Prázdná Srdce (3.)

Mlčení bylo nejhlasitější odpovědí
V salonku panovalo tíživé ticho. Z krbu sem tam zapraskalo, jako by oheň sám komentoval situaci, kterou nikdo z přítomných nedokázal plně pojmout.
Eilidh zírala na Alistaira, jako by hledala trhliny v jeho tváři, nějaký důkaz, že si z nich někdo tropí krutý žert.
„Naše matka?“ zopakovala tiše, téměř bez dechu.
Lucia pomalu přešla ke křeslu a usedla, prsty si zamyšleně proplétala. „Jsi si jistý, že to nebyl nějaký omyl?“
Alistair sklopil pohled.
„Měla mě dřív než vás. Ale nikdo to nikdy nevěděl. Ani ona sama mě nevychovávala. Byl jsem dán jinam... do jiné rodiny. Ale její jméno, její minulost…“ odmlčel se, „je ve všem, co jsem se celý život snažil pochopit.“
Strýc Gregory stál opodál, ruce zkřížené na hrudi. I jeho tvář, vždy tak pevná a stoická, se zachvěla pochybnostmi.
„To, co říkáš, je… vážné obvinění. Pokud je to pravda, proč teď? Po tolika letech?“
„Protože,“ podíval se Alistair každému z nich do očí, „náš dům je na pokraji ztráty. A já nechci, abyste přišli o to, co vám právem patří. I když si myslíte, že sem nepatřím.“
Fiona nervózně přešlápla. „Možná sem opravdu nepatříš… možná jsi jen zoufalý muž, který se snaží zachytit, kde se dá.“
„Fiono!“ okřikla ji Lucia, ale tónem, který v sobě nesl víc úzkosti než zlosti.
Matka, která dosud mlčela, se konečně pohnula. Pomalu přešla k Alistairovi, jako by každý krok vážil tunu. Zadívala se na něj, dlouze, tiše… a pak mu položila ruku na tvář.
„Máš jeho oči,“ zašeptala. „Měla jsem tě… měla jsem tě dávno. Ale nikdy jsem nemohla…“
Lucia se prudce zvedla. „Matko!“
„Nikdy jsem vás nechtěla zranit,“ pokračovala matka, její hlas se třásl. „Ale tehdy… jsem musela volit mezi hanbou a přežitím. A nikdo se mě neptal, co chci.“
Alistair zavřel oči.
„Nemusíte to teď všechno chápat. Ale nejsem tu náhodou. Chci vám pomoct. I kdybych měl být jen stínem ve vašem domě.“
Nastalo další ticho.
Ale tentokrát v sobě neslo cosi jiného. Ne klid, ani mír. Spíš jako když se mezi tři sestry, které celý život znaly jen jedna druhou, náhle postaví obraz muže, kterého budou muset poznat... nebo odmítnout.
A v koutě místnosti, kde světlo z krbu zanechávalo jen matné obrysy, ležely v prachu dvě staré, pečlivě ukryté fotografie. Jedna z nich nesla podpis: „Alistair – březen 1872“
Matka se pomalu odtáhla od Alistaira, jako by jí jeho přítomnost najednou začala být příliš těžká.
„Tohle všechno je příliš… příliš na jednou,“ zašeptala. „Nikdy jsem nechtěla, aby se to stalo. Nikdy jsem nechtěla ztratit kontrolu nad tím, co je správné.“
Eilidh, která stále stála v rohu místnosti, začala nervózně přešlapovat.
„Jak se má cítit někdo jako já? Když si mě někdo z rodiny vůbec nepochopí?“ Začala mluvit, jak to ve své mysli prožívala. „Celý život jsme věřily, že jsme jediné. A teď tady máme někoho, kdo se objeví, a říká, že je náš bratr? Jak tohle vůbec může fungovat?“
Fiona, která si do teď opírala hlavu o rameno matky, ji znenadání odstrčila a postavila se na vlastní nohy. „Musíš pochopit, Eilidh,“ začala se pomalu obracet k sestře, „že tohle není o nás. O tom, co jsme ztratily. O tom, že jsme po celou dobu žily v iluzi. Tohle je o tom, co se ztrácí, když se ti tají pravda.“
Alistair se pohyboval po místnosti jako zvíře v kleci. Rozuměl tomu, že jejich svět byl narušen, ale viděl v jejich očích něco, co by mohl pochopit jen on. Skrytý strach, zklamání, zlost. Bylo to tak, jak si představoval – tohle nebyl jeho domov, jeho rodina. Byla to jejich rodina. A on byl ten, kdo teď všechno narušil.
„Já jsem tady, abych vám pomohl,“ řekl konečně. Jeho slova zněla prázdně, jako by si je sám snažil obhájit. „Nemám žádnou jinou volbu. Jestli chcete můj návrh, zůstanu tady. Pomohu vám bránit dům. Pomohu vám zachránit zámek. Ale nejsem tady, abych si vzal něco, co není moje.“
„Ale už jsi něco vzal, Alistaire,“ řekla Lucia, její hlas byl chladný a jasný. „Našim životům ses včera zjevil. A teď nám říkáš, že to není tvoje? Můžeš to dokázat, že si nebereš něco, co nám vždycky patřilo? Jak bychom měli věřit tomu, co říkáš?“
Alistair se zatvářil zraněně.
