Plamen života-Templ božího srdce-díl pátý

Anotace: Jaké tajemství je ukryté v opuštěném stavení pod hrází ? Jak ho mohl Roland von Stoler přehlédnout ?

Templ božího srdce

Tady se její podivuhodné vyprávění změnilo v monolog Věry a podivného muže, který nosil starobylé jméno Johan Swarz.
Bylo mi jasné, že on o mé činnosti ví a jemu bylo jasné, že i já o něm vím svoje.
Po mírné úkloně, kterou doprovodil své jméno řekl.: ,,Mohu Vás pozvat dál? Zde v těchto zdech můžete najít část odpovědí na to co hledáte“.
Bez dlouhého rozvažování jsem vešla. Až když za námi zapadly vrata napadlo mne, zda to co dělám je rozumné.
Musela na mne být patrná úzkost a tak můj hostitel řekl.: ,,Na tomto místě se nemusíte vůbec bát. Já ani můj řád nejsme zločinci a síly, které by Vám ublížily se až sem nemůžou dostat. Toto je asi jediné místo světa, kam za Vámi Gechorus nemůže“.
Těchto pár slov pronesl tichým vyrovnaným hlasem, ale i tak mnou po vyslovení toho jména prošla vlna strachu.
Vedl mne chodbou do místnosti, která by se dala nazvat přijímacím pokojem. Usadil se k psacímu stolu a já se sedla do křesla naproti němu.
Chvíli mlčel asi se rozhodoval co říci. Přímo z něho čišelo jak ho mrzí, že mi otevřel.
Ale zdálo se, že tento pocit v sobě potlačil a promluvil: ,,Takže dovolte abych Vás ještě jednou uvítal v templu božího srdce.“
Bylo zřejmé, že ode mne v tuto chvíli nečeká žádnou odpověď, tak jsem mlčela.
Poposedl si na židli a pokračoval. „Než Vás vezmu přímo do templu musím Vám vysvětlit několik, pro Vás nejasných , věcí. Je mi jasné, že se o to co děláme zajímáte od chvíle co jste pátrala v biskupské knihovně v Regensburku. Potřebovali jsme poznat co zamýšlíte, a tak pro Vás nezůstala utajená „stará smolovna“. Podle Vašeho chování v ní se dalo poznat, že asi nebudete vyvolávač Gechoruse, ale přesto bylo po té noci, kterou jste v ní prožila nevyhnutelně nutné VIA GECHORUS uzavřít. Když se tato cesta otevřela Vám, bylo riziko, že by jí našli i jiní a tato brána začala být příliš nebezpečná. Víme přesně, kde , kdy a co jste dělala tady u nás v Bregenze. A bylo jen otázka času, kdy nás objevíte. Proto bylo nutné otevřít a promluvit , abyste nechtíc nenapáchala neodčinitelné škody.“
Konečně jsem se zmohla na otázku.: ,,Promiňte, ale vy pořád říkáte my víme. Mluvíte v množném čísle.Kolik Vás vlastně je?“
Otázka se mu asi moc nelíbila, ale odpověděl: ,,Je nás přesně tolik, kolik je potřeba. V templu i v domě uvidíte jen mne a dalšího vybraného muže jinak nepoznáte jiného člena řádu.“
V duchu jsem si řekla, že mi poskytl skutečně vyčerpávající odpověď.
