Obrázky krutosti

V rukou jsem pevně svírala tužku, s níž jsem na bělostně čistý papír zanášela nové tahy. Jemně a promyšleně, i přes vzrušené hlasy co tlumeně vycházely z vedlejšího pokoje. Soustředěním jsem měla vyplázlý jazyk a přejížděla jsem si s ním tak suché rty. Do kreslení jsem se vždy dokázala přílišně ponořit, měla bych si na to podle tatínka dávat pozor, protože potom nevnímám své okolí.
„Co to maluješ, drahá Elke?“ ozval se veselý hlas mě přímo u ucha. Odvrátila jsem na chvíli zrak od své kresby a věnovala upřímný úsměv svému staršímu bratranci usedajícímu vedle mě na křeslo. Johann byl velmi milý hoch, který se postupem času stal mým nejmilejším přítelem. Zvědavě mi nahlížel přes rameno, ale přesto oříškovýma očima nervózně kontroloval vedlejší místnost, v níž se nacházeli mí rodiče a jeho maminka.
Chtěla jsem se jej zeptat, zdali ví, co se děje, zdali ví, proč jsme tak k večeru šli navštívit jeho rodinu, zdali ví, proč máme s sebou ty kufry. Avšak své otázky jsem nepoložila, má němá ústa mi tu možnost odepřela. Občas jsem si kvůli nim připadala jako kapr ve vodě, stejně jako on jsem jen tak poulila rty, ale nikdy ze mě ani hláska nevyšla.
Zůstala jsem tedy zticha, jakožto jsem byla po celý svůj život, a dál přejížděla tuhou po papíru, kde se začaly rýsovat nové obrysy neznámých postav. Neznámí cizinci, co každým dnem procházeli kolem mého okna, ulicemi města a hledali úkryt. Před válkou, před bombami a střelami. Před bubáky.
Maminka mi o nich pověděla, protože musím prý pochopit, co se odehrává. Jako kdybych snad byla nějaké malé děcko, přitom já jsem už chodila do školy. Už jsem znala spoustu věcí a věděla jsem tak, proč se schovávají. Připomínali mi totiž mě samotnou, když uslyším v noci dunění hromu a snažím se skrýt a splynout v maminčině náručí. Prostě se báli.
Velmi jsem jich kvůli tomu litovala, protože bouřící se vítr, byl mým největším nepřítelem a obavou, jakou jsem kdy zažila. Nikdy bych nikomu nepřála takový děs. A tak jsem se ty neznámé cizince rozhodla namalovat, abych jim někdy mohla svou kresbu zanést a rozjasnit tím pár tváří. Jakož jsem to již dělávala u rodičů.
„Někdy bys směla nakreslit portrét i mně. Máš šikovné ruce,“ řekl Johann a prohlížel si tahy na papíře. Mé blankytně modré oči se rozzářily radostí jako na prvního máje. Málokdy mě někdo pochválil. Kromě malování jsem jen pramálo věcí ovládala a když jste nešikovní, a ještě k tomu němí, žádná slast to mezi spolužáky není. Těžko se tak hledají přátelé.
Vděčně jsem ho chytila za ruku. Jeho dlaň byla oproti té mé větší a hrubší a já mu za nehty spatřila hlínu. Znovu se toulal lesem za domem s těmi divnými kluky. Vždy na mě hnusně pokřikovali a měli narážky, že jsem měla táhnout pryč i se židy. Neměla jsem je ráda, ale to ani oni mě ne. Byla jsem pro ně příliš jiná. Nemluvila jsem a do svazu německých dívek se přidat nechtěla. Mí rodiče dbali na to, abych nepodléhala naléhání učitele a já se je jako vždy snažila nezklamat.
,,Elke,” začal Johann tím svým vychovatelským hlasem, musel si všimnout mého nelibého výrazu. Pustila jsem jeho dlaň, abych dala jasně najevo, že nechci slyšet žádné rozumy, a znovu uchopila tužku a začala důrazně obtahovat šedivý klobouk jednoho starce.
Někdy mi přišlo, že se poslední měsíce svět jaksi zbláznil. Copak bylo normální, že ti lidé museli utéct ze svých domovů? Pobrat si jen pár nejnutnějších věcí a zmizet z domu, kde žili celý svůj život? Znali jeho oprýskané stěny i každé zavrzání podlahy. Copak již bylo normálním, že musím i já?
,,Příliš je soudíš, kdybys s námi byla minulý rok na táboře, jak ti radila má mamka, určitě bys na ně změnila názor.” Pochybovačně jsem na Johanna pohlédla.
Na tábor Hitlerjugend bych nikdy nešla, rodiče už mě dávno varovali o tom, co se tam takovým jako jsem já děje. V městečku mi to nepřátelství s ostatními bohatě stačilo.
Zrovna se nadechoval pro další slova, když do místnosti vstoupila rozrušená maminka s tetou v závěsu.
Dvě sestry a přec každá úplně jiná. Má maminka byla neobyčejně vřelá a chytrá žena. Milovala se mnou poslouchat Mozarta a já milovala, když mě učila psát. Měla ojedinělou trpělivost, kterou jsem ještě v žádném dospělém nenalezla.
