Plamen života-Nový úkol díl desátý

Plamen života-Nový úkol díl desátý

Anotace: Opouštíme templ a vyražíme do boje. Lom u Čertovo hlavy ukrývá nejedno tajemství.

Nový úkol

Druhý den ráno řekla: ,,Musím se Ti omluvit, ale pád Atlantidy asi zasáhl uvnitř každého člověka. Jak řekl Johan neseme si ho sebou po celé věky. Proto jsem včera tak stroze ukončila své vyprávění. Je dost obtížné o tom mluvit.“
Docela mi toto vysvětlení postačilo.
Opět nebylo co dodat a tak mohla pokračovat:,,Po té, co Theodor popsal poslední hodiny existence říše zvané Atlantida sebral listiny ze stolu a vložil je do schrány. Dotkl se slunečního disku a truhlice se uzavřela. Přistoupil ke druhé a stisknutím kotouče ji otevřel. I v této chránce leželo několik listin. Už při povrchním pohledu byla patrná větší zdobnost listin a co bylo opravdu divné, listiny vypadaly velmi staře. Zdá, se že v kolonii buď používaly horší materiál nebo že archiválie byly po delší čas vystaveny nepříznivým podmínkám, ale proud mých úvah přerušil příchod Johana Swarze.“
Důrazněji začala popisovat rozhovor mezi tajemným konturem a Theodorem:,, Jak vidím, už jste našemu hostu ukázal první schránu.“
Pak promluvil ke mně:,, Už tedy víte dost, abych Vás mohl požádat o pomoc v naléhavé záležitosti.“
I když se mi třásl hlas, bylo moje ANO pevné a rozhodné.
Co mě ale vylekalo více než Johanův hlas a sdělení byl pohled na Theodora, bylo na něm vidět zděšení a strach, které velmi obtížně ovládal.
Jak se mi jevil nebyl zrovna člověkem, kterého něco vyvede z míry.Ale nyní nebyl čas na hlubokomyslné úvahy.
Bylo třeba sledovat co Johan říká. ,,Mým záměrem bylo ponechat Vám dost času na studium všech podkladů, ale situace se vyvíjí tak rychle, že musíme konat dříve než jsem předpokládal. Jak už bylo řečeno temnota je na postupu a hrozí nebezpečí, že brána bude otevřena velice brzy. Proto musíme začít jednat. Slibuji že jestli tuto zkoušku přežijeme ve zdraví, budete se moci vrátit ke studiu. Theodor tu na Vás určitě rád počká.“
Pak se otočil s jednou otázkou k našemu společnému příteli: ,,Nebo půjdete raději s námi?“ Theodor se zamyšleně podíval směrem k nám a řek: ,,Teď ještě ne. Ještě je čas.“
Johan přikývl a pokračoval: ,,Prosím, následujte mne. Projdeme labyrintem a vyjdeme u druhého vstupu do templu.“
Otevřel dveře podal mi zapálenou pochodeň a vyrazil se mnou v patách. Následoval krkolomný výstup po žebříku a pak dlouhá cesta spletí chodeb.
I když jsem napnula všechny síly, bylo absolutně nemožné sledovat cestu.
Po půl hodině chůze, která vedla buď do kopce nebo do prudkého kopce otevřel Johan dveře a mne uhodil do očí jasný sluneční paprsek.
Stáli jsme na dvoře domu.
Můj průvodce přešel ke dveřím a vstoupil dovnitř.
Vešel do místnosti řekl: ,,Posaďte se.“
Sám si také sedl a začal: ,,Jestli se zajímáte o to , kde sedíme, rád Vám to řeknu. Toto je dům na okraji Bregenzu na druhé straně hory. Řeka tady meandruje takže podél řeky trvá cesta i čtyři hodiny, zatímco horou se to dá zvládnout za hodinu , ale to není důležité. Já teď po Vás chci toto.“ Upřeně mi pohlédl do očí a hlasem, který vylučoval jakýkoliv odpor začal chrlit slova:,,Zatím se Vám neuvěřitelně dařilo sledovat stopu Gechoruse z Čech do Řezna a k nám. Nyní musíte tuto schopnost využít k nalezení místa, kde je další brána zla.“
Tato věta byla řečena tak naléhavě, že mě polilo horko.
Vše ještě dramatizovala reakce Theodora v podzemí, ale hlavně chování Johana.
Pryč byla jistě rozvláčnost jeho dřívějšího chování, kdy mi pomalu povídal o svém poslání.
A co mi úplně bralo dech, byla jeho fyzická podoba. Z muže nad hrobem, který mi otevřel dveře se stal mladě vyhlížející energický muž.
Pozorně se podíval a řekl. ,,Vy se asi nezměníte. Už zase řešíte mojí osobu, místo akutního problému . Ale teď jde možná o hodiny. Jestli mi nyní pomůžete povím Vám o sobě všechno co nyní řešíte.“
Zastyděla jsem se a řekla.: ,,Potřebuji mapu střední Evropy . Co nejpodrobnější.“
Došel pro mapu a já mluvila dá.: ,,Tak se podívejte.“
Při ukazování jednotlivých míst na mapě jsem pomalu popisovala svojí dosavadní cestu po stopách zla:,, Tady je hora Bořeň. Tady Budyně a tady Panenský Týnec. Spojte je čarou a máte rovnoramenný trojúhelník .“
Ve stejném duchu jsem mu popsala i triangl hora Bořeň, Jindřichův Hradec a Regensburg .
