Ukázka moci

9.6.1942 Lidice

Na polní cestě kdesi za vesnicí Makotřasy jela na již starém a sotva pojízdném kole mladá dívka. Vítr lehce pofukoval a pohrával si s jejími černými vlasy, které si ještě brzo ráno tak pracně pletla do hustého copu. Ale díky silnému větru byl cop již plně rozbitý a vlasy trčely do všech světových stran.
Marie si pobrukovala melodii, kterou se naučila od Rebarbory, a mířila domů do své vesničky Lidice. V proutěném košíku, od její babičky z Kladna, měla pár mladých třešní, které nasbírala pro svou maminku, jelikož je měla velmi ráda. Celé jaro se skoro nemohla dočkat, až jí nějaké přinese a teď když je vezla, se cítila náramně důležitě.
Zabočila a vyjela tak z polní cesty na cestu hlavní, která vedla přímo do Lidic. I když byl teprve začátek června, bylo již parné léto, proto Marii překvapilo, když uviděla paní Dvořákovou, která snad ve všech svých kožiších, běžela přes pole za vesnicí k lesu. Zamračila se a zavrtěla nad tím pouze hlavou.
Ta doba byla zvláštní. Člověk toho už jen pramálo směl, ale jak poslední dobou říkávala její maminka, mělo by se to brzy změnit. Heydrich byl nadobro pryč a to jenom díky československému odboji.
Byla na svou vlast doopravdy pyšná.
Byla pyšná, protože bojovali proti zlu tak, jak se to má. Tak jak je to vepsáno ve všech pohádkách.
Kéž by se nějaký atentát povedl i na Hitlera. Třeba by už konečně všichni měli svatý klid.
Z hlubokého zamyšlení ji vytrhl hlasitý výstřel. Poplašeně zvedla hlavu a srdce ji bylo tak silně, jako kdyby ji chtělo snad vyskočit z hrudi.
V prvním momentě ji i napadlo, zda někdo nemohl slyšet její nepřípustné myšlenky, ihned si však uvědomila, že to by byla hloupost.
Až tak mocní nebyli. Ještě ne.
Rozhlížela se kolem dokola, odkud mohl výstřel přijít, přičemž úzkostně sevřela řídítka kola. Pár výstřelů už od války slyšela a byla si jistá, že nikdy to neznamenalo nic dobrého.
Měla strach a nejenom ona, celá její rodina, ba celá její vesnice. Měli strach. Všichni jej měli s tím rozdílem, že každý ho projevoval jinak. Někdo se choval úplně obyčejně, někdo přihlouple či hnusně. Někdo se jej taky snažil skrývat.
Protože to nejhorší, co můžete před nepřítelem udělat, je projevit strach. Strach je slabina. Jedna z nejhorších a nejnebezpečnějších emocí. Nutí nás totiž i dělat věci, které bychom nikdy udělat nechtěli.
Povzdychla si, doopravdy zvláštní a děsivá doba…
Byla skoro již ve vesnici, když z dálky uviděla, jak se před vchodem hromadí vojáci s dřevěným cosi, co vypadalo jako zátaras. Zátarasy už párkrát viděla na návštěvě v Kladně, když se konaly hody.
Ale k čemu by jim byl tady?
Zamračila se a přidala do pedálů. Tohle bylo zvláštní. Nerozuměla tomu a už vůbec se jí to nelíbilo. Stalo se snad něco? A proč tu byli vojáci? Takové otázky se jí honily hlavou jako splašení koni. Prudce a zběsile.
Dojela až k zátarasu, u kterého postávali na její vkus hrubě vyhlížející vojáci, a sesedla z kola. Ostražitě si šest Němců prohlédla. Jeden voják stojící nejblíže k Marii, byl evidentně nejmladší ze všech a z jeho ledového pohledu ji zamrazilo až v kostech. Starší voják, co se k ní vydal blíže, působil na rozdíl od mladšího vyrovnanějším dojmem. Německy okřikl ostatní vojáky, kteří spolu vedli nějakou debatu a pochechtávali se, a změřil si Marii hodnotícím pohledem.
Marie se nepříjemně ošila. Věděla, že do ženy, která by byla příkladem té takzvané čisté árijské rasy, měla daleko.
Její husté a na koncích kudrnaté vlasy byly barvy hořké čokolády, která v zimě ztmavla až do černa. Měla hluboké uhlovitě černé oči, bledou pleť a drobnou postavu.
Maminka ji vždy říkala, že vypadá, jako kdyby tatínkovi z oka vypadla. Co na tom byla pravdy netušila, neboť když ji bylo pouhých pět let, tatínek vážně onemocněl a za pár dnů na to zemřel. Ale i právě proto byla na svůj vzhled náležitě pyšná. Kvůli milovanému tatínkovi, který už tu bohužel nemohl býti. Ať si každý říkal, co chce. Árijec neárijec, ona byla krásná po otci.
,,Wenn Sie aus Lidice kommen, können Sie weiterfahren, andernfalls nicht,“ [Pokud jsi z Lidic můžeš dál, jinak ne] promluvil na ni starší voják německy a ona jen zmateně zamrkala. Marie mu příliš nerozuměla. V němčině uměla pouze základní fráze. Sice měli ve škole německý jazyk povinný, ale ona jej záměrně umět nechtěla. Připadalo jí to jako zrada pro její mateřský jazyk, který tak moc milovala.
Marii za týlem vyrašil pot.
,,Lidice zu hause,“ odpověděla překotně a sledovala, jak se voják, který se při jejích slovech nepatrně ušklíbl, šel vydat oddělat zátaras, aby mohla projet. Nasedla znovu na kolo a projela kolem vojáků, jež ji bedlivě sledovali.