Za to tetička se mnou nikdy nic dělat nechtěla. Na rodinných obědech vždy vykuřovala jednu cigaretu za druhou a jen občas mě probodla chladnýma očima. Někdy mi přišlo, že si snad hrála na vlka, co sleduje ovci na pastvě. Jen čeká, než do mě zasekne drápy.
,,Elke, už půjdeme,” oznámila mi žena s naprosto stejnými blonďatými vlasy, jakými jsem se pyšnila já sama. Vzhlédla jsem mamince do tváře a spatřila tak její zvrásněné čelo a nervózně cukající koutek rtu. Usmála jsem se na ni a nijak se nezdráhala. Popadla jsem ze stolu svou koženou složku s výkresy, kterou jsem dostala dárkem k mým brzkým desátým narozeninám, a schovala si do ní nejnovější obrázek.
Ruce se mi však trochu chvěly, když mě několik párů očí netrpělivě pozorovalo.
,,Mein Gott, copak si se naprosto pomátla na rozumu?” ozvala se teta naštvaně přešlapující u jindy hořícího krbu. Ustala jsem v pohybu, jakmile ode mě maminka odvrátila svou pozornost. Najednou nastalo ohlušující ticho, a tak jsem raději složku výkresy položila na svá bledá tenká kolena a čekala.
Sama jsem sice příliš netušila, co se děje, leč věděla jsem, jak se u tety mám chovat. Očima jsem zalétla k tatínkovi postávajícímu mezi zárubněmi od dveří. Hlavu měl sklopenou a ruce zaražené v kapsách. Vůbec sem nechtěl jít.
,,Kdepak já, Lisel,” promluvila vážně maminka a přešla k tetě blíže. Johann po mé pravici mlčel jako hrobník a špinavé nehty si zaryl do dlaně. Znervóznil mě.
„Můžete jít s námi, vem děti a pojď. Tady nic dobrého čekat nebude.”
,,Mám čestný kříž německé matky a ty po mě žádáš tohle?”
,,Cožpak si přeješ se tváří v tvář setkat s rudoarmějcem?“ optala se šokovaně maminka, její velké modré oči byly rozšířené a hlas mělký, jak se v něm skrýval podtón nevěřícnosti. Těkala jsem nejistě očima z jedné na druhou a lehce mě udivovalo, jaké podivné dusno se v místnosti snášelo. Jako ranní mlha nad zelenými kopečky v dáli.
,,Překvapuje mě, že tomu neporozumíš, drahá sestro, a už vůbec, že sama o takovém kroku uvažuješ. Měla bys být hrdou Němkou, a ne se skrývat jako sprostá židovská chamraď. Jednou jsme se vůdci zapřísáhli, že za náš národ padneme, bude-li to třeba.“
Teta se zdála naštvaná, ruce měla sepjaté v bok a jelikož byla vyšší než maminka, vyčítavě na ni shlížela. Nejspíš jí nemohla pochopit, ale to nedokázalo mnoho lidí, i já jsem mamince občas nerozuměla.
Pohlédla jsem na krbovou římsu za nimi, kde se vyjímalo pár rodinných fotografií a jeden obraz vůdce u něhož hořela velká svíce. Již tomu byl skoro týden, kdy oznámili, že Hitler je po smrti. Neštěstí obřích rozměrů pro Německý národ. Celé naše městečko za něj úpěnlivě truchlilo. Modlila jsem se s maminkou za jeho duši k Bohu a tetička od té doby nesundala své černé šaty.
Bylo však podivné a zároveň slastně uklidňující, jak šel život nerušeně dál. Ptáci stále vesele prozpěvovali u potoka, stále jsme se na noc schovávali do krytů před bombami a stále se toulali s Johannem po okolí. Jako kdyby se vlastně nic nestalo. Dospělí to viděli příliš černě. Já jsem každý den ráno předčítala tatínkovi noviny, četla jsem, jak blízko jsme vítězství, jak již přibude více jídla a bombardování ustane, já strach neměla. Věděla jsem, že vše dobře dopadne.
A přec jsem si dnes po onom rozhodnutí rodičů balila do kufru pár nejnutnějších věcí. Přese všechny šťastné vyhlídky. Přes prosby, aby neznámý cizinci přestali mi chodit pod okny, aby bubáci nikdy nepřišli.
,,A co on? Bojoval za národ? Místo toho, aby nás podržel a ochránil, to vzdal a opustil nás v té nejhorší chvíli. Nevím, proč bych kvůli mrtvému měla riskovat život svého jediného dítěte.“ Maminka na mě pohlédla plamenným pohledem, z jehož mě na temeni podivně zamrazilo. Nervózně jsem si bříšky prstů přejela po spletitých pramenech vlasů sepjatých do dvou copů. Ucítila jsem, jak byli hrubé, jako kartáč drhnoucí naši podlahu, jako slova mých blízkých.