Na závěr jsem dodala:,,A nyní protáhněte přímku Bořeň, Regensburg a narazíte na Bregenz.“
Byl úplně šokován a překvapeně hkesl: ,,Chcete říci, že Vaše pouť je výsledkem takových výpočtů na mapě?“
Bylo vidět, jak je zklamán, ale já pokračovala ,,To místo, které hledáte může být kdekoliv, ale jestli moje teorie platí, hledejme vrchol trojúhelníka o délce strany rovné vzdálenosti Bořeň- Bregenz a použijte tyto města jako vrcholy.“
Provedla jsem navrhovanou operaci a stanovila první vrchol na východ od Bregenze a na jih od hory Bořeň.
Díval se na mne s obrovským despektem a z celého postoje přímo tryskalo zklamání.
Po zanesení kót mi vyšlo místo šestnáct kilometrů východně od Gradzu, ale ani podrobná mapa neukazovala nic , co by na tom místě mělo být.
Mé zklamání neznalo mezí, ale bylo třeba něco říci: ,,Tak už to mám zaměřené , ale podle mapy je to místo pusté . Mám ještě zaměřit druhou pozici?“
Zřejmě aby mě utěšil řekl: ,,A kde Vám vyšla ta pozice?“
No, je to asi šestnáct kilometrů na východ od Gradzu.“
Kdyby v místnosti bouchla bomba, nebyl by můj společník více překvapen.
Ale ovládl se a vyběhl z pokoje . Já ho zcela impulsivně následovala.
Proběhl dvě místnosti a zastavil až u počítače kde řekl: ,,Vy to ovládáte není liž pravda?“
Přikývla jsem.
A on mi zadal úkol:,, Najděte turistickou mapu Gradzu a v rejstříku heslo: důl nebo lom u Čertovi hlavy.“
Moc mě to překvapilo, ale zároveň i navnadilo.
Turistickou mapu nebyl problém najít a heslo přesně znělo lom u Čertovi hlavy.
Johan přikývl a dal další rozkaz: ,,Najděte to místo a porovnejte s Vaší kotací.“
Bylo vidět jak je napnutý a já s ním.
Chvíli trvalo zanesení mého trojúhelníku do mapy, ale výsledek stál za to.
S určitým zadostiučiněním zazněl můj hlas: ,,Třetí vrchol trianglu leží přesně na tom místě co jste označil.“
Byla jsem natěšená na projev obdivu, ale Johan byl ve stavu, ve kterém nebyl něčeho podobného schopen.
Sesul se na židli a nepřítomně zíral na mapu z obrazovky počítače.
Konečně promluvil: ,,Jste připravená vyrazit. Musíme do Gradzu a to hned! Jestli je to celé omyl, nebudeme už asi mít žádný druhý pokus, ale musím důvěřovat Vašemu odhadu.“
Až mě zamrazilo, jakou odpovědnost na sebe beru, ale bylo třeba něco říci:,, Nemám pro jistotu stanovit i druhý bod na sever od Regensburgu a na západ od hory Bořeň?“
Rychle odsekl: ,,Kam Vám to místo přibližně vychází?“
Bez váhání zazněla má rychlá odpověď: ,,Hodně přibližně by se to místo mohlo nacházet na východ od Wisbadenu.“
,,Mám pokračovat v upřesnění?“ Zněl můj poslední dotaz.
Johan zamyšleně řekl: ,,Ne, je to zbytečné. Jestli máme najít to, po čem pátrám , musíme do Gradzu, ne do Wisbadenu.“
Ihned jak domluvil, vstal od stolku s monitorem a pokračoval: ,,Ptám se podruhé a naposledy. Jste připravena jít se mnou?“
Na tuto tak dramatickou otázku podanou s takovou naléhavostí se dalo odpovědět jedině kladně:,,Ano!“
Na Johanovi byla patrná radost. Vyšel z místnosti, přešel dvůr a prošel průjezdem na ulici.
Tam už na nás čekal černý automobil s řidičem.
Na Johanův pokyn jsem nastoupila a na jeho příkaz se řidič rozjel.
Kontur si sedl vedle mne a začal mluvit, ale náhlá únava mne tak zmohla, že mi jeho slova slynula a já usnula hlubokým spánkem.
