Závěť (1)

Závěť (1)

Anotace: prosím o komentáře je to pouze začátek

I.
Když vás, vy mladí čeští páni, jinak nemůžeme vyburcovati ze života rozmařilého, snad to půjde takhle! Pak by už ty vaše ruce nebyly věru k jinému, než aby vrchcáby hrály, kostkami házely a karty míchaly, poháry nápojem cizokrajným přetékající ke rtům zvedaly a ke zbůhdarma, ale málo při něm zkušeností! Kde pak jí také za dnů těchto nabýti§ Vidí-li člověk kolem sebe den ode dne tytéž tváře, nepřišel-li ani záhrobec, domnívá-li se, že svět přestává za humny, chyba věčitá, byť i na zlatě vstával a na zlatě lehal.

Pan Jeronym Hrobčický, seděním na Velkém Pálči ve kraji Rakovnickém, tato slova, jež jsme byli právě z jeho úst slyšeli, přečasto opětovával. A vzpomněl-li jich leckdy, i když seděli za stoly, jež se až tíží nejrůznějších lahůdek, za něž by do dneška dal labužník celou duši svou, prohýbaly, vstal, a když se všichni domnívali, že pronese přípitek, začal svou… I nepřišel vhod skoro nikdy nikomu. Starší odvraceli se mrzutě, mladším jevil se kolem rtů posměšný úšklebek a nejmladší se nezřídka dali do hlasitého smíchu.

"Ano - tak!"

Pan Jeronym udeřil nezřídka pěstí o stůl, že navěžené cukrovinky rázem se sesypaly.

"Shnije ve vás takhle všechna krev! Však by mi mohl někdo z vás přijíti, abych mu dceru dal. A kdyby proti vám, vy hejskové, všude do mé noty spustili, však byste přišli k sobě."

Potom obyčejně pan Jeronym se opásal těžkým mečem, na jehož rukověti byla vryta celá řada číslic, věštících, ve které bitvě jej předkové jeho tasili, hlavu si pokryl aksamitovou čapkou, za níž se houpalo rezovitě hnědé péro sokolí, a ostruhami stříbrnými cvrnkaje, prosil pánů hostů o laskavé odpuštění, že by se tu prý snadnince mohl zalknouti a místo hodů že by pohřeb strojiti museli.

Když se zbyli karatele, teprv si jak se patří připíjeli, posvícení zapíjeli, posměšných přezdívek mu dávali, až jim k tomu jazyk nechtěl jinak sloužiti a někdy ze samé radosti pro slovíčko nepatrné ocel tasili a sekali okolo sebe jako zběsilci. Ale tnutí, byť i až do kosti, přece nikoho tak hluboce nezasáhlo jako předhůzka Hrobčického, jenž nemíval ve zvyku šetřiti, aĄbyl kdo byl. Kdysi pověděl ostrou pravdu do očí samému Ferdinandovi, krátce po krvavém sněmu… Panovníkova tvář prý zesinala, rty jeho se prudce sevřely, oči přimouhřily a pravice jeho mimoděk ocitla se na jilci ozdobného kordu španělského. A kolovaly o tomhle případě mezi královskými dvořeníny dlouho až neuvěřitelné řeči.

A dnes panu Jeronymovi přicházely k šedivé hlavě ještě podivnější myšlenky. I bylo slyšeti pádné kroky jeho celou tvrzí a břinkot stříbrných ostruh jeho podobal se zvukům zvonce zavěšeného ve vratech ku tvrzi, když starý rousňák zkoušel na litině ostrost svého zobáku.

Odjel před nějakou hodinou z Velkého Pálče pan Albrecht Pětipeský, byl tu u panny Salomeny na námluvách. A podle toho, jak Páleč opouštěl, mohla čeleď zcela spolehlivě hádati, že mnoho asi nepořídil. Také se zde dlouho nezdržel.

Starý Hrobčický ho odbyl po svém způsobu, ne sice nevlídně, ale také nepříliš zdvořile.

"Dovolíš-li, pane Albrechte: Kolik je ti let?"

"Táhne mi třicítka."

"Arci, arci, už je k ženitbě čas!"

Pan Jeronym se podivně usmíval.

"Ale cos, pane Albrechte, za těch třicet let dokázal? Jářku, brachu?"

Pětipeský se pohledu pana Hrobčického vyhýbal.

"Když mě bylo třicet let, nechci se chlubiti, jen svatou pravdu dím, podívej se na tenhle můj meč!"

