Závěť (7)

Anotace: a je tu konec

Císařské zbraně na uherských bojištích vlhly, krvavěla, ani neosychaly, někdy na ocel již otupělou prorazil sice paprsek štěstí, tu a tam zavlál na hradbách černožlutý praporec, rozestřel tmavolesklé perutě své orel dvojhlavý, ale jen tak, jako by se chtěl podívat do rodných končin daleko a zdali tam kdy doletí. Půlměsíc se dral výš a výš, dál a dál. Už viděli srpovitý útvar jeho i na nivách moravských a bylo vždycky září, jež se kolem něho rozlévala, všecko od obzoru po obzor červeno.

Císařským vojskem plížíval se přečasto příšerný stín, o němž všude věděli a pokaždé věcí nedobrých tušili. Za dne měníval se v kolikabarevnou podobu, zezelenal hněvem, zežloutl závistí, zmodral pomstychtivostí, zčervenal jízlivou radostí a konečně vždy zčernal - zradou.

Habsburský orel prosekám a rozestřílen i probodám ležel opětně na bojišti jagerském, jako by nebylo již v něm stopy živůtku, peruti svislé, zobák zaražený do půdy zvlhlé křesťanskou krví jako by deštěm kolikadenním, spáry otupělé, zrak přimhouřený a tmavá péra nějak zrezavělá. Smutné podívání.

Ale ještě tu letí řady jezdců, jako by ze země otevřené byli vyjeli. Půda se pod nimi třese, ocel v pravicích se jim jen svítí a nade hlavami jejich na praporci červeném lev bílý také ke skoku uchystán. Je to český jezdecký pluk. Stál drahně času na vykázaném místě, vojínové měli meče taseny, koně netrpělivě frkali, nedočkavě kopyty zemi hrabali a praporec se sněhobílým lvem plnou šíří rozestřen. Rozkaz: "Kupředu!" nepřicházel do té chvíle. Potom poručil plukovník troubiti sám.

Tak se zdá, jako bychom v řadě první dva obličeje velmi dobře znali. Kupodivu, i v takové dálce a tak nenadále známá tvář. Ale čela stažena, usedly na nich jezdcům nedobrozvěstné chmury, pěsti jilce svírají jako by tvrdý kov rozdrobiti chtěly, koně řehotají k ohluchnutí, protože cítí ostruhy svých pánů prudčeji a prudčeji. Nikdo ani slova nemluví, jen trubky jezdecké třepetají silněji a silněji.

Habsburský orel se náhle probouzí, hlavu kleslou zdvihá, zraky matné otevírá, i křídly jako by chtěl těmhle jezdcům dát znamení. Zobákem proráží radostný skřek. Starý, staletý pták by se tak rád vznesl k oblakům, těmhle jezdcům nade hlavy, bílému lvu za soudruha… Kdo pak v nouzi dobrým nebývá!

Plukovníku kmitá se kolem těsně sevřených rtů nezvyklý úsměv. Už dvakráte pootevřely, chtěly cos pověděti, ale pokaždé zase jako by zámkem se uzamykaly.

"Jedeme marně, brachu!"

Plukovníkův soudruh se k němu blíže s těmihle slovy nachýlil.

"Jedeme si pro smrt! Rozumíš a slyšíš-li, Albrechte?"

Plukovník jen oře bodl ostřeji.

"Což já? Ale ty, pamatuj, že tě v milé vlasti čeká nevěsta, mne živá duše ne… Snad ještě budou rádi, až uslyší, že jsem proti Turkům ve vojnách zahynul, už také kvůli mé závěti. Ještě se tak rádi za mou duši pomodlí. A na tebe vzpomíná Saluška."

Plukovník, pan Albrecht Pětipeský, nyní na přítele Poplužského pohlédl a opět se pousmál.

"Pravdu Jene, díš! A proto kupředu pro slávu českého jména!"

"A pro Salušku!"

