Plamen žiivota-Rosa coeli díl 27

Plamen žiivota-Rosa coeli díl 27

Anotace: Putování za třemi elementy se završí ve starobylém klášteře

Rosa coeli



Automobil se dal do pohybu a můj druh se spokojeným výrazem na tváři zasunul druhý element do truhlice a řekl: ,,Tohle se nám docela podařilo.“
Jakmile domluvil, bylo z okénka vidět prostranství před kostelem po kterém přecházeli policisté se psy a stály zde služební vozy, jejichž majáky modře prosvěcovaly okolí.
Na tento mumraj nijak nereagoval a promluvil k řidiči: ,,Pojedeme do Dolních Kounic. Vyjeďte z města , sjeďte na okresní silnici a tam si uděláme přestávku. K našemu cíli, kde by měl být poslední z elementů se vypravíme až po setmění.“
Řidič mé očekávání beze zbytku splnil.
Neřekl ani slovo a jen přikývl hlavou a vyrazil.
Bylo mi jasné, že naděje na jídlo a pohodlný odpočinek v hotelu po probdělé noci se nenaplní. Jediné co se dalo dělat byl spánek v autě.
Zmáhala mě ospalost. Bylo nejenom marné ale hlavně zbytečné proti ní bojovat. Než náš vůz opustil labyrint uliček a ulic Brna , usnula jsem jako když mě do vody hodí.
Tentokrát nebylo potřeba přerušovat moje snění.
Času bylo dost. Hned po probuzení mi bylo jasné, že čas znatelně pokročil.
Než se mi podařilo cokoli říci, promluvil Johan: ,,Myslím, že už nepociťujete únavu a vyčerpání. Je půl páté.“
Můj odpočinek trval více než devět hodin a já se cítila poměrně dobře.
Můj další pohled patřil místu, kde se rozhodl náš řidič zastavit.
K odpočinku zvolil jakousi polní cestu v rovině, která je tak typická pro kraj, který leží na jih od Brna.
Johan počkal až si prohlédnu jednotvárné okolí a až přejdu ze stavu polospánku do úplné bělosti. Když viděl, že opět vnímám na sto procent položil mi důležitou otázku: ,,Víte něco o klášteře Rosa Coeli-růže nebeská ve městě Dolní Kounice?“
Než se mi podařilo zesumírovat odpověď, prolétla mojí hlavou zvláštní myšlenka.
Kde vlastně končí náhoda a začíná jakýsi řízený děj.
Nemůže být jenom shoda okolností, že zrovna já, historička z České republiky, šla po stopách Gechoruse do jižního Bavorska a různými oklikami se vrátila do své vlasti, abych zde pomohla najít elementy ztracené po mnoho století v zapomnění.
Jakoby mé kroky kdosi vedl, ale kdo a proč?
Vždyť kdybych nežila a nestudovala právě zde, první i druhý element by se Johanovi nikdy nepodařilo vypátrat.
Upřel na mě pohled a řekl jediné slovo: ,,Prosím!!“
A já pochopila.
Nemám se ptát mám odpovědět.
Snad bych mohla naléhat a žádat odpovědi, ale bylo mi trapné vydírat tak výjimečného muže. Věděl co se děje v mém nitru a bylo patrné, že mu moje rozhodnutí přineslo velkou úlevu.
