Malé dešťové intermezzo

Anotace: Poslední z trilogie Malých intermezz, i když kdo ví...

Sbírka: Malá intermezza

Karel se vracel z obhlídky lesních cest, kdo že to zase nemá povolení a porušuje tím zákaz vjezdu do lesa. Dnes chytil jedny manžele, dle espézetky odněkud z Prahy a mladíka na motorce. Ti dva Pražáci se chovali neuvěřitelně sprostě. Jejich arogance byla do nebe volající. Povolení ovšem nepředložili. Pokuta byla logickým vyústěním jejich jednání. Kluk na starém fichtlu, mohlo být tak patnáct, byl z Karlova zjevení příliš vyjukaný, než aby se zmohl na kloudnou odpověď, vyvázl jen s napomenutím za tekoucí olej a vykázáním z lesa.
Najednou si všiml cyklisty, který zabrzdil na okraji cesty a lovil něco v batohu. Vytáhl z něj pití. Karel zvědavě přibrzdil. Zjistil, že je to cyklistka a navíc velmi povědomá. Stáhl okénko a chystal se ji oslovit. Dívka, měřící si zamračeným pohledem nebe, ho však předešla.
„Dobrý den, já povolení nepotřebuji,“ nepatrně se na Karla usmála.
„To nepotřebujete,“ souhlasil Karel.
„Bude pršet a domů daleko,“ zavrčela dívka tiše místo odpovědi. Karel chvíli přemýšlel, při tom si ji prohlížel. Měla černé tepláky se žlutým pruhem, zřejmě byly její oblíbené, bílé triko a červenou helmu. „Mám pár kilometrů odsud kancelář. Jestli chcete, můžete jet se mnou. Pojedu pomalu, abyste mě stíhala,“ slíbil. Dívce se v očích mihl zvláštní výraz. Přikývla na souhlas.
Karel znovu nastartoval. Sledoval ve zpětném zrcátku, jestli dívku nikde neztratil. Stále s ním držela krok bez nejmenších potíží. To bylo ovšem všechno, s čím mohl být Karel spokojený. Stále mu hlavou vrtal dívčin zvláštní výraz. Nedokázal ho zařadit. Možná to byl úsměv, ale divný, jakoby vzdorný. Zavtěl hlavou. Na střechu auta zabubnovaly první kapky.
Než dojeli k červěnohnědě omítnuté budově, spustil se pořádný liják. Karel se musel soustředit na vyhýbání se výmolům plným vody. Neměl čas sledovat, jak si vede cyklistka za ním. Zaklel, když vymetl jednu zvlášť hlubokou kolej. Čelní sklo měl zacákané bahnem. Zadní rovněž. Zaparkovat se dokázal pouze za pomoci své fotografické paměti. Rozběhl se deštěm do budovy. Dívka ho následovala.
V Karlově kanceláři ze sebe strhla mokrou mikinu, kterou si oblékla někdy během cesty, a která ji příliš neochránila. Zuby jí jektaly zimou.
Karel z jejího beznadějného pohledu pochopil, že s sebou neměla nic na převlečení. Ze skříně vytáhl pár kousků svého náhradního oblečení, které si tam nechával pro případ, že by sám zmokl, našel také nějaký čistý ručník a deku. Počastovala ho vděčným úsměvem. Odešel z kanceláře, aby měla klid na převlečení.
Když se vrátil, seděla už, zachumlaná do deky, v křesle u okna. Sebral z věšáku staré tričko a utíraje si vlasy, se připojil k ní. S jistým uspokojením sledovali provazce vody bičující zmučenou zem. Oba měli déšť rádi.
Stáli o okna, i když se zablesklo. Zvuk otevírajících se dveří kanceláře se ztratil v dunění hromu. Otočit se je přimělo až zakašlání. Karel okamžitě zrudl rozpaky.
Za nimi stál Karlův nadřízený, doprovázený postarším párem, v němž Karel velmi dobře poznal ty dva pražáky z lesa.
„Tady ti dva lidé si na vás přišli stěžovat. Obviňují vás z porušení pravomoci veřejného činitele. Co mi k tomu řeknete?“ obrátil se polesný na Karla.
„Co? Já pouze konal svoji povinnost. Tady pán s paní nepředložili na opakovanou výzvu povolení a já musel zakročit. Omlouvám se, pokud jsem se jich nějak dotkl, ale předpisy jsou předpisy,“ rozhodil Karel rukama.
Jeho gesto a skutečnost, že je mladý hajný nepochybně v právu spojené s přítomností tajemné dívky, rozzuřily ženu natolik, že začala Karlovi nevybíravě spílat. Ve chvíli, kdy vynadala neznámé do děvek, které se peleší se svými milenci v pracovní době dívka se zvedla. Deka jí při tom spadla z ramen.
Tváří v tvář vysoké dívce v košili se směšně krátkými rukávy, Karel byl menší než ona dívka, a nohavicemi džínů končícími notný kus nad kotníky, což z ní činilo mírně směšný zjev, žena instinktivně o krok ustoupila. Děvče se nad ní tyčilo jako medvěd nad včeličkou.
„Milá paní, sice mi nestojíte ani za pohled, ale urážku cti pana hajného zaplatíte. Předně: on ani neví, jak se jmenuji. Potkali jsme se teprve dnes a on byl tak laskavý, že mi nabídl možnost se ukrýt před deštěm,“ řekla dívka chladným hlasem.
Žena se mračila. Otevřela ústa a chystala se k odpovědi. Polesný ji však předešel. „Na vašem místě bych si dal pozor na to koho urážíte,“ prohlásil varovně. Žena se podívala na jeho obličej a strnula. Všimla si totiž toho, co Karlovi uniklo. Zkrotla. Zamumlala nějakou omluvu a s manželem v závěsu odešla.
Dívka se z plna hrdla rozesmála. Ten zvuk měl arogantní ženě znít v uších hodně dlouho.
Smích však byl brzy utnut. Polesný se na dívku podíval přísný pohledem. Okamžitě zmlkla. I Karel, přemáhající do té doby smích, zpozorněl. „Vy opravdu nevíte, jak se ta holka jmenuje?“ zeptal se polesný.
„Nevím,“ připustil opatrně Karel. Tušil ve vzduchu napětí. Polesný si vzdychl. Pozvedl obočí. „Teď jdu pryč, ale vrátím se za pět minut. Vy dva za tu dobu zjistíte i datum narození babičky toho druhého,“ nařídil a hlučně za sebou zavřel.
Karel se podíval na dívku. Ta se znovu zabalila do deky a praštila sebou do křesla. Nejevila ochotu promluvit. Pouze se pobaveně usmála. Karel koukal a nevěděl, co dál.
Do nejistého ticha přišel polesný.
„Tak co?“ podíval se na oba mladé lidi. Ve tváři se mu objevil stejný pobavený úsměv, jaký nasazovala neznámá dívka. „To jsem si mohl myslet. Ty máš svojí hlavu, co?“ obrátil se na děvče.
Dívka se ušklíbla a prohlásila: „Mám hlad.“