Trubky zazněly, jak uměly nejpronikavěji, poznámku pana Poplužského přehlušily úplně, ani plukovník ji neslyšel a řady jezdecké se jen krajem kmitaly. Pan Albrecht a jeho soudruzi slyšeli již zcela určitě hrozný řev: "Allah il Allah!" Podobal se tento ryk, jako když na poušti všichni dravci do jednoho spustí každý podle svého způsobu, že v poutníku sráží se všecka krev.

Jezdcům se tváře červenaly, koně ržáli, jako by se už ani nemohli dočkati, až se srazí s roji mohamedánskými, nebylo ani potřeba, aby je ostruhami popoháněli, ocel řinčela, jako by se už meče křížily.

Český pluk přihnal se na Turky prudčeji, než jarní bouře chodívá. Z koní se kouřilo, jako když se mlhy valí oudolinami.

Panu Albrechtovi se leskly oči, jako by o svatbě k Salušce nevěstě se nahýbal a našeptával jí cos o ráji manželského života. Česká vojska divy udatenství činívala a bývala jich nejednou hrstka, lehounce ke spočítání, potůček proti moři, porostlina proti tmavému lesu… A přece vítězili slavně a z válek se vraceli bohatýři. Nejhezčí děvušky jim věnce podávaly, popěvky až milo je nazpět vítávaly a otcové s matičkami synům chrabrým žehnávali. Zlatá slova mluvíval přece jen ten pan Jeronym!

Dva turecké pluky se již před nimi kotouči prachu rozprášily, ani ostří mečů jejich nezkusivše.

"Za českou slávu, braši, za vlastní svou čest… Dále! Kupředu!"

"Za Salušku, Albrechte, pro nevěstu!"

Poplužský pořád po boku plukovníkově.

"Meče mezi zuby! Do pravic pistole!"

Turecké řady houstnou, rozvinují se půlkruhem, janičářské kotle víří temněji a temněji, v pozadí vlaje větrem zelená korouhev na znamení, že tu sám hrozný Mohamed, postrach křesťanů, bič uherské země, rodu Habsburského strašlivý nepřítel a proroka bradatého nejvášnivější stoupenec.

"Ve jménu Božím - svatý Václave!"

"Ty jsi dědic české země, rozvzpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám i budoucím…"

Trubky umlkly a tahle píseň pro okamžik Turky překvapila nepoměrně více, než kdyby jim byl nad hlavami zasvištěl celý lijavec koulí. Tisíc hrdel rozepělo se tak z nejplnějších duší po starodávném zvyku a teprve potom do Bisurmanů střelné rány zahoukaly k pozdravení a nastala práce mečům.

Česká ocel ryla do Turčínů hrozné rýhy, že tak hlubokých brázd nevyorá žádný pluh. Nepřátelské damascenky učiněná pírka proti těžké zbrani rejtarů páně Albrechtových a nepřátelská dřevce drtila jako žitná stébla, když do nich kosa zajede.

"Věřící že couvají, vojsko mé před psy?"

Sultán Mohamed zasyčel sykotem baziliščím.

"Bičujte je! Janičáři!"

Ale mohli janičáři zástupy ve zmatek uvedené bíti bičíky nevím jakými, nebyli by jich byli zadrželi.

Sultán Mohamed zezelenal jako prorokova korouhev nad jeho stanem, paša jenž padišaha jal se varovati, aby prý chránil předrahý život svůj, skácel se k zemi s hlavou vejpůl a Mohamed zařval šakalím hlasem: "Koně…. Koně!"

Ale nebylo tu nikoho, kdo by byl slyšel rozkazu sultánova a pospíšil přání jeho vyplniti.

Už duněly k ústupu i bubny janičářské. Bunčuk za bunčukem kácely se k zemi a koňská kopyta drtila podkovami na sta zlatých půlměsíců.

Sultánovi na rtech bílá pěna vystoupila a jako zběsilec sekal kolem šavlicí do každého, kdo se k němu přiblížil. Před ním už jen úzká hradba janičářských těl, už viděl i na daurských helmicích i chocholy, už na něho mířil ohonem i stříbrný lev a do očí mu ocel nepřátelská svitem k oslepnutí zarážela.