Teď byla ta pravá chvíle na krátký historický výklad: „Takže k cíli naší cesty. To, co je dnes v Dolních Kounicích k vidění, je už jenom pouhá zřícenina výstavního kláštera. Musím říci, že mám velké obavy o osud celého pátrání, ale zpět ke klášteru. Založen byl před rokem 1200 a je ze všech našich cílů na Moravě nejstarší. Na rozdíl od Porta Coeli a Brna, nesloužil řádu cisterciaček ale jeptiškám premonstrátské řehole. Původní stavba byla určitě v románském slohu, ale po roce 1320 byla kompletně přestavěna do gotického stylu. Jistou zvláštností je klášterní kostel, jehož chór je téměř stejně dlouhý jako loď a má půdorys latinského kříže. Raději Vám to řeknu teď hned. Nečekejte , že v areálu kláštera najdete byť jen stopu po původním inventáři. Vše zmizelo a pak je tu další problém. Pokud se domníváte, že najdeme podzemní prostory, tak na to zapomeňte. Naše fakulta prováděla velmi podrobný archeologický průzkum celé lokality a nenašli jsme žádné podzemní prostory. Podzemí tam samozřejmě bylo, ale někdy v 18.století bylo celé zasypáno. Jestli to co hledáme bylo v podzemí, bude nemožné to vyzvednout na povrch. A teď to pozitivní. Vzhledem k tomu, v jakém stavu se památka nachází, je velmi málo pravděpodobné, že nám někdo bude bránit v pátrání a to i v nočních hodinách.“
Můj monolog skončil a Johan se mohl zeptat: ,,Co si představujete pod pojmem zřícenina?“
Bylo třeba podat upřesňující komentář: ,, Obvodové zdivo je zachovalé takřka úplně. Kamenné plastiky a částečně i portály se dochovaly v rozsahu jedné čtvrtiny. Střechy a krovy úplně chybí. Vnitřní vybavení nábytkem, dřevěným plastikami a obrazy se rovná nule.“
„ To je velice špatné.“ Řekl Johan a odmlčel se .
Jeho poslední věta nebyla otázkou, tak na ní nebylo třeba odpovídat.
V duchu se mi rozběhly vzpomínky na předloňské léto, kdy naše škola pracovala na vykopávkách v Dolních Kounicích.
Pro mojí mysl nebylo těžké vybavit si celé stavební řešení naleziště.
Ale ať jsem zkoušela cokoliv , nic mi ani vzdáleně nenapovědělo, kde hledat.
Už to , že element číslo jedna, byl v rajském dvoře v konventu a element číslo dvě pod zemí v samé ose kostela, jakoukoliv přípravu značně ztěžovalo.
První byl v důmyslné mechanické skrýši, všem na očích.
Druhý ležel úplně volně na podlaze chodby, ale ta cesta do té chodby, to byla těžká zkouška. V Kounicích samodřejmě jsou zbytky rajského dvora, ale kam až moje paměť sahá, nebyl tam ani náznak bazénku u prameniště.
Nic takového se nám nepodařilo najít, ani při vykopávkách.
Torzo kostela najdeme hravě a ten tvar písmena T , neboli latinského kříže, je také dost neobvyklý , ale kde hledat osu chrámu?
To není tak absolutně výstřední půdorys dvojramenného kříže, který nás v Brně přivedl k cíli.
Za pár hodin zahájíme výzkum a Johan bude chtít slyšet můj jasný názor , ale já ho zatím neměla ani v náznaku.
Dalo se tušit, že sleduje tok mých úvah, ale nic neříkal.
Čas plynul a já čím dál tím víc podléhala beznaději.
Vše ve mně křičelo: ,,Teď zklameš! Při posledním kroku!“
Tyto mé depresivní úvahy přetrhl náš řidič následujícími slovy: ,,Mýlíte se a to hned dvakrát! Zaprvé Vy nezklamete a za druhé to není ani zdaleka poslední krok.“
Jakoby vyčerpán tolika slovy zmlkl a ticho ovládlo celý prostor.
Ve chvíli, kdy se začalo pomalu stmívat, bylo určitě po dvacáté hodině, se Johan probral ze své podivné letargie a řekl jediné slovo: „Pojedeme!“
Bez jakéhokoliv dalšího upřesnění náš řidič vyrazil za naším hlavním cílem , směr Dolní Kounice, Cesta netrvala ani dvacet minut a proti zapadajícímu slunci vystoupila jakoby příznačná silueta nádherné čistě gotické stavby.
