Mavet

Anotace: Smrt, nevyhnutelnost, kecy. Židům se smrt protiví, to je všechno. Vyznávají život. Jen blbec by nevyznával život… -A.Lustig, Zloděj kufrů

Blonďatá holčička seděla ve svých blankytných šatičkách na velké dospělácké židli a připadala si náramně důležitě.
„Kdy přijde tatínek?“ zajímala se důstojně. Její matka, Hedwiga, s úsměvem pokrčila rameny. Její manžel měl poslední dobou mnohem víc práce, než jí bylo milé, přesto mlčela. Koneckonců, kromě jeho nepřítomnosti, si neměla na co stěžovat. Holčička začala netrpělivě pohupovat nožičkama.
„Kdy přijde tatínek?“ zeptala se po chvíli znovu.
„Tatínek má moc práce, Emmičko, přece jsem ti to vysvětlovala.“
„Tatínek by neměl tolik pracovat, protože jinak ho bude bolet hlava jako strýčka Adolfa,“ pravila malá Emmička se vší nevinností svých sedmi let.
„Strýček Adolf není žádný strýček, je to tatínkův nadřízený,“ opravila ji maminka.
„Ale stejně ho bolí hlava,“ pravila dcerka vzpurně. Hedwiga se neubránila mírnému úsměvu. Potom pohladila holčičku po světlých vláscích.
„Je už otec doma?“ do místnosti se vřítil Arthur, starší bratr Emmičky.
„Není. Kde máš sourozence?“
„Reinhard čte. Madelaine a Anne poslouchají gramofon,“ odpověděl poněkud rozladěn, že otec stále nedorazil.
„Řekni jim, že za hodinu se bude podávat večeře,“ nařídila Hedwiga. Přikývl a rozběhl se po schodech nahoru do pokojů svého bratra a svých sester. Matka s dcerou v jídelně opět osaměly. Ozvalo se bouchnutí dveří. Emmička hbitě seskočila ze židličky a utíkala do předsíně. Její otec si pověsil kabát a otočil se, jakoby si jí vůbec nevšiml. Postavila se do pozoru. S mírně zvědavým úsměvem sledoval její počínání. Na vteřinku se zamyslela, jakoby zvažovala, co udělá. Potom váhavě zvedla pravou ruku a vrhla na něj prosebný pohled. Sotva znatelně přikývl. Její obličej se rozzářil a vykřikla, jak nejhlasitěji dovedla pozdrav.
„Heil Hitler!“

Čtveřice malých zablácených kluků netrpělivě přešlapovala na improvizované startovní čáře. Z nebe padal lehký deštík. Mnohem příjemnější pro běžecký závod, než bouřky předchozích dní. Bosé nohy se bořily do provlhlé země. Na sobě měly krátké kalhoty a dětské košile. Všichni čtyři byli hubení, samá noha, samá ruka. V očích jim plálo odhodlání.
„K dubu a zpátky,“ opakoval už popáté instrukce bratr nejmladšího z nich. Čtyři hlavy přikývly. Starší chlapec pleskl rukama o sebe. Všichni čtyři závodníci se rozeběhli. Od nohou jim cákalo bláto, prudce oddechovali, osm rukou se míhalo kolem čtyř těl. Najednou se ozval výkřik. Malý Adámek škobrtl a upadl. Zbylí tři se vmžiku zastavili.
„Neudělal sis něco?“ zavolal na něj čahoun. Chlapec se zvedl z bláta, pokoušel se ho dostat z kalhot a v krku se mu vytvořil knedlík. Oči se mu zaleskly spíš ponížením, než bolestí. Zamával na zbylé tři kluky, že se mu nic nestalo. Čahoun na něj houkl, aby šel k nim. Víc se došoural, než došel.
„Připravený?“ zazubil se pihovatý zrzek. Adámek přikývl a tvář mu prozářil úsměv. Všichni čtyři se znovu dali do běhu. Adámkův starší bratr, téměř patnáctiletý Benjamin se pro sebe usmál. Snad poprvé od chvíle, kdy přijeli, ho napadlo, že je to tady možná lepší, než v Praze. Pražské děti by na jeho malého brášku nepočkaly, to věděl jistě. Zřejmě by se mu ještě vysmály. Ozval se křik. Někdo volal střídavě jeho jméno a jméno jeho bratra. Otočil se po hlase. Vysoká hubená žena v zelených šatech stála před izolací a mávala na něj. Obrátil svou pozornost zpátky k závodícím chlapcům. Už byli skoro u něj. Čahoun poslední metry spíš dojel po břiše, než že by je doběhl. Jakmile minul startovní čáru, z plna hrdla se rozesmál. Zrzek dorazil moment po něm. A pak Adámek.
„Nebyl jsem poslední,“ pravil hrdě svému staršímu bratrovi. Ten ho s úšklebkem pohladil po hlavě, na které se ježily krátké vlasy.
„Musíme zpátky, rozluč se, Adámku,“ pravil potom.
„Šalom,“ pravil chlapec poslušně. Jediné slovo, které tady za těch pár dní pochytil.
„Šalom,“ odpověděli zbylí tři a neubránili se úsměvům.

