Prokletí

Anotace: Pro Antalase...

Praha r. 2007:

Metro přijelo do stanice. Gabriel spěšně zaklapl knihu a vstoupil do vagónu. Dveře se zavřely a vlak se pomalu rozjel. Ani se neposadil, jel pouze na další stanici.
Muzeum přestup na linku A, ozvalo se. Davy lidí se vyhrnuly z vagónů a zamířily vzhůru na Václavské náměstí či dolů na druhou linku metra. Gabriel svižně vyběhl schody na náměstí a začal se drát davem až k soše sv. Václava na koni. Minul skupinku japonsky hovořících turistů a očima hledal v davu „pod koněm“ svou dlouholetou kamarádku, která mu byla skoro sestrou.
Po chvilce opravdu zahlédl vyšší metalistku štíhlé postavy, která spěšně běžela směrem k němu. Gabriel se jen usmál a šel své kamarádce naproti. Klára mu padla do náruče, přičemž jí z vlasů vypadl skřipec a její černo – červené vlasy se stříbrnými konečky jí spadly až do pasu.
-„Sakra“, zaklela a ohnula se pro skřipec.
Gabriel se stále jen usmíval a řekl: „Jak se ti vede?“
-„Celkem to ujde... No vždyť to znáš samý učení... Ta umělecká mě jednou zabije...“
-„Tos říkala i první rok, cos na tý škole byla.“
-„No jo.“, povzdychla Klára a pokračovala: „Nepudem si někam sednout... Je tu celkem kosa...“
-„Proč ne... Co takhle zajít do Heaven´s kafe?“
-„O.K. Ale platíš.“, ušklíbla se, postavila se na špičky (což vlastně v praxi ve steelkách moc nejde) a dala mu letmou pusu na tvář.
-„Ty se opravdu nikdy nezměníš.“, usmál se na ni a pomalu bok po boku vyšli směrem dolů z Václavského náměstí.
-„Jak se máš ty?“, zeptala se po chvíli Klára.
-„No sem už zase bez holky. A jináč nic zajímavého....“, odpověděl sklesle Gabriel.
-„To nechápu, vždyť seš hezkej.“
-„Říkáš ty, ale spoustě holkám se zdam divnej.“
-„Proč? Vždyť seš normální metalista.“
-„Jo a taky satanista a jmenuju se Gabriel, jako levá ruka boží.“
-„Tvůj jmenovec podle pověstí přemohl dvakrát Draculu, tak nevím co si stěžuješ.“
-„Kvůli tomu na mě holky neletěj. Kvůli tomu jménu.“
-„Neblázni.“, řekla Klára a vstoupila do malé kavárny.
Mlčky bok po boku stáli ve frontě. Když se konečně dostali na řadu objednal Gabriel dvě capuccina, zaplatil a s Klárou v patách zamířil k volnému stolu pro dvě osoby. Klára si odložila brašnu a obal s výkresy vedle židle a kabát si hodila přes opěradlo židle, zatímco si Gabriel odložil brašnu s notebookem a kabát k nohám stolu.
-„Tak, cos mi potřeboval? Určitě to nebylo postěžování si, že nemáš holku.“, usmála se Klára a kývnutím hlavy poděkovala za přinesený nápoj.
-„Chci tě vysvobodit ze spárů kolejí. Abys mohla už u sebe mít Jacka.“, odpověděl trochu nejistě.
-„Chceš mi říct, že už máš byt?“, vyzvídala dál.
-Jo, už jo. Včera jsem se nastěhoval a zjistil jsem, že je tam trochu prázdno. Takže mam pro tebe jednoduchý a malý návrh.“ řekl, vytáhl z kapsy kroužek se dvěma klíči a podal je Kláře. Ta se jen usmála a přijala je.
-„Kdy se mohu nastěhovat?“, zeptala se s lehkým začervenáním na tvářích.
-„Třeba ihned.“
-„Díky, Gabrieli.“
Při poslední větě zpozorněli dvě dívky sedící u stolu kousek od nich. Obě měli dlouhé černé kabáty a porcelánovou pleť. První měla černé vlasy a světle modré oči. Celý její zvláštní vzhled podtrhávaly rudé rty. Ta druhá měla blonďaté vlasy a šedivé téměř bílé oči. Rty měla úzké a o něco světlejší než první dívka. Jmenovaly se Lorelay a Sandra. Obě dívky měly z vlasů udělaný pečlivě uhlazený drdol.
Když se Klára s Gabrielem zvedli a pomalu odešli, vydali se za nimi. Nenápadně je sledovaly ke kolejím a pak ke Gabrielovi do bytu...

O týden později na autobusovém nádraží - Florenc:

-„Měj se tu hezky a napiš mi někdy SMS.“, loučí se Klára.
-„Napíšu, neboj. Kdy se mi vrátíš?“, vyzvídá Gabriel.
-„Dřív jak za týden mě nečekej. Máma potřebuje s něčím pomoct a táta se žení. Takže to nebude ani pozítří. Promiň“, omlouvá se.
-„V pořádku... Tak je ode mě všechny pozdravuj.“, říká jíž s úsměvem Gabriel, skloní lehce hlavu a dá Kláře pusu na čelo. „Opatruj se.“
-„Budu.“, říká Klára a nastupuje do autobusu.
Autobus odjíždí a Gabrielovi přišla SMS od kamaráda. Pod na pivo. Sraz v Erroru za tri ctvrte hodiny. Honza
Gabriel odepíše jen OK a vydá se dolů na metro.

O půl hodiny později v ERRORu

Gabriel dorazil na místo se čtvrt hodinovou rezervou, takže se usadil na baru a poručil si RED MOON (koktejl s becherovkou a brusinkovým džusem). Upil si trošku a začal se rozhlížet kolem sebe. Po chvíli si všiml pohledné černovlásky sedící nedaleko od něj. Pokynul rukou barmanovi a ten ihned přispěchal. Objednal slečně Strawberry Mojito, jelikož si také všiml, že nepije. Barman před dívku postavil nápoj a ona konečně zvedla hlavu. Podívala se na něj jejíma uhrančivě modrýma očima a usmála se. Vzala do ruky sklenici s koktejlem a přisedla si k němu.
-„Jaké je Vaše ctěné jméno, pane?“, zeptala se se zájmem.
-„Gabriel. A Vaše, slečno?“, odpověděl.
-„Říkejte mi Lorelay.“
-„A smím Vám, též tykat?“, usmál se na ni Gabriel.
-„Ano. Nepůjdeme si sednout ke stolu?“, navrhla mu.
-„No to bychom mohli.“ řekl a přesunuli se se svými nápoji do rohu ke stolu.
Vedli spolu dlouhý rozhovor, když tu náhle Gabriel ucítil její nohu u jeho a jak jí taky náhle odsunula.
-„ Doma mám nějaké víno a nemusíme za něj platit. Nezajdeme ke mě pokračovat v tom to rozhovoru?“ navrhl jí najednou a poté se začervenal.
-„To je výborný nápad.“ odpověděla mu k jeho vlastnímu překvapení.
Zvedli se, Gabriel u baru zaplatil útratu a vydali se k němu domů.

U Gabriela v bytě

-„Tak pojď dál.“, vyzval ji.
Lorelay překročila práh a rozhlédla se po pokoji, ve kterém stanula. Byla to předsíň spojená s obývákem. Když si Gabriel všiml jejího překvapeného výrazu, zeptal se:„Děje se něco?“
-„Máš tu nějak moc uklizeno... Ty máš přítelkyni?“
-„Ne, ale bydlím s kamarádkou. Studuje na umělecký a dneska odjela domů. Proto je tu takovej pořádek...“ vysvětlil jí pohotově a usmál se na ni.
Odešel na chvíli do kuchyně a vrátil se s lahví červeného s otvírákem v jedné ruce. V druhé ruce nesl dvě skleničky na víno. Víno lehce otevřel, nalil jej do sklenic, podal jednu Loraine a dal jí pusu na tvář. Připili si a posadili se na pohovku. Gabriel nestačil ani dopít sklenici, když se Lorelay na něj vrhla. Ne že by byla nějaká nymfomanka, ale prostě se na něj bez varování vrhla a začala ho zahrnovat vášnivými polibky. Když se přesunula k jeho krku, ucítil Garbriel palčivou bolest.... Dále si nic nepamatoval....

O 14 dní později...

Gabriel stál před zrcadlem a zkoumal ty dvě rány na krku, co mu zřejmě způsobila Lorelay... Náhle do místnosti vešla Klára. Byla jen v jeho tričku... Minulou noc si rozhodně užili... Gabriel se na ni podíval. Měla vlasy svázané do drdolu, čímž se mu naskytl pohled na její krásný krk... Neudržel se... Pomalu k ní přišel, vášnivě jí políbil a přesunul se k jejímu krku. Snažil se udržet jen při jemných polibcích na krku, ale nedokázal přemoci tu sílu v něm... „Promiň mi to...“, zašeptal a než stačila Klára něco namítnout, jeho zuby se zabořily do jejího krku...