Smrt poslední královny

Anotace: Pokusila jsem se sepsat povídku - netypickou - poslední dny královny Kleopatry VII. Veliké. Hodnoťte, prosím.

„Antonius umírá? Ne, to nemůže být pravda!“ vykřikla zoufalá Kleopatra. Místnost zachvátil smutek.
„Bohužel, královno, probodl se. Jen kvůli Vám!“ sklopil hlavu sluha. Věděl, že tato informace ji nepotěší, ale přesto ji to sdělil. Bál se reakce. V tuto chvíli bude nejspíš přehnaná.
„Já přeci nemůžu mít na svědomí smrt mé lásky. Byl velký bojovník a ona paradoxní příhoda. Byla to moje strategie a stála mě smrt Marca Antonia!“ padla královna na kolena a z očí se jí řinuly slzy. Kleopatře, zoufalejší než kdy předtím, se honily hlavou nejrůznější myšlenky.
„Paní, pojďte si sednout! Neklečte na zemi!“
„Přiveďte mi ho! Chci mít Antonia u sebe!“ křikla a ze země se nehodlala zvednout. Místnost byla prostoupena tmou díky zataženým závěsům. To si Kleopatra vyžádala. vypadlo to tu tedy ještě pochmurněji.
„Jestli je to vaše přání, tak ho splním!“
Sluha vyběhl z paláce a naskočil na koně. Nejdůležitější pro něj byly právě služby Kleopatře.

„Marcu! Ty sobče, proč jsi to udělal?! Proč jsi mě zde nechal samotnou?! Proč!“
Mocná, neohrozitelná a nelítostná panovnice teď zoufale bouchala pěstí do Antonia. Umíral jí v rukou a ona se poprvé cítila zcela bezmocná. Proti smrti byla nic. Nemohla ovlivnit věci, které patřily k běžnému životu.
„Kleo, myslel jsem, že jsi mrtvá. To já byl zoufalý! Dostal jsem vzkaz, že už nic nepomůže!“ vysoukal z posledních sil Říman. Ucukával mu koutek a z břicha mu neustále proudila krev. Nejspíš si protrhl velmi důležité orgány.
„Myslela jsem, že zrovna ty to pochopíš! Chtěla jsem, aby nás nechali Římané na pokoji!“
„Bohužel, nevyšlo to. Opatruj se,“ Antoniova hlava poklesla k zemi. Kleopatra položila hlavu na Antoniovu hruď a plakala a plakala.
„Bez Antonia nemohu dále pokračovat v životě,“ vzlykla panovnice.
„Královno, co chcete dělat? Naše země vás potřebuje!“
„Já potřebuji zase Marca. Připravte prosím velkolepou hostinu.“

Hostina byla opravdu podle jejích slov. Po celé místnosti stály stolky s nejrůznějšími jídly. Maso, ovoce, nápoje. Vše, co Kleopatra milovala. Židle byly pokryty kožešinami.
Kleopatra na sobě měla krásné bílé šaty. Asymetrický rukáv pokrývaly zlaté výšivky. Královna nešetřila ani na líčidlech. Nejhonosnější barvy spočinuly právě zde. Na hlavě vévodila koruna, kterou nosívala bohyně Isis. Kleopatřin vzor – tuto korunku si nechala vyrobit jen na nejvýznamnější účely, kterým poslední hostina dozajista byla.
Žena oblečená jako bohyně usedla na vyvýšené místo, kde pro ni byl připraven trůn. Trůn, který patříval jejímu předkovi Alexandru Velikému. Kleopatra ve svou poslední noc hodlala využít všeho luxusu, který se naskýtal.
Po hostině zašla do svého koutku. Milovala ho, už když byla malá dokázala tu sedávat celé hodiny a přemýšlet. Byla stále zarmoucená ze smrti blízkého. Takový smutek necítila snad ani při smrti svého otce. Dnes večer sem přišla za jiným účelem. Chtěla poslat dopis svému sokovi. Byla zahnaná do kouta. Odtud se již nedalo dostat – bylo pozdě. Věděla, že když to neudělá sama, tak zemře v rukou Octaviana. To by jí hrdost nedovolila.
„Drahý Octaviáne, jak oba víme, nemá cenu dál zůstávat naživu. Neudělám ti radost – za pár hodin zemřu. Nebudeš mě moci zachránit, nebudeš mě moci zabít. Ať tě Isis opatruje, královna egyptské říše, Kleopatra Veliká,“ opakovala si panovnice v duchu.

„Královno, zde máte ten košík s fíky!“ mrkla spiklenecky služebná. Na rovinu to říct nemohla. Událost, která bude následovat je přísně střežená.
Kleopatra na sobě měla ještě stále oděv na motiv své oblíbené bohyně.
„Děkuji, Iras,“ mrknutí oplatila.
Královna na nic nečekala a odhazovala fíky z košíku. Hledala to, co ji mělo zabít.
„Tady jsi, drahoušku,“ pozvedla hada do výše očí. Brejlovec byl malý, avšak pro Kleopatru velmi důležitý.
Jed působil rychle. Kleopatra se položila na pohovku a čekala na smrt, která měla zanedlouho přijít.