Ale Johan Swarz pokračoval:,,Dovolte abych na úvod shrnul fakta. Část jich znáte ty se pokusím pouze shrnout. Víte, že Kristián z Carlsburgu přenechal mému předku Johanovi Swarzovi tajemství Šalamounova chrámu. Ten odnesl toto tajemství sem. Založil zde řád a ukryl ho uvnitř souběžně založeného kláštera. Zároveň se moji předci začali věnovat i těžbě soli a tak vedle kláštera vznikl i tento dům. Této dvojí činnosti se Swarzové věnovali po dobu sedmi století. Pro vnější svět těžili sůl a pro vnitřní svět byli ochránci tajemství Šalamounova chrámu. Co asi nevíte, ale možná tušíte: Kristián z Carlsburgu patřil k templářům a jeho důvěra k mým předkům zachránila tajemství Šalamounova chrámu a zabránila jeho zneužití silami zla.“
Nemohla jsem odolat, abych nepřerušila jeho vyprávění a zeptala se: ,,Co to je za tajemství?“
Moje otázka ho vůbec nevyrušila z rovnováhy a pokračoval.: ,,Myslím, že bude lepší chvíli počkat. Je lepší jednou vidět, než třikrát slyšet.“
Když mne usměrnil pokračoval: ,,S počátkem dvacátého věku se situace zhoršila, Gechorusova síla rostla a proto padlo rozhodnutí přistoupit k razantnímu kroku. Přestěhovat řád do tohoto domu a klášter nechal pouze jako kulisu. Jak byl moudrý se ukázalo po Anšlusu Rakouska Hitlerem.“
Podíval se mi přímo do očí a důrazným hlasem pokračoval:,, Je málo známé, že pro Hitlera pracovala celá armáda okultistů, kteří pomocí černé magie chtěli ovládnout svět. Když padlo slovo armáda, je třeba říci i jméno generála byl jím Rolans von Stoler. Ale, dokonce i on se bál vstoupit do kláštera. Přesvědčil říšského vedoucí SS Himlera o nutnosti pochovat templ božího srdce jednou provždy. Himler dodal otroky jinak řečeno vězně z koncentračního tábora Dachau u Mnichova a za pouhých osmnáct měsíců postavil přímo, kde stál klášter betonový monolit. To asi nevíte, ale hráz přehrady je tak mohutná a pevná , že by udržela i Rýn , tak moc se von Stoler bál, moci našeho řádu. Válku jsme přežili v novém templu, ale její konec nebyl pro nás koncem boje. Řád se důsledně ukrývá před slídivými zraky pro svět je uchopitelná pouze nadace, která nám zajišťuje kontakt s vnějším světem.“
Pohodlně se opřel a mírným hlasem dodal:,, Ještě Vám musím podat jedno vysvětlení. Současně s přestěhováním sídla řádu došlo i k úpravě jeho jména.Z řádu okultních studií na řád vědeckých studií což podle nás lépe odpovídalo duchu moderní doby.“
Bylo poznat , že domluvil a já mohla položit alespoň jednu doplňující otázku: ,,Pane Swarzi jak mohli Váši předchůdci přestěhovat starobylý řád, který chrání jak říkáte velké tajemství do tohoto nezlobte se,že to tak řeknu malého stavení.“
Čekala jsem pohoršení, ale zahlédla jenom lehký úsměšek.
Poté řekl: ,,Myslíte, že je templ malý pojďte za mnou.“
Vstal od stolu a já ho následovala. Ze stojanu u dveří vzal dvě pochodně a zapálil je u krbu.
Teprve teď mi došlo, že v místnosti není elektrický proud. Když pochodně vzplály byla vidět celá místnost. Mimo dveří, kterými se dalo dostat ven, vedli do místnosti ještě dvoje dveře. Jedny byly pootevřené a za nimi byla vidět běžná kuchyně a jídelna.
Druhé byli mohutné pravděpodobně dubové a velmi staré. Skutečně zvláštní bylo, že na nich nebyl ani zámek a ani klika.
Můj průvodce sáhl do kapsy saka a vyndal destičku ze stříbrného kovu,kterou přiložil ke dveřím. Ozvalo se kovové cvaknutí a dveře se nehlučně otevřely.
Vstoupil dovnitř a já ho následovala.
Dal mi do ruky pochodeň a řekl: ,,Teď jdete cestou, kterou nešel nečlen řádu už 180 let , tak si toho považujte.“
Řekla jsem jediné naprosto nelogické slovo slovo: ,,Děkuji“
Šli jsme dlouho chodbou a bylo jasné, že už nejsme v domě, ale ve skále ke které byl přistavěn. Asi po sto metrech Johan Swarz zastavil v cestě nám stála další překážka, která vypadala úplně shodně , jako dveře u vstupu do tunelu.
Můj průvodce opět použil stříbrnou kartu a cesta byla volná.
Využila jsem situace a řekla: ,,Vaše zabezpečení vstupu vypadá dost moderně. Na Johanově tváří s objevil mně už známý úsměvek a řekl: No nevím dveře jsou tu již více než sto let a templ chránily od prvního dne jeho existence. Templáři je přivezli ze svaté země. V písemných dokladech se o nich nepíše, ale není vyloučené , že jsou ještě z Atlantidy a v tom, případě by tomu našemu modernímu zabezpečení bylo nejméně sedm tisíc let.“
Co dodat?
