Plamen života-Na život a na smrt díl 25

Anotace: Život nebo smrt. Jen ten, kdo má planoucí srdce může pokračovat v cestě za druhým elementem

Na život a na smrt

Když skončila poslední větu obrátila se přímo na mě s otázkou: ,,Nejseš unavený?“
To byla novinka, můj stav až do této chvíle neřešila, ale já jí popravdě odpověděl: „Cítím se tak dobře jako už dávno ne“.
Její další dotaz byl velmi překvapivý: ,,Můžu tedy pokračovat po celou noc?“
,,Co se týče mne tak ano.“ Byla má odpověď ale hned jsem dodal:,,Ale nevím, co tomu řekne personál.“
Na její tváři se objevil úsměv a mojí připomínku odvrátila slovy: ,,Tím se nezatěžujte,nikdo nás nebude rušit, dokud neskončíme.“
Proti mé vůli mi hlavou zazněla otázka: ,,Jakou roli asi hraji v tomto příběhu já?“
Asi chtěla moje pochybnosti prostě přejít, ale nakonec po těžkém rozhodování na moji otázku odpověděla: ,,Pro mne v tomto příběhu hraješ hlavní roli. Teď ti víc nemůžu povědět, ale chvíle rozřešení se blíží. Vydržíš do konce? Půjde to?“
Její závěrečná otázka vyzněla spíš jako prosba.
Mé svědomí mi zavelelo říci ano. Nebylo třeba nic říkat nahlas, věděla že souhlasím a bez dalšího otálení pokračovala ve vyprávění.
Už při nastupování do auta mé pozornosti neušla truhlice k uložení elementů .
Ležela na předním sedadle a vzhledem k tomu, že víko bylo otevřené, bylo dobře vidět jak element z Porta coeli v Tišnově dokonale vyplňuje jednu třetinu chránky.
Jak už se stávalo pravidlem, všechny naše věci byly naloženy a zabaleny a na první pohled spokojený kontur se na mě obrátil s otázkou: ,,Víte něco bližšího o loktu lučištníka?“
Ano opět se vrací k původní hádance.
Zápěstí v Tišnově už své tajemství vydalo, teď je na řadě loket, ale ten je ze všech tří cílů nejméně průkazný.
Vše stojí a padá s mojí intuicí co když nemám pravdu?
Tyto depresivní úvahy přerušil k mému úžasu místo Johana řidič těmito slovy: ,, Vy se určitě nemýlíte! My věříme intuici ducha.“
To byla bezkonkurenčně nejdelší věta co kdy řekl.
Za ty hodiny co nás vozil po celé střední Evropě, neřekl dohromady tolik slov, co nyní.
Bylo to zvláštní, ale ty dvě věty vyřčené klidným silným hlasem mi dodaly víc sil, než cokoli jiného. Teď bylo třeba odpovědět Johanovi: ,, Takže v kostce. Naším cílem je klášterní kostel Panny Marie v Brně. Jeho zakladatelkou byla královna Eliška Rejčka, která byla později na tomto místě pochována. Klášter patřil ke stejnému řádu, jako Tišnov k cisterciačkám, To co uvidíte až na místě a určitě Vás zaujme na první pohled je skutečně neobvyklé stavební založení , jedná se o půdorys dvojramenného kříže. A potom i použitý materiál. Je to jeden z mála kostelů té doby v našich zemích, které byly postaveny z neomítnutých cihel. Osobně si myslím, že tato neobvyklost je jakousi poctou královně Elišce Rejčce, která pocházela z polské vládnoucí dynastie a v jejíž původní vlasti byly takto vystavěné kostely běžné.“
Tato historická rychlo lekce byla u konce ,ale v mé mysli byl další problém, který se nám nyní postaví do cesty.
Chvíli mi nebylo jasné, jak začít, ale to co mně trápilo, muselo ven: ,,Jedna věc nám určitě velmi ztíží hledání.“
Tak se mi podařilo nejlépe zahájit toto ožehavé téma.