Srdce cítila až v krku, jak mocně jí tlouklo. Jako malému králíčkovi těsně před porážkou.
Netušila, co se to děje, a vlastně ani možná nechtěla. Nevědomost byla prostě někdy lepší.
Už z dálky slyšela, že je na návsi rušno. Všichni už zřejmě věděli o Němcích. Rychle seskočila z kola a upravila si své z jízdy již lehce pokrčené šaty. Kolo opřela o oprýskaný dům pana Novotného, který jim v době nejhorší přinesl slepici.
,,Mar,“ ozval se její bratr z na návsi utvořeného hloučku. Věděla to okamžitě, aniž by jej spatřila. Vašek totiž už od nepaměti takhle příšerně zkracoval její jméno. Dříve se na něj za to zlobila, ale teď si na to zvykla a věděla, že už by ji i chybělo, kdyby jí začal říkat normálně Marie jako ostatní.
Rozhlédla se a už viděla, jak si to k ní její bratr míří. Václav a Marie byli dvojvaječná dvojčata od sebe necelých pět minut s tím, že to Vašek bylo to starší a taky daleko zodpovědnější a vyspělejší dvojče. Bylo mu sice teprve čtrnáct let, ale jí připadal již daleko starší.
,,Kde jsi tak dlouho byla? Maminka už tě shání jak dlouho,“ vyčinil jí hned, jak k ní došel.
,,Trochu jsem se zdržela,“ řekla Marie a pořádně si bratra prohlédla.
Byl neuvěřitelně podobný mamince. Měl statnou postavu, rozježené krátké vlasy barvy slámy, oči oříškově hnědé a výrazný nos, který měl po tatínkovi. Maminka ji vždy říkávala, jaké má štěstí, že tuhle tatínkovu vadu na kráse nezdědila. Marii to sice nikdy jako vada nepřišlo, naopak se jí to velmi líbilo, ale to mamince raději neřekla.
Zamračila se na Vaška, když k ní opět dolehla tíha situace a řekla: ,,Mamince o tom vojsku prosím neříkej.“ Nechtěla jí přidělávat starosti. Už tak byla strachy bez sebe, když před pár dny vojáci zatkli celou rodinu Horákových a Stříbrných.
Václav si ustaraně povzdychl.
,,Už o něm ví,“ řekl. ,,Není člověka, který by o tom ve vesnici už nevěděl.“ Marie se zadívala Vaškovi přes rameno. Skoro všichni jejich sousedi tu horlivě diskutovali. Některými zmítal strach, druhými zase vztek, někteří byli ve fázi popření, ale všichni o tom věděli. Měl pravdu.
,,Pojď, půjdeme domů,“ promluvil na ni znovu, ,,Tady už těžko něco zmůžeme.“
A sotva to dořekl, vydal se směrem k jejich domku, aniž by Marii věnoval jediný další pohled.
,,Počkej,“ zvolala, chytila jej za paži a prudce s ním trhla, aby si zase získala jeho pozornost, za což jí věnoval pouze tázavý pohled.
Marie se na něj mile usmála a švihla pohledem po dívce v rozedraných zelených šatech, co seděla na schodech domu pana Stránského a mlčky pozorovala okolní dění.
,,Ještě se tu chvíli zdržím, pak hned přijdu,“ řekla, když obrátila svou pozornost zpátky k Václavovi, a hned na to uviděla v jeho tváři mírný nesouhlas. Bylo jí jasné, že se mu to moc nebude líbit.
Její bratr byl ten rozumný, vždy na vše připravený a hodný kluk bránící jí dělat hlouposti. Tudíž si byla jistá, že tento nápad nepokládá za úplně nejlepší, když už je pozdě večer a před Lidicemi stojí vojáci. Nejraději by Marii domů určitě odtáhnul. Jenomže on ji znal. Byla tvrdohlavá po tatínkovi jako mezek.
,,Prosím,“ dodala s žadonícíma očima. ,,Ať to netrvá moc dlouho, Mar.“ Zřejmě né moc nadšen, se otočil a pokračoval v cestě k jejich domu.
Marie věnovala Václavovi ještě jeden vděčný úsměv do zad a vykročila si to k dívce. Když se zastavila u domu pana Stránského a posadila se na schod vedle ní, blondýnka ji obdařila milým pousmáním.
,,Ahoj, Marie,“ řekla jako kdyby nezaujatě a stále se soustředila na divoce diskutující sousedy.
,,Ahoj, Rebarboro.“
Blondýnka se jemně usmála.
Rebarbora byla místní dívka z Lidic, které již táhlo na dvacet let. Asi před šesti lety přišla o své rodiče a bratry při požáru jejich malého hospodářství. Zůstala tedy, tehdá ještě společně se svou starší sestrou, bez střechy nad hlavou i rodiny. Dříve jí hodní sousedi poskytovali přístřeší, jenomže poté co začala válka a její sestru odvedli do pracovního tábora za napomáhání židům, už ji nikdo dál nepustil. Všichni se báli, jestli náhodou po vzoru své sestry nepomáhá židům či československému odboji, obzvlášť když se tyhle fámy šířily po vesnici jako lavina.
Marie k nim ale nepatřila. Rebarboru měla ráda jako svou věrnou přítelkyni. Měla jistou moudrost a kouzlo tajemna, díky čemuž to byla ta nejzajímavější žena ve vesnici.
,,Co si o tom myslíš?“ zeptala se Marie bez okolků s pohledem upřeným před sebe. Rebarbora jí věnovala krátký a zkoumavý pohled, načež se zadívala stejným směrem jako Marie.
