Prázdná Srdce (6.)

Lucia běžela po cestě, která neexistovala.
Kolem ní se vlnila hustá mlha, stromy měly větve jako prsty natahující se k jejím šatům, a zem pod nohama byla příliš měkká, příliš tichá. Každý krok jí zněl v uších jako výkřik. V dálce se mihlo světlo – lucerna? Oheň? Nevěděla. Však v srdci cítila, že se k tomu místu musí dostat.
„Počkej!“ zakřičela.
Postava v dálce se zastavila. Neviděla jí do tváře. Byl to muž – vysoký, s tělem zahaleným do pláště. Něco držel v rukách.
„Kdo jste?“
Nedaleko zaburácel hrom a pod nohama se jí začala propadat zem. Cesta se zlomila, jako by ji chtěla pohltit. Když spadla na kolena, postava se pomalu otočila.
A Lucia náhle poznala vlastní oči. Svou tvář. Ale byla starší, unavenější… zlomená.
„Něco jste ztratili, slečno MacGregor,“ řekla její budoucí verze. „Až to najdete, možná bude příliš pozdě.“
V tu chvíli se vše roztříštilo jako sklo.
Lucia se s výkřikem probudila, ruce zaťaté do prostěradla, tvář zalitá potem.
Bylo ještě brzy ráno. Venku pršelo. Déšť bubnoval do oken v rytmu, který připomínal tlukot srdce. Lucia chvíli seděla na posteli, dýchala pomalu, těžce. Měla chuť sen zapomenout — a přesto ji cosi v břiše varovalo, že nemůže.
Na stole vedle postele ležel dopis. Nebyl tam večer, když šla spát.
„Nejste jediná, kdo sní, slečno L. M. G.“
Lucia se oblékla jako první. Její nohy se dotýkaly chladné podlahy, zatímco se snažila zahnat zbytky neklidu. Zámek ještě spal, ale někde hluboko v jeho zdech začínaly tikat hodiny dalšího dne. Vzala dopis, který se jí v hlavě opakoval jako ozvěna, a schovala ho pod vestu. Prozatím o něm nikomu neřekne.
Když sešly všechny tři sestry dolů na snídani, u hlavního stolu už seděl strýc Gregory. Jeho výraz byl zamyšlený, možná až trochu nervózní. Po jeho levici seděla paní Iona, správkyně domu, která se dívkám postarala o výchovu, když matka často ležela nemocná.
„Říkáš, že se jmenuje Rhys Dunne?“ zeptala se Lucia, zatímco si česala vlasy do pevného drdolu.
„Ano,“ odpověděla Iona, která právě doručila další z dopisů strýci Gregorymu. „Irský matčin původ. Skotský otec. Pochází z Dorsetu, ale vyrůstal v Edinburghu. Jeho rodina je dobře zajištěná. A říká se, že má výborné vystupování.“
Eilidh si urovnala krajkový límeček. „Výborné vystupování... To říkali i o Alistairovi. A jak to dopadlo.“
Zatímco služebnictvo s nervozitou připravovalo pokoj pro hosty, napětí v domě rostlo. Gregory už od rána klepal prstem do stolu a mračil se nad dopisem, který mu přišel z banky.
„Pokud se Rhys ukáže jako stejně... nevyhovující jako první dva, opravdu nevím, co uděláme,“ zamumlal pro sebe, aniž by si uvědomil, že ho slyší mladá pokojská Brona.
Odpoledne se zvedl vítr. Kočár tentokrát nepřijel klasickou cestou, ale od lesa. Lucia si všimla, jak pes v zahradě štěkl dřív, než kdokoliv zahlédl kola.
Rhys Dunne vystoupil z vozu klidně, téměř neslyšně. Vysoký, s měkkou vlnou tmavě blond vlasů a pohledem, který se zdál být vždy o krok napřed. Nepřinesl žádné dary, jen zavazadlo a lehký úsměv.