Raději nic.
Pokračování cesty nás zavedlo do kruhového sálu.
Uprostřed stál veliký stůl asi dubový a kolem bylo rozestavěno dvanáct mohutných křesel.
Sál byl hodně podobný sálu v Regensburku, ale nebyl čas na bližší průzkum. )
Naše cesta vedla z kruhového sálu do další chodby a k dalším dveřím.
Můj průvodce mi řekl: ,,Připravte se na dost velké překvapení. Teď uvidíte něco co se nevidí každý den.“
Když domluvil otevřel dveře.
V první chvíli nebylo nic vidět mé oči zvyklé na svit pochodně byly oslněny jasným světlem. Jak si můj zrak uvykl na jas za dveřmi mohla jsem se rozhlédnout.
Jak má člověk popsat co tam bylo viděl?
No, bylo to absolutně velkolepé.
Tam kde bych čekala další temnou jeskyni, byl obrovský sál dlouhý nejméně osmdesát metrů , široký asi osm metrů a vysoký určitě šest metrů. Jasné světlo, které mne oslepilo vycházelo ze dvou obrovských krbů, které byly po stranách sálu. Každý z krbů byl tak deset metrů široký a hořela v něm úplná hranice dřeva. Podél bočních stěn byly kromě zdrojů světla i tepla pouze veliké masivní knihovny. Uprostřed volně v prostoru stály dubové stoly a křesla. Ten prostor zaplňovalo i několik starobylých glóbů. Na stolech byly postaveny svícny, ale svíce zapáleny nebyly.
Johan Swarz mne nechal v klidu vynadívat a až potom vešel do sálu. Vzal do ruky naše pochodně a zhasl je v bedně s pískem.
Bylo jasné, že pro tuto chvíli jsme u cíle cesty.
Posadil se ke stolu a já ho následovala.
Podíval se jak reaguji a řekl.: ,,Abych předešel Vašim otázkám řeknu teď pár vět o tomto místě. Jestli si myslíte, že tyto prostory vznikly jako sídlo templu nemáte pravdu. Tyto sály byly vytvořeny za šest set let těžby soli, které se moji předkové věnovali. Celá hora je doslova prošpikována chodbami a sály a můj děd je pouze upravil. Abyste byla schopná pochopit rozsah celého díla, řeknu pouze délku tunelů. Je to šestnáct kilometrů. Kromě vstupu u přehrady, existují ještě dva vchody. Z nichž jeden použijeme až bude Vaše zvědavost uspokojena. To by mohlo úvodem stačit. A teď něco k sálu, kde sedíme. Vzhledem k množství tisků, kterými náš řád disponuje a které využíváme k plnění našeho poslání upravil můj předek největší jeskyni na řádovou knihovnu. Tady se dají najít rukopisy a tisky, které procházejí celými dějinami lidského rodu od vynalezení písma. Disponujeme i díly o nichž nic nevíte, protože jediný opis je tady. Naše knihovna zahrnuje i literární díla, o nichž lidstvo ví, ale považuje je za ztracené. Jsou tu i díla zla, které mají jediný úkol ničit. Jsou tu spisy velkého mistra magie Adolfa Bauera z Regensburgu, který dokázal ve „staré smolovně“ postavit Gechorusovu bránu a nakonec je tu i návod, jak temnotu zastavit, který byl sepsán v Lovani roku 1075. Našla by jste tady i knihu Bavora Ronovského a jeho pána Zbyňka Zajíce o posledních dnech života pana Zbyňka.“
Nyní jsem zbystřila svojí pozornost. Tady něco nesouhlasilo.
Zhruba před hodinou mi řekl, že se o mojí maličkost zajímá od mé návštěvy biskupství v Regensburku a nyní se vrací až do Budyně. Budyně přece byla dávno před Řeznem. Je divné, že zmiňuje zrovna spisy, jejichž opisy měl k dispozici onen podivný a později absolutně nedosažitelný písmák z Budyně.
Nedalo mi to a rozhodla provést další zkoušku, jak dalece je pan kontur upřímný.