Johan se na mne podíval, a s úsměvem člověka, který ví co se od něho očekává vyslovil otázku: ,,Co máte na mysli?“
Po tomto správně položeném dotazu mohla začít můj další monolog: ,,Na rozdíl od kláštera v Tišnově, je areál v Brně velmi poškozen různými stavebními úpravami. Je zde velké riziko, že náš cíl byl ukryt v části areálu, který třeba během let zanikl a byl přestavěn na něco úplně jiného. A navíc je jisté, že ta šťastná náhoda s mojí spolužačkou se určitě nebude opakovat.“
Kontur zvážněl a řekl: ,,V tom druhém bodě máte určitě pravdu. Správce kostela nám jistě nepůjde tak na ruku jako Vaše kamarádka, ale prvního problému se nebojte, teď když jste mi popsala stavební řešení kostela jsem si skoro jist, že element bude právě v chrámu . Víte ten půdorys ve tvaru dvojramenného kříže nebude náhodný. Já sám prošel mnoho svatostánků, několik z nich bylo ve tvaru kříže,ale jednoduchého. Dvojitý kříž je asi naprosto jedinečný. Ten, kdo ho tady v Brně zvolil , musel k tomu mít hodně dobrý důvod.“
„ Proč , ale dvojitý kříž, proč ne třeba templářský?“ Vylétlo z mých úst.
Kontur se znovu usmál a odpověděl otázkou: ,,Umíte si přestavit klášter, řádu cisterciáček a v jeho samém srdci svatostánek ve tvaru templářského kříže?“
Tato otázka položená s úsměvem na rtech mě vehnala do rozpaků.
Na takto položenou otázku, mohla moje odpověď znít jedině: ,,Ne! To je úplná hloupost.“
Dobře vycítil mé pocity a rychle dodal: ,, Prosím netrapte se. Oba nyní pracujeme pod velkým tlakem a ten sebou nese i omyly, ale proto je tu ten druhý z nás, aby vždy ukázal kudy pokračovat a jak se chybám vyhnout.“
Musím přiznat, že mi udělal radost nejen tím, co řekl, ale i tónem , kterým to řekl.
Než mi radostná vlna prošla celým tělem náš řidič vjel do ulic Brna a hustou dopravou, která byla typická pro ranní hodiny v tomto velkoměstě se prodíral do centra starého města.
Trvalo déle než třicet minut než se naším očím otevřel pohled na kostel Panny Marie, který snad ukrýval hledaný druhý element.
Náš vůz pomalu minul chrám a po kratičké jízdě přilehlou ulicí zastavil u malého hotelu.
Řidič se otočil k Johanovi a řekl: ,,Vše je domluveno. Pokoj č. 9.“
Kontur přikývl a v mé společnosti vystoupil.
S výjimkou malého zavazadla nechal vše v autě a beze slova rozloučení řidič odjel.
Prošli jsem rychlým krokem okolo recepce a po krátké cestě temnou chodbou vešli do hotelového pokoje.
Dveře byly otevřené, Klíč byl zevnitř a Johan ihned zamknul.
Můj první pohled upoutala široká okna a hlavně pohled , který se mi z nich naskytl.
Přímo za nimi byla zahrada přilehlá k cíli naší cesty.
To určitě nebyla náhoda. Stačilo otevřít skleněnou výplň, udělat dva delší kroky a mezi námi a elementem stála pouze zahrada a cihlová neomítnutá zeď chrámu.
Otevřel příruční zavazadlo a řekl: ,,Tady jsou Vaše svršky a hygienické potřeby a já půjdu do ložnice. Teď máte dost času na odpočinek, K večeru zajdeme za duchovním správcem kostela a zjistíme, zda je s ním možná spolupráce.Teď se věnujte sama sobě.“
Uklonil se odešel do přilehlé místnosti.
Nemusel mě dvakrát pobízet. Rychlá osobní hygiena a pak už jenom spát. Noční pátrání a koupel zanechaly na mne svoje stopy a odpočinek byl určitě nutný.
Když mě probudil bylo už asi hodně pozdě odpoledne.
Začal slovy: ,,Tak co, načerpala jste dostatek nových sil?“
,,Cítím se skutečně dobře“. Zněla moje odpověď.
Krátký dialog ukončil slovy: ,,Počkám v restauraci. Oblečte se a připravte k odchodu hned po jídle půjdeme ven“.
Odešel , já rychle dokončila oblékání.
Chodba, kterou jsem ráno přišli mě zavedla do hotelové restaurace.
U stolu tam seděl Johan.
Přivítání odbyl slovy. „Už máte objednáno. Snad se mi povedlo odhadnout co je pro Vás dobré a vítané.“
Popravdě řečeno, bylo mi úplně jedno co budu jíst. Hlavně, že něco bude.
