Nepřítel mého nepřítele

Nepřítel mého nepřítele

Je to tady – moment, kdy se chystám překročit hranice. Pokud to udělám,
možná už nikdy nebudu svobodná. Přesto se nadechnu a vykročím. Podám nějakému
celníkovi svůj pas se jménem Julie Sedláčková. Kývne hlavou a pustí mě dovnitř.
K rodině. Zpátky do mé vlasti.
Samozřejmě jsem věděla o dohodě mezi Amerikou a Sověty, kterým jsem
nevěřila. Spojenci se stali až poté, co s nimi Němci začali válčit. Ano, slyšela jsem o
zatýkání letců RAF komunisty, ale upřímně, přes moji nedůvěru k „osvoboditelům“,
byla to pro mě jen součást propagandy, které si za posledních šest let užil každý až
až.
Překročím tu pomyslnou hranici mající pro mě tolik významů, načež vylezou
příslušníci pohraničí stráže. Vůbec se nebráním. Co bych zmohla proti lidem se
zbraněmi, psy a pravomocemi? Celé to zatčení se mi promítalo před očima v den
soudu. Měla jsem štěstí – některé rovnou uvrhli do vězení.
„Jaké pocity ve vás vzbuzuje váš zločin?“ zeptá se soudce. „Jelikož tuto situaci
neberu jako zločin, udělala bych to znovu,“ odpovím bez zaváhání. „Litujete svého
někdejšího kontaktu s imperialisty a kapitalisty?“ „Lidé nejen v mé letce byli hrdinové,
nejen proto, že dobrovolně nasazovali své životy. Těch pár let v Anglii pro mě má větší
hodnotu než celý můj dosavadní život.“
„Tak jste tam měla zůstat,“ odpoví soudce rozhodně. „Soudružko Julie
Sedláčková, pro dobro občanů Československé socialistické republiky vás
bezpodmínečně a bez možnosti odvolání odsuzuji na doživotí.“
Z okna vidím maximálně vězeňský dvůr, což není moc pěkný pohled. Ale aspoň
můžu pohlédnout na oblohu, když už nic. Snažím se nemyslet na svoji současnou
situaci. Nejde to! Kde domov můj? Takhle snad zní název české hymny. Teď mi to přijde
jako přetvářka. Kdy bude Československo zase svobodné.
Můj domov, stejně jako domovy nás všech, jsou ztraceny, zneuctěny. Vlastně
už nám ani nepatří! Ti, kteří přežili válku, však jednou zapomenou. I na svobodu slova,
tisku. Nám, bývalým letcům RAF, nebude dovoleno zapomenout. Společnost nám dá
naši účast v zahraničním odboji takříkajíc pěkně vyžrat. Od zabrání Sudet jsem se
chtěla vrátit k rodině. Pořád to tak je, i když jsem od nich vzdálená asi jenom sto dvacet
kilometrů.
Znáte to staré čínské pořekadlo, které praví: nepřítel mého nepřítele je můj
přítel? Ha ha, těsně vedle. Lidi intrikují, kvůli moci vás i zabijí. Ano, bojovali jsme proti
Němcům, jenže na špatné straně.
Ženy tady šijí prostěradla. Ani ve vězení nesmí být žádný příživník! Jednoduchá
práce, avšak jednotvárná a nudná. Tohle budu muset dělat do konce života? ptám se
v duchu sama sebe. Přemýšlím nad útěkem, ale dokážu přijít jen na jednu cestu. Ta
cesta není vhodná pro nikoho, obzvláště pak pro nevinného. Estébák se otočí. Bleskurychle vylezu na stůl, překročím šicí stroj a vykřiknu:
„Vypadněte odsud, vy zatracení komanči! Nechte nás být! Nechte být celé
Československo!“
Všechny ženy na mě zděšeně pohlédnou. Já se lehce usměju a slezu z toho
stolu. „Něco si vysvětlíme,“ zavrčí jeden ze dvou estébáků, kteří ke mně zamířili. Pevně
mi svírá ramena, abych neutekla. Pozdě. Já už totiž na útěku jsem.
V jiné místnosti, kam jsme došli, mě postaví ke zdi a přikáže, ať se otočím.
Uslyším cvaknutí patrony. Půjdu domů. Přestože ten domov na mě čeká jenom ve
světě, kde lidé neválčí, vězení neexistují a zbraně nestřílí.