Z tisíce českých jezdců však také zbyla jenom hrstka. Mezi nejodvážnějšími neustále ještě plukovník se svým soudruhem Poplužským, jako by ořové jejich řetězy k sobě byli přikováni. Přilbice již prohýbány, krunýře pohmožděny, otvory krev se prýští, na chocholech péra pocuchána, přesekána, ale v pažích co chvíli větší síla.

Co by tak řek tomuhle dnešnímu dni pan Jeronym?

"Nic platno brachu! Já již zůstanu, ale ty se spas!"

Pan Albrecht jako by však neslyšel.

"Pro Salušku se spas a život svůj jí zachovej. Pro Bůh, pro svatý Václav, pane Albrechte, jsme obklíčeni, zde se ještě můžeš prosekati!"

Plukovník seče, jako když blesky bijou, a ještě neslyší.

"Pro nevěstu, kteráž se tě nemůže dočkati a kterou jsem i já míval tak rád…"

"Buď se prosekáme nebo zhyneme. Divná by to po útěku svatba byla…"

Panu Albrechtovi nezbylo času, aby byl dopověděl; Turčín jako hora v cestu se mu postavil. Vedle něho na zlacené žerdi větrem se házelo kolik koňských ohonů. Bujný Arab pod ním se rozehnal ke skoku sáhovému. Ale touže chvíli obrovský paša rozťat ve dví a pak Albrecht již před samým stanem sultánovým. Chochol jeho ještě několik okamžiků vzhůru poletuje, ale potom rázem mizí mezi pestrobarevnými turbany, Poplužský vedle něho pod koně padá a jeden druhému ještě ruku tiskne.

A za půl hodiny již všude kolem ticho. Padlým rekům Turci hlavy odsekali, nabodali je na tyče a za ryku vítězného nesli je do nedalekého Jagru, aby je po hradbách a věžích vztyčili.. Jen jeden ze všech ještě dýchal a toho přivlekli před samého sultána. Ale nebyl ubožák k poznání, ve tvářích samá usedlá krev, přilbice kopytem koňským rozšlápnuta, meč v kolikeré kusy rozlomen, krunýř zrýhován jakoby stuhami…

"Daruji ti život ďaurský pse, budeš mým otrokem a každému na mém dvoře budeš o dnešní seči vyprávěti."

Křesťanu se vydral z hrudi hluboký vzdech, ale nepromluvil ani jediného slova. Bezpochyby že nemohl.

A než se ubožák nadál, už mu kovali na nohou a rukou těžké řetězy, a než se kolem rozhlédl, už byl upoután ku třmeni bělouše, určeného pro sultána. A musil nešťastník po čtyřech, aby se mohl vzpřímiti ani pomyšlení.

Mohamed chtěl slaviti vítězný vjezd do Jagru a ďaur, upoutanec, vlekoucí se po straně jeho zemí po čtyřech a kříž na kříž řetězy svázaný, byl podle zvyku jeho vítězství nejvýraznějším dokladem.

Nebožák pořád, jako by řeč byl ztratil, ani hlasitě si neposteskl. Beztoho smrt brzká vysvobodí ho.

Aby byl viděl pan Jeronym, jak dovedl trpět Jan Poplužský z Poplužan! Zdaž by byl nejednoho svého výroku neodvolal! Českému jménu čest dobývali vždycky těžce, všecko si perně zasloužiti musili, lehce nepřišli nikdy k ničemu, a když ji získali, potom tu čest draze vydobytou, těžce vyzískanou lidé s ďábelskou duší pohazovali kolem, až začala rezavěti…

Na bojišti, kde ležel celý český pluk, ztišilo se už všecko, jen jagerské zvony až sem dorážely kvílivým hlaholem, protože je Turci z trámů strhovali, kladivy rozbíjeli a kusy dolů z věží shazovali. Nad padlými reky snášela se pořád a užším kruhem tmavá hejna krahulíků, krkavců a ostřížů.

Habsburský orel opodál sestydlý, beze stopy života.