,,Tvé dítě je obyčejný kripl,“ odsekla teta. Na tom kůží potaženém křesle, co pamatovalo ještě mou babičku, jsem napjatě narovnala záda a kožené desky s výkresy si přitáhla blíž k tělu. Má největší zhouba byla má ústa. Nemohla jsem se bránit, odrazit tak od sebe nechtěně vyslechnuté věty snažící se mi ublížit. Klopila jsem pohled na své okousané nehty. Kolikrát jsem si poplakala nad nespravedlností, co mi život naložil. Největší křivda pro mou duši, ta největší krutost, jež mi Bůh udělil.
,,Elke, jdeme!“ Tentokrát to byl jasný a přímý rozkaz. Neváhala jsem, vyhoupla se z křesla a chytila se maminčině nabízené ruky, zatímco svou složku jsem křečovitě svírala v té druhé. Očima jsem vyhledala Johanna, obočí měl zamračeně stažené, až mi připomínalo černou housenku, co včera našla jsem u řeky. Poprvé v životě jsem pocítila zlověstný pocit.
,,Všichni svatí, ať stojí při vás,” pronesla maminka, než se otočila, a táhla mě ven ze salonu. Chtěla jsem se rozloučit, ale měla jsem co dělat, abych nezakopla, když mě maminka tak vlekla. Tatínek na nic nečekal, mně i mamince položil dlaně na záda a vedl nás ke starým dveřím, kde stály dva velké kožené kufry.
,,Pospěšte si, musíme tam být dřív, než zajde slunce za obzor.“
,,Chtěla jsem jí aspoň zkusit přesvědčit,“ bránila se maminka a mnula si ruce. Tatínek si jen smířlivě povzdychl. Pohlédla jsem na jeho žilnatou ruku a pomyslela na její skrývající se sílu. Na to, jak mě jeho paže vždy pevně sevřely a chránily před nebezpečnými stíny v mém pokoji, před bubáky pod postelí a ve skříni. S tatínkem jsem byla v klidu, protože jsem věděla, že nic zlého se stát nemůže, že ani tentokrát bubáci nepřijdou.
,,Už to neřešme, nemáme času nazbyt. Rudoarmějci tu budou co nevidět.“
Spěšně sáhl pro oba kufry, ačkoliv musely být strašlivě těžké, protože maminka sbalila i všechny zlaté svícny. Otevřel dveře od domu.
,,Tohle vás bude strašlivě mrzeti!“ zvolala za námi tetička. Její kaštanové vlasy perfektně vyčesané, tváře zbrunátnělé, vypoulené oči nevěřícné a rty stažené bolestí či vztekem. Moji zvědaví bratranci se seběhli za jejími zády. Johann se kolem nich protáhl a chtěl se vydat za mnou, avšak teta jej neústupně zadržela.
Pozvedla jsem ruku a ještě, než mě tatínek stihl odtáhnout, jsem jim s úsměvem zamávala. Johann sklopil tmavé oči a já, zatímco mě již popoháněli dopředu, přemýšlela nad jeho chováním. Proč zdál se býti tak smutný, když se zítra znovu shledáme?
Dívala jsem se na jeho velký domek, nežli mi zmizel za dalším a dalším, kolem kterých jsme procházeli. Rodiče přede mnou tiše rozmlouvali a já si tak nepozorovaně utrhla pampelišku podél cesty a zkroutila ji kolem prstu, abych mohla tu jasně žlutou květinu obdivovat jako nejcennější šperk. Odběhla jsem pro další, když se maminka otočila a káravě mě napomenula: ,,Neloudej se.” Poslušně jsem přidala do kroku a svůj pampeliškový prstýnek upustila na zem.
Obdivovala jsem místo něj krajinu. Přála bych si mít přesně takové barevné tužky, jaké nabízela příroda. Byl květen, má nejoblíbenější část v roce, vše po dlouhých měsících šedivé zimy začalo mít barvy. Slunce nabízelo nádhernou jantarovou, přilehlý les zase tmavě zelenou, nebe bylo blankytně modré a doškové střechy v dálce svítily rudě. Naslouchala jsem bzučení včely nad květinami, líbeznému hučení říčky a vzdálenému šumění hlasů z městečka.
Míjeli jsme poslední dům před začátkem lesa a já si povšimla jasně vyvěšené bílé vlajky. Pospíšila jsem si a zkrátila tak vzdálenost mezi mnou a tatínkem, kterého jsem lehce zatáhla za černé sako.
,,Copak se děje?”
Tázavě jsem ukázala na bílou vlajku, co vlála ve větru.
,,Visí, aby věděli, že chceme mír.”
Nechápavě jsem nakrčila obočí.
,,Na tohle není čas, Elke, musíme si pospíšit.”
Maminka s rukama zaťatýma do tatínkovi bezpečné paže se netrpělivě podívala za mě a já její pohled následovala. Jasně rozzářené slunce už skoro zapadlo za obzor, za chvíli bude tma.
,,Schnell,“ tatínek mě vzal za ruku a skoro mě táhl za sebou, jak moc spěchal. Já jsem se však v myšlenkách toulala stále u sněhově bílé barvy. Byla zvláštně prázdná, necítila jsem z ní vůbec nic. Ani smutek, ani radost.
Když jsme poté za velkým obilným polem vcházeli do lesa, měla jsem co dělat, abych popadala dech. Tatínek našel hezké místečko mezi dvěma statnými duby, kde jsme byli schovaní, ale zároveň jsme měli přímý výhled na naše město. Zatím se zdálo tiché a pokojné. Rodiče příliš panikařili, nakonec se ráno zase vrátíme domů.