První co si pamatuji po probuzení byl úsměv na tváři mého spolucestujícího a jeho mírný hlas: ,,Promiňte, ale nevzal jsem v úvahu Váš pobyt v podzemí. Nedělejte si hlavu s tím, jak jste vyčerpaná. Tento stav se projevuje u každého, kdo vyjde ven. Myslím, ale že teď už můžete vnímat co chci říci.“
Slabé přikývnutí a jedna otázka to byla moje odpověď:,,Kde jsme a jak dlouho jedeme?“
Johan se zase usmál a řekl:,,Nyní jedeme po dálnici Vídeň – Gradz asi sto kilometrů od cíle a Váš spánek trval osm hodin Ale teď už poslouchejte. Musím se přiznat, že způsob jak se Vám podařilo nalézt Templ božího srdce mne velice zklamal. Jako omluvu tohoto zklamání bych uvedl, že nejsem příznivcem matematického stanovování pozic na mapě a vůbec těchto moderních metod. Já sám spíše pracuji s duchovnem a čekal jsem i stejný přístup z Vaší strany. Ale musím uznat, že když ty matematické metody vedly k jednomu z pravděpodobných cílů, musel jsem Vám dát za pravdu. Teď bych chtěl říci něco o lomu u Čertovi hlavy. Toto místo je Achilovou patou našeho řádu. Pro nás jako pro nositele odkazu předků, byla vždy hlavním nepřítelem temnota vedená Gechorusem, ale hlavní nepřítel nemusí být i nejnebezpečnější. Největší hrozbou pro naši věc byla zrada uvnitř řádu, k níž došlo ve 12. století. Právě tehdy se tehdejší člen odtrhl od ostatních a s velkým množstvím znalostí odešel do Gradzu. Z krve tohoto zrádce pak vyšla celá rodová linie vyznavačů bílé i černé magie. Tím nehodným byl Roland von Stoler.“
Jméno vyslovil s takovou zlobou až jsem se celá otřásla, ale Johan pokračoval:,, A právě on se usadil v lomu u Čertovy hlavy. A tam vybudoval v pozemí svojí laboratoř. Pokud byla naše organizace blízko zničení, mohl za to vždy některý u von Stolerů. Jen si vzpomeňte , kdo nechal původní templ zmizet pod přehradou z betonu. No, ano. Byl to Rolandův potomek nositel stejného jména von Stoler Hitlerův hlavní okultista.“
Jelikož se odmlčel, mohla jsem prohodit podotázku.: ,,Tak proto Vás tak vylekal Gradz ?“
Johan odpověděl:,, Ano! Problém je ale mnohem větší. Původní von Stolerové chtěli vládnout světu bez Gechoruse, ale moc řádu podepřená Onrixovým kopím je vždy zastavila a tak se nyní rozhodli spojit své síly s hrůzovládcem. To jak se Vám podařilo zaměřit polohu svědčí o tom, že už zakladatel rodu zrádců Roland počítal s podobnou eventualitou a svůj hlavní stan rozložil na místě, kde jsou síly temnoty velmi silné. Vy sama už máte s von Stoleri taky jednu zkušenost o které ani nevíte. Pokud mám správné informace, hledala jste Gechoruse i na hradě Houska. Ale to není sídlo temnoty. Právě tam pracoval po dobu patnácti let další von Stoler a snažil se o uvolnění zemských sil k poražení naší organizace. Mocnou energii dokázal uvolnit, ale ne ovládnout a proto nechal zdroj uzavřít a celý hrad proměnil ve vězení těchto sil.“
Konečně se objevila šance něco dodat,,Tak proto hrad Houska vypadá jako pevnost naruby opevněná dovnitř!“
Kontur přikývl a pokračoval: ,,No, teď sjedeme z dálnice , projedeme město a vyrazíme do hor. Náš cíl je šestnáct kilometrů na východ od centra, ale vzhledem k členitosti terénu pojedeme ještě asi hodinu. Jestli máte otázky, ptejte se nyní.“
Využila jsem příležitosti a zeptala se: ,, Říkáte že s von Stolerem bojujete již osm století. Jak Vám mám pomoci Já?“
Odvětil:,,Víte, mi nejsme ani vědci ani bojovníci. Násilí je nám cizí. My známe pouze boj myšlenek. My prostě potřebujeme lidi mimo náš řád, kteří dovedou využívat nejnovější poznatky a aplikovat svoje znalosti do praxe. Já vím, že sám bych nikdy nenašel vstup do von Stolerovy laboratoře.“ Tato odpověď mne podnítila k logickému dotazu.: ,,A vy si myslíte, že náš protivník dá také přednost boji myšlenek před hrubou silou?“
Johan se zadumal a řekl:,,Zatím tomu tak vždy bylo, ale pravdou je , že se zatím žádný z von Stolerů nepokusil vypustit na zemský povrch Gechoruse.“
Z tónu odpovědi bylo poznat, že sám neví co nás čeká.
Auto projelo městem a silnice začala stoupat.
Jeli jsme čím dál po užších cestách , až řidič zastavil u závory přes cestu.
,,Dál už musíme pěšky“. Řekl Johan a vyrazil se mnou v závěsu.
Zrovna padal soumrak. Mohlo být tak dvacet hodin.
Cítila jsem se kupodivu svěží. Spánek během cesty splnil svůj účel.
Popravdě řečeno, mi starost dělala cesta po které mě vedl můj průvodce.
Bylo na první pohled zřejmé, že tudy dlouho nikdo neprošel a úplně impulzivně mne napadlo srovnání se Swarz hofem v Bregenzu.
Tam to bylo velmi podobné. Pod viditelnou skořápkou naprosto obyčejného domu se ukrýval chrám světla a vědění.
Je možné aby tady byl pod podobnou skořápkou chrám temnoty?
Zatím mi chyběla odpověď, ale chvíle pravdy se přiblížila.
Za sklaním výběžkem bylo vidět průrvu do skály. Projít zúžením trvalo jen chvilku. A před námi se otevřel monumentální pohled.
Paprsky zapadajícího slunce osvětlovaly bílé vápencové skály.