Má otázka byla jednoduchá. ,,Když už mluvíte o panu Zbyňkovi Zajicovi, múžete mi říci jak vlastně bylo zničeno zámecké křídlo s Gechorusovým jménem na průčelí.“
Tentokrát se nesmál, ale odpověděl obratem:,, Jste velice dobrá, ale pochopte i nás, mi prostě museli sledovat Vaše počínání. Ten muž, co jste ho potkala na zámku, patří k nám. To co bylo pro danou chvíli nepochopitelné, nyní asi vidíte v jiném světle. Ale pro úplnost. Bavor Ronovský dokázal otevřít Gechorusovi cestu ten se odvděčil velkým majetkem. Bavor na oslavu svojí i Gechorusovu nechal postavit křídlo zámku. Pan Zbyněk Zajíc měl určitě z bohatství radost, ale když cítil, že umírá, rozhodl se pro spásu duše. Gechoruse uvěznit. Obětoval vše co měl a bránu zavřel dle Lovaňského návodu. Brána samozřejmě nezmizela a je tam dodnes. Cesta k ní se dala najít dle nápisu a hlavně sochy samotného Bavora Ronovského. Prostě jsme museli zničit celé křídlo zámku, protože ve chvíli nálezu by určitě došlo k přemístění zlatých soch a k otevření portálu zla. I proto jste byla kontaktová a náš člověk Vás varoval. Nešlo to jinak.“
Na to jsem řekla.: ,,Já to chápu.“
Bylo vidět, že ho moje odpověď potěšila a klidně pokračoval. ,,Ale zpátky k naší řádové knihovně. Jak už bylo řečeno tyto knihy kolem nás byly sepsány na ochranu před silami zla nebo na jejich přivolání. Tady kolem nás je dvě stě let práce mágů jak černé tak i bílé magie. Po této pateticky pronesené větě se odmlčel. „
A já tuto mezeru v jeho monologu využila k otázce.: ,,Mohla bych tuto knihovnu prostudovat? Máte udělanou katalogizaci?“
Pousmál se a řekl.: ,,Vy jdete tvrdě za svým, ale musím Vás zklamat. Nemůžete knihovnu studovat nejste k tomu určená a katalogizace je zbytečná. Zde se nebádá ani nestuduje. Tady v té místnosti se bojuje o přežití lidského rodu , jak ho známe. Nemůžete ani tušit kolik utrpení a bolesti leží na listech knih v této aule.“
Nedalo mi to a položila jsem svému hostiteli logickou otázku: ,,Proč tu tedy jsem?“
Zamyšleně se podíval jakoby skrze mne a smutně řekl.:,,Já sám nevím, prostě to tak musí být.“ Podíval se do ohně a pokračoval. ,,Musíte nám pomoci, Došla jste velmi daleko při svém hledání a z toho vyplývá, že náš řád je v ohrožení. Stejnou cestou po které jste postupovala, by se mohl dát i vyznavač černé magie a v touze najít sídlo řádu nakonec by mohl být třeba úspěšný. Navíc Vám řeknu, že síly temnoty jsou dnes strašně silné, tento nárůst je vidět už dlouho.“
Domluvil a odmlčel se.
Popravdě řečeno mi nebylo jasné jak bych mohla řádu vědeckých studií pomoci, ale snad své představy o spolupráci rozvede poněkud blíže.
Když jsem se na Johana Swarze podívala nyní, vypadal v záři krbu daleko starší, než se zdál při prvním setkání.
Napadla mě divná myšlenka.
Kdepak je asi jeho syn a následník a kdepak je manželka pana kontura?
Další otázka je, kde se vzala linie dědiců jména v rodu Swarzů?
Jak je možné, že už po mnoho století se stále rodí noví a noví nositelé jména Johan Swarz?
A co otázka proč Johana nikdo ve městě neznal?
Měla jsem pocit, jakoby tady byl člověk žijící mimo běžný čas.
Snaha odehnat tyto myšlenky byla marná. Celou hlavou mi vířila otázka: Nemluvím náhodou se samotným Johanem zakladatelem řádu?
Tady se doktorka Věra se odmlčela a já jí doslova visel očima na jejích rtech.
Když se mi zdálo ticho příliš dlouhé vylétla ze mne otázka: ,,Rozluštila jsi to?“
Odpověděla krátce. ,,V tu chvíli ne ale odpověď mi dala budoucnost.“
A poté uzavřela diskusi slovy: ,,Dneska už je pozdě. Jestli Tě zajímá, co bylo dál povím ti to zítra. Bude dost času . Je neděle.“
S radostí jsem přikývl