Plamen života-Hledání klíče díl druhý

Anotace: Naši hrdinové došli při hledání klíče až k Dunaji

Hledání klíče

Celou noc mi hlavou proudil , ne tok, ale veletok myšlenek.
Ptal jsem se sám sebe, co vlastně vím o doktorce Věře a jestli nejsem obětí její manipulace. Přemýšlel jsem o hoře Bořeň, kostele v Panenském Týnci i o Budyni a do hlavy se mi tlačil název severočeský trojúhelník.
Abych tuto myšlenku potlačil, říkal jsem si v duchu, že Jindřichův Hradec leží daleko a nemá s výše uvedenými místy nic společného. A tak, když jsme se ráno sešli v naší provázkové terapii, byl jsem částečně připraven.
Rozhodl jsem se převzít iniciativu.
Náš rozhovor jsem zahájil otázkou:,,Ty mi tedy tvrdíš, že Čechy jsou sídlem absolutního zla, které nese jméno Gechor nebo Gehorus?“
Odpověděla velice rychle.
Bylo znát, že je na tuto otázku dobře připravena: „Já Ti nic netvrdím. To co tady předkládám jsou fakta, na která si z části můžeš i sáhnout. Ale můžu Tě uklidnit.Gechorusovu stopu můžeš najít nejenom v Čechách, ale po celém světě.Já sama byla z počátku taky přesvědčena o „České cestě“, ale odkaz na pohromu roku 1075 v Malen mne donutila podívat se za hranice“.
Nevydržel jsem napětí a skočil jí do řeči. „No a co jsi zjistila“?
Ani se nerozzlobila a přešla ke svému přednáškovému stylu mluvy: ,,Jestli Tě to opravdu zajímá, tak Ti to povím. Hned na okraj je třeba říci, že při pátrání po Gechorusovi člověk narazí na zvláštní problém. Je naprosto zřejmé, že se lidé báli jeho jméno napsat. Nikde v Čechách jsem jeho jméno nenašla přímo napsané. V Jindřichově Hradci byl nápis vytvořen ze čtverců, v Panenském Týnci ho tvořil řetězec kamenů a na Budyni byl tvořen tmavšími kameny ve světlé zdi. Spojení s Kelty a horou Bořeň tvoří pouze podoba tváře na skále. Z hlediska historika je asi nejlepším zdrojem Budyně, ale chybí mi písemné doklady, které jsem pouze viděla u neznámého muže. Začala jsem hledat v kronikách a sbírkách pověstí, které jsou volně dosažitelné. Asi Tě nepřekvapí , že celá česká země je úplně přeplněna čertovými kameny, mlýny, skalami, údolími a nesčetnými jinými útvary. Tady je třeba položit otázku, zda tyto názvy mohou mít reálný podklad. Lidé od pradávna měli strach před tajemnem a vším neznámým. To čemu nerozuměli, se snažili dát do logického děje a sledu pomocí nadpřirozených sil. Z toho vyplývá, že určitý reálný podklad není v žádném případě vyloučen. Velmi pečlivě jsem prohlédla hrad Pecka, o kterém se tvrdí, že je branou pekel, ale po Gechorusovi jsem nenašla žádnou stopu. Vzhledem k přestavbě ve dvacátém století se ani není čemu divit. Další pátrání jsem přenesla do střední Evropy a snažila se studiem starých listin a tisků pokročit dále. Začala jsem tak, že jsem vytvořila kružnici, jejímž středem byla hora Bořeň a poloměrem vzdálenost Bořně a kostela sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Když jsem kruh opsala zjistila, že zahrnuje území Čech, Polska a Německa v dnešní podobě hranic. Kdybychom šli zpět, zjistíme, že se jednalo o keltské území, později germánské a teprve příchod Slovanů toto jednolité území rozdělil mezi Germány a Slovany. Národnostní profil území byl ukončen po II.světové válce připojením Slezska k Polsku. Na první pohled mne zaujalo, že na kružnici leží i město Regensburg v Německu . Po zakreslení čar spojující horu Bořeň, chrám sv. Jana Křtitele a dóm v Regensburgu vznikl prakticky dokonalý rovnoramenný trojúhelník. Po Severočeském trojúhelníku na mne z mapy koukal trojúhelník středoevropský. Řešila jsem základní otázku jestli je to jenom náhoda nebo jestli lze v Regenburgu najít Gechorusovu stopu.“