„Odstěhujeme se odsud,“ pravil otec a sundal si sako od uniformy. Oba jeho synové, všechny tři jeho dcery i jeho manželka na něj vyvalili oči.
„Proč se budeme stěhovat?“ ozval se nejstarší Arthur. Vždycky, když bylo potřeba mluvit s rodiči vážnějším tónem, mluvil on.
„Kvůli mé práci. Potřebují mě tam,“ vysvětlil otec. Syn se s tím očividně nehodlal smířit.
„A opravdu se proto musíme stěhovat všichni?“ pronesl s planoucíma očima a důrazem na poslední slovo.
„Máte s tím nějaký problém, pane synu?“ pravil otec téměř výhružně. Vždycky s tímto tónem přecházel do odměřeného vykání. Arthur se zarazil. Rozhodně nechtěl otce pohněvat.
„Ptal jsem se jen kvůli svým přátelům…pane,“ pípl chlapec o mnoho pokorněji.
„Chcete říci, že ti vaši pochybní přátelé jsou pro vás důležitější, než rodina?“ pokračoval ve výslechu nemilosrdně otec. Mladík náhle nevěděl, kam s očima.
„Ne pane,“ špitl.
„Báječně,“ rozzářil se otec stejně náhle, jako se předtím zachmuřil.
„Kam se budeme stěhovat, tatínku?“ ozvala se malá Emmička a oddaně na otce hleděla modrýma očima.
„Do Polska, holčičko, na venkov. Bude se ti tam líbit. I tobě, Hedwigo, o to jsem se už postaral. Právě tam pro nás dostavují dům, větší a krásnější, než je tenhle…“