,,Chceš tu skutečnou pravdu nebo raději uklidňující lež?“ Marie se podívala na své prázdné a špinavé dlaně sepjaté v klíně. Rebarbora se takhle ptala vždy. Když se jednou Marie zajímala proč, že když se člověk ptá, chce přeci vždy vědět pravdu, řekla jí, že někdy není od věci říci lež, když díky ní je většinou člověk šťastnější. Pravda totiž většinou jenom bolí.
Povzdychla si. ,,Pravdu. Vždy jen pravdu,“ dodala.
Rebarbora stočila svou pozornost na Marii a smutně se na ni usmála.
,,Víš, jak před pár dny odváděli Horákovy?“
Přikývla.
,,Viděla jsem, jak je odváděli,“ pohlédla na Marii. V očích se ji třpytily obavy.
,,To nebylo jenom tak, všichni tu říkají, že jsou tu kvůli těm parašutistům, ale... Němci by přeci nikdy neobklíčili celou vesnici kvůli pár lidem,“ zarazila se a sklonila pohled k zemi, jako kdyby nevěděla, zdali má stále pokračovat.
,,Co tím chceš říci?“ pobídla ji a napjatě vyčkávala.
,,Přijde mi,“ hledala ta správná slova. ,,Já nevím, ale jako kdyby nás tu snad všechny chtěli pohřbít.“ Marie se zamračila, hloupost.
,,Nechtějí, aby nikdo odešel ven, nikdo se odtud ani zvenčí nemůže dostat. Já sama nevím, co po nás chtějí, ale dobrého to nemůže být nic.“ Vzhlédla k Marii, které se starostlivý výraz ještě více vryl do tváře.
,,To musí být jasné i tobě,“ dodala, zatímco pátrala po Mariiné tváři.
Ta netušila, co na to říct. Rebarbora byla vždy ta chytrá, ale nyní se jí zdálo, že nemá pravdu. Vždyť to bylo směšné. Co by pro Hospodina po nich nacisté mohli chtít?
Nikdo tu nic neudělal, všichni sousedé byli hodní a čestní. Nedávalo smysl, proč by Hitler chtěl jejich smrt. Byli to pracující lidé, co většinou pomáhali Velké říši, ať už prací na zbraních v továrnách nebo jinak. Nedávalo to prostě smysl…
Obě dívky hodnou chvíli provrtávaly pohledem zem v tíživém tichu, ve kterém jako kdyby i nádech byl zbraní, načež se Marie rychle zvedla ze schodu a zamířila ke svému kolu, doprovázená nechápavým pohledem své společnice. Z košíku vzala tři třešně do dlaně a rozešla se zase zpátky k Rebarboře.
Natáhla k ní dlaň s třešněmi a pobídla ji: ,,Vem si, ty jsem natrhala dnes, už jsou konečně zralé.“
Na blondýnčině tváři se objevil široký úsměv plný vděku. Často nosila Rebarboře něco malého k jídlu. Sami toho doma měli málo, tudíž to byl většinou jenom kousek chleba či brambory, co sbírali na poli, ale i přes to jí byla vždy nesmírně vděčná a za oplátku vyprávěla o své rodině a o všech zážitcích.
Marie chtěla ještě něco říci, ale už nedostala možnost. Na náves vjelo několik vozidel, z nichž postupně seskakovali vojáci, kteří začali německy křičet na všechny, co byli na návsi a teď vyděšeně pozorovali dění.
,,Alle nach Hause!“ zakřičel Marii skoro do ucha voják a strčil do ní tak silně, až neudržela rovnováhu a spadla do prašné země. Urychleně se zvedla a už už se rozběhla domů jako spousta dalších sousedů, když si to na jednou uvědomila.
Rebarbora, nemá kam jít.
Podhlédla na svou přítelkyni, jež stála na místě jako přikovaná a jenom se nevěřícně dívala na to, jak nacistický důstojník zamířil k domu pana starosty.
,,Rebarboro, pojď k nám,“ řekla spěšně a natáhla k dívce ruku. Když nijak nezareagovala, Marie ji za ruku jednoduše popadla a bez jediného dalšího pohledu či slova, s ní běžela k jejich domku.
Václav už prakticky před domem samou nervozitou poskakoval. Když uviděl obě dívky, jak k němu zadýchaně běží, tělem se mu rozlila vratká úleva míšená se zlostí. Jakmile byla Marie dost blízko, hrubě ji popadl za rukáv jejich šatů a v podstatě ji s Rebarboru dostrkal do světnice, kde u okna postávala maminka s tváří zkřivenou starostmi a s malou Johankou v náručí.
Ihned, jak si všimla svých dvojčat, odložila dcerku na židli a prakticky se k nim rozběhla pro uvěznění v mateřském objetí. Oběma dala do vlasů láskyplný polibek, načež se mírně odtáhla, aby je mohla pečlivě zkontrolovat. Její oříškové oči se rozšířily, když si všimla Mariiných světle modrých nyní již úplně špinavých šatů.
,,Kde jste tak dlouho byli?“ vyčetla jim. ,,A jak to vypadáš Marie?! Víte, jakou jsem měla o vás starost?“ těkala pohledem z Marie na Václava, načež se nechápavě zamračila, nejspíše teprve zaregistrovala přítomnost Rebarbory.
,,Vzala jsem ji k nám, vojáci rozkázali, že nikdo nesmí zůstat venku a ona nemá kam jít, maminko,“ řekla Marie rychle ještě před tím, než by začala něco namítat. Maminka se ne příliš nadšeně zadívala na blondýnku a následně na svou dceru. Už chtěla říct, aby si Rebarbora hledala úkryt jinde, jenže když se na ni Marie zadívala prosebnýma očima tak moc připomínajícíma Mariiného otce, uvolila.
,,Tak dobrá, ráda vás vidím, Rebarboro,“ řekla a snažila se na tváři vyloudit jemný úsměv, který nasadila vždy ve společnosti.