Zde na okamžik přerušila svůj monolog a pohlédla mi přímo do očí. Pak pokračovala:,, To, že Regensburg česky Řezno je starobylým sídlem, je všeobecně známo. Méně se ví o jeho spojení s Českým územím. V době před založením pražského biskupství byla církev v Čechách řízena biskupem Regensburským. Právě tady jsem našla druhý ze třech klíčů. První klíč byl Bořeň, druhý Regensburg a třetím zatím neznámý se v tuto chvíli ještě ukrýval v temnotách. S pomocí tohoto klíče jsem si mohla útržky, kterými jsem disponovala složit do obrazu s jasnými konturami.“
Nadechla se a její hlas nabral na důležitosti:,, Právě v Regenzburku jsem také poprvé našla Gechorusovo jméno napsané lidskou rukou. Ale od začátku. Řezno je nádherné město se starobylou katedrálou a gotickým městským jádrem. U biskupského domu se rozkládá gotický palác biskupství, který stojí na mnohem starších základech. To samé je možné říci i o hlavním kostele, jehož původní stáří je velmi těžké určit. Pro další vyprávění je třeba říci, že tuto oblast u řeky Dunaje si oblíbili už staří Keltové a měli zde dle jasných důkazů své sídliště a kultovní centrum.“
Tady mi to nedalo a skočil jsem jí do řeči otázkou: ,,Ale jak si začala s pátráním?“
Přikývla a pokračovala:,,Za počátek pátrání jsem zvolila dóm. Sedla si v hlavní kostelní lodi a přemýšlela, co vlastně hledám. Bylo pozdě odpoledne a podzimní slunce svítilo dovnitř pouze tlumeně přes barevná skla vitráží v okně. Najednou na pouhý okamžik zasvítilo slunce jasným paprskem do postranní chrámové lodi. Vůbec jsem nechápala, jak mohlo slunce na tak krátký okamžik vystřelit paprsek na jedno konkrétní místo. Šla jsem se podívat kam paprsek dopadl.Jak už to bývá v postranních lodích byly náhrobky slavných nebo alespoň bohatých lidí z města. Byl tady i náhrobek patricije. Tady je přesný náčrt náhrobního kamene.“
Rozložila na stůl velmi podrobný nákres a položila mi otázku:,, Nevidíš nic neobvyklého?“
Pořádně jsem se podíval, ale nic mne nezaujalo. Na náčrtku byl muž středního věku, pod ním asi latinský nápis u runy života byl rok1614 u runy smrti 1656. Z toho jsem usoudil, že muž zemřel ve věku čtyřiceti dvou let.
Poněkud neochotně jsem odpověděl.:,,Nic mne nenapadá.“
Bylo poznat, že ji moje reakce nepřekvapila a pokračovala.: „Já jsem si při první prohlídce také ničeho nevšimla, ale pořídila jsem si přesný nákres a vzala si ho sebou. Nejdříve jsem se pokoušela zjistit něco o samotném muži. Našla jsem několik zmínek o jeho rodu, ale ne o konkrétní osobě. Dále jsem pátrala, co se vlastně dělo v roce jeho skonu. Tady jsem byla úspěšnější. Roku 1656 vypukla ve městě hrůzná epidemie, která zdecimovala většinu obyvatel. Jak jsem zjistila, z náhrobku, musel být nebožtík jednou z prvních obětí epidemie. Dobové prameny uvádí, jako příčinu nákazy mor, ale pod tímto označením se skrývá celá řada různých nakažlivých chorob. Dále je známo, že nemoci souhrnně označovány jako mor, byly chápány jako boží trest a označovány jako černá smrt. Z toho co jsem teď řekla vyplývalo, že náhrobek z dómu patřil muži nepříliš bohatému, z průměrného rodu, který ani neměl svůj zápis v kronice města a zemřel jako jedna z prvních ne-li úplně první oběť epidemie neznámé choroby. To byla fakta, ale z těchto poznatků se přímo nabízela jediná, ale zásadní otázka.“
Dramatickou pauzou zvýšila mojí zvědavost a po chvíli pokračovala:,,Proč byl tento průměrný občan města pochován na tak výsadním místě v chrámu sídelního biskupa?“
Bylo jasné, že se jedná o řečnickou otázku a moje odpověď je nežádoucí.