Tatínek položil naše kufry na zem, načež je maminka ihned otevřela a vzala dvě velké oranžové deky a rozložila je na zem. Připomínalo mi to bednu s pomeranči. Jak ty jsem dlouho neměla.
,,Elke, ať se stane cokoliv, ani se nehneš, rozumíš?” tatínek mě popadl za ramena a odvrátil tak mou pozornost od myšlenek na tu úžasně štiplavou chuť ovoce. Asi jsem měla hlad.
,,Chraň tě ruka páně, děvče, jestli mě neposlechneš.” Jeho hlas byl vážný a důrazný. Chtěl, abych udělala přesně to, co po mě žádal a já nemínila nic jiného. Přikývla jsem a povšimla si maminčiných očí, jež nás celou dobu pozorovaly.
Možná se mi to zdálo, ale když jsem se na ni usmála a její tvář se neprojasnila, někde hluboko v kříži mě zamrazil děsivý pocit nejistoty. Bázeň. Tak intenzivní až jsem si před ní složku s obrázky přitiskla k hrudi jako štít. Vycházela jak z tatínka, tak maminky a já se najednou necítila dobře, když slunce nenávratně mizelo za kopečky a v lese začala padat hustá tma a všude zavládlo ticho. Takovéto jsem to nečekala. Představovala jsem si to jako táboráky s Johannem jiskřící veselím. Tohle však mělo hodně daleko.
Usadila jsem se na jednu z dek a zády se opřela o drsnou kůru stromu. Vytáhla jsem si čistý papír a přemýšlela nad dalším výjevem, který bych mohla kreslit, když se mi vybavila právě Johannova slova. Portrét.
Mohla bych mu ho namalovat a až se vrátíme předat mu jej na usmířenou po našem kvapném loučení. Usmála jsem se nad tím skvělým nápadem a s vervou mně vlastní začala tužkou dělat nové tahy. Nejdříve jsem nakreslila hlavu, jeho kučeravé vlasy, malé oči a křivý nos tak pečlivě, dokud mi tužka nezačala připadat jako ten nejtěžší balvan v řece a víčka se mi třepotat jako motýlí křídla.
Musela jsem si promnout oči a na chvíli ustat v malování. Pátravě jsem se rozhlédla a povšimla si rodičů o kousek dále. Seděli na pomerančové dece s hlavami těsně u sebe hledíc na zvláštní záři, co v temném lese vrhala tančící stíny. Zvedla jsem se do podřepu a větvičky pode mnou zapraskaly.
,,Skrč se,“ zašeptal tatínek, když jsem se připlazila až k nim. Naše rozlehlé městečko už nebylo zahaleno do pláště temnoty, naopak doslova zářilo. Byla to směsice oranžové, žluté a červené barvy tančící v oknech domů jako rozrušená baletka. Ohnivé plameny. Všude po městě hořely domy a do noci stoupal hustý dým. Zazněly ostré rány. Výstřely. Obrysy mužů táhnoucí s sebou dlouhé předměty. Zbraně, pušky. Vojáci přišli.
Srdce se mi prudce rozběsilo, pohlédla jsem na tatínka.
,,Scheiße, komunisti,“ odplivl si na zem. V dálce šly slyšet výkřiky. Samým úděsem jsem jen zírala před sebe, snažíc se pochopit odehrávající se jevy, jež mé modré oči musely zřít. Ona bázeň mě uhodila znovu, ale s daleko větší silou než před tím. Plynně jsem se rozplakala a tatínek si mě silou své paže přitáhl blíž.
,,Neboj se, děvče, tady jsme v bezpečí,“
,,Měli bychom jim pomoct,“ ozvala se maminka.
,,Víš, že to nejde,“ odporoval tatínek a konejšivě mě hladil po zádech.
,,Tušíš, co za úkoří tu musím snášet, jen sedět a sledovat to.“
,,A což já? Mám tam přátelé.“
,,Ale to není tvoje krev, Ivane,“ zvýšila hlas a tatínek ji rázem hruběji popadl za ruku, až maminka bolestí sykla.
,,Tiše!“
Vytrhla se jeho dotyku, vzhlédla k prázdnému nebi a hlasem tenoučkým jako vlákno nitě promluvila: ,,Bože, odpusť mi můj hřích a ochraňuj její rodinu. Vůči tobě se nikdy nijak neprovinila.“
Ruce se mi chvěly a při každé ráně jsem sebou trhla. Má představa se plně zhroutila. V novinách psali, že budeme v bezpečí, že vojáci nikdy nepřijdou, že naše armáda nás ochrání. V té chvíli v temném lese za zvuků, jež jsem byla donucena slyšet, se to začalo zdát jako planá slova ztrácející svého významu. Chtěla jsem domů, chtěla jsem domů do postele k mamince a čekat, až se kvílivý zvuk větru a burácivé údery bouřky uklidní.
Lehce jsem se od tatínka odtáhla a znovu se odplazila na pomerančovou deku. Má složka s výkresy na mě čekala. Roztřeseně jsem si ji vzala a po rukách jako sousedův pes Azor se vrátila zpět k rodičům.