Celý lom byl budován po patrech. Na samém dně bylo krásné modré jezírko, na jehož hladině se odrážel obraz čertovy hlavy. Tato hlava byla tvořena dvěma balvany v patrech nad sebou.
Bylo moc divné, že při pohledu přímo na jednu nebo druhou skálu, nebylo nic vidět.
Obraz na hladině se ztratil i při pohledu z jiného místa , než ze vstupní průrvy.
Nejvíc mě ale děsilo absolutní ticho. Mé oči přejížděly ze stupně na stupeň, od hladiny jezírka až ke hraně lomu, ale nikde nebyl vidět ani ten nejmenší pohyb.
Další zvláštnost byl jakýsi nepřirozený pořádek. Člověk by čekal hromady kamene, odhozené nářadí nebo snad alespoň chatu hlídače. Ale tady nic takového nebylo. Nic, co by mělo být v lomu, kde se těží vápenec.
Kdyby byl důl opuštěn, čekala bych náletové dřeviny, trávu a prach, ale ani to nebylo vidět.
Když mi bylo jasné, že už nic nového neuvidím, otočila jsem se ke konturovi s dvěma otázkami: „Vy už jste tu někdy byl? A co budeme dělat teď?“
Johan odpověděl: ,,Byl ! Ale co máme dělat nevím nikdy v minulosti se nám nepodařilo najít další cestu“.
Protože domluvil, vyřkla jsem další dotazy : „Jak se lom během Vašich návštěv měnil ? Pracoval tu někdy někdo ?“
Zamyšleně odvětil: „Víte, je to zvláštní, ale tady vlastně nikdo nikdy nepracoval.“
A v té chvíli mi to v hlavě sepnulo: „Johane, víte co nechápu? Mi stojíme asi na čtvrtém patře dolu. Nad námi je ještě pět zářezů. Ty kameny tvořící čertovu hlavu jsou na patře dvě a tři. Je to tak?“ Přikývl.
A já pokračovala: „Jak vlastně odváželi vytěžený vápenec z pater pod námi , ale i nad námi? Jednotlivá patra nejsou propojena. Tak určitě nemůže vypadat normální kamenolom. Vždyť tu není ani cesta pro dělníky. Navíc tady není nic, co by ukazovalo, že tu někdy někdo pracoval. Co to tedy vlastně je?“
Jen rozpačitě rozhodil rukama a já mohla dál rozvinout svojí teorii: ,,To co tady vidíme mi připadá jako kulisa, jako imitace , co nás má splést. To není kamenolom, to je jenom veliká iluze.“
Byl to náhlý nápad, ale nemohla jsem odolat.
Chtělo to kámen, ale žádný tu nebyl.
V kapce mi zacinkaly klíče. Má ruka je hází dolů.
A tu najednou nemohu věřit svým očím !
Klíče měly dopadnout do jezírka.
Oni, ale prostě zmizely.
Ne nespadly do vody.
Hladina se ani nepohnula.
Prostě zmizely, jakoby prolétly do vedlejší dimenze.
Johan v životě určitě už dost podivných věcí viděl, ale když se mne mě podíval, byla jeho tvář plná překvapení.
I já byla úplně mimo a jediné na co jsem se zmohla byla otázka.: ,,Viděl jste to?“
Můj společník hlesl: ,,Ano!“
A po chvíli pokračoval: ,,Co si o tom všem myslíte? Je vůbec možné, že já sám byl na tomto místě čtyřikrát a nikdy se ničeho nevšiml?“
Potřebovala bych si více promyslet , co zde bylo k vidění, ale kontur čekal odpověď:,, Možné to je. Podívejte , ani teď nic nenapovídá,že pod námi není žádné jezírko. Nebýt toho neuvěřitelného pořádku, který tady panuje, ani by nás nenapadlo, jaké iluzi jsme vystaveni. Ale co budeme dělat? Budeme hledat cestu nebo se vrátíme?“
Johan se na mne podíval zvláštním pohledem a obrané mechanismy v mém těle sepnuly naplno. Aniž vyslovil otázku, vylétla ze mne odpověď. „To nemyslíte vážně, že ne!“
Až do teď mne Johan dráždil svým ironickým úsměškem ,ale nyní se poprvé doopravdy zasmál a řekl: ,, Vy jste snad telepat. Ale proč ne? Podle mne je jediná možnost vstupu zde. Musíme následovat Vaše klíče.“
Musím se přiznat, že celým mým tělem lomcoval strach, ale i napětí a očekávání a tak jsem dodala: ,,A máme vůbec na vybranou?“
Zvážněl a řekl: „Asi ne!“
Rozhodnutí bylo učiněno, nebylo proč váhat.
Přistoupili jsme k hraně zlomu.
Přímo pod námi v hloubce přibližně dvaceti pěti metrů koukala na nás čertova hlava.
Ještě krok a uvidíme.
Tady Věra ukončila vyprávění.
Byl konec terapie, ale tady nemohla přestat!
Moje zvědavost byla vybičována do maxima. Když viděla moje rozpoložení, pokývala hlavou a pokračovala v líčení své cesty do nitra záhadného lomu.
V duchu mi zazněla slova Armstronga: ,,Je to malý krok pro člověka, ale velký krok pro lidstvo“. Krok jsme udělali a já čekala pád a tvrdé přistání, ale nic z toho se nestalo.
Cítila jsem , že vstupuji do prázdna, ale během mžiku moje noha našla oporu.