Pan Albrecht Pětipeský nejvýše na hromadě mrtvol, zespoda koně se vyprostil a již jen kleče na vše strany přetínal turecké životy. Tenhle poslední zápas jeho byl nejhroznější, ještě zaťaty obě ruce křečovitě, ještě rty těsně sevřeny, jako by zuby chtěly skřípati, přilbice zohýbána jako tenounký plíšek, na pancíři koňských podkov znáti k nespočtení.

A přece všecko toto udatenství psala ruka do písku, jejž vítr rozvál ku čtyřem stranám světa. Ani zdání o uznání, natož o vděčnosti. Nové a nové berně, nové a nové oběti a což po všech kostelích modliteb! Zvonili tenkrát všude proti Turkům jako proti mračnům, když v nich saminký led.

VIII.
Od těch dob, co pochovali v Pálči u dveří chrámových podle prahu posledního potomka z rodu Štěpánova, bylo ve zdejší tvrzi každým týdnem smutněji a smutněji, zrovna tak jako po Čechách, kde všude také zahosťovalo se příšernější a příšernější ticho, jež přerušil toliko cinkot panských pohárů, z nichž si velmožové připíjeli s každým světoběžníkem, jen měl-li erb, řadu předků a byl-li hodně z daleka. Někdy proletěla také večerním klidem pod doškovými střechami píseň deroucí se tak z nejvnitřnějších útrob usoužených duší, ale zřídka. Když vzduch těžší a těžší, obtížno i dýchání, natoť zpívání.

Panu Jeronymovi kmitala se přede zraky mimo postavu Štěpánovu ještě tvář jeho vysvoboditele a nemohl-li se zbýti prvnější, téhle teprve ne

Příbuzní, jež přijížděli občas podívat se na strýce, opouštívali Páleč hlavou podivně kývajíce. Pan Jeronym jich jedva přivítal, kolik otázek jich přeslechl, a když odjížděli, sotva jim dal s Pánembohem. Nemohla svésti s otcem ničeho ani Saluška.

"A nebude tu šťastného a pokojného života nikdy - nikdy mé milé dítě!"

"A proč by, tatíčku, nebylo?"

Saluška měla na mysli tu chvíli pana Albrechta Pětipeského. Ještě o nešťastné bitvě kerestešské neměli po českých zámcích a tvrzích ani tušení.

"Je tu zaklet každý kámen…"

"Pro Bůh milosrdný, tatíčku!"

Saluška se zděsila myšlenky, jež náhle jí k bílému čelu zase od Němec přiletěla.

"Víš dobře čí tu kolébka. A kde vylíhla se zmije nejjedovatější, kde hnízdo kuliší, kde doupě šakalí, nemůže, i kdyby se zdálo, že tu pokoj, usídliti se trvale blahý mír… Mně se tak také zdálo, hezkou řadu let, a přichází to teprve nyní. Ten staroch tu otrávil duchem svým i vzduch. Byla v něm také baziliščí krev, kam pohlédl, všecko ku smrti uhranul a sem přišel umříti. A oči zakletců neostřejší, když se blíží chvíle jejich vysvobození…"

"Na zápraží hovor, někdo přichází. Snad s poselstvím…"

Saluška vyhlédla zpola otevřeným oknem do nádvoří.

"Opravdu, tatíčku. Posel nějaký!"

"Připrav se, milé dítě, na novinu nejhorší. Do Pálče naleznou cestu jen zvěsti Jobovy."

Kolem posle seběhla se všechna čeleď, naslouchajíc otevřenými ústy a takřka nedýchajíc.

"A živé duše z nich nezůstalo. Paní z toho bude mít smrt. Nemohou ji ani utišiti. Pán běduje, že jsem ho tak neslyšel jaktěživ. A sloužím u nich dodrou třicítku. A všichni na vašeho naříkají pro ty jeho divné řeči, jimiž mladému rozum spletl. Co někdy bývalo, není a nebude. Mladá krev vzkypí rychle, však to známe. Bývali jsme taky mládi. K čemu ale potřeba ku svatbě takovýchhle věcí, při nichž jde o hlavu. Rozumný se vždycky bude po přínosu ptáti, a u nás, díky Bohu peněz i pod hambalkami."