Samovolně jsem znovu začala malovat. Najednou mi v hlavě vířil hurikán a nešel zastavit. Vše, co mé oči spatřily, muselo být zvěčněno na bělostný papír.
Chlapec s jasnou páskou z Hitlerjugend stavící se statečně s puškou na odpor, jen aby následně byl rozstřílen jako živý terč. Vojáci, jež se vesele objímali, zpívali a v ruce jim zela lahev. Dívku, co vyskakovala z okna zpola hořícího domu, aby utekla dosahu veškeré té útočící krutosti. Utíkajícího muže kolem pole, stařenku skákající do blízké řeky, a nakonec maminčiny děsem přetékající oči.
Zachvěla jsem se zimou, když mi do zad vrazil drsný poryv větru.
,,Musíš být statečné děvče,“ řekl tatínek.
Ale já jako bych jej neslyšela, dívala jsem se na svůj obrázek a na jeho barvy tak ostré pro mé oči. Žluté plameny olizující stěny, postavy v zelené a všude kolem šedo. Vypadal tak živě s těmi břitkými barvami, a přesto mě zneklidnil.
,,Elke,” zašeptala maminka, otočila jsem se na ni. Její ústa se roztáhla do úsměvu.
,,Pojď ke mně.” Se skrčeným hřbetem jsem se přisunula blíž a vzápětí mi již do dlaní tiskla kousek chleba. Klidně mi šeptla do ucha: ,,Když budeš muset, uteč, nečekej na nás a běž za svou tetou.” Dala mi polibek do vlasů, odtáhla se a prsty přejela po mých dlouhých copech.
,,Mein Gott,” protáhl tatínek s očima upřenýma na pole, které se táhlo nalevo od lesa.
Zamžourala jsem do dáli a spatřila nebezpečně se přibližující siluetu. S údivem jsem zjistila, že je to žena, jež běžela přímo k nám, přímo do lesa. Neustále se ohlížela za sebe a zrovna když mě napadlo před čím to utíká, zahlédla jsem v tom poli zelenou uniformu. Byl to voják.
,,Rus.”
Rus je bubák.
Žena křičela a neustále padala na zem, leč vždy se jí nějak podařilo zvednout, než ji voják doběhl. Maminka v rychlosti začala balit deky do kufrů mé oči však ulpívaly na ženě. Ta totiž neměla šanci utéct, připomínalo mi to obraz myslivce honícího postřelenou srnu.
,,Musíme dál, hlouběji do lesa,“ sotva to tatínek dořekl, vzduch nedaleko ode mě pročísla střela. Mé nohy vzrostly k zemi, staly se z nich další dva kůrovité kmeny stromů, co zanedlouho porostou lišejníkem a jejich krásné barvy budou lákat zvěř i lidi.
,,Elke, dolů, hned!“
Rus vypálil další ránu. Trhla jsem sebou a ucítila, jak mi po stehnech stéká teplá tekutina. Namlouvala jsem si, že to byla vymačkaná jablečná šťáva. Nechtěla jsem přiznat, že jsem se úlekem počůrala.
Tatínek mě přitiskl k zemi a já se začala třást jako osika ve větru.
Nikdy v životě jsem nezažila, že by po mě někdo střílel. Kolikrát jsem při tom pozorovala Johanna. Ležívala jsem v trávě, hledala brouky v zemi a snažila se chytit berušku, zatímco on lovil malého králíka kdesi v houští.
Jenže to byla hlaveň namířena na zvíře. Teď Rus nepochopitelně mířil na nás. Radujíc se, když zbůhdarma střílel mezi koruny stromů.
Žena se musela blížit, protože jsem již slyšela její přerývavý dech táhnoucí se zmučeným větrem. Tatínek mě sice držel pevně, leč já chtěla utéct pryč. Všechny ty střely a ženino sténání mi strašlivě zvonilo v uších. Na co jsme čekali? Měli bychom utéct před bubákem pryč domů do bezpečí.
Mé vidění se stávalo rozmazaným, kvůli všem těm slzám, co se mi v očích hromadily. Nikdy jsem nezažila tak ošklivý zlý sen. Těsně nad hlavou mi zasvištěla kulka, žena vykřikla nanejvýš zmučeně a uvnitř mě cosi zaječelo též. Dělej, utíkej, utíkej.
Další kulka, prásknutí, ženin nářek a já se bezmyšlenkovitě začala drápat na nohy.
,,Elke, Elke!“ Tiše na mě syčel tatínek snažíc se mě udržet při zemi, avšak já jsem slyšela pouze rány burácivého větru. Musela jsem pryč, musela jsem pryč, leč paže tatínkovi měly nezměrnou sílu, dokud má maminka je neodstrčila. ,,Běž!“
Na nic jsem nečekala a rozběhla se z lesa ven. Rus obdivně zavýskl.
Tatínek se zvedl taky, aby mě mohl zachytit a zastavit tak můj útěk. Jenže i když jsem měla krátké nohy, jakmile chcete utéct před noční můrou, neznáte mezí.