Byl to totálně nepochopitelný a neuchopitelný pocit, ale naše nohy stály na schodišti.
„Půjdeme“ řekla Johan a vyrazil.
Moje hlavní myšlenka byla neztratit kontakt.
Po šestém schodu naše hlavy zmizely v oparu, ale ani ten neměl dlouhé trvání a mým očím se otevřel nezapomenutelný pohled.
Schodiště na kterém jsme stály končilo asi po dalších třiceti stupních a tam začínala, jakoby obří studna se schody vytesanými do obvodové stěny.
Můj společník mne vybídl k cestě a jako první vyrazil .
Já šla těsně za ním.
Zastavil na začátku vtesaných schodů a ukázal nahoru.
Pohled byl opět úžasný.
To, co bylo předtím hladinou jezírka nyní tvořilo naše nebe.
Jediné, co narušovalo jeho modrou barvu, byl negativní obraz čertovy hlavy.
První myšlenka, co mi prolétla hlavou mi říkala, že venku už musí být tma a obraz by měl být tmavší, ale svět von Stolerů měl asi zcela jiná pravidla.
Ale nedošly jsme až sem, abychom se kochali.
Bylo doslova slyšet absolutní ticho, které narušoval jen náš dech. Toto ticho bylo pojednou přerváno zvonivým zvukem. Původ tohoto zvuku byl ale jasný. Johan odkopl nohou svazek klíčů, který zde přistál.
No, tak je jasné, že klíče nezmizely ze světa navždy a já se dostanu do svého bytu, ale pouze v tom případě, že se z této kouzelné jámy dostaneme.
Ty klíče mne trochu vrátily do reality a můj společník vypadal, že má podobné pocity a s odhodlaným výrazem zdolal první schod.
Můj vnitřní hlas mi radil nedívejte se dolů, ale nešlo odolat. Ten pohled mi vyplavil do krve kubíky adrenalinu.
To, co se podobalo studni vedlo do nedohledna.
Kam se dalo dohlédnout, vedly po obvodu schody, ale ta hlubina byla bez konce.
Jako magnet , tak mne jícen přitahoval.
Johan na to zareagoval jedinou větou: „Být na Vašem místě, tak si dobře promyslím co chci dělat“ A pak, když viděl že se vracím do reálna pokračoval: ,,Tady bych rozhodně nezkoušel skákat a už snad raději pojďte!“
Měl pravdu.
Vyrazili jsme.
Cesta to byla velmi náročná. Stupně schodiště byly dost strmé a také strach z hlubiny dělal svoje. Cesta už trvala ne méně než patnáct minut a kontur se zastavil.
Došla jsem k němu a strnula.
Po čtvrt hodině chůze jsme byli na stejném místě, kde naše cesta začala.
Před námi svítilo jezírko s tváří čerta.
Spadlo mi patro a zíralo s otevřenou pusou.
Po chvíli jsem vykoktala:,, To snad není možné! Jdeme takovou dobu a stojíme tam odkud naše pouť začala.“
Dokonce i na vždy výřečném konturovi bylo vidět překvapení.
Když se z něho dokázal sebrat, nejistým hlasem řekl.: ,,No to je tedy dobré“
Zdá se , že von Stolerové své sídlo zabezpečily až neskutečně dobře.
Teď by to chtělo nějaký nápad, protože chodit po schodech asi k ničemu nepovede Víte co nechápu v první řadě?“
„Nevím“. Zazněla moje odpověď a on pokračoval:,,Celou cestu jdeme dolů a přitom nad námi v tuto chvíli není ani jediný stupeň točitého schodiště.“
To je fakt, prolétlo mi hlavou.
Z této rampy vedlo jedno rovné schodiště směrem nahoru a k východu, ale točité schody šly pouze dolů.
Napadla mne jediná možnost a hned jsem jí řekla: ,,No nakonec času máme dost. Půjdeme znovu pomalu a uvidíme.“
Můj společník přikývl a vyrazil směrem dolů.
Já ho následovala.
Nyní bylo naše tempo mnohem pomalejší. Já sama pozorně pohlížela zdi i stupně a snažila se najít libovolnou stopu nebo vodítko. Ale veškerá snaha vyznívala do ztracena.
Vůbec mi nebylo jasné, jak mohla tato „studna“ i se schodištěm vzniknout. Obvodová zeď i stupně byly neuvěřitelně hladké. Kdyby dělník použil dláto nebo třeba pneumatické kladivo byly by patrné stopy po nástrojích , ale to tu nebylo.
Navíc bych čekala vlhký pocit při dotyku, ale skála byla absolutně suchá a čistá.
V duchu mi zněla moje slova z lomu: „To není kamenolom, to je jenom velká iluze“.
Johan přerušil moje zamyšlení a řekl: ,,Mám velmi podobný pocit. To co tady je asi nebude úplně skutečné“
Ale na další bádání o pocitech nebyl čas.
Protože naše cesta skončila opět tam, kde začala.
Bylo to divné. Šli jsme daleko pomaleji, ale za patnáct minut se naše pouť završila tam kde začala. Učinila jsem další návrh: ,,Pojďme ven. Pokusíme se zorientovat v prostoru a pak se vrátíme.“ Přikývl a vyrazil se mnou v patách.
