Panenka

Anotace: Ten začátek teda moc záhadný není, ale tak jsem se rozjela že už to nešlo zastavit ... :D

18. srpna 1876
Vím, co si o mě myslíte. Ano, uznávám, že je to všechno asi má vina, ano, mám na rukou krev svého syna, ale přesto jsem jej nezabil. Myslíte si, že to na mě můžete hodit, když jsem svého synáčka našel v tom sklepě, ale říkám vám, že to byla nehoda, sakra! To všechno ta panenka ...

V mládí jsem nebyl zrovna ukázkovým příkladem správně vychovaného gentlemana, i když se to teď nezdá. Jako malý kluk jsem pobíhal venku s těmi největšími gaunery a házel po stařenkách kameny, ale o tom teď nechci mluvit. Samozřejmě, časem ze mě vyrostl sice neobyčejný parchant, ale i neobyčejně přitažlivý mladík, no co se ošklíbáte. Ženy, to bylo moje. Chtěly mě a já jim nedokázal odolávat. Dával jsem si pozor, ale i tak se mi podařilo zplodit s jednou dívčinou dítě. Ještě si na ni pamatuju, jako by to bylo včera, kdy jsem ji pod sebou drtil na posteli s nebesy, pamatuju si na její vlasy, jak mi padaly do tváře, když mi sténala do ucha. A nohy! Ty měla až semhle. Bohužel, byla taková slaboučká, porod ji zabil a mě zůstal na krku ten bastard. Dítě kurvy! Měl jediné štěstí, že nejsem od přírody krutý, tak jako on nebyl od přírody ... jak to říct. Normální? Ať je to jak chce, v jeho tváři byste se nikdy nevyznal, pohled měl zastřený, oči jako by byly slepé, přízračně bledé, pohled nepřítomný. Chodil po ulicích s hlavou shrbenou a na mších občas usínal, s ústy nechutně pootevřenými. Jediná emoce, která se mu kdy na tváři zračila, byl jakýsi odporný druh chtíče. Pokaždé, kdy jsem spolu prošli kolem nějaké dívky se mu ten výraz objevoval v bezduchém obličeji. Byl bych byl šťasten, kdyby na slečny pokřikoval sprosťárny jako ostatní nevycválaní mladí hoši, protože ten oplzlý pohled mě děsil. Sice byl většinou neškodný, ale znáte to, tichá voda břehy mele ...
Bylo mi dvacet sedm, když se narodil, jí nebylo ani patnáct. Když umřela, bylo mi jí trochu líto. Ani ne patnáctileté děvče a tak tragický skon ... ale co už. Mohla si za to sama, viděl jsem ji už mnohem dřív, jak mrkala na rohu u hospody na opilce, jistě jsem nebyl její první, to se prostě pozná. I tak může být její duše ráda za tu špetku lítosti, normálně vůči ženám nepociťuji žádný soucit nebo snad náklonnost ... jsou všechny stejné, jediné, co je na nich dobré, je tělo!
Po narození MÉHO syna a po smrti té poletuchy jsem se svými jednorázovými vztahy na jednu noc nadobro skoncoval. Nechtěl jsem už ženy ani vidět, docela jsem vůči nim zahořkl. A nechtěl jsem, aby si i můj syn tahle zpackal život. Jeho matka mu dala jméno Ian, tak pitomé jméno, viďte? Ale časem mi přirost k srdci. Nebylo možné se na něj podívat a nezamilovat si ho. Jo, ale to skončilo, když začal dospívat a do našeho domu se nastěhoval starší pár s asi sedmiletou dívenkou. Víte, v té době jsem byl docela chudý, tak jsme s Ianem bydleli v levném podnájmu. Ten pár, o němž jsem se před chvílí zmínil, mi i s roztomilou dcerkou padl do oka. Irene a Lawrence se jmenovali, a to dítě Aileen. Byla to doopravdy rozkošná dívenka, s plavými vlasy, které byly téměř bílé, růžovými tvářičkami a zářivě modrýma očima vypadala jako maličká víla a já jsem za ni byl vděčný. Často nás se svými rodiči navštěvovala, což nám přišlo vhod. Ian měl konečně společníka ku hrám a já si mohl konečně popovídat s někým dospělým. Nebyl jsem dříve zvyklý na děti ...
Všechno bylo v pořádku až do doby, co se z vedlejšího pokoje ozval hrozný křik. Omluvně jsem se na Irene a Larryho usmál a spěšně vběhl do pokoje.
Malá Aileen stála uprostřed pokoje, kazajku roztrženou, jeden tenký cůpek rozpuštěný a zmáčený slzami, křečovitě k sobě tiskla velkou a hádal bych i drahou panenku, Ian se z ní snažil kazajku servat ale teď polekaně uskočil. To už se za mnou do dveří tlačili i Aileenini rodiče. Scéna jim vyrazila dech, beze slova popadli maličkou za paži a přímo odtáhli z bytu. Už nikdy se u nás neukázali a další týden jsem z okna zahlédl drožku a Larryho, který nakládal do kočáru kufry a menší nábytek. Po holčičce zůstala jen ta starožitná panenka ...
Snažil jsem se z Iana vypáčit, co se tady tehdy dělo, ale on jen zarytě mlčel. Ano, párkrát jsem ho i uhodil, ale co byste udělal vy? Bylo to divné dítě, už jste někdy viděl, že by se třináctiletý výrostek sápal na osmiletého usmrkánka? Dlouho pak se mnou odmítal mluvit. Každopádně, od té doby se ze něj stal úplně jiný člověk ... zrůda! Přestal si hrát s ostatními normálními dětmi, vždycky si vylezl v kuchyni na lavičku a tou proklatou panenkou na klíně a kolébal ji jako by byla živá, někdy jí dokonce i zpíval!
Přiznám se, že jednou jsem mu ji ve vzteku, když spal, vzal a vyhodil. Čekal jsem hrozné scény, záchvaty vzteku, snad i to že mě uhodí! ale nic z toho se nestalo. Ráno normálně vstal, na panenku se ani jednou nezeptal, vzal si knihu a celý den v ní ležel. Když odešel na kutě, podíval jsem se, co je to za knihu. Obsah mi trochu vyrazil dech, samé verše o smrti, jak vzkřísit mrtvé a pohřební skladby. Nejspíš tady tu knihu musel zapomenout předchozí nájemník, ostatně, zůstalo tady po něm více knih, a když tak nad tím uvažuji, všechny v sobě měly cosi ohavného. Dokonce jsem ve skříni našel i paklík nemravných časopisů. Být to dřív, asi bych je uvítal, takhle jsem se jen musel postarat o to, aby k nim nepřišel Ian, zvlášť po tom ... incidentu s malou Aileen.
V noci mě probudily zvláštní zvuky. Znělo to jako zpěv dítěte doprovázený melodickým cinkáním. Zvuky vycházely z Ianova pokojíčku. Zarazil jsem se, co to může být, neboť gramofon jsme neměli a ani žádné hudební nástroje ... navíc, Ian má úplně jiný hlas, takový nelidský ...
Potichoučku jsem se podíval klíčovou dírkou, žaludek sevřený v nepříjemné předtuše. Viděl jsem jen kousek celého výjevu, ale to mi stačilo. Na prkennou podlahu dopadalo měsíční světlo a Ianova pleť tak vypadala ještě bledší. Nejdříve mě udivilo, proč klečí na podlaze, když tu k němu strnulým, mechanickým pohybem dotančila ta panenka. Vždyť jsem ji sám vyhodil, je možné, že ji našel a přinesl zpátky domů? Vida, ani jsem dříve nepostřehl, že je panenka na klíček, ten jí teď komicky trčel ze zad. Vlastně co to povídám komicky ... hrůzostrašně! Jako lesknoucí se nůž.
Ian panenku, byla velká asi jako malé dítě, hladil a dokonce i líbal. Jestli jsem mu chtěl původně vyhubovat proč ještě nespí, teď jsem zalitoval, že jsem vůbec vylézal z postele. Cítil jsem se tak ohrožený, chápete?! Na každém centimetru kůže mi vyvstávaly chlupy, po hřbetě mi ledovými prsty dráždivě přejížděl mráz, jeho ledové nehty se mi zarývaly až do morku kostí. Obrátil jsem se a až po nos se zavrtal do tenkých pokrývek, naplňovala mě hrůza a až do rána jsem nemohl usnout.
Ian ráno vypadal poklidně, dokonce mě i pozdravil a usmál se. Nebyl jsem schopen mu odpovědět, pořád jsem ho měl před očima, jak klouže dlaní pod panenčinou košilkou. Naše pohledy se střetly a mě se zdálo, že ví o tom, jak jsem ho v noci špehoval.
O pár měsíců později u nás zaklepal postarší muž, který se představil jako vesnický učitel. Podotkl, že má Ian nejvyšší čas začít chodit pravidelně do školy. Nedovedete si představit, jaký balvan mi v tu chvíli spadl ze srdce! Zbavit se toho kluka aspoň na několik hodin denně, když už ne navždy ... Ale Ian ztropil trapnou scénu, fňukal jak baba, že do školy nemůže a vůbec se choval jako malý spratek. Musel jsem se sakra ovládat, abych ho neuhodil, měl jsem strach, že svým nemožným idiotským chováním učitele odradí a že mi zůstane na krku, podivín bez vzdělání ...
Nakonec se nechal umluvit. Byl jsem šťasten.
Jednou když byl Ian ve škole jsem se rozhodl v bytě trochu poklidit. Nežili jsme ve špíně, to ne, o byt i o kluka jsem se staral jak nejlíp to šlo, ale přesto by návštěvník poznal, že zde chybí ženská ruka.
Pod ruku mi při uklízení padla panenka. Nevím, co mě to napadlo, prostě jsem ji vzal do ruky abych si ji lépe prohlédl ... něco se mi na ní nezdálo. Byla na dotek velice zvláštní, jiná než ostatní panenky ... Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že panenčino tělo pokrývá lidská kůže. Žaludek se mi obrátil. Proboha, jak někdo může vyrobit panenku z lidské kůže??? Ohromeně jsem ji otočil. Tam, kde natahovací panenky mají v zádech otvor pro klíček, tahle neměla nic, jen tu lidskou kůži. Překvapilo mě to, byl bych přísahal, že jsem ji viděl s klíčkem v zádech ... přejel jsem jí prstem po zádech a najednou se v kůži udělala rýha a začala z ní vytékat krev. Nechte mě, nejsem blázen! Odhodil jsem ji na opačný konec pokoje a vyběhl na zahradu, s uklízením jsem ten den skončil. Ian se vrátil ze školy, zamířil rovnou do svého pokoje a ze skříně sundal panenku, přestože já ji mrštil do kouta a už se jí nedotkl ...
Ian byl panenkou jako posedlý. Nosil ji s sebou všude, do školy, do kostela, i když se šel se mnou projít. Styděl jsem se za něj, za to, jak se tváří, za to, že s sebou všude bere tu strašnou panenku z lidské kůže, za to, že je to můj syn.
"Jmenuje je Hester."
"Prosím?"
Hlas svého syna jsem slyšel po několika týdnech, snad i měsících, proto mě spíš překvapilo to, že vůbec mluví, než to, co řekl.
"Proč Hester?" zajímalo mě.
"Protože se tak jmenovala maminka."
Ianovo prohlášení mě bodlo o srdce jako šíp plný jedu. Nikdy jsem s ním o Hester nemluvil, ode mě se určitě nemohl dozvědět její jméno, navíc umřela hned po porodu na horečku omladnic a tam, kde jsme se posléze přestěhovali, nás nikdo neznal.
Pohlédl jsem na něj dolů. V ruce svíral panenku, Hester, a upíral na mě ty děsivě bledé oči, v nich se teď odráželo něco nepopsatelného, co mě nepříčetně rozklepalo. Vrátili jsme se domů a tentokrát jsem to byl já, kdo nebyl několik dní schopen slova.