„Slečny MacGregor, strýčku Gregory,“ sklonil hlavu. „Děkuji za pozvání. O tomto místě jsem slyšel mnoho. Ale nic vás nepřipraví na tu atmosféru.“
Byl jiný než ostatní. Méně formální než Callum, ale ne tak tichý jako Alistair. Měl v sobě cosi uvolněného, a přesto nečitelného. Lucia ho pozorovala s mírnou nedůvěrou. Fiona se usmála. Eilidh ho pozdravila s lehkým povzdechem, jako by tušila, že další komplikace právě dorazila.
Při večeři Rhys vyprávěl o svých cestách po severu a o tom, jak sbíral staré mapy a miluje historii starých rodů. Lucia se naklonila blíž — bylo znát, že zná jméno MacGregorů lépe než většina cizinců.
„Vaše rodina měla kdysi listinu, psanou rukou samotného krále Jakuba IV.,“ řekl tiše. „Pověst říká, že je stále někde na půdě. Pokud ji najdete, může to zcela změnit vaše postavení.“
Strýc se zarazil. Fiona se otočila k Lucii, ale ta už zírala na Rhysa s jiným pohledem než dřív. Nešlo jen o kouzlo. Šlo o možnost. O záchranu.
Po večeři, která byla bohatší než obvykle — snad na počest nově příchozího — se většina hostů přesunula do salónu. Oheň v krbu hořel tiše a plameny tančily po stěnách s rodinnými portréty.
Lucia seděla zpříma, s rukama složenýma v klíně, naproti Rhysovi, který měl v ruce sklenku brandy. Zkoumavě si ji prohlížel, ale jeho úsměv nebyl drzý. Spíš... zaujatý.
„Opravdu znáte naši historii tak podrobně?“ zeptala se tiše.
„Historie mě fascinuje. Zvlášť když má stále živé pokračování,“ odpověděl a mírně naklonil hlavu směrem ke všem sestrám.
Eilidh se opírala o rám dveří a tiše přihlížela. Callum stál u knihovny a prohlížel si svazky s pozorností, která byla spíš předstíraná než opravdová. Fiona seděla v rohu na okně, zírala ven do tmy. Alistair stál bokem, jeho postoj byl stále napjatý, jako by v místnosti neměl právo být.
Strýc Gregory si mezitím tiše povídal s matkou Isobel. Jejich slova byla tichá, ale výrazy mluvily za vše: oba byli unavení a plní pochyb.
„Nepřipomíná ti někoho?“ šeptla Isobel.
Gregory přikývl.
„Jeho otec měl podobný způsob řeči. Ale ne tak klidné oči.“
Zatímco se večer prodlužoval, Brona s Ionou poklízely ve vedlejším pokoji. Brona se zastavila u dveří a naklonila se k otevřené škvíře.
„Myslíš, že některá z nich si ho vezme?“ špitla.
Iona pokrčila rameny. „Doufám, že ta nejchytřejší. Jinak nám tu za rok bude sloužit někdo úplně jiný.“
Mezitím se Rhys nenápadně přesunul ke Callumovi. „Nejste zdejší, že?“ zeptal se.
Callum ho sjel pohledem. „A co na tom záleží?“
„Jen mě to zajímalo. Vypadáte jako někdo, kdo není zvyklý se zdržovat na jednom místě příliš dlouho.“
„A vy vypadáte jako někdo, kdo rád klade otázky, na které sám zná odpověď.“
Napětí mezi nimi se dalo krájet. Lucia to pozorovala z dálky. Eilidh se k ní tiše přitočila.
„Ten Rhys... je nebezpečně klidný. Ale mluví s vážností. To Callum neumí.“
„A Alistair?“ šeptla Lucia zpět.
Obě se ohlédly. Alistair právě podával Fioně pléd přes ramena. Její tvář zjihla — poprvé za poslední dny.
