Vojáci a kašpaři

Vojáci a kašpaři

1916
V jeho apatické otupělosti mu ani nedošlo, kde se nachází. Pouze si pohledem změřil půdu zjizvenou granáty, puškami a nášlapnými minami, aniž by se nad ní zamyslel hlouběji. Nechtěl vidět další nepohřbené mrtvoly nebo další krysy kradoucí vojákům jejich skromné příděly.
„Stát!“ vykřikl kapitán. „Mám pro vás dobrou zprávu, vy líný svině. Nebudete muset kopat. To za vás vyřešilo civilní obyvatelstvo.“
Étienne Labèque sleze po žebříku do zákopu. Je notně poničený, určitě se v něm bojovalo. Odhodí batoh na jakousi bednu s municí a narovná se. Koutkem oka něco zahlédne… co jen to je?
Přiblíží se obličejem ke dřevu podepírajícímu tu díru smrti. Chvíli tápe, ale dal by ruku do ohně za to, že tam něco viděl. Naráz to opět spatří a lehce se toho dotkne konečky prstů. Jedná se o kus nějakého oděvu. Má červenou barvu a je prosáklý špínou. Étienne od sebe opatrně oddělí nahrubo sbité kusy dřevěných prken a oblečení – kašpárkův šat – se vyvalí ven. Jak jen se tu vzal? zamyslí se, zatímco svírá jemnou látku v rukou. Pak sebou trhne, protože mu to dojde…

1914
Toho dne, 5. srpna 1914, slavili Étiennovy dvacáté narozeniny. Víno teklo proudem a stoly se takřka prohýbaly pod obrovským množstvím jídla. Dostavili se všichni pozvaní příbuzní a přátelé, v domě panovala vzhledem k válce relativně uvolněná nálada. Dům Labèqueových, jeho rodiny, stál ve vesnici Le Mesnil-lès-Hu. Po celé generace pěstovali víno prvotřídní kvality. Bylo vyváženo do celého světa. Veškeré vinice v této oblasti patřily hlavě rodu, Franckovi Labèqueovi. Jednou je měl zdědit i Étienne.
Francek byl mimo jiné i Étiennův dědeček. Vzhlížel k němu s nebývalou úctou, považoval ho za nejušlechtilejšího člena rodiny. Cenil si jeho štědrosti, inteligence a schopnosti udržet chladnou hlavu. Na šedesátiletého muže oplýval také nebývalou silou.
Bujaré veselí tehdy přerušilo tvrdé zaklepání na dveře. Chvíli trvalo, než ho zaslechli, protože většina hostů byla značně podnapilá a kapela hrála hlasité, rychlé písně. Otevřít šel majordomus. „Pane…“ oslovil se strnulým výrazem Francka, když se vrátil. „Tohle musíte vyřídit sám, je to –“
Starý pán se zvedne a rázně odkráčí ke vchodovým dveřím. Tam na něj čeká nějaký důstojník.
„Dobrý den, pane Labèque.“
„Dobrý den. Co potřebujete?“
„Tento dům,“ odkašle si voják, „a vinice patřící k němu stojí v cestě budoucí obranné linii. Musíte se odstěhovat.“
Franck zalapá po dechu. „Kolik na to máme dní?“
Důstojník se podívá do papírů: „Týden. Do sedmi dnů musí být dům vyklizen a na polích nebude nic růst. Vy a ostatní obyvatelé této vesnice budete kopat zákopy.“
„To myslíte vážně?!“ rozčílí se Franck. „Musím… opustit stavení, které obýváme celé roky, dát všanc všechnu vinnou révu, a ještě se ode mě očekává, že se budu někde hrabat v hlíně? Neslýchané!“
„Bohužel,“ pokrčí rameny důstojník. „A nepokoušejte se mi odporovat,“ dodá rychle, když spatří Franckův výraz. „Nebo půjdete ke zdi za vlastizradu. Nebyl byste první ani poslední.“
To ctihodnému pánovi zavřelo pusu. Okamžitě zabouchl dveře a obrátil se na sluhu: „Začněte vyklízet. Hned!“
O týden později stál spolu se zbývajícím služebnictvem na holém kopci s lopatami v ruce. Sešli se tam skoro všichni lidé z vesnice. Každý z nich si přinesl nářadí a vztek na všechno. Na Němce, toho povýšeného důstojníka, válku. Většina z přítomných se cítila, jako kdyby šla kopat vlastní hrob.
Francek zabořil lopatu do země. Pak znova a znova. Přes slzy skoro neviděl na práci. Odděloval od míru vše, co jeho předci budovali celá staletí, hlubokou brázdou. Házel hlínu za zákop. Prudce, trhaně. Veškerý vztek soustředil na práci. A to měl ještě štěstí – narozdíl od ostatních vesničanů měl díky svému bohatství kam jít. Patřily mu stavení a domy po celé Francii, na jeho účtech ležely uspořené miliony. To ovšem nic nezměnilo na faktu, že přišel o domov.
Jakmile se začaly pokládat nosné trámy a v zákopu se objevily první dřevěné podpěry, Francek nenápadně vytáhl z batohu kostým šaška. Hodlal ho někam umístit jako symbol toho, že celá tahle tahanice o slávu, moc a území je naprosto směšná. Že nikdy nikomu nic dobrého nepřinesla a jen škodí. A taky protože ve válce jsou takovými kašpary všichni.
Nejprve kostým pověsil na jednu z rostlin vinné révy. Poté poodstoupil od svého díla a kriticky na něj pohlédl. Nevypadalo to špatně, ale Franckovi vzápětí došlo, že jakmile začnou boje, veškerá réva zmizí. Už tak tu z původního počtu zbývala stěží pětina.
Zkusil tedy hledat vhodnější úkryt. Po krátké úvaze nabyl názoru, že bude lepší kostým schovat, než ho vystavit. Aby ho někdo našel a pokusil se nad tím přemýšlet. Nahlížel mezi každé prkno, až nakonec našel prostor, kde se ten jeho „poklad“ vešel. Horko těžko ho nacpal mezi dvě dřevěná, oprýskaná prkna. K těm přibil rezavými hřebíky třetí a práce byla dokončena.

1916
Étienne vrátil šaškův šat na místo, ze kterého ho vzal. Jeho dědeček by to tak chtěl.
Když vrátil zničené kusy dřeva do předchozí polohy, odněkud přilétl ruční granát a v epicentru smrtícího výbuchu se ocitl jak Étienne, tak šaškův oblek.
Což jen dokazovalo, že starý Francek měl ve všem pravdu...