V minulosti mi bylo dopřáno tento duchovní areál navštívit mnohokrát, ale mé poslední životní zážitky poznamenaly i můj pohled na samu podstatu této skvostné památky.
Dříve byla tím hlavním čistá gotika.
Asi nejlepší na celém území Moravy, ale dnes mi v hlavě vše zastínil element a vše s ním spojené. Proti mé vůli se celý klášter změnil z úžasné stavby na pouhý obal nebo schránku něčeho daleko důležitějšího.
Ale čas utíkal a nebyl zrovna nakloněn mým filozofickým úvahám.
Náš vůz zastavil asi sto metrů od areálu.
Johan se ke mně otočil a řekl.:,,Vezměte si jen to důležité.“
Šel mi příkladem a do příručního kufříku zasunul jen schránku s hrotem Onrixovi zbraně.
Já se spokojila se svojí základní výbavou , která byla shodná s tou brněnskou.
Řidič počkal až vystoupíme a hned odjel.
Hlavou mi prolétla otázka: Kam asi jede?
Pohled kontura byl tak výmluvný, že mne ani nenapadlo vyslovit ji nahlas.
Otevřel kovovou branku a mi vstoupili do areálu.
Tam, kde v časech dávno minulých žili jeptišky premonstrátky, nyní rostla vzorně udržovaná tráva. Celý areál se utápěl v houstnoucí tmě a nikde nebylo vidět ani živou duši.
Proti temné obloze byl vidět vysoký štít kostela a v něm úplně ukázkové gotické okno.
Konečně mě něco napadlo a tak jsem řekla: ,,Pátrání začneme asi v kapli sv. Jana Křtitele . To je nejlépe zachovaná část kláštera.“
Přikývl a já ho vedla k severní straně příčné lodi té vrchní čáry písmena T.
Právě zde se kaple nacházela.
I když se zatím skrývalo určité riziko, nebylo vůbec jisté, kdo nás může sledovat, kontur oživil svůj meč.
Má paměť mne nezklamala, kaple byla skutečně to nejlépe dochované místo celého areálu.
Právě zde byly opravdu pěkné gotické kamenické práce. Johan se zaměřil na stěny a já na ty kamenné plastiky, ale nic zajímavého pro naši věc se mi nepodařilo najít.
Můj společník dopadl obdobně a po půl hodině bylo jasné,že v kapli nic není.
Poté se naše kroky obrátily k hlavnímu kostelnímu vstupu. Ten byl završen velmi hezkým portálem. U něj se můj partner zastavil a položil mi jednoduchou otázku: ,,V autě bylo řečeno, že celý klášter byl po roce 1320 přestavěn v gotickém stylu. Je to tak?“
Nebylo mi vůbec jasné kam svým dotazem míří, ale jediná možná odpověď byla: „Ano“!
Přikývl a řekl: ,,Tak mi řekněte, kde se tu vzal ten románský portál!“
V pravé ruce měl zbraň a levou mi ukázal přímo před sebe.
Měl pravdu.
Nejdůležitější dveře, které tady byly.
Hlavní vchod do kostela.
Byly skutečně vystavěny v čistě románském slohu.
Vůbec mi nebylo jasné, že mi tento fakt úplně unikl, ale kontur čekal na odpověď.
Po dlouhém uvažování ze mě vyšla jedna upřímná věta: ,,To vůbec nevím“
Začal portál studovat.
Nejdříve ve svitu meče a pak dokonce vyjmul i relikvii, ale nic.
Pořád jsem čekala, že někde zahlédnu templářský kříž, a ono nic. Po detailním průzkumu vchodu se naše hledání přeneslo i do kostelní lodě, tvaru latinského kříže.
Do oka mi padly krásné konzole klenby, ale přes ně cesta dál nevedla. Už dost pozdě po půlnoci vyšel měsíc, který jakoby chtěl posílit stříbrné světlo relikvie, ale zatím nám vůbec nepomohl. Fyzicky byl můj stav i pod vlivem stříbrné záře úplně dokonalý, ale moje psychika začala pomalu selhávat.