Vtom se rozrazily dveře. Isobel se vztyčila a její hlas byl najednou ostrý:
„Gregory. Pojď se mnou do pracovny. Teď hned.“
Všichni ztichli.
Strýc se postavil, pohlédl na sestry a pak na všechny tři nápadníky.
„Děvčata. Vypadá to, že se k nám konečně dostaly výsledky z Londýna. O dědictví.“
Fiona vstala jako první. Eilidh sevřela rty. Lucia zůstala sedět, oči rozšířené.
„A...?“ zeptala se Isobel, ještě než odešla.
Gregory se obrátil zpět do místnosti.
„A... je mezi námi někdo, kdo ví mnohem víc, než dosud přiznal.“
Oheň dohoříval a většina hostů se již rozprchla do svých pokojů. Fiona zůstala sama v zimní zahradě, kde voněly staré růže. Svíčka na malém stolku házela tančící stín na její tvář — mladou, ale ustaranou. Měla toho na srdci mnoho, ale tentokrát to nebyly slzy, co jí zastíraly zrak.
Na klíně jí ležela otevřená notová partitura. Prsty jemně přejížděla po linkách, jako by mohla melodii cítit dřív, než ji zaslechne.
„Věděla jsi, že tu ve staré věži bývalo hudební studio?“ ozval se hlas za ní. Callum. Nestál daleko, ale držel se v uctivé vzdálenosti.
„Ne... Nevěděla jsem,“ odpověděla tiše Fiona.
„Zítra ti ho ukážu, pokud budeš chtít. Něco mi říká, že tvoje prsty patří ke klaviatuře, ne k vázání květin.“
Usmála se. A poprvé po dlouhé době to nebyl smích z rozpaků, ale úleva. Snad i špetka radosti. Vzácné. Ale upřímné.
O několik pater výš stál Alistair opřený o zábradlí na galerii a pozoroval, jak Callum odchází ze zahrady zpět do svého pokoje. Netušil proč, ale pocítil cosi zvláštního. Ne bolest, ani závist. Spíš... trýznivé pohnutí. Byl to pohled, jak Fiona září, když se na ni někdo dívá s pochopením. A byl to i pohled na Calluma, který se do toho momentu vepsal jako obraz, co se nedá smazat.
Alistair si promnul spánky a zavřel oči. Ne, to není možné. To je jen touha po někom, kdo má odvahu být přirozený. Kdo si dovolí být... skutečný.
A přesto — když se podíval dolů z galerie a jeho oči se střetly s Rhysovými, který se stále potuloval chodbami jako duch — ucukl. Rhys se mírně pousmál. „Zdá se, že všichni tady někoho pozorujeme,“ řekl tiše a zmizel v zatáčce.

Druhý den ráno našli Eilidh v knihovně.
Sama si vybrala knihu z horního regálu — starý svazek o tradičních skotských svazcích. Lucia ji pozorovala ode dveří. „Víš, že začínáš být podezřele zaujatá svými možnými budoucími rolemi?“
Eilidh se ušklíbla.
„Přemýšlela jsem jen... co kdyby to nebylo tak zlé? Co kdyby některý z těch mužů... nebyl jen nápadník, ale někdo, komu bych mohla věřit?“
Lucia k ní přešla a sedla si vedle. „A co bys dělala, kdybys zjistila, že on to cítí úplně jinak?“
Eilidh se na ni podívala.
„Pak bych chtěla být dost silná na to, abych nechtěla nic měnit. Jen být s ním tak dlouho, jak to půjde.“

Zatímco slunce pozvolna stoupalo nad kopci a lehký vítr čeřil záclony všech komnat, matka Isobel držela v ruce otevřený dopis. Stála ve své pracovně a okno bylo pootevřené. Podívala se směrem k bránám zámku a nemohla uvěřit vlastním očím.
Přišel ještě jeden kočár. Neohlášený, nečekaný. A jakmile z něj vystoupí starší žena, dcery se k ní s radostí rozběhnou.