Trvalo jen krátkou chvilku a vešli jsme do mlžného oparu, po kterém bych čekala tmavou noc, ale ta se nekonala.
Po té co se opar rozpustil, stáli jsme opět na rampě pod schody, kde naše snažení začalo.
,,To teda už začíná vypadat na problém“ Řekl Johan a já přikývla.
On pak pokračoval ve chmurném shrnutí faktů:,, Ať jdeme nahoru nebo dolů, vždy skončíme tady.“ Celé toto místo působilo od počátku děsivě, ale představa, že odsud nevede cesta mne naplnila strachem.
Hladké stěny, hladké stupně schodišť a vše zalité namodralým světlem mi najednou připadalo prodchnuté zlem a nenávistí.
Můj spoluvězeň po dlouhém uvažování přeci jenom promluvil: ,,Naše situace teď není dobrá, ale je třeba zvolit další postup. Musíme přepokládat, že cesta dál zde musí být, protože von Stolerové zde skutečně žili a snad i žijí“.
Nedalo mi to a odporovala mu: ,,Je ale možné, že nyní stojíme v pasti , která byla postavena k polapení toho, kdo chce nepovolán vstoupit. A tahle jáma by pak fungovala jako středověká hladomorna.“
Pokýval hlavou a řekl: ,,Je to sice možné, ale moje verze je pro nás přijatelnější , proto bude lepší vycházet z ní. Základní otázka zní jak vlastně celý tento mikrosvět funguje.“
Čekal odpověď, ale já jí neznala ani v náznaku, ale přece jenom mne něco napadlo.
Vzala jsem své klíče a hodila je dolů do studny.
Mé přání bylo, aby se opakoval zázrak se záhadným zmizením klíčů.
To se k mému zklamání nekonalo. Naopak bylo padající svazek dobře vidět a ve chvíli kdy se nám skoro ztratil z očí, byl slyšet kovový náraz. Počítáním doby letu, se mi podařilo přibližně stanovit hloubku jámy na sto padesát metrů.
No, jestli se dostaneme z tohoto místa, do svého bytu se nedostanu určitě.
Kontur se po tomto mém hraném vzdechu otočil ke stěně a začal s obhlídkou kamenů.
Tato činnost ho zaměstnala dobře na hodinu bez jediného výsledku.
Ukončil toto marné snažení , přisedl ke mně a konečně promluvil:. „Přes studnu to nejde. Kdo to zkusí bude dole úplně na maděru. Přes stěny taky ne. Tady někde musí být odbočka nebo tajný vchod, ale jak ho tady máme najít? Tady vůbec nic není.“
A zase v mé hlavě sepnul pochod myšlenek.
Zamyšleně jsem promluvila: ,,Chceme tedy najít skrytý vchod, ale neznáme místo, kde leží. Tady to určitě není. Na toto místo je hloupé umístit průchod, když je sem narušitel opakovaně vracen. Já bych ten tajný průchod umístila naopak co nejdále od tohoto místa. Ty dveře budou asi v místě odkud se vracíme při cestě po točitém schodišti na tuto rampu.“
,, No to je docela logické, ale jak to místo najdeme?“ Řekl kontur.
,,To není až tak těžké.“ Odpověděla jsem a rozvíjela dál svojí myšlenku: ,,Není možné to pravé místo najít podle ušlé vzdálenosti, ale dá se nalézt s pomocí měření času. Když jsme šli dolů poprvé rychlým tempem, po patnácti minutách nás něco vrátilo zpět. Na druhý pokus bylo tempo pomalé, ale výsledek byl totožný. Stačí jít dejme tomu čtrnáct a půl minuty a máme potom třicet vteřin času na nalezení cesty dál.“
Pokýval hlavou a dodal: ,,Tak se připravte jdeme hned.“
Jak řekl tak učinil. Cesta ubíhala pomalu , ale jestli mám pravdu není to rozhodující kolik schodů zdoláme.
Stopky na hodinkách ukazovaly 14 minut 25 vteřin a já řekla: ,,To asi stačí.“
Johan se rozhlédl a řekl: ,,No zatím nic nevidím a Vy?“
Ale nestačila jsem ani odpovědět, když v čase 14 minut 55 vteřin se ve stěně studny objevila nepatrná mezera.
Po pěti sekundách zmizela a mi byli opět na plošině nad točitým schodištěm.
,,Viděla jste to?“ Zeptal se můj společník.
A po mém přikývnutí pokračoval.:,,Půjdeme znovu a zastavíme přesně pět sekund před patnáctou minutou.Ve zbylém čase musíme společně projít branou. Snad to vyjde. Tak Pojďme!“
Schválila jsem jím navrhovaný postup.
Čas se rozběhl a mi také.
Tempo bylo rychlejší.
Očekávání věcí příštích nezměrné.
V daný čas jsme zastavili a viděli otvírající se stěnu.
Prakticky současně naše těla prošly stěnou. Mé nitro bylo tak sevřené napětím, že se mi až zatajil dech. Netušila jsem co nás tady čeká, ale brzká budoucnost mi dala odpověď.
A je třeba už teď říct, že věci které se tady dovím mnou značně otřesou.
Nevím co bys očekával ty, ale já neměla ani tu nejmenší představu.
První, co mě zaujalo byla změna světla.
Modré světlo bylo pryč. To znamenalo jenom jednu jistotu. Už nejsme na schodišti.