,,Omlouvám se za takový neohlášený příchod, mohu odejít,“ řekla Rebarbora a nejspíš se doopravdy chtěla vydat k odchodu, jenomže maminka ji zarazila.
,,Pojďte, dáme si večeři,“ usmála se na ni vlídně a rukou jim všem pokynula, ať se posadí ke stolu. Maminka vzala opět Johanku do náručí a podala ji Marii.
Marie sestřičku chytla oběma rukama a nadzvedla ji do vzduchu, aby byla v úrovni jejího obličeje. Johanka nadšeně vykřikla a svýma baculatýma tvářičkama se usmála, jak nejvíce to šlo. Marie ji milovala. Měla teprve dva roky a byla naprosto kouzelná. Pro její rodinu se stala takovým světýlkem ve tmě. Na hlavičce měla po svém tatínkovi krásné světle hnědé kudrnaté vlásky, díky kterým byla známa snad po celé vesnici.
A když už byla řeč o Johančiným tatínkovi….
Do světnice vběhl přes dveře ze zahrady udýchaný Oldřich, Johančin táta. ,,Oldřichu!“ spráskla ruce maminka a odběhla od plotny, kde právě míchala polévku.
,,Co se stalo? Jak to že nejsi v továrně?“ tázala se okamžitě a stejně jako předtím Marii a Václava si nyní důkladně prohlížela svého muže.
Po smrti Vaškova a Mariina tatínka maminka velmi truchlila a odmítala každého muže, který k ní přišel s nabídkou sňatku. Nezáleželo na tom, jak moc ji pan farář přemlouval, či jak jejich babička říkala, že bez muže to s dvojčaty nemá šanci zvládnout. Maminka si stála za svým.
Ale když potkala v Makotřasech na návštěvě u známých Oldřicha, vše se změnilo. Marie už si skoro nevzpomínala, kdy viděla maminku tak šťastnou, jako byla právě s Oldřichem. Po měsíci známosti byla velká svatba, na kterou přišla celá vesnice.
A Marie za to byla ráda.
Oldřich byl hodný muž, mamince chtěl vždy splnit, co jí jen na očích viděl. I k Marii a Václavovi se choval velice pěkně a bral je jako své vlastní, obzvlášť Vaška, se kterým našli společnou řeč.
,,V továrně jsme dnes skončili dřív, Němci obklíčili celou vesnici, všechny zahánějí do domovů,“ vychrlil bezdeše a neklidně si pohrával s prsty umazanými od oleje.
,,Co se to jenom děje?“ Jeho otázka zůstala viset ve vzduchu jako nepříjemný mrak, ze kterého víte, že bude pršet, i přes to však doufáte v opak. Marie si malou Johanku přitiskla blíže k hrudi a obrátila se na bratra, v jehož tváři se zrcadlil její ustaraný výraz. Maminka po dlouhém tichu promluvila jako první.
,,Určitě je to jenom kvůli těm parašutistům. Není se čeho bát,“ řekla, ale tentokrát se to zdálo chabé i Marii.
,,Pojďme se všichni najíst,“ usmála se, ale jako kdyby to bylo nucené. Marie si vyměnila nervózní pohled s Rebarborou, která si v ruce pohrávala s třešní, když vtom si vzpomněla.
,,Já tam nechala kolo!“ vykřikla a rázem si přikryla ústa, jelikož maminka neměla ráda, když se v domě zvyšoval hlas. Všechny pohledy se stočily směrem k ní, a to i pohled malé Johanky v jejím náručí.
,,Zítra se pro něj vrátíš,“ řekl jí Oldřich, jen kdyby věděl, že zítřek už pro něj nebude. ,,Ale je to kolo po tatínkovi! Nemůžu ho tam přeci nechat.“ Snažila se přít.
,,Nepřipadá v úvahu, abys tam nyní šla, Marie!“ rozčílila se maminka.
,,Co když jej ale někdo ukradne?!“ stále se nevzdávala.
,,Maminko, prosím vás, budu zpátky co nejdříve.“
Věděla, že takhle mluvit by si na maminku dovolovat neměla, ale to kolo byla jediná věc po tatínkovi. Jediná věc, co jí zůstala, jediná na světě. Nemohla ji ztratit, když už ztratila jeho. Maminka, která již zbrunátněla v obličeji, už se nadechovala k odpovědi, vtom se však ozvala Rebarbora.
,,Kde je Václav?“
Ta otázka v místnosti zazněla s ohlušující silou, jako kdyby někdo vystřelil a střela se odrážela od stěn místnosti, tak to Marii připadalo. Místo po jejím boku, které ještě tak před minutou zabíral Vašek, bylo prázdné. Všichni se v malé místnosti zmateně rozhlíželi a hledali jej.
,,Panebože, Oldřichu, musel jít pro to kolo!“ vykřikla maminka, přičemž se jí hlas třásl strachy. Marii se úzkostí sevřely útroby. Proklínala se, že vůbec něco řekla, protože pokud by se Vaškovi mělo něco stát, a to kvůli ní…
Neodpustila by si to.
,,Hospodinovo jméno neber nadarmo, Johano,“ varoval vyděšenou maminku Oldřich, ale šlo vidět, že v jeho tváři se též vyjímal strach a svá slova neprocítil, tak jak u něj bylo zvykem.
,,Ale co když se mu něco stane, Oldřichu, co když…,“ nedopověděla to, zalykala se slzami, které si okamžitě stírala zástěrou, aby mohla působit aspoň letmým zdáním klidné osoby.
,,Půjdu pro něj, budeme hned zpátky, neboj se.“
Na nic nečekal, vtiskl mamince polibek do vlasů a vyběhl přes zahradu ven, kde už před chvílí začala padat tma. Marie cítila obrovskou starost a obavu hluboko v srdci. S postupujícím večerem se vše zdálo daleko horší a děsivější.