Potom se pustil posel nahoru.

Nesl od Neprobilického pána zdejšímu jakési psaní.

Saluška se již nemohla dočkati. I seběhla mezi čeleď do nádvoří. Ale nikdo nechtěl napřed s takovouhle novinou, také se ničeho nemohla dozvěděti.

Pan Jeronym rozevřel list pevnou rukou a četl pošeptmo slovo za slovem. Zpočátku se mu čelo ve čtyři brázdy svraštilo, ale potom se mu již kolem rtů kmital obvyklý smích, ale ostřejší a výraznější. Psal mu pan Pětipeský, donedávna věrný a upřímný soused, že syn jeho Albrecht padl proti Turkovi a že beztoho šel na vojnu jen z jeho rady a on otec bude prý do smrti na něho naříkati, že zahynutí synova jen on a nikdo jiný pro podivínské nápady své příčinou, tím více, kdyby lítost veliká přivedla do hrobu i jeho manželku.

"Jářku, že přijdu hned, a pospěš si, abys to vyřídil Martine Čahoune, koně narychlo osedlej!"

Pan Jeronym zahoukl do dvora na čeledína plným hrdlem. Kdy už takhle hřímavého hlasu jeho neslyšeli? A už drahně času na koni neviděli.

"Kam tatíčku tak znenadání?" otázala se Saluška všecka udýchaná veběhnouc zpět do komnaty.

"Vrátím se, dcero, brzy, zatím tu na všecko dobrý pozor dej!"

Čahoun měl koně osedlaného v mžiku.

Pan Jeronym se již také opravdu chystal na cestu, ale zrovna jako by na vojnu do Turek. Bral si i krunýř, opásal se válečným mečem a ke přilbici připínal si nejkrásnější chochol. Ještě mu na stará léta tahle zbroj převelmi slušela. A do sedla se vyhoupl jako mladík dvacetiletý. Pálečská čeleď mohla na něm oči nechati. Pan Jeronym měl ze sebe sama radost. A jak zvučně mu ocel o ostruhy řinčela, sotva že kůň nohou hrábl.

"Jede Neprobilického pana potěšit!" šeptala si čeleď. Kam jinam by mohl míti zaměřeno? Okolním tvrzím se již vyhýbá mnohý rok. Ale že takhle v samé oceli a v samém železe?-Na návštěvu jen v lehkém šatě jezdívají! I ten meč, na jehož čepeli taková řada číslic!-Martin Čahoun si vylezl až na půdu, odkud z Pálče viděti nejdále, aby pana Jeronyma stopoval, kterou stranou se pustí. A pustil se skutečně cestou vedoucí do Neprobilic. Co chvíli proti svému zvyku koně pobodával, až se tryskem rozecválal.

Na neprobilické tvrzi by se byli spíše nevím koho nadali, než pana Jeronyma. Palečský i posel stejným časem se octli se před vraty.

Starý Pětipeský nevěděl si prý okamžik rady. Aby se Hrobčický šel omlouvati, není možno. Znal ho příliš dobře. Nikdy ještě neslyšel, že by byl vzal svého slova zpět. Ale vyšel mu vstříc přece a utvářil se, jak mohl nejupřímněji.

Pan Jeronym se na dvoře ani s koně nehnul, tak jako by na něm byl přirostl.

"Aj, pane,vítám tě! Věru vzácný host a řídká návštěva!"

"Jak dlouho tomu, že i ty, pane, na jazyku med a v duši jed?"

Pan Jeronym zahovořil tuto otázku hlasem hrobovým.

"Jdu ti říci, že syna svého nejsi hoden, a zároveň se s tebou vypořádat. Rozumíš, pane Odolane?"

Pan Jeronym zahovořil tuto otázku hlasem hrobovým.

"Jdu ti říci, že syna svého nejsi hoden, a zároveň se s tebou vypořádat. Rozumíš, pane Odolane?"