„Chci vám jen pomoci. A vím, že se to těžko přijímá. Ale máte pravdu. Nedokážu vám vzít to, co jste znaly celý život. Chci jen najít způsob, jak to udělat správně.“
Lucia se na něj podívala, jako by z něj chtěla vymámit pravdu, která nebyla vidět na povrchu.
„Nevím, co to znamená, dělat věci správně. To je všechno, co jsem kdy znala. Ale vím, že se to nemůže stát, pokud se nepostavíme za sebe, za to, co je naše.“
Eilidh vydechla. „A co si máme myslet, když naše vlastní matka...“ zavrtěla hlavou. „Vždyť nás opustila. Neříkám to kvůli tomu, že jsem naštvaná. Ale kvůli tomu, jak zůstala mlčet, když to všechno věděla.“
„Eilidh!“ Fiona vykřikla, ale Eilidh se jí nedala zadržet.
„Máš pravdu,“ pokračovala Eilidh. „Proč jsme nikdy nevěděli, že máme bratra? Jak nám to mohla matka takhle utajit?“
Strýc Gregory vstal a nervózně přešel k oknu, jehož šedé sklo nepropouštělo téměř žádné světlo.
„Nikdo to nevěděl,“ řekl tiše. „Matka to nechtěla nikdy říct, protože to byla její volba. Tohle není jen otázka rodinné historie. Je to otázka… rozhodnutí, která udělala ve chvíli, kdy rozhodla o vašem osudu. Možná neměla na výběr.“
„A to se máme teď smířit?“ vyhrkla Lucia. „Se vším tím tajemstvím? Se vším tím… zradou?“
„Chcete se na mě zlobit?“ ozval se Alistair, jeho hlas byl plný bolesti. „Pochopte, že jsem tady, abych se postavil za to, co je spravedlivé. I když to pro mě neznamená vůbec nic.“
A jak jeho slova padala do místnosti, každá sestra, každý člen rodiny, cítil něco jiného.
Lucia zůstala stát uprostřed, jejíž pohled byl tvrdý jako kámen, Eilidh se sklonila, aby se pokusila zahnat prázdnotu, která ji pohlcovala, a Fiona, která si pomalu utírala slzy, se nadechla a řekla:
„Teď už není návratu.“
A teď, když se slova ztratila v tichu, stál před nimi nejen Alistair, ale celá ztracená minulost.
Ve vzduchu viselo napětí. Ačkoliv slova padla, nikdo se neodvážil pohnout. Každý z nich byl obklopený vlastními myšlenkami, které se jako těžké mlhy stahovaly nad jejich hlavami.
Alistair stál v místnosti jako cizinec, i když měl pocit, že sem patří. Oči jeho sester, ať už byly plné zklamání, hněvu nebo smutku, byly to jediné, co mohl v tuto chvíli číst. Pokusil se je všechny pochopit, ale bylo to složitější, než si původně představoval.
„Myslím, že bych měl jít,“ řekl nakonec, jeho hlas byl plný zklamání. „Tady už nemám co dělat. Možná je ještě brzy na to, abychom o tom všem mluvili.“
Ale než se mohl otočit, Lucia se k němu náhle otočila.
„Počkej,“ řekla tiše, ale její slova v sobě nesla naléhavost. „Myslím, že… máme spoustu věcí, které si musíme říct. Ale dnes… dnes to nebude.“
Alistair se zasmál, krátký a hořký smích, který se ve vzduchu rozplynul, než stačil zanechat nějaký echo.
„Nevím, co bych měl dělat. Jestli se to vůbec dá napravit.“
„Možná na tom záleží víc, než si myslíš,“ dodala Lucia. „Ale teď musíme být silní. Pro zámek. Pro všechno, co tu máme.“
Ticho v místnosti bylo téměř nesnesitelné. Fiona si dala ruku na ústa a přemýšlela, jak se teď bude cítit, jak se postaví k tomu všemu, co se jí hroutí kolem. Matka stále stála stranou, oči plné slz, ale nic neřekla.
„Jsem tu pro vás,“ přidal Alistair po chvíli. „Ale věci se nikdy nevrátí zpět. A já nevím, jak to všechno spravit, ale…“
Lucia ho přerušila.
„Není kam se vracet, Alistaire. A možná nikdy nebude.“
A s těmito slovy, které visely v prostoru jako závaží, se setmělo ještě více. Ani větrné poryvy, které sem přinášely mrazivý vzduch, nezměnily tu neklidnou atmosféru.
Sestry se vydaly zpět do svých pokojů, každý s vlastním myšlenkovým světem, každá s vlastními pocity. Matka zůstala stát, její pohled daleko od všech, ztracená v minulosti, kterou už nemohla změnit.
A Alistair, ačkoliv byl v tuto chvíli sám, si uvědomil, že tohle není jen příběh o ztrátě a návratu. Tohle byla kapitola o tom, jak se rodiny znovu učí, jak to, co se ztratilo, může být navždy ztraceno.