Znovu se ozvaly výstřely a výkřiky tentokrát především mužské, leč já nedokázala zastavit. Klasy obilí mě švihaly do kolenou a já tak vyděšená jen hledíc před sebe jsem běžela přes pole dál a dál na nejbližší místo. Tam, kam mi řekla maminka.
Nevnímala jsem okolní vojáky, proletěla jsem kolem nich bez povšimnutí jako stíhačka mrakem. Jediné, co mé modré oči stihly zaznamenat, než jsem vběhla do domu tetičky, byla ona bílá vlajka náhle zející na zemi.
Domek naštěstí nehořel a byl oproti jiným stavením až podivně tichý. Vklouzla jsem do jídelny, zásoby z kredencí ležely poházené po zemi, všelijaké tetino koření rozsypané a hrnce vyprázdněné. Někdo tam cosi usilovně hledal. Pokračovala jsem v postupném kladení noh dopředu. Zrcadlo bylo rozbité na kousíčky, leč já jej bez okolků přešla a postupovala až do salonku.
Vydala jsem ze sebe přiškrcený výkřik a srdíčko mi začalo hrozivě být. To, co jsem viděla, ten živý obrázek, jež se mi před očima zjevil...
Marie, matko boží, jsem snad v pekle?
Johann ležel v kůží potaženém křesle, tvář mrtvolně bílou až syrovou, dolní končetiny roztažené a lesknoucí se zápěstí jako louka lučních máků. Vypadal jako pohozený hadrový panák jakožto i jeho bratři a má teta. Všechny tváře tak bledé a nehybné. Třesouc se jako ve zlém snu, jsem přišla blíž a bříškem prstu se dotkla jeho tváře. Ledová a ztuhlá. Vyděšeně jsem zavrávorala na nejistých a unavených nohou a dala si dlaň před pusu z náhlého pudu zvracení. Ledová ztuhlá těla. Takhle vypadají naši zemřelí.
Zakopla jsem o rožek pokrčeného koberce a spadla na zadek. Se stěží popsatelným hýkáním, kdy se k plicím odmítal dostavit vzduch, jsem se šinula co nejdál. Nohama jsem tak shrnula celý koberec a dlaně své si odřela, jak horoucně jsem je tlačila k podlaze. Já se chci probudit, prosím vás, já chci pryč!
Zády jsem vrazila do robustní šatní skříně, za níž jsem se vždycky tak ráda schovávala. Nasoukala jsem se za ní, schoulila se jako malé opuštěné koťátko v koutě a začala nekontrolovatelně plakat, až se mi zdálo, že již nikdy nepřestanu. Celé tělo se mi urputně chvělo, hrudník protestoval proti každému nádechu a žaludek se mi obracel vzhůru nohama. Musejíc polykat zvratky zpět jsem zaklonila hlavu o zeď. Cítila jsem stále sálající teplo z mých pomočených stehen a hrubě bušící srdce do hrudi chtějíc se dostat ven. Po každém jednotlivém vzlyku opouštějící mé hrdlo, jsem škytla a trhla tak sebou.
Žadonila jsem úpěnlivě Boha, ať to přestane, ať mi přivede mého tatínka i maminku, ať mě dostanou domů, ať všechno, co jsem viděla je ztraceno v paměti.
Snažila jsem se zbavit těch vtíravě hnusných obrázků v mé mysli, ale nešlo to. I přes prosby i přes zavřená víčka. Viděla jsem je stále. A když otevřela jsem oči a pohlédla na bok, uzřela jsem je živě. Nebyla možnost uniknout, bubáci mě lapili v noční můře.
A tak jsem stiskla víčka k sobě, jak nejvíce to bylo možné a plakala a plakala, až dokud jsem se nedohnala do spánku, v němž bubáci do nebes poslali tatínka.
Probudil mě hlad, zamrkala jsem do ostrého ranního světla dopadajícího skrze okno do místnosti a jako první ucítila moč a potom silnou bolest prázdného bříška. Sáhla jsem si na tvář a cítila, jak byla horoucí. Vzlyky mě provázely snad i ve snách.
Pohlédla jsem na bok a znovu tak spatřila tetičku a bratrance dávno odejité s pánem Bohem, když jsem zaslechla zavrzání podlahy. Ztuhla jsem. Může na mě bubák, pokud jsem ve skrýši, ale nemám tatínkovi ochranářské paže?
Na podlaze přímo přede mnou se zaleskly velké černé boty. Voják, uvědomila jsem si a srdce mi poskočilo. Vzhlédla jsem. Prošel kolem až k malé kredenci, v níž se začal přehrabovat. Něco hledal. Procházel všechny zásuvky, až tu poslední se vztekem hodil o zem a já tak úlekem kopla do skříně. Jeho oči mě okamžitě vyhledaly a já jsem se bázní omotala jako přikrývkou v mé posteli.
Vteřiny utíkaly, zatímco jsem na něj bez pohnutí upřeně zírala. Laň čekající na kulku. Voják sklouzl pohledem na zemřelé, udělala jsem to samé a ucítila pálení v koutku oka.
Stále tak nehybní, tak podivní. Taková budu taky, pomyslela jsem si, avšak místo rychlé tmy, do níž bych se propadla, jsem uslyšela rychlý dusot bubáka pryč z domu. Nechal mě být, neublížil. Má tvář lehce uvolnila napětí, ale hlasité zaskuhrání břicha mi způsobilo bolestný výraz. Rychle jsem nahmatala kousek chleba od maminky, schovaný celou tu dobu pod sukní, a zhltala několik soust, jen abych je rázem vyvrátila zpět. Ani kdyby z pomerančové deky ovoce kouzlem padalo, nejspíš bych jej nemohla sníst.
Tetička a bratranci mě totiž pozorovali. Cítila jsem to. Znovu mi uteklo pár slziček.
Chtěla jsem maminku a tatínka, chtěla jsem domů.
Pomalu jsem se sunula ven z úkrytu za skříní. Musela jsem najít rodiče. Toužila jsem po tatínkových pažích a maminčině úsměvu a objetí. Opatrně jsem si podřepla a spatřila na shrnutém koberci mou složku s kresbami, jež jsem odhodila hned v salonu při uzření výjevu. Popadla jsem ji a oči mé vyhledaly Johannovu tvář. Slíbila jsem portrét.
Otevřela jsem kožené desky a vzala papír s kresbou. Již jsem byla skoro hotová, dílo bylo jest perfektní. Leč přes slzy jsem náhle pocítila obrovský žal. Srdíčko plakalo, dušička úpěla.
Uchopila jsem tužku a začala kreslit Johannovi ruce zbarvené jako zralé jahody. Ryla jsem tužkou do papíru, dokud se mi její hrot nezlomil a já se již nezmohla malovati dál s tuhou druhou. Otřela jsem si sopel u nosu a rychle složku s kresbou zavřela. Přitiskla jsem si ji k hrudi i s kouskem zbylého chleba pro rodiče a postavila se na vratké nohy. Chvílemi jsem se lehce zachvěla jako lístek ve větru, ale ustála jsem. Oči mé na pár okamžiků ještě zabloudily na zemřelé, než jsem vyběhla ven z tetiného domku.
Nevěděla jsem však, kam jít.
Kam jen mám jít, abych našla svou maminku a tatínka?
Chtěla jsem do lesa, tam kde jsem je naposledy viděla, leč vojenské auto stojící před polem mě zarazilo. A tak jsem se nejistě vydala do města.
Nohy mě strašlivě bolely, protestovaly proti každému jednomu kroku, který jsem udělala. Avšak já se nechtěla zastavit, nevěděla jsem totiž, kde. Nevěděla jsem, kde můžu mít své místo klidu. Doma jsem jej měla vždy v pokojíku, u dřevěného stolku a malovacího svého sešitu, ve své postýlce, v rohu kuchyně s maminkou, v zahradě na houpacím křesle. Ale najednou se všechna tato místa míru vytratila.
Ocitla jsem se ztracená ve středu pekla pozemského bez paží, co by mě chránily a poskytovaly jistotu. Když jsem pomalu procházela městem, zřela jsem všechny pravé výjevy. Není divu, že bojíme se bubáků, když udělali z ráje zlý sen.
,,Otče náš, jenž si na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“
Zamrkala jsem očima modrýma jako studánky na protější stranu ulice, odkud se ozývala modlitba. U dřevěných dveří vytržených z pantů jednoho domku stál pan farář odříkávající ta velice známá slova. Držel si křížek u rtů a dlaní konejšivě spočíval na hlavě mladé ženy, jež mu klečela u nohou.
Všimla jsem si jejích nešťastných očí a slz, které ji jako hrachy padaly do květované avšak roztrhané sukně. Připomínala spíš hadr na nádobí. Sklouzla jsem pohledem níže a spatřila bezvládné tělo mladého muže, jehož bílá košile byla rudě zbarvená.
V mysli mi vytanul obrázek Johanna. Jeho krvavá zápěstí jsem měla vypálená na sítnici, jako když maminka na gramofonu přehrávala stále tu jednu a samou desku, jako další výjev pro mou kresbu.
Utekla mi jedna slza, a tak jsem odvrátila pohled a raději pokračovala dál. Ani jsem netušila proč ta slza, netušila jsem, na co se to dívám. Leč pláč ženy mi přes to trhal uši. A já jsem věděla, že je to něco strašného, že co se odehrálo se odehrát nemělo. Bubáci způsobili slzy té ženy, a i ty mé.
Kdesi za mnou zarachotil motor, zastavila jsem a otupěle ustoupila na bok.
,,Ulybnis‘, devochka, segodnya den‘ pobedy!“ (Usměj se děvče, je den vítězství!) zakřičel na mě ruský voják z vozu a za ním sedící další vojáci se spolu s dvěma Johanovými spolužačkami zasmáli a upíjeli z křišťálově čistých lahví.
Tatínek říkal, že takové lahve dokáží ze smutného muže udělat veselého a z nešťastné situace humornou. Možná proto byli v takovém rozporu s ostatními. Možná nám chyběla taky taková lahev, co zahnala by chmury.