Moje práce pro řád vědeckých studií měla jeden podstatný nedostatek. Soustavné hladovění.
Jídlo mezi konturovi priority určitě nepatřilo a zřejmě si byl jist, že tento jeho zvyk plně sdílím.
Po několika minutách přinesl číšník velkou porci bramborových hranolek a kuřecího masa se zeleninovou oblohou.
K mému překvapení si i Johan nechal přinést jídlo, lépe řečeno nějaký zeleninový salát.
Požitek z dobrého jídla ve spojení s dlouhým spánkem ve mně zapálil nový optimismus a když po hlavním chodu vykouzlil číšník přede mě velký pohár zmrzliny a kávu, byla moje spokojenost úplně dokonalá.
Teprve po jídle mi přišlo divné, jak mě můj druh sleduje, aby předešel mým otázkám začal sám: ,,Promiňte, ty mé pohledy, ale já prostě nejsem schopný pochopit tu radost co lidem přináší jídlo. My ho bereme jako nezbytné zlo k uchování životních sil a třeba Theodor nejedl vůbec.Svit kopí mu sil dával víc než dost. Chtěl bych vědět, jestli by ztráta požitku z jídla pro Vás znamenala velký problém?“
Tohle tedy byla zase otázka.
Co mu mám odpovědět?
Umřít hlady není můj cíl, ale chuť není můj hlavní smysl to určitě ne. Nebylo třeba tuto myšlenku formulovat do vět.
Věděl co si myslím a spokojeným hlasem řekl: ,, Nic neříkejte. Vím vše podstatné.“
Původ jeho radosti mi v tuto chvíli nedocházel ,ale brzy budu v situaci, kdy mi vše co padlo v brněnské hotelové restauraci dá smysl.
Večeře byla u konce.
Bylo možné vyrazit na další lov. Kořist nese název druhý element.
Klidně se dalo těch několik desítek metrů kolem domovního bloku dojít pěšky, ale před vchodem čekal vůz.
Netečný řidič nás odvezl právě těch pár metrů před dům stranou kostela.
Zde sídlila duchovní správa areálu.
Ze dveří proti nám vyšel starší muž a k mému překvapení oslovil Johana celým jménem a v latině. Muž řekl zhruba toto: ,,Dovolte pane Swarzi, abych Vás jako představeného nadace Řádu vědeckých studií přivítal v Brně.“
Johan se uklonil a stejným jazykem odpověděl
Poděkoval za uvítání a v jedné větě stihl představit i mne , co by vědeckou poradkyni nadace.
Poté nás hostitel uvedl do přijímacího pokoje, kde nás ještě jednou krátce uvítal načež se zeptal, co nás vlastně přivádí.
Kontur mu v kostce vysvětlil, že nadace připravuje rozsáhlý projekt duchovní obnovy starých cisterciáckých klášterů ať už ženských nebo mužských a že právě tato činnost nás zavedla až sem.
„To je jistě chváli hodné, ale jak já Vám mohu pomoci v tomto snažení?“ Zeptal se náš hostitel. Johan rychle odpověděl: ,,Potřebují já a moje poradkyně strávit jednu noc o samotě ve chrámu Panny Marie.“
Jakmile to řekl, výraz mužovi tváře se prudce změnil a tón jeho hlasu také.
Řekl ostrým hlasem. „To je vyloučené. Nyní odejděte a buďte si jisti, že budu informovat příslušná místa. Zhruba před měsícem nás opat R.. informoval, že řád vědeckých studií i jeho nadace se vydaly nebezpečnou cestou hereze. Já tomu nevěřil, ale Vaše návštěva i žádost jeho slova jenom potvrzují.“
Vstal z křesla a s ledovou úklonou nás prakticky vyhodil na ulici.
Já už v životě mnohokrát zažila co to je být vykázána ven, takže moje pocity byly celkem vyrovnané, ale na konturovi bylo velmi dobře patrné, že tento stav je pro něj něčím novým.
Poté, co duchovní správce zabouchl za námi vstupní dveře, zůstal stát na schodech neschopen cokoliv říci.
Nakonec se otřepal alespoň natolik, že mohl nastoupit do čekajícího auta a říci jen dvě slova.: „Do hotelu.“
Řidič se ihned rozjel, ale ve chvíli, kdy měl zabočit jel rovně.