Pan Jeronym sejmul ze stěny zbraň, o níž jsem již pověděl, že na její rukověti byla vryta celá řada číslic, a pravil dále: "1542 - 1543 - 1544 - podtrhnuto pětkráte… Rozumíš těm cifrám? Tolikrát jsem tasil tuhle ocel za slávu svého rodu, za čest země české a pro vítězství kříže nad proklatým půlměsícem… Ukaž mi, pane Albrechte, tvou ocel! Není třeba, abych z téhle rukověti dále i více četl…"

Pan Albrecht Pětipeský poslechl jako žáček svého preceptora. Jilec ozdobného meče jeho byl silně zlacený a jen svítil, jak byl bezeskvrnný, ostří pak samo nějak otupělé, jako by ze dřeva hlazeného. Pan Jeronym přejel jím několikráte levicí, ostřím zrovna do dlaně a hezky přitlačil.

"Když jsem se ženil já, již jsem měl zkušenosti, jako v kosmografii zkušenosti… Dříve bych byl si musil vyčítati, že nejsem hoden, abych mohl užiti rodinného štěstí. Proto se tak často zahrádka manželská zalévá slzami, po nichž vadne všechen květ, když muž ničeho nezkusil, nikde nebyl a nic neviděl… Však mne přece znáš, slýchávals nejednou, co říkávám, pokud jsem ještě mezi vás jezdíval, a přece jsi se k tomuhle kroku odvážil?"

"Mám, pane Jeronyme, pannu Salomenu z duše rád!"

"Věřím, věřím, nepochybuji, i tomu dám za pravdu, že by snad ani ona tebou nepohrdla, ale ještě jsem tu také já, se mnou pak jde všechno jednání tíže a zdlouhavěji, stará hlava myslívá také zdlouhavěji, kdo zato může milý pane!"

Pan Jeronym zase svůj meč zavěsil na stěnu přímo nad lůžko.

"Řeknu ti to bez obalu, tváří ve tvář, přímo od srdce. Prokaž se mi něčím, ať to je cokoliv, žes podnikl jen jediného, pravím jen jediného skutku, buďsi pro čest tohoto našeho království, buďsi pro povznešení svého rodu vlastního, a já ani na okamžik nebudu přemýšleti, mám-li tobě dáti svou dceru za ženu či nikoliv. Přijď pane Albrechte, kdy chceš, prokaž se, a Salomena bude tvou! Zatím, chceš-li, jsi mým hostem velmi vítaným!"

Za deset minut po těchto slovech pan Pětipeský z Pálče odjížděl. Nemohl se opravdu prokázat skutkem nejnepatrnějším, kterého by podnikl za účelem, jak od něho žádal pan Jeronym, ač mu bylo skoro plných třicet let.

"I tomu žes, tatíčku odřekl?"

"Je ti snad Saluško, ostatních milejší?"

Panna Salomena zarděla se až po oči.

"Je sice spořádanější, takto bych proti němu neměl ničeho, Pětipesští jsou odjakživa dobrý, šlechetný rod, s námi vždy upřímní sousedé, umím si toho vážiti.."

"A přece jsi ho odbyl…"

"Je ti toho líto, Saluško? Já ho zavolám zpět! Otevřu okno, zahouknu, a mám ho tu okamžitě!"

Pan Jeronym začínal být nevrlým.

"Ale tohle ti ještě dopovím: Ke člověku, kterýž svůj mladý život z počátku proseděl ve školních světnicích prach polykaje, potom když čísti, psáti, počítati a trochu latině i řečtině se snad přiučí, domů jde, aby na své tvrzi od rána do večera dlouhou chvíli zíval, po lovu, když se mu udá příležitost, běhal, po sousedech, když ho zvou, jezdil, do města rozkohoutěné ševce drážditi zacházel a lid poddaný, kde a jak by mohl, týral, z poslední košile odíral a vdovího či sirotčího peníze utrácel - k tomu bych se Salomeno, co živ nehlásil!"

"A je-li otče, pan Albrecht z takových?"

"Nejedna z vlastností, o nichž jsem se zmínil, při něm, byť i nejposlednější!"

"Tak příliš přísně ho posuzuješ?"

"Však se mohl brániti a nenalezl k odpovědi vhodného slova, ani jediného! Škoda, žes nebyla přítomna."

"A což kdybych, tatíčku drahý, řekla, jinému žádnému že já zase ruky své nepodám - nikomu?"

Panna Salomena přitulila se k otci, jak uměla nejlichotivěji, ale pan Jeronym nechtěl dnes ani takovéhle lásce dětinné rozuměti.