Pokračovala ve výkladu:,, A teď se podívej ještě jednou na náčrt. Je tady jak jsi řekl latinský nápis jméno, dále krátký nic neříkající text, také v latině a datum skonu a narození s označeným runového znaku. A potom je tu postava spíš rytíř než měšťan ležící na márách držící meč, ale proč je tady ten meč Muž má navíc velmi zvláštní výraz, vůbec nevypadá jako umírající, který se smířil s bohem, ale vypadá spíš jako válečník, který jde na zteč.“
Najednou začala slova naléhavě odsekávat:,, A tady se podívej pozorně, do čepele meče je vytesán nápis“.
Velitelským hlasem mi poručila:,, Přečti ho!“
Nyní jsem se musel podívat velmi z blízka
Nápis na nákresu byl malý a těžko čitelný, ale číst se dal.
Četl jsem:,,SUMOHSUR OCHEG.“
Když jsem nápis přeslabikoval podíval jsem se na Věru.
Stále jsem nic nechápal a zeptal jsem se:,,Co to znamená, to je latina?“
Odpověděla: SUMOHRUS OCHEG nic neznamená ani v latině ani v žádném jiném jazyku, ale skus to přečíst pozpátku.“
Vzal jsem si náčrt a četl:,,GECHORUS HOMUS“.
Nemusela ani překládat. Bylo mi to jasné. Znamenalo to v doslovném překladu GECHORUSUV ČLOVĚK.
I když v místnosti bylo teplo, pojednou jsem cítil mrazivý dech po celém těle.
Mé vychování všechny dosavadní zkušenosti se bouřily, ale řetěz indicií, nyní už i hmatatelných faktů byl příliš přesvědčivý a dalo se s nimi velmi obtížně polemizovat. Kdybych se snažil sebevíc.
Chvíli jsme mlčeli a dívali se střídavě na sebe a náčrt náhrobku.
Ticho přerušila až Věra a pokračovala poněkud zastřeným hlasem ve výkladu.: ,,Nyní jsem měla jasnou stopu Gechoruse i v Regensburku. Tím se mi završil středoevropský trojúhelník. Ten nápis i vzhled nebožtíka z kamene dával odpověď i na otázku proč tak nevýznamný člověk byl pochován na tak dominantním místě. Je zřejmé, že obyvatelé města považovali černou smrt neboli mor za Gechorusovo dílo a první oběť neváhali označit jako rytíře smrti a gechorusova člověka. Jejich strach byl tak velký, že tomuto nositeli smrti vyhradili čestné místo v chrámu, ve snaze si ho naklonit a zastavit hrůzu velkého vymírání. Z pozdějších událostí jasně vysvítá, že to byla marná snaha, ale důležité není co bylo potom, ale to co se událo dříve. Z náhrobku můžeme jasně a nezvratně vyvodit, že obyvatelé Gechoruse znali a že ho považovali za nositele smrti.“
,,Ale co bylo dál,“ Tato nervózní otázka přerušila její dlouhé mlčení.