Maminka se ještě pár chvilek dívala na Oldřichova vzdalující se záda, než si pracně otřela všechny strachem poháněné slzy a s křečovitým úsměvem obrátila svou pozornost na Marii stále držící malou Johanku, jež se nejspíše snažila dát dohromady, co se právě stalo.
,,Než přijde tatínek s Václavem, aspoň se už najíme,“ řekla maminka, vzala si od Marie Johanku, posadila ji na židličku a z plotny vzala mísu kuřecího vývaru. Rebarbora se také nesměle usadila na židli u kuchyňského stolu, po vzoru Marie, která starostlivě pozorovala maminku.
Na modrobílé prostírání položila květovanou mísu a naběračkou nabrala polévku na tentýž květovaný talíř Rebarboře, jež jenom tichounce poděkovala.
,,Oba se určitě hned vrátí, nemějte strach,“ řekla, zatímco nabírala na talíř Marii. Ta se však byla schopná soustředit pouze na maminčiny tenké třesoucí se ruce, kterýma držela talíř s polévkou. Putovala zrakem trochu výš, aby mohla spatřit maminčiny jindy tak klidné a vřelé oči, jež nyní připomínaly spíše oči vyděšené laně, velké a prázdné. Marie od nich musela odvrátit pohled.
Zadívala se ven z okna s výhledem na jejich malou předzahrádku, snažila se soustředit na krásně žluté pupalky, jež se ohýbaly v mírně pofukujícím větříku, ale jediné, na co dokázala myslet, bylo to zatahující se nebe.
Modré a něžné mráčky byly ty tam, na nebi se teď objevily ty temné jako hlubiny oceánu, ze kterých měla Marie vždy strach. Jako kdyby jí dávaly znamení, že vše, co se teď odehraje, je v jejich režii, v té temné a rozhodně ne veselé.
Slunce, které zapadlo za obzor ještě dříve, než Marie přišla domů, jako kdyby se před tím vším schovávalo, jako kdyby se taky bálo toho, co se chystá, stejně jako každý v jejich vesnici, s tím rozdílem, že oni se nemohli schovat.
A tak jedla polévku obklopená svými blízkými za naprostého ticha se srdcem staženým strachem a s myslí u svého bratra.
Poté, co dojedli, pomohla s Rebarborou mamince sklidit ze stolu a okoupat malou Johanku. A to vše v naprosté mlčenlivosti za občasného smíchu malého děvčátka, co nechápalo tu vážnost okolí a jenom si užívalo stříkající vodu.
Uložila sestřičku spát a šla za maminkou, která stála u okna ve světnici a s obavami se dívala do té husté tmy, jež před více jak dvěma hodinami spolkla jejího muže a syna. Marie se také do tmy, z níž ji mrazilo u srdce, zadívala. Už aby bylo zase slunečné ráno. Už aby ta strašná noc skončila.
Maminka obrátila pohled na Marii a věnovala ji jen lehký úsměv.
,,Rebarbora byla nejspíš hodně znavena,“ řekla a mrkla na stoličku, na které se Mariina přítelkyně schoulila tak, že vypadala spíše jako nějaké opuštěné dítě než dospělá žena.
Marie se usmála, vůbec se Rebarboře nedivila. Taky by se nejraději uložila ke spánku. Ale to ji už tu noc nebylo dovoleno.
Jako úderem blesku, jako úderem půlnoci a jako úderem srdce do místnosti vrazil německý voják a v závěsu za ním postával spoře oděný muž.
Voják začal křičet: ,,Ihr müsst alle das Haus verlassen, sofort!“ (Všichni musíte opustit dům, ihned!).
Rebarboru probudil vojákův křik, trhla sebou a zmateně se rozhlížela po nových nevítaných příchozích. A podle pláče z vedlejší místnosti už byla nedobrovolně vzhůru i malá Johanka.
Marie by přísahala, že v tu chvíli jí srdce vynechalo několik úderů, než znovu s neuvěřitelnou silou začalo bít.
Muž stojící opodál za vojákem, přišel blíže k mamince a klidným a vyrovnaným hlasem řekl: ,,Sbalte si oblečení a jídlo na tři dny a také všechny cennosti.“
Maminka se nechápavě podívala z muže na zarděného Němce a poté obrátila svou pozornost zpět, zatímco Marie samou nervozitou a napětím skoro nedýchala.
,,Ale kam půjdeme?“ zeptala se a vysela muži doslova na rtech.
Tak jednoduchá otázka a i tak se z ní Marii sevřelo hrdlo.
,,Jenom do školy, ale musíte rychle. Máte na to patnáct minut,“ řekl muž a vlídně se usmál způsobem, jenž nedokázala rozluštit.
Maminka, která jako kdyby až teprve pochopila mužovu žádost, okamžitě běžela k velké skříni v ložnici, odkud vytáhla Oldřichův starý kufr ještě po jeho tatínkovi. Marie na nic nečekala a společně s Rebarborou, i když stále v šoku, šli mamince pomoci se skládáním oblečení do kufru.
,,Marie, dej tam i ty zlaté náušnice po babičce,“ křikla po ní spěšně maminka a ona okamžitě zamířila do kuchyně, kde otevřela kredenc, v níž byl malý bílý sáček s náušnicemi. Z pohledů dvou mužů, se jí však ruce třásly tak moc, že sáček jí nejméně dvakrát spadl na zem.
Voják stál pořád na tomtéž místě a velmi bedlivě je pozoroval, při čemž občas, snad aby se jim připomněl, zakřičel: ,,Schnell!“
Popohnat strach ještě trochu více.