Johan se určitě cítil stejně.
Stačil jediný pohled do jeho obavami stažené tváře a vše už bylo jasné.
Chrám nám své tajemství pokud nějaké měl nevydal.
Další hledání se zaměřilo do zbytků konventu a na rajský dvůr.
Pokud se kostel zdál alespoň trošku nadějný, zde mne zachvátily pocity úplného zmaru. Vzorně zastřižený trávník, a torza zdí. To bylo vše, pokud někdo něco v těchto místech ukryl, bylo bez jediné indicie absolutně nemožné to nalézt.
A všechny indicie s největší pravděpodobností odnesl čas.
Bylo skoro jisté, že takhle nic nenajdeme,ale já neměla dost odvahy kontura zastavit aniž bych mu byla schopná navrhnout jak dál postupovat smysluplněji.
Po půl čtvrté se i on smířil s tím, že tudy cesta nepovede.
Posadil se uprostřed prostranství před kostelem a řekl: ,,Třetí element . Někde tu musí být a až se spojí se svými bratry, zastaví Černou studnici vědění a třeba nám dá ještě naději. My ho ale nemůžeme najít“.
Tu jeho poslední větu už můj mozek zaregistroval jenom okrajově.
V hlavě mi znělo to co řekl předtím“až se spojí se svými bratry“ ano!
Přesně tak to před chvilkou zaznělo.
Před pár dny v knihovně templu Božího srdce četl Johan v jedné prastaré listině, že když elementy srovnáš do tvaru rovnoramenného trojúhelníka o stěně 20,85 m nastanou úžasné věci, ale co se má stát už v dokumentu nebylo.
Kontur zpozorněl a dodal: ,,Musí na ně ale zasvítit slunce!“
Na to bych málem zapomněla.
,,Ale kam ty elementy co máme umístíme?“ Zaznělo z mých úst.
A další má otázka byla: ,,A kde jsou teď?“
Než má slova dozněla, vešel brankou do areálu řidič a schránu nesl v ruce.
Ten pohled na něho byl tak fantastický, že jsem mu ani nechtěla věřit.
On snad byl za rohem a čekal na zavolání a opět se vynořila neodbytná otázka: ,, Kdo je ve skutečnosti?“
Zastavil u nás.
Skřínku položil na zem a z kapsy vyndal laserový dálkoměr.
To, že přinesl přístroj který byl pro nás úplně nezbytný, bylo překvapivé, ale že ho měl dříve, než mně vůbec napadlo, že ho potřebuji, bylo úplně šokující.
Podal mi ho a bez jediného slova odešel.
Jediné, co se mi podařilo říci, bylo: ,,To se mi snad jenom zdá!“
Kontur rychle dodal: ,,Ale nezdá!“
A hned aby asi předešel mému neodbytnému vyptávání, pokračoval.:,,To, že máme elementy i dálkoměr, je moc pěkné, ale nic to neřeší. Pořád nám chybí přesný bod k umístění elementů a svítat bude určitě do půl hodiny.“
Nevím, kde se ta jistota ve mě vzala, ale já už to místo znala.
Poprvé od večera se usmál a řekl: ,, Vy už to víte! Mohu Vám vůbec nějak pomoci?"
Odpověděla jsem mu stejným rozverným tónem: ,,Pomozte mi ty kameny rozmístit. Já si myslím, že to pravé místo je pod románským portálem ve dveřích kostela. Přikývl , vzal Tišnovský element a šel jihovýchodním směrem dokud mi přístroj neukázal vzdálenost 20,85 metru.
Poté uchopil brněnský nález a vyrazil na severovýchod dokud neurazil zadanou vzdálenost. Zní to sice jednoduše, ale trvalo skoro celou půl hodinu, než se nám podařilo oba elementy a fiktivní bod přesně ve středu portálu vyrovnat do tvaru rovnoramenného trianglu o straně 20,85 metru.