„ Co se děje?“ Zeptal se kontur ,ale on se ani neobtěžoval s odpovědí . Jen ukázal za sebe.
Těsně za námi jelo auto tmavé barvy s italskou značkou.
Řidič několikrát prudce zabočil v úzkých uličkách starého města, ale náš stín byl stále za námi. Musím přiznat, že moje nitro prostoupil dosud nepoznaný strach.
Zatím vždycky byl nepřítel známý a jasný, ale teď ne.
Ten pocit z ohrožení které se blížilo jakoby z neznáma byl skutečně hrozný.
Von Stoler i Ariotep , který si říkal opat R.. byli lidé, jako já i když žili v jiném vnímání času, ale oni měli alespoň tvář a dalo se tušit, co od nich můžeme čekat.
To mi teď chybělo.
Bylo tady jen černé auto. Řidič vyjel na dálnici a zrychlil na maximum.
Nyní jsme ujížděli rychlostí nejméně dvě stě kilometrů za hodinu směr Praha.
Kontur se otočil a řekl.: ,, Drží se nás jako klíště. Budeme schopni je střást?“
Tato otázka byla určená našemu řidiči a ten absolutně nezúčastněným hlasem odpověděl: ,,Ne!“
Poté se otočil ke mě a pokračoval stejným tonem: ,,Ničeho se nebojte. Jsou to jen lidé, ti nám nemohou ublížit.“
Stačil tucet slov a já se uklidnila.
V duchu jsem si říkala, že řidič je úplně stejnou duševní oporou jako Johan.
Zároveň mi v hlavě neodbytně hlodala otázka, kdo to asi ve skutečnosti je.
Na tuto otázku mi ani jeden z mužů nehodlal odpovědět a automobilová honička pokračovala za úplného ticha. Když jsme ujeli nejméně sto kilometrů ukázal kontur na výjezd s nápisem Jihlava, Žďár nad Sázavou.
Řidič přikývl a sjel z dálnice. Honička se přenesla z autostrády na silnici první třídy a po dalších deseti minutách i na obyčejnou okresku.
Když silnička zamířila do lesa, řekl Johan toto: ,,Máte tady svojí sluneční zbraň?“
„Mám !“ Byla moje odpověď a on tedy mohl pokračovat: ,,Až zastavíme, hned ji oživte a pak se držte ať se děje cokoli po mé levé ruce!!“
Otočil se k řidiči: ,,Vy zůstaňte v autě, kdyby se mi situace vymkla z rukou, zasáhněte s relikvií!“
Řidič přikývl, já také a pak se honička prudce zpomalila a nakonec i uzavřela na jakémsi lesním prostranství asi určeném ke shromažďování vytěženého dřeva.
Vůz zastavil a Johan vyskočil z auta a v tu samou chvíli houstnoucí soumrak prosvítilo oslnivé světlo solisionské zbraně.
Chvilkové zaváhání ale v mé hlavě zazněl zřetelně energický hlas našeho řidiče: ,,Rychle musíte mu pomoci!“
Mé oči se otočily na něj a ten pohled mi vrátil sílu k činům.
Tak neuvěřitelně jasný výraz odhodlání a sebedůvěry nemohl mít nikdo z normálních lidí ve svých očích.
Vyskočila jsem za Johanem a ihned spustila dílo i odkaz dávných světlonošů.
Ve stejné chvíli, kdy se skřípěním pneumatik zastavil vůz našich pronásledovatelů kousek od nás postavil se kontur po mé pravici a naše společné odhodlání bylo připraveno čelit věcem příštím. Z černé alfy romeo vyskočili čtyři muži ve tmavých oblecích.
Tři z nich byli ozbrojeni pistolemi a poslední držel v ruce samopal.
Zdálo se že je všechno jasné, Čtyři střelné zbraně proti dvěma mečům.
V první chvíli mě napadlo , že projet celou střední Evropu a pak se nechat odstřelit na Českomoravské vysočině není moc stylové, ale bylo zvláštní, že ani teď , kdy se mi zdálo, že smrt přichází nezachvátila mojí duši panika.
Stejně jako v klášteře u města Gradz, kdy o můj život usiloval Roland von Stoler, bylo moje nitro silné a připravené.
Tento řetěz myšlenek prolétl mojí hlavou rychlostí blesku a byl nahrazen zoufalým nápadem: ,,Utečme!“
„ Ani se nehněte!“ Vykřikl beze slov Johan.