Pan Jeronym se dosud na koni ani nehýbal, jediné hledí u přilbice si spustil.

"Půl hodiny ti dávám času!"

"Nechtěl by jsi snad, abychom rušili staré přátelství?"

"Porušils je první ty! Až si účet spolu vyrovnáme, zase můžeme dobří býti."

"Rozmysli si nápad svůj!"

"Půl hodiny, pane!"

Pan Jeronym již tasil i meč.

Pětipeský zbledl, zavrávoral a nejistým krokem vracel se do tvrze.

"Chce se bíti se mnou, považ, ženo, starý blázen, a já mu po vůli býti musím."

"Dej ho odsud vyprovoditi čeledí! Kde pak se s ním bíti? Jen na to pořád myslí, ve dne v noci … A ty člověk pokojný, mírumilovný! Jemu by bylo jedno připraviti mne i o tebe…"

Na nádvoří řičel páně Jeronymův kůň čeleď skulinami ve dveřích úzkostlivě dívala se na rytíře, jenž tak na vlas podoben postavám vytesaným z mramoru na několika náhrobcích ve zdejším kostele. Živoucího v takovém odění už dávno neviděli. Mladší se nemohli ani rozpomenouti. Ty nynější helmice byly jen pro parádu a krunýře jako papírové. A což ty meče stéblům podobné!

Z chasy tomuto výjevu nerozuměl nikdo. Koho by také mohlo napadnouti, proč sem dnes přijel Hrobčický?

"Pane Odolane Pětipeský, vyzývám tě, abys se podjal boje se mnou-po prvé-po druhé-po třetí!"

Pan Jeronym tahle slova zrovna zahřímal,ale o panu Odolanovi ani vidu, jakoby se byl kdesi uschoval. Starý Hrobčický potom odepjal železnou rukavici a hodil ji k oknům ve tvrzi, kde se zdálo, že kmitla se jakás postava.

"Vy změkčilci! Nejste hodni bohatýrské krve prolité! Ale přijdou na vás časy, že budete musit stěhovati všichni, že vás jednoho po druhém povlekou pacholci katovi na špalek, kdo by tu mezi vámi vydržel!"

Pan Jeronym si potom hledí vyzdvihl, rozhlédl se kolem, jak uměl nejpohrdavěji, a volným krokem, hlavu maje vzpřímenou a volným krokem, hlavu maje vzpřímenou a pravou rukou si podpíraje bok, odjížděl ze tvrze. Za hodinu byl již opět v Pálči.. A když s koně seskočil a stanul zase ve své jizbici, ku podivu, tak jak byl, s tou helmicí na hlavě, na pravé ruce se železnou rukavicí, s těžkým mečem u boku s krunýřem na hrudi usadil se na židlici, že zaskřípala, jako by se v kusy kolikeré rozpadala.

"Nemoc si, tatíčku, uženeš! Už jsi přece stár a nic na sebe nehledíš!"

Dcera se dnes opravdu bála o otce, o rozum jeho, o hlavu jeho, a dotkla-li se téhle oceli studené, do níž se pan Jeronym zašněroval, až v kostech se zimou zachvěla.

"Poslechni, Saluško! Jsi jedinou dcerou Hrobčického Jeronyma z Velkého Pálče.-Já si na tobě zakládal po rodné zemi své nejvíce a bohdá, že starého tatíka nezklameš a že novinu, kterou ti povím, vyposlechneš zmužile. Tvůj ženich, pan Albrecht Pětipeský, si tě zasloužil ze všech jediný."

Salušce bledé tváře rozkvetly náhle nejpůvabnějším ruměncem. Již se chtěla starému otci kolem toho hrdla železem zakrytého vrhnouti. Pan Jeronym však pokynu rukou odmítavě.

"Pan Albrecht Pětipeský pro čest rodu svého, na slávu země své a pro tebe život položil."

Týmže mžikem změnily se růže na lících Saluščiných v nedobrozvěstnou bělost.