Adámek ležel na zádech, oči doširoka rozevřené a přemýšlel. Člověk by řekl, že deset let je ještě dost málo na to, aby člověk hodnotil svůj dosavadní život. Adámek to dělal. Nechápal, proč se museli přestěhovat z Prahy, ani proč maminka celou cestu vlakem pořád jenom plakala. Nerozuměl, proč museli bydlet místo svého hezkého pražského bytu na špinavé půdě se spoustou cizích lidí. Divil se, že tady mu ostatní děti nenadávají kvůli jeho rodičům ani po něm neházejí kameny, když jde po ulici. Překvapilo ho, že si mohl hrát s cizími chlapci.
„A nevadí vám, že jsem Žid?“ ptal se pro jistotu, byť se trochu bál, že ho ztlučou, až to zjistí. Jen se smáli. Tady byli všichni Židi a nikdo kvůli tomu nikoho netloukl. Zjistil, že dokonce přijeli stejným vlakem. Pozastavil se nad tím, že jakmile sem dorazili, rodiče se začali bát, aby nemuseli zase jet někam jinam. Předpokládal, že prostě neradi cestují. Tmou a tichem se kromě šepotu lidí, kteří spali na matracích okolo, rozlehly kroky. Zvědavě zvedl hlavu. Vždycky měl pro strach uděláno. Nebál se tmy jako spoustu jeho vrstevníků. Koneckonců, vždycky tady byl Benjamin, jeho velký bratr, jeho ochránce, který s tichým chrápáním spal vedle něj na staré matraci. Benjamin byl, od doby, co přijeli sem, ještě mnohem dospělejší, než v Praze. Rodiče se o své dva syny skoro přestali starat. Maminka pořád jenom plakala. Tatínek upíral nejistý pohled tu na východ, tu na západ. Jakoby se bál, že mračna se valí ze všech stran. Adámek slyšel, že někdo v místnosti si tiše zpívá. Musela to být dívka. Měla krásný vysoký hlas a zpívala slova, kterým Adámek nerozuměl. Věděl, že jim ani rozumět nemůže. Mluvil toliko česky a německy a tohle, jak ho Benjamin neopomněl poučit, byl jidiš.

Blonďatá Emmička stála na zápraží, modré oči upřené k ostnatým drátům. Vítr byl v téhle neznámé zemi kamarádem i nepřítelem. Když foukal od ní k drátům, byl čerstvý a příjemný a hladil ji ve vlasech. Když foukal od ní k drátům, byl to kamarád. Když foukal od drátů k ní, byl nepřítel. Funěl jí do očí černý štiplavý kouř, který vycházel z vysokých komínů. Od tatínka věděla, že je to továrna na mýdlo. Nestačila se divit. Nerozuměla, proč se z továrny, kde se dělá mýdlo, rozumíte, čisté voňavé mýdlo, zkrátka, proč se z takové továrny kouří. A ještě takový štiplavý dým. Vháněl jí slzy do očí. S nakrčeným nosíkem přelétla pohledem zbytek městečka, které se před ní rozléhalo. Bylo mnohem ošklivější, než její milovaný Berlín. Špinavé a pochmurné. Nikde žádný křik, žádné troubení aut ani zpěv kostelních sborů. Všude jen dusivé ticho. Stejně dusivé jako ten kouř. Naklonila hlavu na stranu. Lidé byli příliš daleko, než aby si je mohla lépe prohlédnout, ale i na tu dálku poznala, že nejsou tak hezky oblečení jako lidé v Berlíně. A byli hubení. Mnohem hubenější, než lidé v Berlíně. Všichni. Každou chvíli zazněla rána. Znělo to skoro jako výbuch z výfuku, ale nikde neviděla automobil, kterému by mohl bouchnout výfuk. Všechno v tomhle podivném městečku bylo zvláštní a nepřirozené. Od lidí přes ulice a domy až k plotu, který co chvíli zajiskřil a který považovala za velice nehezký. Nespokojeně našpulila rtíky.
„To se mi nelíbí,“ pravila Arthurovi, který seděl za ní v křesle a četl knihu. Zvedl hlavu.
„Budeš si muset zvyknout,“ pokrčil rameny.
„Nemůžeme to dát pryč?“ zeptala se a konečně se na něj otočila. Zavrtěl hlavou.
„A nemůžeme těm lidem jít říct, že chceme, aby se chovali jako v Berlíně? Aby nosili hezčí oblečení a víc se smáli? Vždyť je tu takové smutno. A nuda…“ mračila se.
„Nesmíš s nimi mluvit. Nikdy, slyšíš, Emmičko? Nebo moc rozzlobíš otce…“
„Proč s nimi nemůžu mluvit? Šla bych se alespoň podívat, jestli tam nejsou nějaké děti. Třeba nebudou tak smutné…“
„Nikdy tam nesmíš chodit, rozumíš mi?“ zkrabatil čelo a do hlasu vložil všechnu autoritu svých sedmnácti let. Znovu našpulila pusu.
„A proč ne?“
„Protože…“ Arthur se k ní naklonil a ztlumil hlas, aby ho neslyšely jiné uši, než Emmiččiny, „to jsou Židi…“

Mezi nově příchozími panovalo napětí.
„Slyšels, co se říká?“ zeptal se drobný mužík s propadlými tvářemi. Jeho společník zavrtěl hlavou.
„Co se říká?“ tázal se potom.
„Říká se, že se tady bude točit film,“ rozzářil se první mužík.
„Film?“ opakoval zaraženě druhý. „Film o čem?“
„O městě, přece. Terezín je tak báječné město na točení filmů. Skoro jako New York nebo San Francisco. Budou tu natáčet film o nás. O městě. Je důležité. Víš, báječné město na filmování. Bude to film o tom, jak Vůdce věnoval Židům město. Není to skvělé? Konečně se celý svět dozví, že Vůdce dost možná není tak špatný. Koneckonců, špatný člověk by nám přece nevěnoval město. Celé město. Se Staršími coby samosprávou. Není to báječné?“ jásal mužík. Jeho společník pokrčil rameny. Rozhodně si tím nebyl tak jistý.
„Jen jestli tady ještě budeme, až se ten film bude natáčet,“ poznamenal trudomyslně.
„Proč by ne,“ mávl rukou první.
„Můžeme být kdykoli vybráni do dalšího transportu na východ.“
„Bene? Proč se všichni tolik bojí odject?“ zeptal se Adámek, stojící necelý metr od tohoto rozhovoru. Jeho bratr zaváhal s odpovědí.
„Bojí se, co se děje na východě, víš? Lidi se vždycky bojí neznámých míst a cest,“ vysvětlil nakonec.
„Já se nebojím. Myslím, že to tam bude stejně hezké, jako to bylo v Praze. Jen lidé tam budou stejně milí jako tady,“ usmíval se Adámek a oči mu zářily, když si to báječné místo představoval.
„To nevím. Nikdo se odtamtud nevrátil, aby nám řekl, co tam je,“ pravil vyhýbavě starší z bratrů. Nechtěl malého sourozence zatěžovat tím, že i když ne lidé, přece jen se něco vrátilo. Vrátily se vlaky. Ty samé vlaky, kterými odsud odjížděli lidé a už se nevraceli. Ale ty vlaky…ty vlaky byly svědky mnohem méně němými, než si Němci mysleli. Celým městem jako ozvěna znělo slovo, které někdo vydrápal do stěn vagónů. Slovo, které se neměnilo, ale bylo tam tolikrát, že nešlo ignorovat. V různých výškách, různě hluboko, různě vyvedené, ale pokaždé to bylo stejné slovo. O tom nemohlo být pochyb. Skoro každý v táboře věděl, že tam to slovo je a vzbuzovalo to v něm hrůzu z vlaků na východ. To slovo bylo hebrejský výraz pro smrt. Mavet. Přišel Gabriel Kreuder, poslíček Starších. Všichni věděli, co bude následovat. Přečte seznam. A každý, kdo na tom seznamu bude, pojede na východ…

„No tak, Emmičko, chovej se rozumně. Je tu nádherně. Nemusíš si sama uklízet, všechno za tebe udělají, já nemusím vařit ani prát. Je to tu báječné. Nikdy jsme se neměli tak dobře. A tatínek nemůže být pořád doma, má spoustu zodpovědnosti. Má své povinnosti, víš? Právě díky nim nám mohl nechat postavit tenhle krásný dům a všechno za nás udělají jiní,“ poučovala Hedwiga svoji dceru.
„Ale nejsou tu žádné kytičky,“ postěžovala si Emmička. Její maminka se zvonivě zasmála.
„To je jediný problém? Dostaneš kytiček, kolik jen budeš chtít. Tohle městečko je jako království. A tatínek je král…“
„Takže já jsem princezna?“ přerušila ji Emmička zaujatě. Přikývnutí. Děvčátko se okamžitě rozzářilo.
„Tak se mi tady líbí. Zůstaneme tady už navždycky, mami? Když jsem princezna?“