Když už měli vše nejnutnější sbaleno, Marie rychle vzala Johanku, již úplně rudou od pláče, do náručí a přešla blíže k mamince neschopné hnout se z místa.
Opustit domov za patnáct minut a proč vlastně? Co to měli provést, že museli tohle podstoupit?
Marie chytila maminku za ruku, jež pevně a křečovitě svírala úchytku kufru, a řekla: ,,Pojďte, maminko, Oldřich s Vaškem na nás již jisto jistě čekají.“ Kéž by to Hospodin vyslyšel, kéž by zajistil, aby to byla pravda.
Vlídně se usmála na ženu, co ji dávala celý život neskutečně mnoho lásky. Maminka jí to oplatila očima plnýma vděku. I s Rebarborou v podstatě proběhly kolem vojáka na ulici, kde už bylo několik sousedů také vyhnáno ze svých domovů.
,,Počkat!“ zarazila se maminka u plotu zahrádky.
,,Máme tam ještě zvířata, kdo je bude chodit krmit?“ otázala se muže, který na ně mluvil česky.
,,Nebojte, oni se vám o ně postarají,“ uklidnil maminku, otočil se na místě a vydal se nahoru do kopce k dalšímu domu spolu s německým vojákem, který si neodpustil ještě posměšný úšklebek jejich směrem.
Maminka se zamračila a Marie spolu s ní, pochybovala, že by němečtí vojáci věděli něco o tom, jak nakrmit slepice nebo co chutná jejich králíkům.
Naneštěstí neměla moc času o tom pořádně popřemýšlet, neboť do ní strčil další Němec, ať se hnou z místa. Chytila se s maminkou za ruku a šla. Co jiného také mohla dělat?
Kráčela, vedle maminky po pravém boku a vedle Rebarbory po levém, s Johankou v náručí za nejspíš jedné z nejděsivějších nocí, jakou kdy zažila.
Postupně se k jejich rodince začalo přidávat čím dál více sousedů. Když k nim se svou rodinou a kufry v rukách přiběhla i paní Zelenková, začala mamince okamžitě líčit, jak toto prozatímní vystěhování probíhalo u nich na statku a jak moc byli vojáci hrubí. Zatímco maminka ji se svírajícím se hlasem popisovala odchod svého muže a syna, kteří se ještě stále nevrátili.
Marii se ze všeho toho naříkání a nadávání dělalo zle. Chtěla jen vědět, kde je její bráška. Chtěla, aby byli všichni spolu, tak jako dřív. Chtěla, aby ta noc už byla u konce, aby se vrátili zpátky domů ve zdraví. Copak to bylo tak moc?
Vojáci je hnali stále dopředu a dopředu na náves, kde už se snad seběhli skoro celé Lidice. Až v tu chvíli jí to došlo. Tohle se týká celé vesnice. Všech, co znala od mala. Ale proč? Připadala si jako dobytek, co se žene na porážku, a nedokázala určit důvod, který to zapříčinil. Nerozuměla tomu, i když tak usilovně rozumět chtěla.
Pohlédla na maminku. Hloupě si možná myslela, že ona bude znát důvod. Že pochopí, co se to děje, protože maminka přeci vždycky ví všechno.
Nevěděla.
Těkala očima sem a tam a byla hrůzou bez sebe. Naprosto vyděšená.
Marie musela odvrátit zrak a s co největší láskou dala polibek Johance v náručí do vlásků. Hospodine, opatruj mou sestřičku.
Ucítila jemné pohlazení po zádech. Otočila se a uviděla starostlivý pohled blondýnky.
,,Vašek se objeví brzo, uvidíš.“
Marie přikývla. Rebarbora musí mít pravdu. Když už nikdo jiný tak Rebarbora určitě. Prostě musí.
I když si tohle říkala, klid jí to nepřinášelo, stejně jako ten okolní lomoz hlasů plných strachu.
Musela vytěsnit okolí. Upřela pohled dolů na své boty, které byly ošoupané a špinavé, zatímco krouživými pohyby hladila svou sestřičku po ručce.
Dříve si nikdy plně neuvědomila, jak moc je na Vaškovi doopravdy závislá. Ne na mamince či na Oldřichovi, ale na Vaškovi. Vždy tam pro ni byl, v těch nejhorších časech i těch nejlepších, pokaždé ji dokázal uklidnit, tak jak to uměl jenom on. Byl jejím hlasem rozumu, jejím spolupachatelem, její skálou, jejím bratrem. Byl vlastně úplně vším. Bez něj jako kdyby to nebyla ona sama. Jako kdyby byla jen odtržená půlka. Zraněná a neúplná.
Němci začali zase něco křičet a Marie mohla jenom tušit, že to nebude nic dobrého.
,,Maminko, co říkají?“ obrátila se na maminku, i když se bála odpovědi.
Marie jim totiž nerozuměla ani slovo a její maminka uměla vždy dobře německy. Když byla malá, měla v Sudetech, kde žila její babička, kamarádku Němku. Díky ní se začala učit německy a byla v tom překvapivě dobrá, ale ve společnosti se s tím moc nechlubila. Přeci jen na vzdělané ženy se nepřihlíželo příliš s nadšením.
Maminka si vyměnila pro Marii nerozluštitelný pohled s Rebarborou. Zamračila se a chtěla se znovu ptát, ale odpověď dostala vzápětí. Vojáci začali i přes obrovské protesty odvádět všechny muže od rodin. Pokud do té chvíle panoval nad občany Lidic strach, tak v ten okamžik se proměnil na čirou paniku.
Paní Zelenková, která stála pořád vedle maminky, právě objímala svého starého tatínka, kterého násilím odváděli vojáci stejně jako jejího manžela. Maminka se jí snažila pomoci a utěšit ji, ale nemělo to smysl. Paní Zelenková měla tváře zmáčené od slz a s plným nasazením nesouhlasně křičela jako spousta dalších žen a dětí, kteří chtěly zpátky své tatínky, manžely a syny.