Těsně před východem slunce mi kontur řekl: ,,Nevím, co se stane, ale za žádných okolností se elementů nedotýkejte a raději ustupte!“
Nebylo mi úplně jasné, čeho se bojí , ale pro jeho klid bylo lepší ustoupit asi do vzdálenosti třiceti metrů od našeho vypočítaného bodu.
I z této vzdálenosti bylo dobře vidět, že slunce nejdříve osvítilo portál a po asi devadesáti vteřinách se dotklo i obou elementů prakticky současně. V okamžiku kdy slunce osvítilo celý jejich povrch vyrazil přímo vzhůru mohutný světelný paprsek.
Ne to není to správné slovo. Nebyl to paprsek, ale spíš něco jako zlatý přesně ohraničený kvádr vedoucí z elementu směrem vzhůru. A tento tok světla respektoval tvar trianglu a ve výši asi čtyřiceti metrů se oba toky spojily. Pouze o zlomek vteřiny později vyrazil třetí identický světelný tok i z námi odhadnutého místa ve dveřích kostela pod románským portálem. Mé oči se nemohly vynadívat na tu nádheru, když mne Johan chytil za ruku a ukázal na místo, odkud sálal třetí pramen sluneční energie.
Jakoby z hlubin země se vysunul hledaný třetí element.
Pustil mi ruku, vzal truhlici a šel přímo k němu. Unesena tím, co vidím jsem vyrazila v jeho stopách. Ale v mé hlavě doslova zaduněl silný hlas: ,,Stůjte!“
Nebylo třeba nic víc říkat.
Došel k elementu, který nám vydala sama země a uložil ho do truhlice.
Ve chvíli, kdy zavřel víko, vše zmizelo a brzké ráno se vrátilo ke svému normálnímu průběhu.
Jako vždy, v pravou chvíli byl zde řidič.
Bez jediného slova vzal od Johana schránku a uložil do ní zbývající elementy.
Poté nás gestem ruky vyzval k následování.
U vstupní branky stál náš vůz. Teprve ve chvíli, kdy otvíral dveře u auta, podařilo se mi nahlédnout do Johanovi tváře.
Jeho vzhled mě vyděsil až do morku kostí.
Během té vteřiny co zvedal element a zavíral truhlu, zestárl minimálně o třicet let.
Rychle usedl na své sedadlo a otevřel schránu s relikvií.
Muselo to být v poslední chvíli, stačilo možná ještě pět minut a i boží syn, který prošel tisíciletími, by zemřel po doteku sluneční síly.
Tak obrovská byla moc spojených elementů
Netrvalo dlouho a nabyl původní vzhled , když se tak stalo řekl: ,, Ještě že se mi podařilo odvrátit Vás od pokušení sáhnout na element. Teď už víme co myslel Elerberg z Bamberku tím světlem nevídaným. Museli být opravdu šokováni, když silný zdravý muž zestárl během jediné vteřiny o celé roky.“
Abych také nějak doplnila jeho postřehy řekla jsem: ,,Teď, když máme elementy pohromadě, je úplně jasné, že postup od Tišnova k Brnu a pak do Dolních Kounic byl jediný možný. Bez těch prvních dvou by se nám nikdy nepodařilo ten třetí najít. Je možné, že románský portál měl označovat místo, kde leží to nejdůležitější v celém klášteře. A je také možné, že na původní podlaze nebo na některém obraze z původního vybavení, bylo naznačeno místo, kde element leží, ale to jsou otázky, na něž už spolehlivou odpověď nikdy nenajdeme.“
Řidič nás zatím vyvedl z městečka a zamířil směr Vídeň.
Kontur, který byl již zcela v pořádku, ukryl onrixovo kopí a řekl: ,,Jestli někdo viděl tu obrovskou hru světel, budou brzy Dolní Kounice cílem bádání ufologů celého světa.“
Autor Tanula, 15.12.2010
Přečteno 455x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter