Nebe nahoře, peklo dole: aneb ne vždy je všechno tak, jak se zdá 3

Anotace: 3. část... konec je začátek... pište reakce, pokud jsou

3.

Aleister Crowley už byl smířen se svou smrtí. Mučení ho vysílilo. Chtěl se už konečně vzdát a podlehnout. Oči se mu zavíraly, byl celý od krve, jedna ruka vykloubená v rameni a pak – uslyšel hlasy a chrastění řetězů. Inkvizitoři přicházeli znovu.
V tu chvíli se objevil záblesk stříbrného světla. Aleister visel omámen na řetězech, hledíc do země. Někdo mu náhle zvedl znavenou a zohyzděnou hlavu. Měl na ní strupy, tržné rány a stékající čůrky krve.
Před ním stál Syn Belialu. Na Aleistera byl vskutku žalostný pohled, o nic víc ani nepomohlo, když tu visel sám, Crowley, a jeho vlastní hlava spočívala v pařátu Černého.
„Pomůžu ti dostat se ven z tohoto pekla, Crowley. Pomůžu i tvým přátelům, ale chci něco na oplátku.“
Aleister hleděl vyčerpaně na Syna. Na chvíli zahlédl pod kápí jeho tvář. Byla bílá jako stěna, červené oči s hadími panenkami ho propichovaly a zíraly nepřirozeným pohledem, jakoby zahleděným kamsi do dáli skrze něj…
Hlasy a chrastění řetězů se hrozivě blížily.
„Slyšíš?“ přiklonil se k Aleisterovu uchu a mrazivě zašeptal, „tvá smrt se blíží. Ty víš, co chci. Stačí jen říct ano a já tě odsud dostanu. A když ne … čeká tě smrt strašnější, než si jen vůbec tím svým tupým mozkem dokážeš představit!“ Křikl a prudce trhl s Aleisterovou hlavou.
Aleister zkřivil tvář bolestí a vztekem: „Nikdy ti nedáme archu! To radši zemřu!“ a plivl do otvoru v kápi. Syn Belialu změnil výraz. Na čele mu naběhla obrovská tepající žíla. Přirazil Crowleyho ke stěně. Ten zaúpěl bolestí.
„V tom případě zemřeš ty i tví přátelé!“
Chrastění řetězů bylo stále blíž. (Krve by se v člověku nedořezali…. Pokud ještě nějaká krev zbyla.) Aleisterovi se před očima zjevoval obraz bílého světla a temnoty… věděl, že přichází konec.
Synova tvář se zkřivila do nepřirozené grimasy, Aleistera stále přidržoval u stěny.
„Dobře…“, vydechl Crowley, „dobře…“ Nabíral dech. „Má smrt je mi ukradená, ale smrt mých přátel za toto nestojí. Dostaň mě odsud, Syne Belialu!“ Pohlédl na něj pevným pohledem. Syn Belialu se usmál. Na chvíli Crowley v jeho očích spatřil smutek, ale ten se jen mihnul a zmizel tak rychle, jak se objevil.
Když inkvizitoři odemkli hrobku, spatřili pouze pohupující se řetězy a kaluž krve. Aleister Crowley byl pryč.
***
Goném pohleděl na Borchardta. Ten chodil po malé cele sem a tam. Bylo nesnesitelné vedro a oni byli zavření kvůli nedůvěře faraona Ranefera.
„Achjo,“ nechal se slyšet Goném a podestlal si pod sebe ještě trochu slámy.
Otevřel se poklop u dolní části vrátek a tmavá ruka jim šoupla dvě misky s něčím, co nejspíš měla být kaše. „Oh, výborně. Zde můžeme na vlastní oči vidět kaši, jež se podávala ve starém Egyptě.“ Goném nabral trochu na dřevěnou lžíci a pečlivě si mazlavou hmotu prohlížel. Rádoby kaše se slizce svinula zpět do misky.
„No fuj. Myslíš, že to je k jídlu?“ obrátil se na Borchardta. Ten se na něj jen podíval, ale radši nic neodpověděl, a kráčel dál po místnosti.
„My tu určitě umřeme!“ vzkřikl náhle Goném a zahodil lžíci. „Všechno, na co jsme za ta léta praxe přišli, přijde nazmar! Ani jsem nestihl dopsat svou knihu…“ vzlykl.
„Muhammede, mohl bys už konečně být zticha? Snažím se přemýšlet, jak se odsud dostaneme! Ty bys měl taky!“
------
Záblesk stříbrného světla …

***
Goném, Borchardt a Crowley se opět sešli. Seděli ve velkém stanu orientálního typu, přivázáni ke kůlu. Před nimi na indickém vyšívaném polštáři seděl jejich „zachránce“.
Měl zavřené oči a meditoval. Po chvíli oči otevřel.
„Pán vám vzkazuje, že vás propustí. Samozřejmě musíte splnit určité podmínky.“
„Což znamená?“ zeptal se Borchardt.
„Dáte nám archu.“
„Cože?!“ vzkřikli nastejno Goném s Borchardtem. „To nikdy!“
Crowley sklonil hlavu. „Přátelé, obávám se, že ji odevzdat musíme. Nemáme na vybranou. Všechno, co jsme dokázali, by bylo zmařeno. Archa je nutná ztráta výměnou za naše životy.“
Borchardt a Goném nevěřícně zírali na Crowleyho.
„Ty zrádče!“ rozkřikl se Goném. „Všechno sis to naplánoval, proto jsi chtěl do středověku!“
„Jak jsi to mohl udělat? Vždyť víš, že bychom za archu položili životy!“ vyčítal mu Borchardt.
„Všechno je jinak než si myslíte…“ bránil se Crowley.
„Tak dost!“ křikl Syn Belialu. „Uklidněte se! Pán dovolí, abyste spatřili, co velká archa skrývá. K tomu ale potřebujeme vaše dva klíče.“
„A proč si myslíte, že vám je dáme?!“ vzkřikl Goném.
„Protože je to již dávno předurčeno,“ odpověděl Černý.
***
Nacházeli se ve velké místnosti, zdobené zlatem a různými drahými kameny. Archa stála vznešeně hned před mohutným trůnem z jantaru, na němž seděl černovlasý muž, ozdoben spoustou šperků. Nebylo pochyb, že to je Pán. Král Synů Belialu.

Všechny tři klíče po tisíciletích ležely vedle sebe na podložce. Jiskřilo kolem nich modré světýlko.
Král přistoupil k podložce s klíči a opatrně vzal nejdřív jeden, pak druhý, pak třetí klíč, a plný napětí je vložil na vnějšek archy na určené místo. V místnosti skoro nikdo nedýchal. Avšak - nic se nestalo. Archa vznešeně stála, dál uzavřena.
„Co to má znamenat?!“ vzkřikl prudce král a otočil se k davu. Syn Belialu, „zachránce“, hleděl do země. Tak jako všichni ostatní. Nikdo se neodvážil promluvit.
„Třeba nejsou ve správném pořadí,“ ozval se Borchardt. Jeho hlas se vracel ozvěnou. Král ho rentgenoval pohledem. Dívali se vzájemně do očí. Vtom král něco pochopil: „To jsi ty… Bratře! Po tolika letech se opět setkáváme! Oh … Tak dlouho jsem čekal na tuto chvíli! Jak je psáno, pouze můj Bratr může otevřít tajemství…doufal jsem však, že to není pravda...“
Goném s otevřenými ústy hleděl na vyděšeného Borchardta.
„Prosím, drahý Bratře, přistup blíže a zkus správnou kombinaci.“ Poodstoupil král od archy.
Borchardt v tu chvíli pochopil, proč se mu tolikrát zdálo o Atlantidě. Proč se stal egyptologem. Teď už to věděl.