Šla jsem dál ulicí a kroky se zdály těžší něž zprvu. Mé bílé střevíčky se prodíraly usazeným prachem na zemi. Byly strašně špinavé, jakožto jsem si připadala i já. Slepené vlásky se mi zachycovaly na vlhké tváři, do níž mi je vehnal větřík. Oproti té noci v lese, foukal jen tak lehce v tom zvláštním čase, kdy se mi zdálo, že utichlo to běžné tikání hodin.
Již neseděla jsem jako každý jiný den ve své třídě, nedívala se na hodiny na zdi a neodpočítávala zbývající čas. Šla jsem krkolomně ulicí, ruce se mi třásly a žaludek křičel bolestí z hladu.
Jako bych přestala existovat v závislosti s dějem. Ocitla jsem se mimo čas a snažila se držet klesající víčka otevřená.
Přišla jsem si jako roztrhaný cár papíru. Byla jsem natrhaná na tolik částí, že ať bych se jej snažila slepit sebevíc, už nikdy nebude takový jako byl před tím, už nikdy se na něj nebude dát dělat tak krásné tahy tuhou, protože na každém hrbolku se pohyb zadrhne.
Šla jsem dál a dál, chvíli se dívala jen do země a pak zase kolem dokola než mě obrázky ukazující se před mýma čistě modrýma očima, donutily odtrhnout zrak.
Sledovala jsem, jak mi slza stekla na střevíček. Zastavila jsem se uprostřed cesty, protože se třas z rukou přenesl i na mé nohy. Naslouchala jsem zvonivému smíchu, nešťastnému křiku a pláči. Pohlédla jsem za křikem. Instinktivně k něčemu, co jsem cítila i ve svém nitru, protože ze smíchu se mi chtělo zvracet a z pláče utéct.
Po levé straně stál muž. Měl nádherné naleštěné boty a padnoucí oblek, který působil obrovsky nesourodý kontrast s jeho tváří strhanou a prázdnýma očima. U hlavy měl přitisknutou pistoli. Ostře jsem se nadechla a do nosu mě zaštípal pach moči vznášející se kolem mě.
,,Bojoval jsem za tuto zemi a k čemu to bylo? Scheißen, všechno k ničemu, nezůstane po nás nic jen popel!“ zvolal a přilákal tak pozornost všech v okolí.
,,Osmého května dámy a pánové,“ rozhodil rukama a já si všimla, jak k němu míří dva vojáci.
,,Den, kdy Hospodin poslal Němce do pekel! Slyšíte?! Ten Bagalut zatratil nás všechny!” křikl rozzuřeně a jeho chvějící se zbraň v ruce náhle už nemířila k jeho spánku ale na Rusi.
,,Ty otvratitel’nyy durak, vo chto ty igrayesh‘!?” (Ty hnusný pitomče, na co si tu hraješ?) zahulákal ruský voják a druhý Rus zamířil svou pušku na muže. V úleku z oné blízkosti možné střely jsem rychle uskočila na stranu a upustila tak své kresby na zem. Kulky zasvištěly vzduchem a mě se vybavil úděsný obrázek z lesa.
Muž se skácel k zemi jako suchý strom a z rány na hlavě mu začala crčet červená barva. Ta, jakou jsem si vždy přála vlastnit v pastelce a najednou se mi odporně hnusila.
Rus do bezvládného těla kopnul, pronesl: ,,Fashistskiy.”, a šel si zase po svých stejně jako všichni ostatní přihlížející.
Ten den byl každý otupělý, protože i z nich šat, co chrání před poraněním, byl krutě a nenávratně stržen. Také na ně bylo mířeno hlavní mezi oči.
Jen já sama jsem tam zůstala stát a sledovala, jak se tvořící kaluž přibližuje k mým obrázkům na zemi, jak bez sebemenších potížích pronikla do papíru a zbarvila tak Johannovu tvář, jeho zápěstí. Výjev, jež bude strašit mě i při bdění.
Ta rudá barva pronikla do kresby z oné noci, hořící domy rázem působili živěji a hrůzostrašněji, pronikla i do obrázku neznámých cizinců. Něco, co jsem dřív vnímala tak lehce, dostalo nádech děsu. Rudá se nezastavovala, postupovala do další kresby a další a další. Skoro všechny obrázky i ty nanejvýš nevinné jako nemluvně, skoro všechny výjevy mé paměti, byly zbarvené.
Utopené v kaluži krve.
Do zad se mi opřel silný vítr a donesl s sebou vzdálený šepot.
,,Elke.”
Slova tak čistá a křehká přesto stále zřetelná. Jako v mrákotách jsem se otočila.
Pár kroků, jen co bych kamenem hodila, stála křehoučká panenka. Šat celý potrhaný, umazaný a skvějící se krví. Oči zastřené a dychtivé.
,,Dítě moje,” vzlykla.
Maminko.
Vydrala jsem ze sebe zvuk, jež mohl být srdcem drásající vzlyknutí, a rozběhla jsem se vpřed. Najednou jsem viděla jenom ji. Vběhla jsem mamince přímo do náruči, až z toho bolestí zasténala, leč já se přes to přitiskla k ní co nejpevněji a tvář zabořila do jejího břicha. Naplno jsem se rozvzlykala za všechnu tu bolest, za všechny ty obrázky krutosti.