To bylo nahrazeno chodbou, která byla nasvícena jasně žlutým světlem, které vycházelo ze vzdáleného konce.
K chodbě se dá říci, že byla zcela reálná. Stěny byly mírně vlhké a při dotyku byly patrné stopy po dlátech. Tohle je asi první reálná věc, kterou v lomu u Čertovy hlavy vidím.
Naše kroky vedly za světlem.
Po ujití snad dvou set metrů jsme zastavili u vstupu do sálu z kterého vycházelo žluté světlo.
Jak tuto místnost popsat?
První dojem byl skutečně velkolepý, jako v templu božího srdce, konkrétně v jeho knihovně.
Tato komnata v podzemí byla určitě menší a nebyla osvětlena krbem, ale to jí neubíralo na nádheře.
V samém středu této prakticky čtvercové dvorany stál kulatý stůl. Na první pohled mi bylo jasné, že je velikostně shodný s poradním stolem starých Atlaňťanů. Jako materiál bylo použito dřevo a ve stolní desce byl vyveden obrovský pentagram.
Okolo bych čekala dvanáct křesel, ale byl jich pouze pět na každém hrotu symbolu jedno. Uprostřed stolu v samém srdci znaku byl jediný zdroj světla.
V první chvíli mne napadlo, že se jedná o svit hrotu Onrixova kopí, ale bylo mi jasné, že světlo je jiné.
Zatímco Onrixovo kopí svítilo jemným uklidňujícím svitem, zde se jednalo o jasné žluté až oslepující paprsky.
Má první otázka směřovala k Johanovi. „Vy víte co je to za místnost a jaké světlo tady zářící?“
„Na otázky teď není čas! Teď musíme najít domácího pána!“ Odsekla a vyrazil na druhý konec sálu.
Začal hledat východ, který logicky předpokládal naproti vstupu, který jsme vešli. Ale nic tam nebylo.
Bylo vidět neklid, který ho začal ovládat a tak jsem se přidala k pátrání.
Napadlo mě, že místnost obejdu podél zdí. Zdi byly pokryty kamennými reliéfy z nichž se mi zdál být povědomí jenom jeden.
Byl na něm alchymista pracující ve své dílně. Koho mi jen připomíná?
No ovšem, je velmi podobný Theodorovi Treborianusovi.
To musí být jeho otec John Dee okultista Rudolfa II. Je třeba přiznat, že v tomto případě jablko nepadlo daleko od stromu.
Bylo třeba reliéf prozkoumat.
První co mne zaujalo, byla absolutní hladkost a přesnost. Velmi to připomínalo dokonalost schodiště.
Jakoby se ani nejednalo o kamenické dílo.
Šla jsme do středu sálu a rozhlédla se po obvodové zdi.
Kolik je tu reliéfů?
Pět!
Jako křesel nebo jako vrcholů pentagramu!
Čtyři muži mi nebyly známý , pátý byl asi John Dee.
Celá prostora byla viditelně dílem rukou člověka ale ty postavy ne.
Ty vypadaly jako by za živa zkameněly.
Další podivností byl oděv postav v kameni.
Čekala bych, že budou oblečeni ve stejném dobovém stylu, ale tak to nebylo.
Každý z mužů měl oděv z jiné doby.
Oděvu odpovídalo i vybavení , kterými byl reliéf vybaven.
Má otázka směřovala k Johanovi: ,,Vy je znáte?“
Chtěl odseknout, ale ovládl se a promluvil vlídně: „Ano, znám. Jsou to velcí mistři okultních věd od 12. století až do 19. věku. Říká se, že von Stolerům slouží k dosažení jejich cílů. K Vaší předchozí otázce. Tato místnost je ve světě magie známá pod názvem síň vědění. Ten stůl je kopií našeho stolu z templu , ale podle legendy u něho smí sedět pouze pět mistrů. Já sám žil v představě, že tato místnost je pouze legendou.“
,, A to světlo na stole?“ zněl další dotaz.
O poznání ochotněji odpověděl: „Podle pověsti, se jedná o jedinou součást zdroje světlonoše, která přežila pád Atlantidy. Byla ukryta v templu, ale Roland jí ukradl při svém útěku.“ .
„Co to teda je?“ Naléhala jsem.
„Rukavice světlonoše.“ Dodal.
To by klidně mohlo být.
Válečná zbroj by mohla zářit ostrým až agresivním svitem, ale jak asi unikla při zkáze sluneční říše?
Kontur se zamračeně otočil a řekl: ,,Jeden z nositelů světla jí svěřil synovi Arkany, který odplouval na poslední lodi. Jen on mohl rukavici nést a jen on mohl chytit hrot Onrixova kopí. Každý smrtelník by ihned zahynul jakmile by se hrotu nebo rukavice dotkl.“
Celou silou jsem se bránila myšlence, která mnou začala vibrovat.
Není náhodou Johan Swarz synem božské Arkany?
Že existoval syn přece neříkala kronika, kterou jsem studovala a je jisté, že Theodor by mne na tento fakt upozornil.
Ale na takové myšlenky nebyl čas.
Naše situace byla kritická ani síň učenců a ani přístupová chodba nám nenabízela možnost dalšího postupu.