"Budiž mu paměť věčná!"

Pan Jeronym na nějakou chvíli poustal. Salušce zalila se očka slzami; ale nevyronila se na zbledlé tváře ani jediná krůpěje. Tak se dovedla ovládnouti.

"Jsi, Saluško, hodnou dcerou mou. Co tu za život na téhle tvrzi? Co tu za život mezi takovýmihle sousedy, kterýmž se čest už dávno dýmem rozplynula? Dají si hoditi rukavici do tváře, dají si říci nejnemožnější potupu do očí a ani se neukážou.schovají se kamsi do skříní…"

Pan Jeronym udeřil železnou rukavicí do stolu, že ve všech přepaženinách zastenal.

"Natrhám, tatíčku drahý, nejsličnějších kvítků, co jich roste na našich polích a lukách, uviju z nich věnce a půjdeme a položíme na jeho hrob."

"Z duše jsi mi Saluško, promluvila, tak z nejhlubších útrob jejích. Aspoň tak na všecko zapomeneme. Já bych to rád zapomněl tolik nejdříve těch dvou příšerných tváří, z nichž jedna druhé mi protivnější…Půjdeme, Saluško půjdeme. Uchystej se připrav já již hotov a jen strýce zavolati dám, aby do návratu zboží naše spravoval! A budeme-li již jednou na cestě, můžeme dále…Zlato, ryzí zlato to srdce tvé. Není nikdo hoden, aspoň z těch, co jich znám, abych mu tebe dal! Pro libůstku hejska jakéhos starý Hrobčický své dcery jako zřítelnice v oku svém nevypěstoval, nevychoval a nestřežil."

Saluška odkvapila do své jizbičky a tak se jí zdálo, jako by hoře všecko,kteréž prvním okamžikem mladou duši kleštěmi žhavými sevřelo,-náhle s větry táhnoucími nade tvrzí bylo odletělo. A s jakým chvatem vše připravovala, aby mohla tatíčkovi říci co nejdříve: "Jsem uchystána."

Pan Jeronym Hrobčický z Hrobčic seděním na Velkém Pálči opustil zdejší tvrz s dcerou a dvěma čeledíny, z nichž i pod krunýřem poznáme Martina Čahouna, již třetí den. A když uslyšeli sousedé i ti, jichž tvrze na tři hodiny od Pálče daleko, o páně Jeronymově odjezdu, oddechli si, protože karatele věčného i neúprosného zbavuje se každý rád. Nejvolněji bylo panu Bohuchvalovi Valkounovi z Aldaru na Štafu a Zlonicích a panu Pětipeskému v Neprobilicích.A jen málokoho napadlo, že s Pálečským odchází ze zdejšího kraje dobrý,strážný duch,který dle pověsti čas od času v jednotlivcích se zosobňuje, aby součastníky varoval, střežil, ukazoval jim pravý směr,káral je, napomínal a z ospalosti burcoval, aby byli pamětlivi sebe, svých otcův a jich odkazu…

Pan Jeronym se Saluškou se z pouti daleké nevrátili. Bylo by věrné, české srdce jeho beztoho pohledem na rodnou zemi a syny i dcery její zakrvácelo.

Ve velkém Pálči ale na tvrzi také prý, co to štěstí, pokoj a požehnání, nezvěděli, až se v rumy rozpadla a nezbylo po ní ani pohádky. Neřekl již pan Jeronym, že tu zaklet každý kámen, protože zde hnízdo kuliší, a že se tu jednou vylíhla zmije nejjedovatější? A tak se mi do dneška zdá, když se mraky od severu přiženou nade kraj náš, že se jimi kmitá obličej s výrazem, v němž zračí se závist nejpříšernějším způsobem, kteráž nedá své oběti pokoje nocí dnem a jejíž muky jsou nepoměrně horší,než když se devatero hadů kolem nešťastníka ovine, aby ho jeden po druhém uštkal. Oko se bezděky odvrací, přimhuřuje a na mysli mi pokaždé zatane závěť, o níž jsem byl tuto vypravoval.