"Několikráte jsem ti, Saluško, vypravoval, jak tvrdá ocel na tamtom meči. Sekal do tureckých hlav jako do žita, do železných krunýřů jako do vosku a neudělalo se na něm ani zubu… Bylo k večeru třeba vždy koží ho přetáhnouti a druhý den mu opět nic neodolalo. Ale slovo mé tvrdší, mnohem tvrdší. Pamatuj si to!"

Potom pan Jeronym vyšel ze dvora.

Ale ženiši jako by si byli dnes řekli, ještě ten den přijel nějaký pan Zikmund Prašingr odněkud od Oharky. Měl prý tam rozlehlý dvůr a celou spoustu lučin. Společník jeho vychválil na něm každičký vlas. Zdálo se, jako by se na tuhle řeč důkladně připravil. Nezajikl se ani jednou, a když přicházel ke konci, kde žádal pro urozeného i statečného pána, pana Zikmunda Prašingra urozenou i vzácnou pannu Salomenu Hrobčickou, o jejíž kráse a spanilosti zanesly větry noviny milé až na břehy Oharčiny, pan Jeronym netrpělivě přešlapoval z jedné nohy na druhou. Ale ani jediným slovem výmluvného starosvata nepřerušil.

"Už nevíš více ničeho?"

"Na našich lukách otava větší vydá užitek než ve zdejším kraji úroda!"

"Slýchám, že u vás slepice zlatá vejce nesou?"

"Arciť že, statečný pane! Nebožtík otec můj sám mi o tom nejednou povídal."

Panu Jeronymovi nepohnul se v bílém obočí ani jediný vlásek.

"A ke kterému dvorci patří i kus řeky, z níž zlatý písek prý mohou do klína sbírati?"

"A jsou prý ve vašich roklích granáty jako dětské hlavy?"

"Tak jest urozený pane, zvláště po deštích, když přívaly půdu rozryjou…"

"Poslechni ty tlučhubo: štěstí pro tebe, žes pod mou střechou! Jinak bys ucítil, jak v téhle ruce mé umí žíla ještě švihati! A ty pane, mohl sis uspořiti cesty úplně!"

Pan Jeronym se potom od obou odvrátil, a když vraty projížděli, prohodil hodně hlasitě, že to mohli zcela dobře slyšeti: "Kdo se kdy Zikmund jmenoval, nikdy za grešli nestál - ani za tu zlámanou!"

A tomuhle ženichu i s jeho starosvatem dala se všecka čeleď do smíchu, že Martin Čahoun z toho až osípěl.

Aby však krev zdejšího pána byla pobouřena i rozkvašena do poslední krůpěje, dověděl se téhož večera, jak prý se oněm nečestně pan Bohuchval z Adlaru, pán na Staffu, Zlonicích, Poštovicích a Račiněvsi, vyjádřil. Bývali Hrobčičtí v ustavičném sporu se svými zlonickými sousedy. Tu se jejich chasa nepohodla, tu jedni druhým pustili do jetele stádo, či cestu si navzájem zakazovali, a tak vznikaly i vlekly se spory do nekonečna. A jak už bývalo ode pradávna, že menší musí vždy musí škodu vzíti a strpěti nejedné křivdy, nejinak se vedlo Hrobčickým, kterýžto rod měl mezi sebou rozděleny mimo jiné Bubeníčka, Hospozín, Velký Páleč, samé statky, hraničící ponejvíce se Zlonicemi. A ke všemu i víra ještě byla u nich rozdílnou.

A potom bylo teprve kroky jeho celou tvrzí slyšeti a ostruhy mu zvonily, až uši z toho zaléhaly.

"Já Jeronym Hrobčický, kterýž cizího zboží nedotkl se po celý svůj věk, kteréhož ani haléř nebude páliti na svědomí, kterému platí čest nepoměrně více, než všecko vaše bohatství, vy Valkounové, já že bych udělal se svou dcerou drahotu, abych přilákal ženicha? Já že bych tě mohl, Saluško, prodati za… Vy nenasytci, vy své děti hůře než němou tvář prodáváte, kdo přinese o kopu či dvě víc! Kdyby přišel člověk, jenž by neměl, než čím by přikryl tělo své, a přesvědčil mne, že nebyl živ zbůhdarma, a dcera má chovala k němu příchylnost, oběma okamžitě požehnám - okamžitě!"

Panna Salomena nemohla a nemohla starého otce uchlácholiti. Vzkázali mu Valkounové, že prý bude od zítřka za týden na Mělníce jarmark, aby vedl svou dceru na prodej.
Autor Issa, 11.09.2008
Přečteno 651x
Tipy 3
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí