O trudném údělu polobohů

Jedna věc je ta, jak člověk vidí sám sebe, druhá, jak o něm soudí ostatní, a konečně třetí, jaký člověk skutečně je.

Pan říšský vůdce SS, velký šéf dokonale sofistikovaného systému koncentračních táborů, byl ve svých očích nanejvýš vznešeným germánským polobohem (přinejmenším!), a co o něm soudili jiní či jaký ve skutečnosti byl, to bylo naprosto irelevantní právě z důvodu jeho výlučné funkce ve světových dějinách. Jeho práce byla velmi náročná, maximálně zodpovědná a nehodna jen tak někoho. (V popisech reality, neřkuli sžíravého skutečna se stále jedná a bude jednat o subjektivní reflexe a „sebereflexe“ pana říšského ministra vnitra.)

Po náročném pracovním dni trávil rád večer s knihou. Nejraději měl germánskou mytologii, do níž se začítal tak, že přestával vnímat vše okolo sebe. Některé večery však byly krušné. Jeho druhé (špatné) já mu nechtělo dovolit v klidu trávit večeři a nutilo ho intenzivně myslet na to, jak přes den nechal trávit v moderních plynových komorách všemožné podlidi, ten plevel, dusící vznešený germánský, respektive árijský vzrůst.

Jeden takový politováníhodný večer to došlo tak daleko, že jeho horší já nabylo vrchu a prosadilo svou. Důsledek byl takový, že hned v následujícím týdnu byly v několika největších a „nejprestižnějších“ táborech zřízeny jakési improvizované veřejné domy čili bordely k obveselení vězňů, ovšem jen těch s těmi nejlepšími pracovními výsledky!

Když se to veme kolem a kolem, nápad to nebyl špatný, avšak „záludná realita zase jednou přechcala upřímné krysí srdce šéfa gestapa,“ jak říkali vězni, kteří ještě byli schopni mluvit. Když totiž postavili do fronty deset největších trhačů norem daného týdne, zjistili nakonec, neboť akt se měl odehrávat za otcovského dozoru stráží, že nikdo z oněch stachanovců není schopen provozovat něco tak bizarního jako je pohlavní styk se ženou, nehledě k tomu, že dva šťastlivci ve frontě zemřeli.

Byla to pak dlouhá řada večerů, kdy se pan velitel Waffen-SS nemohl začíst, neřkuli ponořit do četby starogermánských mýtů a bájí, až nakonec byl přece jen osvícen jako vždy geniálním nápadem. Bylo mu ze srdce líto těch stále ještě relativně šťavnatých, nově přišlých vězeňkyň, které čekaly, coby bordeldámy, až je trestanecké pinďoury vystřelí do sedmého nebe.

V sobotu večer se tedy osprchoval, oholil, oblékl se do „vycházkového“ mundúru největšího pracanta koncentráku a vyrazil do zšeřelých ulic a uliček mezi strohými baráky tábora. Byl vlahý letní večer a Heinrich byl zas jednou mladým nevinným studentíkem. Z plných plic nasál svěží letní vzduch... ale hned toho zase nechal a probral se ze studentského snu, neboť ten závan nebyl jen letní, a on zatraceně věděl proč.

Pan říšský vůdce SS byl drobné (podle zlých jazyků neduživé) postavy, a tak ani nedošlo k žádnému zásadnímu nedorozumění po jeho příchodu do „domu slasti“. A přijal vlastně s povděkem – i když trošku rozpačitým – hlášku usměvavého strážného: „Zas to jde jeden chudák zkusit!“ a taky odpověď jeho kolegy: „Ať to jen zkusí, stejně to zas zkurví. Jen se na něj podívej!“

Hned následujícího rána však opět nabylo vrchu dobré a ušlechtilé já pana říšského ministra vnitra a bordeláky byly s definitivní platností zrušeny. A jen ony rozverné stráže a truchlé bordeldámy věděli proč, ale ti všichni si své hořce sladké tajemství vzali do plynových komor.