Dialog o hněvu

„Ááá!“ zakřičela Fosfora do nočního lesa.

„Ááá,“ zkusila to znovu, ale druhý pokus už nebyl tak přesvědčivý. Hněv bez odezvy začal být umenšován pocitem marnosti. A vlastní trapnosti.

Starý muž scénu pozoroval bez zvláštního zaujetí, jako abonent na divadle, který zná zápletku nazpaměť a hodnotí jen to které vystoupení.

„Pomohlo to?“ zeptal se s neskrývanou ironií.

Dívka se prudce otočila. Její vlasy měly barvu, jako obloha těsně před východem slunce a v jejích očích jako by hořel plamen – ale byl to jen odraz ohně, který si na mýtince rozdělali.

„Ne,“ přiznala. „Ani nemělo.“

„Tak proč se namáhat?“

Fosfora chvíli mlčela. „Vzpomněla jsem si na takovou písničku, zpíval ji jeden minstrel, byl plešatej skoro jako ty.“ Její tvář se na chvíli zjemnila radostí nad povedenou zlomyslností, ale pak zas zvážněla. „Měli bychom řvát vzteky, nebo aspoň chřestit řetězy. Jestli se nezmůžem ani na to, tak je s náma ámen. Tak nějak to bylo. Lepšíma slovama.“

„Takže se vztekáš, aby s tebou nebyl ámen?“

„Vztekám se, protože musím. Je to moje podstata.“

Muž nic nenamítl.

 

„Nekřičela bych, kdybych mohla něco dělat, kdybych…“ dívka začala chodit tam a zpět a s velkou námahou přenášela pocity do slov. „Nemůžu žít s tím, že je svět nespravedlivý,“ vyšlo z ní nakonec, a zněla teď víc unaveně než naštvaně.

„Nemůžeš ale žít nijak jinak. Spravedlnost neexistuje. To už jsme přece probírali mnohokrát.“

„Existuje. V mojí hlavě. Znám míru, a tak můžu měřit.“

„Tomu říkám sebevědomí, mladá dámo.“

Ošila se. „Víš, že tak to nemyslím. Nevím, co je správné, ale sakra vím, co je nesprávné.“ Zase se dostávala do ráže. „Jeden nacamranej ožrala kdysi řekl: Každý dobro je sračka. Napadne tě bezvadná myšlenka, nejprve o ní přesvědčíš sám sebe, potom dav a nakonec nezbude než přibít na kříž všechny, co stojí tvé bezvadné myšlence v cestě. Ty víš, kdo je autorem citátu.“

„Řekl jsem to já,“ přikývl muž.

„A řekl jsi to dobře. Bylo to pro mě jako osvícení. Jenže od tý doby jsem jako vyhnanec. Lidi mluví o bezvadných myšlenkách, ale já za vším vidím hřebíky a kříže. Jsem oheň. Mým prokletím je všechno spálit a nic nevybudovat.“

Starý muž ani nyní nic nenamítl.

 

„Jak ale potom žít mezi lidmi,“ zastavila se Fosfora na chvíli, „když jsem jenom poslem špatných zpráv? Mám pocit, že i kdybych snad chtěla zachránit tonoucího, tak ho ještě rychlejc potopím. Jako bych za všech okolností směřovala jen dolů, do propasti…“ zahleděla se do ohně.

„A co je ti po lidech? Vždyť je nesnášíš – tvoje slova.“

„Nesnáším je pro ten rozpor – čím by mohli být a nejsou. Člověk by mohl být…“ rozhodila paže, pak je nechala klesnout. „Mohl by být skvělý. A místo toho je malý, malicherný a většinu svého bytí věnuje buď budování velkolepé iluze, na jejímž konci jsou kříže a hromady těl, anebo nenápadnému škození po straně, jako myš, která krade zrní a celý život stráví ve strachu z kocoura. Chtěla bych umět člověka osvobodit z otroctví, do kterého se sám poutá, ale vím, že se mi to nikdy nepodaří, a proto jsem naštvaná – na člověka i na sebe.“

„Marníš svůj čas marným bojem proti marnosti,“ shrnul to muž.

Dívka se na něj podívala úkosem, ale nic nenamítla.

 

Fosfora si sedla do trávy naproti starému muži. Vysvětlit své pohnutky bylo lepší než křičet, i když věděla, že tahle úleva nikdy nevydrží dlouho.

„Chtěla bych to umět brát s takovým klidem jako ty.“

„Jednou budeš.“

„To si teda nemyslím.“

„Jak byla ta písnička, kterou jsi zmiňovala? Co myslíš, kdo se zlomí jako první – věznitel, nebo vězeň v řetězech?“

„Sókrate, ty jsi fakt vůl.“

Sókratés se usmál. „To je jedna z mála věcí, kterými jsem si jistý.“