To mne vybídlo k poznámce: ,,Jak se zdá, naše situace je stále stejná.Jednu past nahradila jiná. Popravdě řečeno teď nevím, kudy kam.“
Johan jen přikývl a mlčel.
Mé oči bloudily po místnosti a tu se zrodila myšlenka.
Jediné místo, kde se dá z místnosti odejít je pod stolem.
Stěny jsou ze skály, daly by se v nich dveře jistě zamaskovat, ale proč by to kdo dělal , sem přece neměl žádný vetřelec dojít.
Von Stoler nemohl být tak schizofrenní, aby i zde budoval skryté průchody.
Má cesta vedla ke stolu, ale na něm nic nebylo. Byl skutečně mohutný asi dub a deska byla vykládaná do tvaru pentagramu.
A co křesla?
Také dub, ale na nich byla přeci jen jedna zvláštnost. Na pravém opěradle každého z nich byl kovový osmistěn.
Pouze na pravém na levém ne.
A byl tam jen volně položen.
Chvilku jsem váhala, ale musím ho potěžkat.
Šel lehce zvednout. Nebyl moc těžký, ale co s ním mám dělat?
Oči mi zabloudily ke hrotu pentagramu . Nejblíže ke mně.
Čekala bych, že zakončení bude do špičata , ale nebylo .
Zakončení mělo tvar osmistěnu. Zrychlil se můj dech, ale teď se nedalo přestat.
Musím to vyzkoušet.
Pasoval úplně přesně. Když se kovový mnohostěn dotkl desky, bylo slyšet jasné cvaknutí.
Johan popošel ke mně, jediným pohledem vyhodnotil situaci a v jeho tváři byl vidět úžas.
Přešel k druhému křeslu a položil osmistěn na hrot znamení. Opět zřetelný kovový zvuk.
Třetí, čtvrtý a pátý vrchol byly už dílem okamžiku.
Po posledním cvaknutí, celý stůl zajel do podlahy a zastavil v hloubce dvou metrů a nám se otevřel pohled na schodiště vedoucí někam pod sál učenců.
Bylo nutné skočit ty dva metry, ale to nás nemohlo zastavit a během chvilky se Johan se mnou v zádech vydal do neznáma.
To, že deska stolu odjela pod podlahu nám přineslo jasné světlo na cestu. Sestup, ale nebyl dlouhý a končil v kruhové místnosti, která mne vylekala.
Byla přesnou kopií rondelu ve ,,staré smolovně“ v Regensburgu.
Mramorová kruhová deska s nápisem VIA GECHORUS, ale zde bylo s kompletním vybavením.
Po obvodu desky bylo dvanáct soch apoštolů , dvanáct kuřat a stranou i kvočna.
Byly vidět neuvěřitelné detaily. Světlo přicházející ze shora tuto místnost dokonale osvětlovalo. Johan se rozhlédl a řekl. ,,Tak to přece jenom dokázal , ale brána je naštěstí uzavřena.“
Najednou se otevřely nenápadné dveře napravo od schodů po nichž jsme vstoupili. Dveřmi vešel velice starý muž s pochodní v ruce.
Podíval se na nás .
V jeho tváři nebyl vidět ani náznak překvapení a řekl: ,,Vidím Arkanusy, že si konečně našel cestu do mého sídla, ale sám bys to nikdy nedokázal. Máš sebou smrtelnou.“
Kontur se na příchozího ostře podíval a promluvil: ,,Kdo vlastně jsi ? Jak mne můžeš znát? Nikdy jsem se s tebou nesešel!“
Usmál se a přívětivě odvětil: „Ale starý příteli, proč si myslíš že pouze ty se vymykáš času. Co si na mě opravdu nevzpomeneš ? Copak jsi zapomněl moje jméno ? Udělej mi radost a řekni ho sám!“ Kontur se zamračil a řekl temným hlasem: „Ty jsi Roland von Stoler.“
Popravdě řečeno, šla mi z toho všeho hlava kolem.
Johan Swarz je synem Arkany, jeho pravé jméno je Arkanus.
A celý rod von Stolerů zrádců a nepřátel řádu je jediný muž.
To teda jsou zjištění.
Když zazněla tato slova, Věra ztichla a já jen zalapal po dechu.
Po dramatické pouze ukončila dnešní vyprávění:,, Ale teď už opravdu končím, alespoň pro dnešek“.
Zvedla se a pomalu odcházela.
Jak jsem jí vyprovázel pohledem, zněla mi hlavou otázka: ,, Co to všechno znamená?“
Je to vůbec pravda?
A tu jakoby v reakci na mojí myšlenku se prudce otočila. Její tvář byla naplněna zlobou a oči jí planuly.
I když byla ode mne nejméně deset metrů, byl ve vzduchu cítit hněv.
Mé leknutí z té změny vystřídal strach.
Tento stav trval jen okamžik. Po té se opět obrátila ke mně zády a odcházela.
Když vyšla z místnosti vlétla mi do mysli otázka. Dokáže podobně jako Johan Swarz neboli Arkanus číst myšlenky a kde tuto vlastnost získala?
Měl jsme strach, zda díky mojí rouhačské myšlence neukončí fantastické vyprávění.
Ale hned ráno mne překvapila velmi dobrou náladou a ihned začala dobře volenými slovy vykreslovat další část příběhu.
Autor Tanula, 18.05.2008
Přečteno 356x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí