Vesnice - první část

Anotace: První část povídky a zároveň kritika jedné knihy.

Ranním tichem se nesly táhlé tóny neviditelných zvonů. Bim-bam...Bim-bam... Stále znovu a znovu s železnou pravidelností. Přicházelo ráno. Ráno... Odkudsi se nesla těžká vůně kvetoucí levandule. Vlahý letní větřík si pohrával s větvemi olivovníků. Voják v rudě červené uniformě stál na prašné cestě a a díval se přes pole směrem k probouzejícímu se městu. Odkudsi se náhle ozval dětský smích. Voják sebou trhl a snažil se najít původce toho zvláštního zvuku. Nic...? Již jen opět pravidelné údery zvonu a šustění obilí. Zavřel oči. Představoval si, co se právě ve městě může dít. Lidé, jdoucí za zvukem zvonů na mši do kostela, žebráka, který stojí před chrámem božím a prosí o almužnu, děti, hrající si na cestě, dceru staré kořenářky, kterou mnozí považují za čarodějnici, i pyšného kohouta, který hrdě vykračuje po smetišti.
Otevřel oči. Chvíli se díval za hřejícím vycházejícím sluncem, pak ho však upoutala špičatá věž kostela. Ještě chvíli přemýšlel, pak se však zhluboka nadechl a vyrazil po hrázi rybníka do města.
Jen na chvíli se zastavil před Porta Coeli, bránou nebes. Vysoké zdi kostela se před ním vypínaly jak bílá skála. A ta věž! Jak prst vztyčený k nebi... Zničit takovou krásu? Cítil na sobě pohledy všech. Nikdo však v sobě nenašel odvahu, aby se k cizímu vojákovi přiblížil. Voják stál hrdě, nevšímal si obyčejných lidí. Bim-bam... Zvon neutichal. Nakonec se vmísil do davu a sám prošel kamenným portálem.

„Otče, mohu se vám vyzpovídat?“
„Teď? Před mší?“ Kněz byl muž menšího vzrůstu s několika bílými vlasy. Znal každou svou ovečku, co koho trápilo. Proto si teď se zájmem a nedůvěrou měřil očima neznámého vojáka.
„Je to důležité..“
Ta uniforma se mu vůbec nelíbila...
„Důležité?“ zvedl obočí.
„Ano, otče...“
Konec konců, je tu přeci od toho, aby lidem poskytoval duchovní útěchu... Přikývl tedy. Během několika vteřin již seděli v šeru zpovědnice.
„Co vás trápí, můj synu...“
„Zhřešil jsem, otče...?? Velmi jsem zhřešil, když se jsem se uvolil se svými vojáky provést rozkaz.“
„Pokračuj, můj synu.“
„Jeden voják v armádě našeho ctihodného pána, který pocházel z vaší vesnice, přeběhl k nepříteli a vyzradil mu plán bitvy a my při ní ztratili polovinu armády. Ten člověk již nežije...“
„Zastřelil jsi ho, synu?“
„Ano, otče...? Ale to není vše. Pro výstrahu ostatním máme srovnat za tři dny tuhle vesnici se zemí. A zabít všechny, kdo zde žijí. Muže, ženy, děti...? Všechny.“
„To přeci nemůžete! To nemůžete udělat!!!“ Kněz zvýšil hlas, který najednou zněl pod klenbou s děsivou ozvěnou.
„Je to rozkaz našeho ctihodného pána...“
„Varuji před vámi lidi... Utečeme daleko... Pryč...“
„Nevarujete... Nesmíte... Porušil byste zpovědní tajemství! A i kdyby! Najdeme vás kdekoli. Neschováte se...“
„Nemohu vám synu dát rozhřešení. Nikdo ti ho nedá. Prosím, opusť chrám Páně.“
„Já vím...“ Voják se náhle zvedl a bez dalších slov odešel pryč. Kněz ještě hodnou chvíli seděl sám mlčky ve zpovědnici. Zpovědní tajemství...? Porušit ho je smrtelný hřích! A nevyzradit? Nepřímo tím zavraždí všechny své ovečky i sebe!
Celý se třásl, když kráčel do hlavní lodi kostela. Cítil na sobě tíhu vysoké kamenné klenby. Jako by na něj měla každým okamžikem spadnout. Nesmí přeci vyzradit zpovědní tajemství...

Bim-bam... Bim-bam... Zvon stále vyzváněl. Na louce mezi dvěma skromnými domečky si hrál alespoň tucet dětí. Pobíhaly, skákaly, honily se kolem dřevěného plotu, smály se. Bosé nožky se míhaly vzduchem a opět dopadaly do nažloutlé trávy. Najednou si se pohyb zastavil. Dětská očka sledovala vojáka, procházejícího po cestě kolem nich. Ten se ani nezastavil, na děti se ani neohlédl. Děti přesto někdo sledoval. Asi sedmnáctiletý chlapec stál opřený o plot jednoho stavení. U nohou měl dva džbery plné až po okraj vody z nedaleké studny. Díval se na děti a broukal si tichou melodii, kterou v dunění zvonů mohl slyšet jen on sám. Najednou se na zápraží protějšího domu objevila mladá žena. Dlouhé světlé vlasy měla staženy pod bílý čepec, usměvavá tvář připomínala sluníčko.
„Děti, domů...“ zavolala melodickým hlasem a zatleskala. Děti poslechly okamžitě... Za chvíli již byla louka prázdná. Chlapec se otočil, zdvihl džbery ze země a vešel do chalupy... Kamenné stavení studeně dýchalo. Položil vodu ke kamnům a sklonil se k postýlce, ve které ležela drobná dívka s tváří bílou jak stěna.
„Jak jí je...?“ zeptal se a otočil se na matku. Byla to drobná žena, věk bylo těžké odhadnout. Její ladné pohyby svědčily o tělo plném síly, na druhé straně ustaraná tvář se smutnýma očima a vráskami na čele svědčila o opaku.
„Špatně... Potřebuje léky... Jenže deset zlatých nemáme...“ zašeptala a v očích se jí objevily slzy. Bim-bam... Bim-bam... Chlapec stál chvíli mlčky skloněn k postýlce a hladil dívku po studené tváři.
„Pomodlím se za ní u , pomůže jí...“
„Nám už nepomůže nic...“
„Ale maminko...“
„Deset zlatých nevyděláme ani za celý rok.“
„Musíme věřit, maminko...? Věřit...“
Chlapec vstal, usmál se na matku a vyběhl ven. Bim-bam...? Bim-bam... Bim... A najednou ticho... Již ani jeden úder. Zvon se na věži stále houpal, ale srdce se už nedotklo stěny. Přidal do kroku. Ke kostelu spěchali poslední opozdilci. Nakonec i chlapec zmizel za těžkými dřevěnými dveřmi. Chvíli mžoural, než si zvykl na šero uvnitř. V tu chvíli do něj někdo vrazil. Pořád si ještě nezvyklo na zvláštní světlo v kostele, nedokázal poznat, kdo to je... Byl si však jistý, že to není nikdo z vesnice...? Kdyby byl, určitě by se omluvil. Pokřižoval se a klekl si do poslední řady.
Kněz se objevil naprosto neslyšně... V dlouhém rouchu kráčel za zvuků varhan hlavní lodí. Jeho kroky nebyly vůbec slyšet. Chlapec chodil do kostela pravidelně. Varhany přestaly hrát, jejich poslední tóny se nesly pod klenbou. Chlapci nemohlo uniknout, že kněz se dnes choval podivně. Brzy však vše přestal vnímat. Kázání, zpěv z kůru... Myslel na svoji sestřičku, která ležela doma v posteli... Kdyby pro ni mohl cokoli udělat... Jenže kde sehnat deset zlatých na léky? Jediná možnost byla někomu je ukradnout...? Tím by však nepomohl nikomu. Ani sestřičce, ani sobě, ani matce.
Mše skončila a on nebyl ani trochu vyrovnanější. Klekl si k jednomu z mnoha bočních oltářů a jen se tiše modlil. Jen jediná bytost už dokáže sestřičce pomoci. Ani si nevšiml, že za ním někdo stojí. Drobná dívenka s rozpuštěnými vlasy. Jedna z těch, které zpívaly na kůru. Položila mu ruku na rameno.
„Petře...“? oslovila chlapce. Trhl sebou a otočil se. Neřekl nic, jen sklopil oči.
„Jak jí je...?“ pokračovala dívka šeptem a chytla chlapce za ruku...
„V noci se ji ještě přitížilo. Doktor říkal, že potřebuje bezodkladně léky... ? Jenže my nemáme 10 zlatých! Nemáme...“ Chlapec se dal náhle do pláče... Dívka stála vedle něj, s hlavou sklopenou. Najednou si klekla a začala se zavřenýma očima odříkávala tichou modlitbu. Vstala. Dívala se na chlapce.
„Poprosíme Zuzanu... Určitě pomůže...“ zašeptala.
„Zuzana? Vždyť je to čarodějnice...“
„Petře, to neříkej!“
Zuzana... Většina lidí se jí bála. Byla dcerou staré slepé kořenářky. V noci se toulala po okolí, nikdo nevěděl, co po tmě dělá na svazích mezi skalami.
„Určitě vám pomůže, Petře...“
„To nemá cenu, Aničko...“
„Jsi stejně tvrdohlavej jako tvůj táta... Odpoledne za ní zajdeme!“
„To nejde, co by si lidi pomysleli, kdyby mě u ní viděli?“
„Co by si pomysleli, to je jejich chyba! Chceš malé pomoct?? Tak tam po obědě se mnou půjdeš!“
Anička byla zvláštní dívka. Nebyla o mnoho starší než Petr. Jako malí si hráli v horách mezi potoky, vyrůstali spolu. Bylo těžké říci, co k sobě navzájem cítili. Ani jeden z nich to ale neřešil.
„Tak dobře...“ přikývl Petr, pokřižoval se a vstal, „Ale půjdeš tam se mnou...“
„To víš, že jo...“
Společně vyšli z šera kostela ven na náměstí. Bylo teprve ráno, ale vzduch se horkem už chvěl. Neděle... Oba měli volno. Přes týden pracoval Petr Boulicaut na nedalekém vinohradu. Od té doby, co jeho se jeho otec zabil pádem ze stromu, byl on hlavou rodiny. Přemýšlel, co vše bude muset dneska udělat. V tom horku bude těch pár starých olivovníků, o které se staral v horách za vesnicí, potřeboval pořádně zalít. A je nutné spravit střechu. Od minulé bouřky okolo komínu teče. A koupit svíčky... Ale za co? Bylo toho na něj moc. Nedokázal se starat o hospodářství a ještě myslet na nemocnou sestřičku.... Od té doby, co otec zemřel, šlo všechno od desíti k pěti.
Anna (i když se tak jmenovala, všichni jí říkali Anička) bydlela v jednom z těch lepších domku jen pár kroků od náměstí. Patřila k rodině Baudrilloux, jedné z nejmocnějších ve vesnici. Vlastnili několik hektarů vinice, která je bez problémů uživila. Jejím hlavní úkolem bylo postarat se především o tři mladší sourozence, které měla. Chlapce a dvě holky. Když se jí podařilo ušetřit si alespoň chvíli pro sebe, vyrážela ven, proti proudu potoka až k jeho pramenům. Často také chodila za Zuzanou, dávala si ale dobrý pozor, aby je nikdy spolu nikdo neviděl. Nevěřila, že by ještě v dnešní době mohli být čarodějnice, ale tatínkově obchodu by neprospělo, kdyby se o její známosti vesnice dozvěděla.
Oba kráčeli úzkou kamennou ulicí. Domky ve vesnici vypadaly jeden jako druhý. Mohutné kamenné zdi chránily před ubíjejícím žárem, malá okna otevřená k severu, střecha z červených tašek. Petr se rozloučil s Aničkou, která se ještě povzbudivě usmála, než zmizela v jednom z oněch „lepších“ domů. V porovnání s nimi vypadal domek, ve kterém bydleli Boulicautovi, jako zřícenina. Ležel až těsně u řeky, daleko od kostela. Dřív to možná byl pohodlný domeček, čas ale zapracoval. Bylo by třeba vyměnit okna, celou střechu pokrýt znovu, vyspravit komín... Jenže neměl ani na lék pro sestřičku.

Farář za sebou zavřel těžké dveře. Uvnitř byl příjemný chládek a vlhko. Sundal si plášť a pověsil ho na háček vedle dveří. Fara byla malá budova na západ od kostela.? S pečlivě vyčištěnými okny a zelenými okenicemi proti slunci bylo těžké ji přehlédnout.
Farář vystoupal po schodech do prvního patra. Sednul si k jednoduchému stolu u okna a složil hlavu do dlaní. Přemýšlel. To tajemství ho tížilo víc než nejtěžší hřích. Vždyť jen na to myslel při dnešním kázání. Nedokázal to ale vyslovit nahlas. Vzal kus papíru, pero a inkoust. Pečlivým rukopisem psal slova, která nikdy nikdo neměl číst.
Dole někdo otevřel dveře. Farář sebou trhl, až na papír udělal velkou kaňku. Rychle ho schoval do zásuvky stolu a vstal. Opřen o otevřené okno čekal na příchozího.
„Dobré dopoledne, otče.“
Mandy, farářova dcera, vstoupila do místnosti. Farář stál dál u okna obrácen tváří ven, ani se na ni neotočil. Mandy se starala o vše. Zajišťovala chod fary, odpoledne obíhala i nejvzdálenější ovečky, otci na historickém stroji psala kázání. byla to také ona, na koho se lidé obraceli, pokud je cokoli trápilo. Veškerý její život, volný čas, denní program, vše bylo podřízeno farnosti. Teď tu stála na prahu v jednoduchém oblečení, které snad právě a jen u dcery faráře nevzbuzovalo dojem chudoby.
„Dobré dopoledne, otče,“ zopakovala v domnění, že její první slova otec neslyšel. Otočil se k ní. Světlo pronikající do místnosti oknem, u kterého farář stál, mu najednou zářilo kolem jeho bílých vlasů. Mandy rychle zatlačila myšlenky na svatozář. Usmála se a podala otci nedělní noviny. Tolik se podobala matce...? Otevřeným oknem proudil do pokoje horký vzduch. Farář vzal noviny a poděkoval.
Mandy zůstávala. Něco se jí na otci nelíbilo. Už během mše se jí zdál nesoustředěný. A s jakým výrazem se na ni díval při přijímání... Ten pohled nemohla zapomenout. Pořád ho měla před očima. Věděla ale moc dobře, že pokud tatínka něco trápí, nemá cenu se na to ptát. Pokud bude chtít, řekne jí to sám, pokud ne, nedozví se to nikdy nikdo.
Nechala otce v pracovně samotného. Bylo už deset hodin, musela se dát do přípravy oběda. Ano, vaření... I to byl na faře její úkol.
Farář ještě dlouho stál u okna a díval se na čilý ruch venku. Slunce svítilo, jak bylo v těchto měsících obvyklé. Ohřívalo vesnici, ohřívalo louky, ohřívalo kopce proti vesnici. Farář se svého okna dohlédl daleko. Oči mu ještě sloužili dobře a dokázal rozpoznat i skupinu lidí, která dole pod kopcem hrabala suchou trávu na velké hromady. Odkudsi se ozval dětský pláč. Celá vesnice ležela pod jeho okny, díval se na červené střechy a po tváři mu tekly slzy. Nemůže přeci dopustit, aby se tomu krásnému místu něco stalo. A proč vůbec? Kvůli zradě jednoho jediného člověka? To nesmí dopustit! Nesmí!? Má dva dny na to, aby něco vymyslel. Jen dva dny... Co by ale mohl vymyslet. Začít stavět obranu a nikomu nesmět říci, jaký to má účel? Bránit malou vesnici proti tisícovce dobře vycvičených vojáků? Nebo říci lidem, že na ně Bůh sešle neštěstí, aby se co nejrychleji schovali do hor? Ale i tam je přeci najdou... Ne, neexistovalo správné řešení, žádná cesta, vedoucí k řešení neřešitelné hádanky... Zpovědní tajemství porušit nesmí.
Vrátil se ke stolku, vytáhl ze zásuvky zpola popsaný papír a pokračoval.

Vesnice... Stála na malé skále obklopena vinicemi a borovými lesy. Z jedné strany ji chránily neprostupné skalní svahy, na druhé se ale rozprostírala dlouhá úrodná plošina. Od vesnice ji dělil jediný okruh kamenných hradeb. Jak chabá ochrana... Veškerý život se točil kolem kostela. To bylo skutečné centrum vesnice, centrum života. Kamenné domky kolem kašny patřily nejbohatším lidem ve městě. I Baudrilloux zde měli svou rezidenci. Kamenná budova s modrými okenicemi, květinami za oknem a snad nejčervenější střechou. To důležité se však ukrývalo uvnitř.
Rodina Baudrilloux měla ve vesnici autoritu. Většina lidí se bála o nich říci cokoli špatného. A nikdo jiný také neměl takový hlas u starosty. Proslýchalo se, že sám starý pan Baudrilloux má na se starostováním své plány.
Za branami města bylo ještě několik domků zapadlých mezi poli. Většina z nich byly jen zemědělské usedlosti a sklady, patřící k vinicím a polím. Tam dole, jen kousek od řeky, stála polorozpadlá budova s kruhovou věží. Petr seděl obkročmo na střeše a rovnal tašky, mezi kterými zely velké mezery. Jak dlouho to ještě dokáže dělat? Vždyť to stejně nemělo žádnou cenu. Chtělo by to novou střechu... I nový krov. Při každém pohybu se bál, že trámy podepírající střechu vzdají svůj boj a on se propadne do podkroví. Ne, na to nesmí myslet.
Bim-Bam... Bim-bam... Zvony z kostela ohlašovaly poledne. To už je tak pozdě?! Vždyť skoro nic neudělal! A zítra musí opět do vinic!
Opatrně slezl ze střechy. Jakmile se jeho bosé nohy dotkly země, ucítil zvláštní pocit bezpečí. Mít pevnou půdu pod nohama... Otřel si zpocené čelo a zadíval se směrem ke kostelu. Tam, v centru všeho dění, tam bylo tolik lidí, kteří měli peněz na rozdávání... Vždyť potřeboval jen deset zlatých! Směšná částka proti tomu, co se každý den tam nahoře utrácelo. Jenže jemu nikdo nepůjčí. Byla by to nevýhodná investice... Nežili tu ještě ani patnáct let! Bim-bam... A jejich dům byl za hradbami města.
Sklonil hlavu, aby prošel nízkým vchodem. Z kuchyně přicházela vůně vařených brambor s máslem. Sestřička stále ležela v posteli, oči už ale měla otevřené. Její hluboké vlhké oči... Pozorovala ho. Přitáhl si k ní židli. Chtěl jí říci něco hezkého, nedokázal však ze sebe dostat ani slovo. Její křídově bílá tvář ho děsila. Vždyť jí bylo už sedm let... Vypadala mnohem mladší! Několikrát zakašlala. Lék by jí určitě pomohl. Chytil ji za ruku. Stiskla ji až obdivuhodně silně. Tak by si přál, aby se usmála. Na její smích si už ani nepamatoval.-
Z kuchyně přišla maminka. Nesla dva velké talíře, ze kterých se kouřilo, a malou misku. Pro sestřičku vždy to nejlepší. Ta trocha zeleniny, co měli, vystačila tak jako tak stěží pro ni.
„Jak to vypadá se střechou?“ zeptala se. Starostmi nakřáplý hlas... I ona se v mnohém změnila.
„Už je v pořádku, je jako nová,“ zalhal. Nemělo cenu přidělávat jí ještě větší starosti. I tak měli dluhy, kam se podíval.
„To je dobře...“
„Odpoledne zajdu do hor, třeba se od včerejška chytili nějaké kvíčaly...“
„Říkala jsem ti, abys ty tvoje oka nikam nedával! Kdyby tě při tom někdo chytil...“
„Neboj se, maminko... Dávám si pozor, aby mě nikdo neviděl. Třeba se zase nějaké chytli, prodáme je a... Pár drobných snad dostaneme...“
„Pár drobných... Prosím, nechoď tam...“
„Musím.“ Ani jeho vlastní matka nevěděla o jeho olivovnících. Doufal, že až dozrají, podaří se mu je výhodně prodat. Třeba bude i na lék. Hlavně musí být na lék. Jenže nepršelo už tak dlouho. Musí je zalít!
Dál už obědvali mlčky. Vyrazil hned po obědě. S malou konví se přebrodil přes potok a utíkal ke svahům, které před ním v horkém vzduchu poskakovali. Ostré kamínky ho píchaly do bosých nohou, na to však už byl zvyklý. I cestu už znal z paměti.

„Kam zase jdeš?“
Anna se otočila. Pan Baudrilloux stál ve dveřích, v ruce držel velké nůžky na víno.
„Nikam, jen se projít...“ pokrčila rameny, doufajíce, že odpověď otci postačí.
„Doufám, že ne zas za tím Petrem, zdá se mi, že jsi s ním poslední dobou až příliš často!“
„Jdu k řece. A i kdyby, co máš pořád proti Petrovi?“
„Říkal jsem ti to alespoň stokrát. Boulicautovi nejsou odtud. Co my o něm víme? Z jaké je rodiny? Podle toho, jaké mají dluhy... Dokud jste ještě byli děti, tak jsem nad tím přivíral oči, ale teď...“
„Jaký je v to teď rozdíl?“
„Že teď jsi mladá slečna, za chvíli si najdeš ženicha a já si opravdu nepřeji, aby si jakýkoli Baudrilloux vzal chudáka. Vždycky jsme byli nejvýznamnější rodina v okolí, a tak to i zůstane.“
„Ano, tatínku...“
„Doufám, že se podle toho zařídíš.“
Anna sklopila hlavu. Sama nevěděla, co k Petrovi cítí. Byla s ním ráda, ale myšlenky, které otce napadaly, nechápala. Vzít si ho?!
„A vrať se brzy, pomůžeš mi večer zalít vinici,“ zavolal za ní otec, když už odcházela. Pouze přikývla. Přehodila přes sebe lesklou blůzu, obula si pohodlné boty a vyšla ven. Slunce ani po obědě neztrácelo nic ze svých sil. Napila se studené vody z kašny a dala se do běhu. Nechtěla, aby na ni Petr musel čekat, třeba by si svoje rozhodnutí ještě rozmyslel. V látkové kabele přes rameno nesla malou slepičku. Otec by s tím určitě nesouhlasil, řekl by, ať se každý stará o své. Anna ale věděla svoje. Věděla, co se u Petra obědvá.
Po kamenné ulici se jí běželo špatně. Oddechla si, když proběhla městskou branou a pod nohama ucítila měkkou trávu. Dům Boulicautů stál až za hradbami. Ukryt mezi poli, která dřív patřila panu Boulicautovi. Většina z nich ležela ladem. Petr byl příliš malý, když se měl poprvé sám postarat o hospodářství.
Zastavila se před dřevěnou brankou. Vypadala, jako by se měla každou chvíli rozpadnout. Všude bylo nezvyklé ticho. Snad čekala, že Petra sama někde uvidí. Ticho. Bála se zakřičet, jestli malá uvnitř spala, zbytečně by ji probudila. Sama věděla, že spánek dokáže vyléčit mnohé.
Přeskočila raději dírou v plotě a zlehka zaklepala na dveře. Zpoza nich se ozval šramot a dveře se záhy otevřely. Paní Boulicautová vypadala ještě unavenější, než ji Anna znala.
„Pozdrav Pánbů, Aničko,“ promluvila tichým hlasem.
„Dobré odpoledne,“? řekla,? „Je tu Petr?“
„Petr? Před hodinou někam odešel...“
„Kam?“
Matka kývla směrem k horám. Třebaže si o Annině otci nemyslela nic dobrého, Aničce samotné věřila.
„Neříkal, že přijdeš...“ dodala snad omluvně paní Boulicautová.
„Jen jsem šla kolem,“ zalhala Anička a z kabely vytáhla malé kuře, „To je pro vás.“
Oči Petrovy matky se rozzářily.
„Ne, Aničko, to si nemůžu vzít. Jsi moc hodná, ale my se o sebe dokážeme postarat sami...“
Anna si velmi dobře dokázala představit, jak se paní Boulicautová musí cítit. Žena, která léta žila v blahobytu, by teď měla přijmout almužnu? Sama by se asi nezachovala jinak.
„Tak já ji s vámi vyměním za támhleten svazek levandule,“ řekla Anna a ukázala k oknu, na kterém leželo několik fialových voňavých rostlinek.
„Víte, levandule mám moc ráda,“ dodala, když viděla, jak nechápavě se paní Boulicautová tváří. Petrova matka zvedla levandule, jak kdyby se jednalo o poklad, a podala je Anně.
„Zkus jít do údolí Casin. Říkal, že jde na kvíčaly.“ Když si od Anny brala malé kuřátko, snad poprvé po dlouhé době se usmála.