Marně.
Maminka se úzkostlivě rozhlížela po všech odváděných mužích. Hledala Oldřicha a Marie tomu mohla pouze se strachem v srdci přihlížet v nejistotě, co může, nebo co má dělat. Neměla ponětí, proč se snaží Němci oddělit otce od rodin. Znovu postrádala smysl toho všeho.
V tom chaosu, který rázem nastal, se malá Johanka rozplakala. Marie se svou sestřičku snažila uklidnit, ale neúspěšně. Johanka věděla, že je něco špatně a pár pohlazení a konejšivých slov to už nemohlo spravit. Rebarbora jí hned nabídla svou pomoc a malou Johanku si od ní převzala a začala ji sama uklidňovat.
Marie tiše poděkovala své přítelkyni a začala se rozhlížet kolem po návsi rázem tak odlišné s tolika lidmi a nákladními vozy s vojáky. Když vtom něco tak důvěrně známého postřehla v koutku oka. Pohledem se vrátila zpět a okamžitě poznala, co upoutalo její pozornost.
Václav.
Stál k ní zády, a nejspíš se zrovna ostře hádal s nějakým německým vojákem, ale i tak by jej poznala, vždy by jej poznala.
,,Vašku!“ snažila se překřičet okolní chaos i uplakanou Johanku, ale její hlas byl pohlcen okolními zvuky.
,,Vašku!“ zakřičela tentokrát silněji a s úspěchem. Vašek se zmateně začal rozhlížet všude dokola, nevšímajíc si vojáka, který se musel vydat pomoct se zběsilými koňmi, až se jejich oči setkaly. Marii se na tváři vyloudil upřímný úsměv, když si Vašek začal okamžitě proplétat cestu k nim.
,,Měla jsem o tebe strašný strach,“ řekla Marie, když k ní došel. V tu chvíli na nic nečekala a okamžitě bratra sevřela v pevném objetí.
,,Taky jsem se bál, Mar,“ vydechl a oplatil pevnou silou její objetí. Po chvíli se odtáhli, když se Johanka v Rebarbořině náruči natahovala ručičkama a dožadovala se od Václava pozornosti.
Marie se společně s Rebarborou dojetím usmála, jakmile si Vašek vzal do náručí svou malou sestřičku, která se rázem místo pláče začala smát na celé kolo, obzvlášť když na ní Vašek dělal veselé obličeje, jako kdyby zapomněla na okolní řev, pláč a zoufalství.
Jak hořkosladce ten smích zněl.
Znenadání se ozval výstřel z pistole a rázem naprosto všechno utichlo, jako kdyby i ptáci báli se zpívat. Všechny pohledy směřovaly na vojáka pevně svírajícího pušku.
,,Všichni se uklidněte! Muži se vám za chvíli vrátí! Zachovejte klid!“ zakřičel a přejel všechny pohledem, ze kterého tuhla krev v žilách.
,,Václave?“ ozvala se překvapeně maminka, jelikož doteď věnovala pozornost Němcům, kteří odváděli všechny muže. Zadívala se na svého syna tak jako ještě nikdy dříve pohledem, ve kterém se kromě úlevy zračilo i vyčerpaní. Neuvěřitelná bezmoc se jako hvězdy třpytila v oříškových očích.
,,Díkybohu,“ vydechla a vtáhla Vaška do toho nejláskyplnějšího objetí a to toho mateřského. Bylo v něm tolik nevyřčených věcí, tolik strachu a tolik lásky.
,,Velmi jsem se o tebe strachovala, styď se, tohle už mi víckrát neuděláš,“ vyhubovala mu, jakmile jej pustila z objetí. Vašek se smutně pousmál. Bylo toho tolik, co říct, ale na další slova zatím nebyl čas.
Všichni se začali posouvat dopředu v čele s vojáky, kteří na vše bedlivě dohlíželi. Marie znovu chytila maminku za ruku, zatímco její bratr byl s Johankou stále v náručí hned za nimi i s Rebarborou.
Občas je vzadu zkontrolovala, jinak ale šla dál a dál jako ostatní, přičemž věnovala pohled nebi a jeho jasně třpytícím se hvězdám. Ten pohled ji trochu uklidnil. Třeba je to jenom taková podivná noc, kdy hlavu prostě složí jinde. Jak moc se pletla.
Došli až k lidické škole, přičemž maminka celou dobu nepromluvila ani slovo. Marii bylo jasné, že má obrovský strach o Oldřicha, stejně jako Vašek, který vypadal lehce otřesen, ale když se jej na to zeptala, odbyl ji, stejně jako když chtěla vědět, kde celou dobu byl. Marie měla neblahé tušení, že něco viděl, ale nechtěl jí to říct, aby ji nerozrušil.
Jako spousta dalších žen s dětmi zamířily do chodby školy, kam je vojáci vedli. Na chodbě stál voják s dvěma kufry, řekl: ,,Všechny cenné věci dejte sem.“ Rukou ukázal na stůl po jeho levici, kam všichni před nimi i následně maminka z kufru vybrali veškeré cennosti. Když Marie se sourozenci, Rebarborou a maminkou chtěli pokračovat dále, německý voják je zastavil.
,,Tohle taky!“ ukázal na maminčin snubní prsten. Maminka se zarazila.
,,Nebojte všechno se vám pak vrátí,“ uklidnil ji voják. Musel si všimnout jejího váhání. Maminka tedy neochotně prsten sundala a položila jej na stůl mezi ostatní cennosti.
