Čas stromů, čas zaniklých míst I. - Epitaf

Anotace: Vítr odvál loňské listí. Dům zůstal opuštěn. Navěky proměnil se v sen.

Déšť šuměl. Kapky pleskaly o zem. Stará lípa ve štítě zbořené chalupy neklidně máchala větvemi. Praštěla, sténala, žalovala. Kdyby mohla, asi by plakala. Ale to by asi v lijavci sotva bylo poznati.
Zplanělé hrušně v sadu měly mnohé větve zlámány. Věkem se zkroutily. Namáhány vichřicemi, sněhovými návějemi a bouřemi mnohými se klonily k své pramáti.
Pod přerostlými větvemi staré jabloně, kymáceními ve vichru sem tam, byla hromada sutě. Navrchu ležela zpráchnivělá prkna, pozůstatek snad desky stolu. Stolu u kterého sedávaly generace, a který se tu teď měnil v mokrý prach. Pršet nepřestávalo.
Obzvláště silně zavyl náhle vítr. Znělo to jako zakvílení, tolik žalu obsahoval ten tón. Zablesklo se. V koruně stromů se zjevil obličej. Smutný mužský obličej s očima plnýma něhy a zvlněnými rty. Když zhaslo světlo blesku, rozplynul se ve stříbrné mlze.
V kořenech stromu svíjel se hádek. Měl zvláštní kůži Svítila nazelenalými odlesky. Pokaždé, když se otřel o kmen stromu, přibyla další skvrna. Déšť je nesmýval. Naopak. Celé hadí tělo pokrývala podivná látka. Úderem hromu had ztuhl.

Ranní světlo zalilo zbořeniště. Smutné holé zdi obrůstaly mechem. Okny volně proudil vzduch. Slunce vysoušelo odhalené útroby domu. Louže na podlaze mizely.
Na zdi jedné z místností zůstal obraz. Visel nakřivo. Rám byl oprýskaný, sklo popraskané. Nekonečně mnoho trhlinek jako závoj pavučinový krylo tvář. Do štěrbinek již dávno jen deštěm smáčených se usazoval prach. Obličej na obraze vybledl. Již není poznati, komu patřil, již nežije nikdo, kdo by si pamatoval.
Had u stromu se probudil. Teplo mu dodalo sil na útěk. Místo jeho noční agonie nezdálo se mu býti vhodným útočištěm. Plazil se pryč. Za sebou zanechával zelené stopy, které vpíjela zem. Stará lípa šuměla.

Věkovitý tis čněl pyšně nad hrobem. Kříž Kristův značil místo posledního odpočinku neznámého nešťastníka. Rov již před lety zarostl travou, dokonce i malá lipka zapustila zde své kořeny. Jméno na tabulce setřel čas. Nikdo ho neobnovil. Jen vytesaná slova v pomníku se dala rozluštiti.

„Pomni poutníče, kterýs snad v tato místa zbloudil, že my vyhnáni byli. Nikomu nic neudělali jsme a přesto donutili nás opustiti domovy naše. Místa, kde vyrostli jsme, smáli se i plakali. Jen ta slova kamenná připomenou kudy jsme chodili, že jsme tu žili.
Nezapomeň poutníče. Až stará lípa se bude ptát kam zmizel. Kam zmizel?“