Mírným hlasem odvětila:,,Bylo třeba dál pátrat a vrátit se možná o několik set let zpátky. Teď jsem věděla, že jsem na správném místě, ale nevěděla jsem jak dál pokračovat. Vzhledem ke svému postavení historika jsem mohla požádat biskupství v Řezně o nahlédnutí do jeho archivů. Začala jsem hledat veškeré zmínky o tajemných jevech, spojovanými s ďáblem ke kterým ve městě došlo.Těch zmínek se nahromadilo velké množství za tak dlouhý čas je to vcelku pochopitelné bylo by dokonce zvláštní, kdyby tomu tak nebylo. Ale jedna zvláštnost mne zaujala. Místem s bezpečně nejvyšší koncentrací těchto jevů byl dům označovaný jako „Stará smolovna“. Snažila jsem se přesně vystopovat, kde by měla stát. Z dokladů se dalo zjistit, že stála někde mezi řekou a hlavním náměstím. Až do dnešních dnů zůstal tento prostor zastavěn středověkými domy a dalo se předpokládat že dům dosud stojí. Naopak bylo jisté, že se v domě nemohla nacházet smolovna v doslovném výkladu.Skutečná Smolovna musela dozajista stát mimo města v dosahu lesa jako zdroje dřeva.“
Poposedla na židli a pokračovala:,, Začala jsem řešit otázku, proč smolovna a proč stará. Co vlastně mohlo lidem ve městě připomínat výrobu smoly. Odpovědí je určitě více, ale nejpravděpodobnější se zdá, že by to mohl být buď zápach nebo hustý dým. Co asi mohlo tam zapáchat a dýmat ve městě. Možná kovárna nebo pekárna nebo i něco jiného. A co označení stará, když byla stará , musela být i nová, ale víc jich asi nebylo. Takže stará smolovna měla v celém městě pouze jednu jmenovkyni „novou smolovnu“ To ale padá jak kovárna tak pekárna tak i jakákoliv jiná běžná živnost, kterých muselo být ve městě daleko více. A pak mě to napadlo. Čeho se asi lidé báli, viděli v tom sílu zla, vycházet z toho dým a zápach. Jedinou správnou odpovědí je dílna alchymistů. Nyní jsem musela zjistit zda je tato hypotéza správná. V Regenburku stejně jako v celé střední Evropě pracovali alchymisté to je neoddiskutovatelný fakt. Už jsme na jednoho narazili na Budyni a nyní jsme měli tu čest seznámit se s dalšími. Problém byl v tom, že Bavor Rodovský byl jasný od počátku. O jeho bavorském kolegovi jsme nevěděli prakticky nic.“
Aby mi usnadnila orientaci uspořádala známá fakta:,, Na začátku shrnu co bylo známo. Alchymista žil určitě před rokem 1656“.
Skočil jsem jí do řeči s otázkou.:,,A proč?“
Bylo vidět mírné rozčílení, ale odpověděla klidně:,,Jestli se lidé Gechoruse báli na základě velkého moru muselo to být před rokem smrti muže s náhrobkem v dómu.“
Pak pokračovala v sumarizaci faktů:,,Dále víme, že pracoval v domě zvaném „Stará smolovna!
A že tento dům leží v zóně zhruba o velikosti tří hektarů, mezi řekou Dunajem a hlavním náměstím.“ Podívala se do svých poznámek a řekla:,, Jak se vlastně dá takový dům najít. Nebo je lepší hledat nejdříve alchymistu a teprve potom jako obydlí. Rozhodla jsem se že začnu od člověka. Vrátila jsem se ke studiu podkladů a brzy narazila na zajímavý problém. Bylo jisté, že ve středověku ve městě pracovali dvě alchymistické dílny, jedna z nich na okraji města poblíž brány na západě. Dle mé hypotézy asi „nová smolovna“ a druhá v centru města mezi rynkem a řekou, dle mé teorie,,stará smolovna“. To bylo jasné v tom problém nebyl. Ten nastal v tom, že v každé z dílen pracovala řada alchymistů. Malá část z nich se dala vystopovat i po jménu, ale drtivá většina z nich už navždy zůstane anonymní. Ale hlavní zádrhel byl v lokalizaci dílny. Žádný pramen dílnu přesně nelokalizoval a dům nebyl