Všichni se přesunuli do malinké bílé třídy, ve které měla Marie třídu, když jí bylo necelých osm let. Posedali si na zem či do lavic a čekali na ostatní. Marie si sedla na zem, zatímco Vašek pochodoval s Johankou po třídě ve snaze ji všemožně zabavit. Maminka se skoro zhroutila vedle své dcery a s tvářemi ulepenými od zaschlých slz jen nepřítomně pozorovala okolí.
Její krásné vlasy barvy slámy, jež vždy nosila schované pod květovaným šátkem, byly nyní svázané do jednoduchého drdolu, ze kterého však již několik pramenů vypadávalo, tudíž působily neuspořádaným dojmem, na nějž Marie nebyla vůbec zvyklá. Měla o ní velký strach, bylo jí jasné, že se snaží jakýmsi způsobem kvůli svým dětem hrát statečnou. Avšak obdivovala to na ní. Nedokázala si představit, co by dělala na jejím místě.
Odvrátila od ní raději pohled a začala se soustředit na nově příchozí ženy a děti. S některými chodila do školy, některé z nich znala pouze od vidění z krámků či z kostela. Ale každého znala. Úplně každého. A proto to bylo o tolik horší. Některé byly s tvářemi od slz, jiné se zvrásněnými starostmi. Ale ani jedna šťastná či jinak nadějeplná. To nebyla žádná.
Na chvíli se zamyslela, co druzí musí vidět v její tváři, co v ní za emoci se odráží. Smutek? Starosti? Či pouhý strach? Netušila. Ani sama nevěděla, co v tu chvíli cítila.
Únavou se jí začaly klížit oči, i když se tomu snažila zabránit. Podlehla spánku, naprosto.
Zdálo se jí o Johance, o dni ve kterém by měla nastoupit do první třídy. Jak moc by na ní Oldřich byl pyšný, maminka dojatá a jak by si z ní Václav neustále utahoval. Zatímco ona sama stála vpovzdálí, pozorovala svou rodinu a v hrudi ji hřál ten příjemný pocit, že je vše tak jak má být.
Probudil ji hluk. Netušila, jak dlouho spala, ale když jí k uším dolehlo skřípění kol aut, zrovna svítalo.
Všimla si, že Rebarbora spolu s nějakými mladšími dětmi vyhlíží z okna, jak začalo přijíždět několik nákladních aut. Postřehla Vaškův vyděšený pohled.
Co se to zase děje?
Do třídy vtrhli vojáci jako velká voda. Začali na všechny křičet. Zase. I když si přišla už nevýslovně otupělá stálou únavou, strach jí znovu zamrazil na zádech. Všichni se museli urychleně zvednout, popadnout své kufry a okamžitě nastoupit do nákladních aut. Marie pomohla mamince vstát, zatímco Vašek s Rebarborou pomohli stařičké paní Martincové s kufrem.
,,Mám tam ty nejcennější poklady světa,“ říkala kolem dokola, zatímco ostatní úzkostně opouštěli budovu školy. Spolu s maminkou se mezi prvními posadili na jakési dřevěné prkno, s Rebarborou hned v závěsu. Vašek počkal u zadní části nákladního auta, aby mohl pomoci ostatním vyhoupnout se na vůz. Poté usedl naproti Marii, převzal si malou Johanku od Rebarbory a snažil se ji všemožně uklidnit.
Za občasných výkřiků ,,Schnell!“ se auta rozjely vstříc jí neznámé cestě. Musela odvrátit zrak od Vaška a místo toho se zadívala na ubíhající Lidice. S absolutně nechápajícím pocitem, co ji nechtěl opustit. Držel se jí zuby nehty, zarýval se čím dál víc do mysli.
Kam to jeli?
Co s nimi jen bude?
Jak to že ještě včera spala ve své skromné posteli a teď jí bolelo za krkem ze školní podlahy?
Nechápala to, vůbec to nechápala. Přála si, aby znala odpovědi. Kéž by je znala.
Pozorovala domy, co nákladní auto míjelo, co míjela ona sama. Zahrádky, hřiště a kostel, co znenadání opouštěla.
Její milovaná vesnice, její tak krásná vesnice, nyní vypadala tak zvláštně rozbitě.
Spousta oken domů byla vymlácená, nábytek se povaloval kolem na zahrádkách a před domy, všude spoušť po dovádění vojáků, kteří se mezi vším tím nepořádkem pohybovali jako mravenci, co obsadili svou kořist a postupně ji ohlodávají a ohlodávají, až z ní nakonec nic nezbyde.
Dobytek pobíhal kolem jako splašený, poháněný strachem, jenž svíral útroby a Marie si v tu chvíli uvědomila, že jejich skupina žen a dětí se od nich tak moc neliší.
Byly zmatení a vyděšení. Přesně jako ty krávy.
Líce jí zahořely. Možná měla teplotu. Samovolně se otočila na maminku pro pomoc. Protože maminka vždy pomůže. Jenomže ta už lehce podřimovala. Povzdychla si a obrátila pozornost jinam. Na druhém konci nákladního auta seděla dívka jen o něco starší než byla Marie a usedavě vzlykala, až se jí celé tělo otřásalo pod tím náporem emocí.
Otřásla se a místo na její tvář se zadívala na její střevíčky třešňové barvy. Podvědomě si dala ruku do malé náprsní kapsičky, kam si z toho plného košíku, co vezla mamince, schovala jednu třešni pro sebe. Ten známý dotek ji trochu uklidnil, a tak znovu s nadějí v klid a mír zavřela oči.
Všechno bude v pořádku, pomyslela si, než se ponořila do spánku, zatímco svými prsty kroužila po hladkém povrchu třešně.
Jen kdyby věděla, že za pár týdnů budou všichni mrtví a její Lidice už nebudou existovat. Vymazáni z mapy, vymazáni ze života.