Pomalu přistoupil k truhle a vyměnil klíče. Něco cvaklo a víko archy se náhle pootevřelo.
„Ó, teď už to vím, že ty jsi ten jediný. Belial je s námi!“ zvolal král. Všichni Synové Belialu se začali klanět Borchardtovi a arše.
Borchardt si ho však nevšímal a pomalu odhrnul víko. Objevila se holografická tabule. Začalo se jim zrychleně promítat vše od počátku Stvoření…
„Na počátku byla energie. Ta se začala přetvářet a měnit a vznikl první Pán. Ten pak stvořil Slunce, svoji základnu, a postupně vznikly všechny planety. Bylo několik galaxií. Aby nebyl sám, stvořil z energie Anděly, kteří v jeho sídle žili spokojeně. Byl to Ráj. Titáni ho nazývali Khemi. Nebylo léta, kdy by neměli dost ode všeho, nebylo období, kdy by se někdo křivě obrátil proti druhému. Takto žili po dlouhá léta až do doby, kdy některým duším přestalo stačit všechno to bohatství a láska. Jeden druhého si začali přivlastňovat, až se Pán rozzlobil a poslal je na planetu Zemi, kde byla malá kolonie. Padlí Andělé za trest dostali fyzické tělo a museli žít jako člověk, což byl původní obyvatel Země.
Naštěstí jim Pán ponechal jejich myšlení, takže Andělé vytvořili obrovsky rozvinutou kulturu a civilizaci. Své bydliště nazvali Atlantis. Žili pak spokojeně a mírumilovně. Jedině to byla ta správná cesta, jak se zbavit živočišné schránky a dostat se zpět do Ráje. Co je však podstata každé evoluce, i dalším vývojem myšlení si pár Atlanťanů chtělo přivlastnit více, než mohli. Tyto znovu padlé duše se začaly scházet a svůj spolek nazvali Synové Belialu, neboť Belial byl bůh války, moci a zla. Vykořisťovali své spoluobčany, získávali stále větší moc.
Když už si ostatní nevěděli rady, zbylí občané se obrátili na pravou víru. Sjednotili se jako Synové Zákona Jediného.
Boje mezi nimi byly kruté. Používali jaderné zbraně a energii krystalů. Tyto boje trvaly celé tři etapy vývoje lidstva. Ve třetí etapě se kvůli Synům Belialu jejich ostrov potopil úplně, poněvadž přecenili sílu velkého krystalu, a jeho moc už nedokázali ovládnout. Atlantis byl zničen. Synové Belialu zmizeli. Ti, co přežili, šířili své myšlenky a poznatky dál. Do všech koutů světa byli vysláni poslové. Nejdůležitější zemí byl Egypt, neboť tam měla skončit třetí etapa. A taky skončila. V náhle se rozvíjející zemi byl najednou chaos. Pouze pyramidy a Sfinga stály vznešeně a skrývaly svá tajemství až do dnešních dnů, kdy můžete vidět tento hologram. Další, čtvrtá, etapa skončí přesně na začátku období bílých plání a mrazů roku 2012, podle vašeho letopočtu. My, kdož jsme vytvořili tento hologram, jsme viděli budoucnost. Čekejte zázrak, neboť toto období přinese mnoho dobrého, ale i špatného. Ať vás Síla provází.“
Hologram se vypnul. Rozhostilo se absolutní ticho. Všichni ještě stáli zmatení a zamyšlení a pořád se dívali na místo, kde právě zmizel hologram. Přesně v tu chvíli se zahřmělo a před nimi stál Kronos v celé své krutosti.
„Nikdo z vás nesmí vědět, co se stane! To je v rukou někoho jiného. Nesmíte narušit chod událostí!“
Zapnul zvláštní přístroj, který držel v ruce, a všude proběhlo modré laserové světlo. Crowley, Borchardt a Goném vykřikli a snažili se schovat hlavu před oslnivým světlem. Pak už byla zase jenom tma.

Když se ráno Borchardt s Gonémem probudili v hromadě papírů o různých výzkumech, jeden výzkum chyběl. Byl to výzkum o arše úmluvy. Ale to oni nevěděli. Nikdy o něm neslyšeli. Nikdy se nepotkali s Aleisterem Crowleym.
Jen v noci se jim občas zdálo, že se stalo něco neuvěřitelného. Přikládali to však své fantazii a tajným přáním.
Z vesmírné lodi je však stále sledoval Kronos, čekaje na 21. prosince 2012, kdy bude vyslán posel na planetu Zemi.