktore…“ narovnal
se Podezřelý. „Poslal jsem mu přesně týden předtím, než
jsem ho sprovodil dopis; uvnitř stály všelijaký žvásty o
tom, jak ho moc prosím, aby přijel a aby dorazil co
nejdříve, protože mi moc chybí, taky to že už se na něj
nezlobím; inu za týden tedy přijel, pozval jsem ho k sobě
do bytu, zde jsme spolu strávili nějaký čas, hovořili, pili
víno, později i jiný alkohol. Snažil jsem se mu nalévat
více než sám sobě, proto aby byl bezvládně opilý.
V moment, co se mne už takřka na mol pokusil políbit,
tak jsem mu chrstnul kyselinu do obličeje. Pomalu jsem
sledoval, jak mu ta látka leptá oči. Sledoval jsem, jak
pomalu slepne.“ pousmál se Pachatel nad vzpomínkou.
„To, ale přeci nemůže člověka usmrtit, tak aby dle spisu
měl díru v oblasti hlavy“ Pochyboval lékař nad
výpovědí. „Já vím… Já vím… Inu proto jsem ho začal
bít; bil jsem ho silně; bil jsem ho co nejtvrději; bil jsem
ho vším, jež bylo i nebylo zrovna po ruce; pěstmi,
knihou, talířem, či sklenicí na víno“ odvětil Podezřelý
pyšně. ‚,Měl sílu, dokonce se bránil, nebo se o to aspoň
pokoušel, ale v moment, kdy mu můj psací stroj rozrazil
lebku, a já viděl časti lebeční kosti smíchaných s krví a
mozkomíšním mokem na svých rukou, tak jsme oba
pochopili, že už nebude třeba se bránit. Pochopili jsme
totiž, že už je nejspíš konec.“

„A to nemáte žádné výčitky svědomí? Nic, co by
ve vás, jakkoliv hrklo? Žádné nutkání se pozastavit nad
vaším činem?“ tázal se doktor sepisuje body z výpovědi
Podezřelého. ,, Proč by? Udělal jsem vše, co bylo třeba.
Vše oč si to prase říkalo. Vše, co dobro chtělo abych
udělal“ naježil se Podezřelý, avšak stále se snažil
zachovat si chladně klidnou tvář. Poté se v ordinaci
rozhostilo ticho. Nikoliv běžné ticho, jež je typické pro
město v nočních hodinách, nebo čekárnu pro pacienty,
nýbrž ticho dosti nepříjemné. To ticho, které se vznáší ve
vzduchu místnosti a sžírá vše v ní. To ticho, jež se objeví
jedině v ojedinělých situacích. Ticho vyvolalo
v doktorovi pocit nejistoty. Měl totiž z Podezřelého
popichující a dosti zvláštní pocit. Za svoji kariéru lékaře
se setkal s mnohými, jenž byli zodpovědní za lidský či
zvířecí život. Taktéž se setkal s lidmi, jež v jeho ordinaci
byli za sexuální napadení. I kanibalové – mající mezi
zuby zbytky svých obětí – pro něj nebyli tak nevšední
jako právě pan Podezřelý. Doktor polkl na prázdno a
povídá: ,,Co vás vlastně motivovalo k tomu Peška
zabít?“. ,,To je prosté… Ten hajzl mi prostě a jednoduše
byl nevěrný. Obcoval s kde kým; nejlepší bylo, že to
všichni věděli, dokonce i on věděl, že to všichni ví.
Věděl, že si ze mě každý akorát utahuje. Každý si o mně
šeptal jako o paroháči, nebo ubožákovi, co akorát nechce
být sám, a proto trpí Hermanovo chování. Ale pak vždy
přišel a tvrdil mi, jak už to nikdy neudělá. Omlouval se,
žadonil o odpuštění. Já byl vždy rozhodnut, že už mu
nikdy neodpustím, že už je všemu konec, cítil jsem, jak
už jsem se přes kapitolu života s ním přenesl, ale trvalo
to celé maximálně pár hodin. A když takhle jednou spal
s jedním chlapem přímo u nás doma, tak se ve mně něco
prostě zlomilo; napsal jsem mu tedy ten dopis a čekal až
zase přileze; očekával jsem ho s otevřenou náručí;
očekával jsem ho s psacím strojem a kyselinou za mými
zády.“

Doktor nemohl uvěřit; nemohl uvěřit tomu, co lidi
dokáží udělat jen pro pomyslnou lásku, či pro svoji
pověst; nemohl uvěřit ani tomu, jak je Podezřelý stále
chladný, i když podnět pro jeho čin byl neuvěřitelně
absurdní

,,Omluvte mne prosím na vteřinu“ kývl nervózně
lékař zcela zaražen tím, co skrývají hřejivé oči položené
ve tváři s drobnými a klidnými rysy Podezřelého, do
nichž nevěřícně a poněkud zmateně hleděl. S rozpačitými
myšlenkami, v nichž se protínaly otázky pojednávající o
tom, jak může někdo, tak nevýrazný a na pohled klidný
být schopen takového činu; jak může být stále, tak ledově
klidný; jak je možné, že ho stále nemohu, nijak
diagnostikovat si lékař odešel pro sklenici studené vody,
která by snad mohla zahnat pocit nevšední nervozity.

,,Takže jste ho zabil, protože jste ho miloval, nebo
kvůli tomu, že ohrozil vaši pověst?“ dotázal se doktor
přímočaře. Podezřelého tato otázka zarazila. Z výrazu
v jeho tváři by se dalo jednoznačně říci, že nezná
odpověď na tuto otázku.
,, Pokud nechcete odpovídat, můžeme tuto otázku odložit
na později.“ dodal lékař. Načež se Podezřelý zvedl, podal
lékaři ruku se slovy „Děkuji doktore,“ třásl rukou stále
silněji a upřeně hledíc na oči lékaře „že jste si mne
vyslechl.“ Doktor byl situací zmatený. Neznal tento
případ chování ve své ordinaci a ani mimo ni. Poté co
Podezřelý dotřásl lékařovou rukou, tak si pouze hlasitě a
s lehkým úsměvem oddechl; dále směroval své kroky ke
dveřím ven z ordinace. ,, Pane Podezřelý… Vy, ale přece
nemůžete jen tak odejít. Totiž jsem si zcela jist, že na vás
čekají členové policejního sboru, kteří pokud porušíte
jakákoliv z jejich nařízení, tak jsou připraveni vás
zneškodnit.“ poznamenal poněkud bezradně lékař. ,,Tak
ať čekají…“ pousmál se Podezřelý nad pro něho směšnou
poznámkou, načež tiše zmizel za dveřním rámem
ordinace položené kdesi v zanedbané budově.

Terapeut pozoroval spousty procházejících lidí za
nedovřenými dveřmi ordinace. Nesledoval pacienty a
zaměstnance pyšnící se dávkou hnusu v duši. Nýbrž
pozoroval lidi, jež mohou, ale nemusí být stejní jako ten
co právě zmizel z ordinace. Sám sebe se doptával, zda
jsou tito lidé opravdu nemocní a potřebují okamžitou
pomoc – ať už tu jeho nebo úplně jinou – či jsou pouze
nevyslyšeni a dopomáhají si hrůznými činy, které vedou
až do lékařovi ordinace jen proto aby někdo zaslechl
jejich beznadějné volání. Možná nejsou ani nemocní a
ani nevyslyšení, nýbrž jsou chladnokrevnými vrahy
nastolující chaos, s utrpením a bolestí. Nebo lidi, jenž
tento chaos mění ve své osobní ukájení, protože jim už se
nedá, jakkoliv pomoci. Škoda, že se nikdy nedozvím,
který z těchto lidí by byl ten, který zabil Peška ten, co
právě odešel; byl to… vskutku zajímavý případ…
Vskutku zajímavý člověk... Výjimečný a zajímavý
Podezřelý… Po chvilce rozjímaní nad případem a nad
pány vrahy, kteří nastolují bolest na tomto světě, či lidmi,
kterým již není možno jakkoliv pomoci usoudil lékař, že
bude lepší pro dnešek ordinaci zavřít. Usoudil totiž, že
dnes bylo hnusu dost