Po kolejích duněl vlak. Pravidelný zvuk, který působil podivně nepřirozeným dojmem. Dedded dedded dedded…pořád dokola dedded. Ve vagónech, natlačení jeden na druhého se chvěli stovky lidí. Škvírami mezi prkny sem spolu s životadárným vzduchem proudil i vražedný mráz. Adámkovi už notnou chvíli kručelo v břiše, a tak se zabavoval pozorováním mužíka, kterého si pamatoval z Terezína, jak s prázdným pohledem v očích ryje nehty do dřeva další varování těm, co pojedou příště.
„Mám hlad,“ oznámil chlapec svému bratrovi. Ten otočil hlavu. Hleděl na něj podobně prázdným pohledem jako mužík.
„Zkus na chvíli usnout, ať na to nemusíš myslet,“ doporučil Benjamin a přimáčkl se víc do kouta, aby mladšímu udělal víc místa.
„Kam vlastně jedeme?“ zajímal se ten, zatímco se uveleboval bratrovi v náruči.
„Na východ, kde je stejně krásně jako v Praze a stejně hodní lidé jako v Terezíně,“ pousmál se Ben.
„Vyprávěj mi, jaké to tam je,“ zaprosil Adámek a zavřel oči.

Dvě děti se plížily trávou k zakázanému plotu. Emmička jako indiánská princeznu vpředu, její bratr Reinhard beze zvuku těsně za ní.
„Nevíme, jestli je to dobrý nápad,“ zašeptal Reinhard.
„Chci vidět Žida,“ odpověděla jim taktéž šeptem Emmička.
„Měli bychom se vrátit, otec se bude zlobit,“ pronesl opět její bratr. Děvčátko si odfrklo a plazilo se dál.
„Chci vidět Žida,“ opakovalo. Chlapec znovu vyrazil za ní.

„Proč tady stojíme?“ zajímal se Adámek. Ben si k němu klekl.
„Udělej pro mě něco, ano? Pamatuješ si, jak jsme ještě v Praze hráli tu hru? Skákání do polštářů?“ zeptal se. Chlapec přikývl.
„Chci, abys přesně tak, jak jsme skákali do těch polštářů, skočil na tamten plot. Uslyšíš za sebou křik, ale v žádném případě se nesmíš ohlížet. Jen utíkej a až budeš už jen kousek od plotu, zavři oči a skoč na něj, ano?“ Ben se nepřestával usmívat. Adámek naklonil hlavu na stranu.
„A proč?“
„Je to taková hra. Musíš přelézt ten plot. Ti lidé okolo se tě budou snažit zastavit, ale nesmíš je nechat, jinak bys prohrál. Musíš běžet stejně, jako jsi běžel při tom závodě v Terezíně, ano? A pak vyskočíš na plot, a co nejrychleji ho přelezeš. Rozumíš? Nesmíš se nechat zastavit! A musíš být rychlý! Musíš!“
„Já chci mámu,“ pravil náhle Adámek a do očí mu vhrkly slzy. Starší bratr ho objal.
„Máma se šla už umýt. I s tátou, víš? Slib mi, že uděláš, o co tě prosím,“ starší chlapec hleděl do nevinných hnědých očí. V hlavě mu hučela slova, která pronesl jeden Žid, když procházel kolem. Řekl to tiše a jakoby sám k sobě, aby ho dozorci neslyšeli. Všichni umřeme. A oni se postarají, aby to bolelo. Benjamin nechtěl, aby to jeho bratra bolelo.
„Tohle je pro nás zlá doba. Nemůžeme si vybírat, jestli budeme žít nebo umřeme. Můžeme si jen vybrat, jak a kdy umřeme. A Hospodin nám při tom pomáhej,“ řekl mu rabín Art Stein ještě v Terezíně.
„Slib mi to,“ opakoval Ben. Adámek zkrabatil čelo a potom přikývl. Bratr ho znovu objal a potom políbil na obě tváře.
„A teď utíkej, můj malý hrdino,“ přinutil se k úsměvu.
„Šalom, Bene,“ pravil chlapec vážně, otočil se na patě a rozběhl se, jak nejrychleji dovedl. Mezi uniformovanými dozorci se ozvalo několik povelů. Jeden z nich namířil pistoli. V tu chvíli vyrazil i starší z bratrů. Skočil muži na záda a pevně se ho chytil kolem krku. Práskl výstřel a Benjamin Fischer se pustil. Dopadl na zem a zůstal bez dalšího pohybu ležet. Adámek ho poslechl. Neohlédl se. Běžel pořád dál a pořád rychleji. Zdálo se mu, že se ani nedotýká nohama země, tak běžel rychle. A potom, jen asi půlmetru od plotu se odrazil a skočil.