Síla jeho hlasu i když pouze uvnitř mé hlavy mi dala novou naději.
Útočník vyzbrojený samopalem zastavil na tři kroky od nás a německy řekl: ,,Co jste udělali s nejvyšším generálem a opatem R…?“
„Nejvyšším generálem čeho?“ Odpověděl Johan na otázku otázkou.
Ozbrojenci velmi vzteklým hlasem pokračoval: ,,Řádu via lux, který se snaží zachránit svět před Vámi a před tím, co přestavujete.“
„Odejděte! Nemám nic co bych chtěl říci. Jděte s pokojem!“ Řekl smířlivě kontur, ale to muži slyšet nechtěli.
„Jestli neodpovíte na naše otázky, tak všichni zemřete a ta žena jako první!“ Dodal jeden z mužů s pistolí v ruce.
Kontur pouze jakoby pokrčil rameny a muž hlasem plným nenávisti řekl: ,,Jak chcete !“
Byl to takový šok, že se mi ani nepodařilo zavřít oči.
Ústí hlavněmi mířilo přesně mezi ně.
Pokud Ti bude někdo tvrdit, že v podobné situaci mu projde hlavou celý život, tak mu nevěřte.
Nic takového se mi nestalo.
Snad jen chvilková lítost, ale to je tak vše.
Nebyl čas vůbec na nic a v ten moment se to stalo. Byl jasně slyšet výstřel a tu pojednou snad pět , možná deset centimetrů od mého obličeje kulka zastavila.
Po dobu jedné nebo dvou vteřin vysela ve vzduchu a pak spadla na zem.
Střelec vykřikl: „Jste zplozenci pekel“
A začal další palbu ve které ho jeho společníci nadšeně následovali.
Ohlušující rachot a zápach spáleného střelného prachu naplnil toto lesní zákoutí.
Po dlouhých vteřinách střelby došla útočníkům munice a jejich pistole a samopal se odmlčely.
„Naposledy říkám odejděte!“ Řekl Johan.
Klidným, ale důrazným hlasem dodal: ,,My nemáme s peklem nic společného, ale opat R.. a Váš generál byli služebníci temnoty a já sám je poslal tam, kam patří. Zastavte se ještě je čas.“
Bylo mi jasné, že ho asi neposlechnou .
Jejich tváře byly stažené nenávistí a odhodláním.
Moc by mne zajímalo, co jim opat R.. namluvil, ale to už se stejně nedovíme.
Odhodili střelné zbraně a tři se vrhli přímo proti konturovi.
Poslední z mužů vyrazil proti mne.
Koutkem oka mi neušlo, jak můj druh srazil prvního útočníka ,ale teď nebyl čas na koukání.
Mé ruce pozvedly meč, ale já prostě nemohla.
Nedokázala jsem toho, kdo mi usiloval o život sama zabít.
Chytil mojí ruku a chtěl se zmocnit sluneční zbraně, ale to už nestihl.
Johan vyřadil z boje své tři protivníky a jedinou mocnou ranou zabil i toho, který patřil původně mne.
,,Promiňte.“ To bylo to jediné co se mi podařilo říci.
Johan překvapeně řekl: ,,Za co se omlouváte?“
A sám si odpověděl: ,,Že nedokážete zabít bloudícího člověka?To není zločin, to je naopak správné. Vy jste daleko lepší než já.“
Mé oči naposledy prohlédly po místě boje.
Čtyři strašlivě posekaná těla, která skoro nekrvácela.
Čtyři střelné zbraně, hromady nábojnic a kulky jakoby zamrzlé ve vzduchu a pak spadlé na zem. To bylo vše.
Naše meče pohasly skoro ve stejný okamžik a milosrdná tma skryla pohled na tuto obludnou paseku smrti.
Pomohl mi nastoupit do auta a hned jakmile zaklaply dveře, řidič vyrazil na zpáteční cestu.
Nevím jestli mluvil ke mně nebo k šoférovi, ale po chvíli řekl: ,,Je mi to jasné. Ten duchovní správce pracuje pro via lux a když jsem se u něho objednal na audienci, povolal kamarády. Musíme teď pracovat rychle. Je si jist, že nás jeho přátelé zastavili. Máme jen tuto noc k nalezení druhého elementu. Zítra až zjistí, že žijeme, bude daleko obezřetnější.“