ani popsán. Cesta od alchymistovi osoby k dílně přes archívy byla slepá. Šla jsem na tento problém z druhé strany. Bylo třeba hledat dílnu. První pokus vypadal tak, že můj den se skládal z chození středověkými uličkami. Při těchto cestách byl mým průvodcem papír s tužkou a mojí zábavou a činností bylo zakreslování jednotlivých domů, ulic a náměstíček do náčrtu podobného síťové mapě. Když mi bylo jasné, že nejsem schopná vytvořit detailní a přesný plán, vyrazila jsem druhou cestou. Na internetu byly k dispozici letecké snímky města po zvětšení a vytisknutí byl k dispozici potřebný detailní plán centra. To byl první krok. Dalším krokem byla prostá lokalizace jednotlivých staveb dle archívů. Nebylo těžké popsat školu, obecní šatlavu a několik dalších dominantních staveb. Touto lokalizací se povedlo vyloučit a popsat pouze pár domů, ale začátek to byl dobrý. Pak následovalo místní šetření v jednotlivých budovách.Ani mi nebylo přesně jasné po čem pátrám, tak byla jedinou možností vylučovací metoda. První jsem vyřadila domy v okolí fary, je jisté že ve středověku nebylo možné provozovat alchymistickou činnost pod dohledem faráře.“
Při poslední větě se lehce usmála a pak pokračovala:,, Dále nepřipadali v úvahu domy bez hlubokých sklepů, velkých černých kuchyní a mohutných komínů. Všechny tyto architektonické prvky jsou jasným dokladem činnosti alchymistů. Také jsem vyřadila domy, kde na první pohled, bylo jasné určení živnosti majitele. Pekař, kolář, kovář, bednář a další řemeslnící své obydlí přizpůsobovali svojí činnosti , takže se to dá poznat i po mnoha letech od ukončení jejich práce.
Po několika týdnech chození od dveří ke dveřím mi zbylo pouze šest domů, které mohli být ,,starou smolovnou“. Na detailní průzkum to byl moc velký počet. V duchu mi běžel před očima obraz středověkého ,,chemika“ co vlastně potřeboval ke svému dílu. Musel mít chemické načiní, křivule, hmoždíř, destilační kolonu a další vybavení, pak potřeboval oheň! To znamená dřevo, hodně dřeva, hodně suchého dřeva. Kam ho asi dá. Musí mít velkou kůlnu u domu. Z těch šesti kandidátů měli velký dřevník čtyři. Byl to úspěch , ale i čtyři bylo moc. Co tedy ještě musí mít. Ano je to jasné musí mít vodu, hodně vody, pořád k dispozici. Buď musí stát jeho dílna přímo u řeky nebo musí mít vlastní studnu. U řeky dům stát nemohl to by nemohl mít dost hluboké sklepení. Domy u řeky měli sklepy mělké a ještě navíc vlhké, to by pro středověkého vědce a chemika s fyzikem v jednom , bylo nepřijatelné. Po zvážení všech těchto faktů zbyli pouze dva domy bez jasného stavebního určení, s mohutným dřevníkem a studnou přímo v domě. Cítila jsem že starou smolnovnu lokalizuji co nevidět. Hned druhý den ráno mé kroky vedli k domu, který byl dle mé intuice méně pravděpodobný. Hned po průchodu do dvora mi bylo jasné , že zde to asi nebude. Dům byl na dobu svého vzniku příliš světlý a vzdušný , spíš mi připadal jako sídlo lékaře než alchymisty. Jen jsem ho prošla a šla do druhého.“
Opět dramatická pauza a já přímo vysel na jejích ústech. Nedala se pobízet a spustila:,, Tento dům mne zaujal, už svým pochmurným průčelím po průchodu do dvora mi padla do oka studna uprostřed prostranství a za ní dřevěný přístavek dřívější skladiště palivového dřeva. Vše ve mne křičelo: Tady je co hledáš.“
Nechal tuto větu vyset ve vzduchu , bylo cítit, že neví jak pokračovat.
Bylo poznat její rozrušení.
Pochopil jsem , že zde se její příběh blíží zlomu a ona sama ještě neví co mi chce vyjevit.