Emmička ležela schovaná v trávě, jen kousek od plotu a napjatě pozorovala, co se ve městě děje. Přijel vlak. Vystoupili z něj lidé. Stejní, jako ve městě už byli. Hubení a špinaví. Děvčátko ohrnulo nos. Hubení a špinaví se setkali s vojáky. Vojáci jim něco vysvětlovali. Potom se hubení a špinaví museli postavit do řady. Dlouhé řady od perónu až ke stolku, u kterého seděl doktor, a stáli dva důstojníci. V jednom z nich poznala svého otce. Doktor mával rukou. Doprava nebo doleva. A hubení a špinaví poslušně šli, kam ukázal. Emmičku napadlo, že je to divná hra, co dospělí hrají a pomyslela si, že ona by šla schválně na druhou stranu. Jen aby tu nudnou hru trochu vylepšila. Zatímco přemýšlela nad způsoby, jak hru udělat zábavnější a rychlejší, z řady se oddělil kluk a rozběhl se směrem k ní. Zazářily jí oči. Změnil pravidla. Pocítila k němu vřelé sympatie. Ten kluk podváděl. Na tváři jí zahrál úsměv. Sledovala, jak mu nohy svižně kmitají a jak se k ní pořád blíží. Její bratr se ji pokusil odtáhnout o kousek dál. Mávla nad tím rukou. Okouzlovalo ji, že ten malý kluk podváděl, když žádný dospělý ne. Bouchl výfuk od neviděného auta. Ani nezvedla hlavu. Kluk byl už jen asi metr od ní, když se odrazil a skočil.

Viděla, jak se plot prohnul, když do něj kluk narazil. Viděla, jak se zablesklo, zajiskřilo a ozvala se rána. Kluk krátce vykřikl. Všechny pohledy z řady hubených a špinavých se stočily za tím výkřikem. Několik žen si zakrylo tváře. Kluk spadl z plotu zpátky do trávy. Z celého jeho těla se kouřilo. Emmička vyděšeně zírala na jeho obličej. Byl obrácený k ní, hnědé oči doširoka rozevřené. Zíraly na ni. Nepřítel vítr jí foukl do obličeje pach spáleného masa. Z očí jí vytryskly slzy. Její bratr se vymrštil na nohy a s křikem se rozběhl zpátky k domu. Jako přes špinavé okno vnímala dva hubené a špinavé, kteří zvedli dětské tělo a hodili ho na vůz. Jako ve snách cítila, že někdo zvedl i ji a odnesl domů. Pořád viděla jen ty vytřeštěné hnědé oči. Nic víc.