Vlastní syn, moje krev, mě doháněla k šílenství. Měl jsem panický strach z toho divného kluka, měl jsem strach s ním zůstávat sám pod jednou střechou, nedejbože v jedné místnosti.
Znovu mě v noci probudilo cinkání tančící Hester a Ianův skřípavý hlas, tolik nepodobný lidskému. Se zatajeným dechem jsem opět sledoval jeho počínání na dřevěné podlaze zalité měsíčním svitem. Pak se stalo něco, nad čím mi i teď, když vám to vyprávím, tuhne krev v žilách. Prostě jsem na to odporné divadlo za dveřmi zíral, když tu najednou panenka prudce škubla hlavou ke dveřím a Ian vzhédl. Pak nečekaně prudce vstal a přiběhl ke dveřím. Hrůza mi dokonale ochromila údy, vyděsil jsem se že dveře otevře, ale on místo toho přitiskl to své hnusné oko, stříbřité jako měsíc v úplňku, přitiskl ho ke klíčové dírce. Omdlel jsem.
U snídaně jsem zažíval obrovská muka, nedokázal jsem čelit Ianovu ďábelskému pohledu, to odporné v něm bylo zakořeněno hluboko a panenka Hester vše ještě zhoršovala.
Plánoval jsem vraždu. Už jsem toho kluka nemohl ani vidět, kdybych se ho musel dotknout, snad bych si raději ruku odsekl než abych se Iana dotkl. Nakonec jsem nemusel nic dělat.
Bylo to zase pozdě v noci, co jsem se probudil. Tentokráte to však nebyla cinkavá melodie, ale skřeky, příšerné skřeky. A nevycházely z Ianova pokoje, nýbrž ze sklepa. Jakkoli jsem k synovi pociťoval nechuť a nenávist, nikdy bych ho nezabil, byť jsem si to umínil. Když jsem ho slyšel křičet, cosi se ve mě hnulo a poslední zbytky otcovské lásky mě donutily vrazit do sklepa.
Ian ležel na zemi, vřeštěl a svíjel se v agonii. Myslel jsem, že má jen další ze svých záchvatů, ale to, co jsem uviděl pak, může za to, že jsou mé vlasy teď úplně bílé ... zbělely děsem.
Na Ianově neduživém těle byla přisátá ona. Ta panenka. Ručky z lidské kůže mu ovíjela kolem krku, oči jí ohnivě planuly a v ocelovém stisku škrtila mého syna.
Pane, já bych ho zachránil! Ale měl jsem strach, že panenka pak vztáhne své vražedné ruce i ke mě! Já viděl, jak zabíjí mého jediného syna, ačkoli on k ní přilnul téměř lidskou láskou! Díval jsem se na celý výjev jako přikovaný, dokud se Ianovou tělo nezacukalo naposledy. Panenka pak vstala s nepřirozenou plynulostí, přestože jindy byly její pohyby trhané. Ulekl jsem se, když zamířila ke mě a utekl jsem pryč, na ulici. Vrátil jsem se zpátky do domu až po několika dnech, kdy už jsem byl vyčerpaný a strach trochu pominul. Dveře od sklepa jsem nejprve zamkl. Na stole pořád ležela ta hrozná kniha s verši o smrti. Chtěl jsem ji spálit, když jsem si všiml jména na zadních deskách. Lawrence Hubert. Zatočila se mi hlava a myslel jsem, že podruhé v životě omdlím. Najednou do sebe všechno zapadalo. Hester byla HUBERTOVÁ. Irene a Lawrence Hubertovi ... pocházeli z města, kde jsem se s Hester seznámil, kde jsme počali Iana. Irene a Larry byli Hesteřini rodiče a Aileen sestra ... to Aileen tehdy Ianovi musela něco říct, Irene s Larrym o tom někdy museli doma mluvit, museli mě poznat! Proto Ian pojmenoval tu panenku Hester ...
Chci zpátky svého syna.
Teď víte vše. Suďte mě.